Nad Biblí: Zjevení Janovo

ÚVODEM: Rád bych na tomto místě prezentoval

• biblický text knihy Zjevení Janovo (v překladu ČSP = Český studijní překlad Bible, všechny biblické citace jsou převzaty z Českého studijního překladu, ©2009 Nadační fond překladu Bible, použito se svolením),


• komentář Rosse Taylora ke knize Zjevení v překladu [2] do češtiny (volně šiřitelný materiál od křesťanského autora k nevýdělečným účelům)


• a velmi stručné průvodní poznámky ke čtení knihy Zjevení, které čerpají z různých zdrojů (= tyto stránky).

• A) Dopisy sedmi sborům -- církev ve světě (kapitoly 1-3);
• B) Sedm pečetí -- vidění nebe (kapitoly 4,1 - - 8,1);
• C) Sedm polnic a dva svědkové (8,2 - - 11);
• D) Nepřátelé církve (Satan, antikrist, falešný prorok, smilnice Babylón) (12 - - 14);
• E) Sedm misek Božího hněvu -- soud nad uctívači antikrista (15 - - 16);
• F) Soud nad smilnicí Babylón, antikristem a falešným prorokem (17 - - 19);
• G) Radost nevěsty Jeruzalém (20 - - 22);

• Minulostní přístup: Tento přístup chápe knihu Zjevení jako popis událostí doby, kdy byla napsána, tj. např. kapitoly 2-3 mluví o dopisech sedmi sborům, které existovaly v době 95 n.l. -- musíme je tedy vykládat stejně jako jiné novozákonní dopisy, např. Římanům, Korintským, apod.: Mají především význam pro svou dobu, ale samozřejmě jako jiné části biblického kánonu (= církví uznaného souboru knih, které jsou inspirovány Bohem a obsahují Boží slovo pro lidi) promlouvají do podobných situací, ve kterých se ocitá Boží lid dneška. Čtenáři Zjevení tedy "musí udělat svůj domácí úkol" a seznámit se s dobovou situací a přemýšlet o tom, jakým způsobem kniha Zjevení promlouvala ke svým prvním posluchačům. Například: Ve Zj 6,2 čteme, jak při otevření první pečeti vyjíždí jezdec na bílém koni, který má luk a chce dobývat. Posluchači v tomto verši jasně viděli obraz nájezdu partských bojovníků na Římskou říši, protože ti bojovali s lukem a na koni -- jedná se tedy o zmínku o válkách, které mohou na Římskou říši přijít zvnějšku. Nebo: Žena smilnice ve Zj 17,9 sedí na sedmi pahorcích -- to je jasný odkaz na Řím, město známé tím, že bylo postaveno na sedmi pahorcích. Vykladači musí tyto prvotní významy daných míst při svém výkladu respektovat. ALE: Pokud vyložíme celou knihu Zjevení výlučně v tom smyslu, že se odehrála celá v prvních třech stoletích našeho letopočtu, dopouštíme se extrémního minulostního přístupu, který není zdravý: co když se některé části knihy Zjevení ještě nikdy nenaplnily? V extrémní situaci tohoto extrému někteří říkají, že celá kniha Zjevení mluví o událostech, které se odehrály v letech 67-70 n.l., kdy byl zničen Jeruzalém -- to vlastně, říkají, se vrátil Ježíš Kristus, a tentokrát se svým soudem. Ovšem např. Beale, (kniha [5], oddíl o datování Zjevení) upozorňuje, že první tři kapitoly mluví o pronásledování většího rozsahu -- nejen o Jeruzalémské válce, ale o pronásledování křesťanů v celé Římské říší, jejíž součástí bylo i sedm měst, kde se nachází sedm skupin, jímž byla původně kniha adresována (a to mluví i ve prospěch pozdějšího data knihy Zjevení, cca 95 n.l. spíše než 65 n.l). Ale i kdybychom rozšířili význam knihy Zjevení na dobu teroru a zabíjení v Římské říši (1.až 3. století n.l.), dělali bychom tutéž chybu, protože například šestá pečeť, sedmá polnice a sedmá miska Božího hněvu se ještě nikdy nenaplnily.


• Historizující přístup: Jako reakce na extrémní minulostní přístup vznikl historizující přístup, který říká, že všechny události prorokované v knize Zjevení se musí v historii JEDNOU (A PRÁVĚ JEN JEDNOU) naplnit, a některé se ještě nenaplnily. Například tento pohled říká, že šelma = Antikrist popisovaný ve Zj 13,1-10 pravděpodobně byla katolická církev ve 13.-15.stol. v době před svou reformací, kdy církev sama zabíjela křesťany jiných vyznání a další "heretiky". Tento výklad posiloval mnohé pronásledované křesťany té doby. ALE problém tohoto přístupu je v tom, že a) vlastně přesně neví, který krutovládce v historii je tou velkou šelmou; b) i kdyby tohoto krutovládce, který jediný má být právo nazýván šelmou, práce vykladačů Bible odhalila, problém zde je, že by kniha Zjevení zůstávala slepá či přehlížející vůči ostatním krutovládcům svých dob (například kvůli vyvražďování mezi skupinami církve protestantské v 16. a 17. století, kdy jedni říkali, že ti druzí jsou ještě málo reformovaní, a také se mezi sebou navzájem zabíjeli -- mám na mysli anabaptistické hnutí, které říkalo, že křest dětí nemá smysl a mají být křtěni až dospělí, tj. křest dětský neuznali a dávali své stoupence křtít znovu; v reakci na to některé jiné skupiny zabíjely tyto anabaptisty se slovy, že když jim jeden křest nestačí, dají jim ponoření ve vodě užít pořádně, přivázaly je k těžkému kameni a utopily je v řece (tím je uvádění negativních příkladů z historie církve fifty-fifty)).
  
  Naštěstí samotná kniha Zjevení (a to je ideální situace) tyto vykladačské problémy řeší sama, a sice například místem Zj 17,8 při popisu šelmy: ta "šelma byla, a není a opět přijde." To je mimochodem kontrast s popisem Boha (např. ve Zj 1,4, "který byl, je a přichází" (tj. kniha Zjevení je knihou kontrastů), ale co to znamená, že antikristovská šelma "byla, není a opět přijde"? Řešení je jednoduché -- šelem = antikristů je v historii více; a i když jsou zabiti, přijdou jiní, možná horší než ti předchozí; dokonce v 1.listě Janově 2,18 čteme: "jak jste slyšeli, že přichází Antikrist, tak se nyní objevilo mnoho antikristů" -- Jan říká, že existuje i řada antikristů současně, možná na různých místech světa jsou různí antikristové = tí, co mají výzor mocných vůdců, ale svým jednáním a politickou a vojenskou mocí jdou proti záměrům Krista s touto zemí a s lidmi.


• Idealistický přístup: Tento přístup byl už vysvětlen při reakci na úskalí předchozího, historizujícího přístupu: kniha Zjevení je mnohovrstevná, jinými slovy jeden text či obraz v ní napsaný zřejmě nachází své naplnění v různých okamžicích historie, nikoli jen v jednom. Například existuje spousta antikristů, spousta falešných proroků, jejichž učení jde proti Bohu, apod.


• Budoucnostní přístup: I když je potřeba myslet na různé vrstvy knihy Zjevení a na to, že opakovaně mluví k různým událostem místa a času, další skupina vykladačů upozorňuje, že přece spousta míst ve Zjevení mluví o návratu Ježíše Krista na zem, a ten bude jen jeden (a taky hodně mluví o událostech a okolnostech tohoto návratu Krista na zem, které budou jedinečné a odehrají se jen jednou ... např. Matouš 24,29-31). To je také interpretační důraz, který je třeba při výkladu Zjevení mýt na mysli.


• Vybírající přístup: Tento název lze vyjádřit jako ode všeho něco a to i vystihuje jeho podstatu (v literatuře též označován jako eklektický): od předchozích čtyř přístupů si vybírá jisté prvky na základě určitých kritérií, aniž by kterýkoli z nich preferoval jako výlučně správný -- tímto způsobem většinou vykladači dnes ke knize Zjevení přistupují: zaměřují se na to, co si církev může z knihy Zjevení vzít pro pohled na svou minulost, současnost i budoucnost a spojují předchozí čtyři přístupy při výkladu jednotlivých oddílů.
  
  Ross Taylor dobře komentuje dnešní vybírající (= eklektický, ode všeho něco) výklad knihy Zjevení ([2], str.28): "Svým způsobem mají všechny přístupy pravdu -- budoucnostní pohled vidí šelmu v budoucím Antikristu, historizující pohled vidí šelmu v historii, minulostní pohled vidí šelmu v době Říma a idealista vidí posloupnost šelem vedoucí až k Antikristu. Budoucnostní výklad mluví z pohledu církve, která neprochází pronásledováním nyní, ale očekává je v budoucnosti, obzvlášť ze strany Antikrista (velké "A" označuje poslední šelmu). Historizující výklad píše z pohledu současného či minulého pronásledování jako historických událostí a nachází je v knize Zjevení. Idealista se dívá na minulá období pronásledování a nachází v knize Zjevení obecné principy, které tato pronásledování vysvětlují. A minulostní výklad píše o tom, jak kniha Zjevení vidí pronásledování Božího lidu v době Římské říše. Všichni mají pravdu, ale vidí ji z různé perspektivy."

• Úskalí 1 -- výklad čísel v knize Zjevení: Součástí vidění = obrazů jsou čísla. Chápat je též doslova nebo obrazně? Například sedm svícnů = sedm sborů v prvním vidění: Proč je těchto sborů sedm? Asi není náhoda, že pak v dalších viděních se objevuje sedm pečetí, sedm polnic a sedm misek Božího hněvu -- proč se v knize Zjevení vyskytuje asi padesátkrát číslovka 7? Pro výklad se musíme obrátit do Starého Zákona (nebo chcete-li, do Tenaku), kde v Genesis 1 se píše, že Hospodin Bůh stvořil tento vesmír v šesti dnech a sedmého dne odpočinul -- zkrátka číslo 7 zde je symbolem završení, úplnosti: Bůh v sedmi dnech stvořil vesmír podle svých představ, přesně podle svého plánu, tj. "sedmička" je symbolem úplnosti, celosti (viz [11]: sedmička znamená úplnost v rozmanitosti). To znamená, že 7 sborů představuje úplnou, celou církev -- a že dopisy psané sedmi sborům jsou v přeneseném smyslu slova napsané i dalším sborům křesťanů té doby, i když tyto nejsou přímo adresáty dopisu (třeba sboru do Korintu, který se též nacházel v tehdejší Malé Asii), ale mnohem víc: tyto dopisy jsou poslány i sborům křesťanů různých dob, i pro ně platí, že Ježíš Kristus stojí mezi nimi, uprostřed nich (Zj 1,12-13) a že drží všechny věřící v daném sboru ve své ruce (Zj 1,16-20).
  
  Jak chápat další číslovky v knize Zjevení -- hodina, tři a půl dne, deset dní, dva, čtyři, dvanáct, dvacet čtyři, sto čtyřicet čtyři, tisíc, tři a půl roku, atd? Tato čísla jsou součástí obrazů, které Jan viděl, ale nejsou přímo v knize Zjevení vysvětlena. Zde se právě střetávají různé přístupy při výkladu. Jedni tvrdí, že vše, u čeho není v knize Zjevení výslovně řečeno, že je to obraz (a tedy i čísla), musí být chápáno doslova. Druzí říkají, že protože je v knize Zjevení vysvětleno dvacet tři symbolů, a že je tam více než třicetkrát použito "jako" vyjadřující přirovnání (jako syn člověka Zj 1,13, jako sníh, jako plamen ohně Zj 1,14, atd.), tak musíme všechny obrazy a souvislosti (a tedy i čísla) vykládat symbolicky. Kniha [2] vykládá snad všechna čísla symbolicky, anglický materiál [8] snad všechna čísla doslova -- oba jsou to pdf materiály, takže čtenář může nahlédnout, jaké interpretační rozdíly zde mohou nastat.
  
  Jsem spíše toho názoru, podobně jako materiál [2], že Zjevení je symbolická kniha, a proto i čísla v ní musíme chápat symbolicky. Co to znamená při čtení knihy Zjevení? Čtenář například přijde do kapitoly 2, verš 10: "Neboj se toho, co máš trpět. Hle, Ďábel se chystá některé z vás dávat do vězení, abyste byli vyzkoušeni, a budete mít soužení po deset dní" (říká Pán Ježíš sboru ve Smyrně). Jistě, lze to chápat jako proroctví, že někteří budou na deset dní uvězněni. Ale čtenář vědomý si toho, že čte zvláštní žánr, dnes už neznámý, a sice apokalypsu, zbystří pozornost a hledá v další literatuře předané od Boha lidem význam číslovky deset (na základě [2],str.57, poznámk 43): Poprvé se číslovka 10 objevuje v Bibli v Genesis 5 (implicitně, nikoli přímo ... deset generací je potřeba v rodokmenu napočítat), kde Noe byl desátou zaznamenanou generací, počítaje od Adama -- vyjadřuje tedy ustanovený čas, kdy se Bůh rozhodl vzít lidem jejich království a zničit je v potopě, vyjadřuje plný počet generací vymezený lidem před Noem; Genesis 7,12: pršelo 40 dní a 40 nocí, 40 = 4 * 10 ... po celé zemi (4 = symbol všech světových stran, tj. celé země) * vymezenou dobu, kterou určil Bůh; Genesis 10: číslovka 70 = přehled všech skupin, ze kterých vznikly všechny národy = 7 * 10 ... plný počet zaznamenaných národů * rozsah a doba, kterou Bůh těmto národům na zemi vymezil; Genesis 11: Abraham představuje desátou zaznamenanou generaci po Noem ... když se naplnil jistý čas, který vymezil lidem Bůh, tak začíná Bůh zvláštním způsobem jednat v Abrahamovi = svém vyvoleném. Závěr: 10 = mohutnost či délka, kterou vymezil lidem Bůh (nebo obojí: rozsah a délka, kterou vymezil Bůh). Na základě tohoto rozboru pak "deset dní" ve Zj 2,10 znamená jistou krátkou dobu, kterou Bůh vymezil pronásledování křesťanů, v porovnání s vládou Krista, která bude "tisíc let" = 10*10*10 (třikrát užitá desítka znamená umocnění významu, rozsahu a délky Kristova království). Fakticky těch "deset dní" může být třeba tři měsíce nebo čtyří roky věznění, což je v každém případě dlouho, ale je to krátký úsek v porovnání s vládou Krista, která bude věčná. I když číslovka 10 ve všech citovaných místech z knihy Genesis tam udávala přesný, doslovný počet, tak v apokalyptickém žánru knihy Zjevení je to "rozsah a délka, kterou vymezil jistému člověku či jevu Bůh".


• Úskalí 2 -- použití starosmluvních obrazů v knize Zjevení: Kniha Zjevení používá vidění a obrazy (Jan měl zapsat to, co viděl), ale při jejich výkladu nemáme používat snář nebo nějaké výklady našich emocí z knih, které je možné najít v dnešních knihkupectvích -- svitek knihy Zjevení byl poslán služebníkům Ježíše Krista (Zj 1,3); Ježíš Kristus byl živým Božím Slovem (např. 1.list Janův 1,1-2), a tak všechny obrazy by měly nějak souviset s Ježíšem Kristem, nebo s psaným Božím slovem -- svatými písmy, která Bůh už dříve sdělil svým služebníkům. To pro lid Ježíše Krista znamená židovské spisy (39 knih známých jako Tenak či Stará Smlouva) a novosmluvní spisy, podávající přímo svědectví o Ježíši Kristu (Nový Zákon či Nová Smlouva ... 27 spisů, včetně samotné knihy Zjevení). Zkrátka, knihu Zjevení by měli dobře pochopit její první posluchači, církev prvního století znalá židovského a křesťanského svědectví o Bohu. V knize Zjevení je několik obrazů, které lze vyložit v rámci knihy Zjevení samotné, pak několik obrazů, které souzní s ostatními novosmluvními texty, jako jsou evangelia a dopisy apoštola Pavla, apod., a též řada obrazů knihy Zjevení je narážkou či znovuvzkříšením obrazů Staré Smlouvy.
  
  Vezměme si například už zmiňovaný obraz "svícen = sbor" v kapitole 1 knihy Zjevení. Tento obraz "nespadl z čistého nebe" až v roce 95 n.l., nýbrž byl součástí v Janově době už přes tisíc let starého hebrejského dědictví -- sedmiramenný svícen (= hebrejsky "menora") byl svícen, který neustále osvěcoval prostor svatyně ve stanu setkávání, ve kterém se setkával Bůh s lidem Izrael, když vyváděl lid Izraele z otrocké služby Egypta (viz Exodus 25,31-40). Tento svícen osvěcoval prostor stánku před svatyní svatých -- a osvěcoval zejména stůl a na něm chléb, který tam byl předkládán Hospodinu. Zacharjáš 4 pak mluví o svícnech jako obrazu dvou vyvolených služebníků Hospodinových -- Jóšuovi a Zerubábelovi -- kteří jsou těmi svícny a ve kterých hoří světlo, a to je v Zacharjáši 4 vykládáno jako Duch Boží, Duch svatý, který tyto dva svědky vede a dává jim sílu (Zacharjáš 4,10: sedm světel = Hospodinovy oči Ducha, který vidí úplně všechno ... další potvrzení významu číslovky sedm jako úplnosti, tentokrát s osobou Ducha svatého).
  
  Ale pozor, to ještě není všechno -- v předchozím odstavci byl popsán starosmluvní obraz. Nyní tento obraz vidí Jan jako obraz novosmluvní církve! Jak to formuluje Ross Taylor ([2] cituje dalšího autora tohoto výroku), v knize Zjevení dochází k "přerodu obrazů" -- tyto obrazy navazují na dřívější význam, ale jsou dotvořeny či přetvořeny do nového významu, který nyní dává snad úplnější pohled, doplněný o vztah lidí k Ježíši Kristu. Tedy "sedm svícnů = lid Ježíše Krista, církev". Úkolem svícnu v Exodu 25 bylo osvěcovat chléb v Hospodinově svatyni, úkolem církve je nyní osvěcovat "živý chléb z nebe" -- Ježíše Krista, kterého dává Bůh světu, aby nás nasytil. Tedy Stará Smlouva hraje roli při výkladu obrazu, ale Nová Smlouva tomuto obrazu dodává nový rozměr -- nebo rozměr, který byl ve Staré Smlouvě ukryt, ale nebyl tak zjevný.


• Úskalí 3 -- kdo je "církev" a kdo je "Izrael": Předchozí úskalí (a výklad symbolu svícnu) už na tuto otázku naráží: Kdo tvoří církev, neboli jaký je vztah mezi církví a Židy, církví a Izraelem? Neboli zejména -- jak chápat slovo "Izrael" v knize Zjevení? Mezi vykladači se objevují zhruba dvě varianty: buď se jedná o etnický Izrael (nebo ty, co pocházejí z etnického Izraele a jsou věřící), nebo se jedná o "duchovní Izrael" = "Boží lid všech dob, tedy věřící Židy i věřící nežidy" (vše měřeno na základě vztahu k Ježíši Kristu, který je ústřední postavou knihy Zjevení). Toto je jedna z těžších otázek, a jistě existují vykladači, kteří říkají, že i když lze chápat Boží lid všech dob, tedy i křesťany, jako "duchovní Izrael", proč by například Zjevení 7,1-8 by mělo být pochopeno nějak jinak než mluvící o etnickém Izraeli, když navíc je zde řečeno, že Bůh označil 144 tisíc ze "synů Izraele", a explicitně vypočítává: 12 tisíc ze kmene Juda, 12 tisíc z kmene Rúben, atd.? To přece nemůže znamenat nic jiného než lidi z etnického Izraele!
  
  Při sestavování pomyslné skládačky puzzle, která se snaží najít odpověď na tuto otázku, Ross Taylor ([2],str.35) navrhuje začít u listu Efeským: zde je formulována novosmluvní definice církve (Ef 2,11-22): Kdysi se dělil svět na Hebreje (= Židy) a pohany -- s Hebreji Bůh, který stvořil tento vesmír, uzavřel zvláštní smlouvu, stal se jim Otcem, vyvedl je z otroctví, dal jim svá vodítka pro život jednotlivců i celé společnosti, a dal jim zemi Izrael, kde mohli žít. Pohané = nežidé se mohli cítit vyloučeni z tohoto plánu, ale záměrem Hospodina, Boha Izraele, nikdy nebylo jen být Bohem jednoho národa, ale naopak -- už při vydání Desatera a dalších pokynů v Exodu 19 a následujících kapitolách Bůh říká, že celý národ Izrael mu bude královstvím kněží (Exodus 19,6) = těmi, kteří budou šířit poznání Hospodina, jediného pravého Boha v dalších národech (kněz byl vždy prostředníkem mezi Bohem a lidmi, a tehdy byl národem kněží nazván celý Izrael). Když pokročíme zhruba o jeden a půl tisíce let dále, kolem roku 60 n.l. shrnuje apoštol Pavel ve svém listu Efeským vztah lidí k Ježíši Kristu a říká (Efeský sbor byl sborem křesťanů z pohanů = z ostatních nežidovských národů ... Efesos byl o 35 let později též i adresátem knihy Zjevení, což je též zajímavá souvislost!) křesťanům, kteří nebyli Hebreji: Kdysi jste byli "bez Boha na světě" (Efeským 2,12), ale byli jste připojeni ke Kristu, který shromažďuje Boží lid z Hebrejů i nehebrejů (= ze Židů i pohanů) -- připravuje Bohu lid, který Bohu věří. Zde je předloženo už zhruba dva tisíce let "řešení židovské otázky", které příslušníci nacismu a nacionalismu a antisemitismu asi ještě nečetli, a totiž Efeským 2,16: "oba dva ("žida i pohana" = "hebreje i nehebreje") usmířil Kristus s Bohem v jednom těle skrze kříž, v němž zabil to nepřátelství". Jinými slovy, zemřel Ježíš Kristus jako oběť Bohu za naše hříchy, a tak nyní každý, kdo tomu uvěří, má přístup k Bohu -- v Kristu vzniká "jedno tělo" ... obraz jedné nové skupiny Božího lidu, zahrnující Židy i Nežidy = Hebreje i Pohany. "V Kristu" (skrze vztah s Ježíšem Kristem) vzniká nová skupina lidí ze všech národů (etnická bariéra je zrušena), kteří mají skrze Krista přístup k Bohu (Efeským 3,12). Slova z listu Efezským jsou stále aktuální i v dnešní době, nejen pro řešení vztahu mezi křesťany a Židy, ale vztahu mezi jakýmikoli dvěma náboženstvími a etnickými skupinami -- všechny mohou najít jednotu "v Kristu". Nikoli jednotu vynucenou shora, nábožensky či politicky, ale jednotu založenou na setkání se vzkříšeným Kristem. To je velký úkol pro nás křesťany, učinit realitou tuto vizi listu Efeským -- Božího slova -- o tom, že "církev" neznamená úzkoprsý pohled vylučující jiná etnika či jiné náboženství, ale všezahrnující pohled na "Boží lid" všech dob, který neuctívá modly, ale živého Boha a Zachránce, Mesiáše.
  
  Když nyní přistoupíme ke knize Zjevení a budeme hledat další střípek této skládačky, v kapitole 21 vidíme popis Nového Jeruzaléma, sestupujícího od Boha z nebe, jako místo, kde bude žít Boží lid všech dob, nevěsta, popisovaná jako "žena Beránkova" (Zjevení 21,9-14 ... Beránek je symbol Ježíše Krista, který byl zabit jako "nevinný Boží Syn", dokonalá oběť novodobého pesachu, svátku záchrany, kterou oslavují všecky národy) -- v tomto popisu Nového Jeruzaléma nacházíme dvanáct bran, na kterých jsou napsána jména dvanácti kmenů Izraele, a dvanáct základních kamenů, na kterých jsou jména dvanácti Beránkových apoštolů. Nastává zde prolínání symbolů: nevěsta Beránkova (Zj 21,9) je současně i městem Jeruzalém (Zj 21,10), což je mimochodem protipól ke smilnici Babylón, obrazu uctívačů antikrista, ve kterém je také spojena žena a město (Zj 17,18) -- ale v této chvíli je důležité, že v nevěstě Jeruzalém je zastoupen Boží lid všech dob; to je vyjádřeno jmény dvanácti kmenů Izraele (Boží lid "před křížem") a jmény dvanácti apoštolů (= Božího lidu "po kříži" = po ukřižování Ježíše Krista). Když nyní čtenář přijde k verši Zj 21,17, kde se udává tloušťka hradby Nového Jeruzaléma jako 144 loket, mělo by mu začít zvonit v srdci, že číslo 144 nebude asi jen nějakým přesným matematickým vyjádřením -- průměrní studenti matematiky na střední škole totiž vědí, že 144 = 12*12, jinými slovy tloušťka hradby v sobě skrývá symbolický význam spojující Boží lid před Kristovým křížem a Boží lid po Kristově kříži.
  
  Další díl skládačky: Zj 4,4 ... u Božího trůnu v nebi je 24 starších, kteří zde zastupují zájmy Božího lidu, přinášejí modlitby svatých (Zj 5,8) před Boha. ALE 24 = 12+12, tj. bez ohledu na totožnost těchto starších, nezastupují náhodou věci Božího lidu všech dob před Bohem?
  
  Ještě jeden díl skládačky: Při čtení Zj 7,1-8, kdy má už za sebou čtenář kapitoly 4 a 5, kde těch starších bylo nějak moc, aby ukazovali jen na zájmy etnického Izraele, přichází čtenář k obrazu 144 tisíc označených z lidu Izraele, který by při znalosti dílu skládačky ze Zjevení 21 nemusel znamenat jen etnický Izrael, obzvlášť když Jan uslyšel počet označených 144 tisíc (Zj 7,4), ale uviděl veliký zástup lidí ze všech etnických skupin (Zj 7,9). Skládačka pomalu postupuje, ještě jeden dílek z kapitoly 14 -- není zde těch 144 tisíc náhodou stejných 144 tisíc? Co se tu o nich píše? A část obrázku je hotova.


• Úskalí 4 -- paralelismus versus časová posloupnost událostí knihy Zjevení: Kromě symbolů je druhým náročným výkladovým oříškem časová posloupnost neboli chronologie událostí a obrazů vykreslených v knize Zjevení. Na opačných pólech jsou následující dva přístupy: Přístup paralelní, reprezentovaný v knihách např. [2],[4]: Například, člověku by se zdálo, že poté, co je otevřeno sedm pečetí ve Zj 8,1, nastává troubení sedmi polnic v kapitolách 8 až 11, a až mnohem později dojde k vylití sedmi misek Božího hněvu. Problém ovšem je, že šestá pečeť, sedmá polnice a sedmá miska mluví o tomtéž -- o druhém příchodu Ježíše Krista na tuto zem. A Dále, sedmá miska popisuje ve Zj 16,17 "onen den" = příchod Ježíše Krista a jeho soud a poslední bitvu u Harmagedonu -- jedná se o tutéž bitvu jako bitvu proti Antikristovi ve Zj 19,19? A co Satanova bitva ve Zj 20,7-9 proti svatým -- jedná se stále o tutéž bitvu, nebo nějakou jinou? Zdá se, že kniha Zjevení je sestavena ze sedmi paralelních cyklů či pohledů na historii:
  
  
  • A) (1,12 - - 3,22) sedm svícnů ... pohled na historii z hlediska Božího lidu na zemi;
  • B) (4,1 - - 8,1) sedm pečetí ... pohled na historii Božího lidu z hlediska nebe;
  • C) (8,2 - - 11) sedm polnic ... pohled na historii z hlediska varování lidstva, aby činilo pokání;
  • D) (12 - - 14) pohled na historii z hlediska nepřátel Božího lidu (Satana, antikrista, falešného proroka, smilnice Babylón);
  • E) (15 - - 16) sedm misek hněvu ... pohled na historii z hlediska těch, co uctívají antikrista;
  • F) (17 - - 19) pohled na historii z hlediska smilnice Babylón a soudu nad ní;
  • G) (20 - - 22) pohled na historii z hlediska těch, co uctívají Krista -- nevěsty Beránkovy -- a její radosti z Boha;
  
  Druhým pólem přístupu je přístup posloupnostní, který říká, že všechny události (nebo obrazy, které tyto události vykreslují) knihy Zjevení jsou v té správné chronologické posloupnosti a následují jedna po druhé tak, jak jsou zapsány. Například, na konci Zj 7 vidíme v nebi zástup zachráněných, v kapitole 8 začínají na zemi dopadat ničivé rány. Zastánci posloupnostního přístupu zařadí kapitoly 7 a 8 chronologicky za sebe a vykládají: protože v kap. 7 došlo k vytržení církve do nebe, tak rány z kap. 8 už tu vytrženou církev nezasáhnou. Apod. -- některé pokusy o chronologii se pohybují někde uprostřed mezi naznačenými interpretačními extrémy; příslušné výkladové varianty budou vždy diskutovány ve výkladových poznámkách zejména na konci jednoho a začátku dalšího cyklu.

BIBLICKÝ TEXT S VÝKLADOVÝMI POZNÁMKAMI:

ZÁVĚREM: