Genesis 09–129 1Bůh Noemu a jeho synům požehnal a řekl jim: "Ploďte a množte se a naplňte zemi. 2Bázeň před vámi a děs z vás padnou na všechnu zemskou zvěř i na všechno nebeské ptactvo; se vším, co se hýbe na zemi, i se všemi mořskými rybami jsou vám vydáni do rukou. 3Každý pohybující se živočich vám bude za pokrm; jako zelenou bylinu vám dávám i toto všechno. 4Jen maso oživené krví nesmíte jíst. 5A krev, která vás oživuje, budu vyhledávat. Budu za ni volat k odpovědnosti každé zvíře i člověka; za život člověka budu volat k odpovědnosti každého jeho bratra. 6Kdo prolije krev člověka,8Bůh řekl Noemu a jeho synům: 9"Hle, já ustavuji svou smlouvu s vámi a s vaším potomstvem 10i s každým živým tvorem, který je s vámi, s ptactvem, s dobytkem, i s veškerou zemskou zvěří, která je s vámi, se všemi, kdo vyšli z archy, včetně zemské zvěře. 11Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi." 12Dále Bůh řekl: "Toto je znamení smlouvy,17Řekl pak Bůh Noemu: "Toto je znamení smlouvy, kterou jsem ustanovil mezi sebou a veškerým tvorstvem, které je na zemi." 18Synové Noeho, kteří vyšli z archy, byli Šém, Chám a Jefet; Chám je otec Kenaanův. 19Tito tři jsou synové Noeho; podle nich se rozdělila celá země. 20I začal Noe obdělávat půdu a vysadil vinici. 21Napil se vína, opil se, a odkryl uprostřed svého stanu. 22Chám, otec Kenaanův, spatřil svého otce obnaženého a pověděl to venku oběma svým bratřím. 23Ale Šém a Jefet vzali plášť, vložili si jej na ramena a jdouce pozpátku přikryli nahotu svého otce. 24Když Noe procitl z opojení a zvěděl, co mu provedl jeho nejmladší syn, 25řekl: "Proklet buď Kenaan,26Dále řekl: "Požehnán buď Hospodin, Bůh Šémův.28Po potopě žil Noe tři sta padesát let. 29Všech dnů Noeho bylo devět set padesát let, a umřel. 10 1Toto je rodopis synů Noeho: Šém, Chám a Jefet. Po potopě se jim narodili synové. 2Synové Jefetovi: Gomer a Mágog a Madaj, Jávan a Túbal, Mešek a Tíras. 3Synové Gomerovi: Aškenaz a Rífat a Togarma. 4Synové Jávanovi: Elíša a Taršíš, Kitejci a Dódanci. 5Z nich vzešly ostrovní pronárody v různých zemích, pronárody různého jazyka a různých čeledí. 6Synové Chámovi: Kúš a Misrajim, Pút a Kenaan. 7Synové Kúšovi: Seba a Chavíla, Sabta a Raema a Sabteka. Synové Raemovi: Šeba a Dedán. 8Kúš pak zplodil Nimroda; ten se stal na zemi prvním bohatýrem. 9Byl to bohatýrský lovec před Hospodinem; proto se říká: Jako Nimrod, bohatýrský lovec před Hospodinem. 10Počátkem jeho království byl Babylón, Erek, Akad a Kalné v zemi Šineáru. 11Z této země vyšel do Asýrie a vystavěl Ninive - i Rechobót-ír a Kelach 12a Resen mezi Ninivem a Kelachem - to je to veliké město. 13Misrajim zplodil Lúďany a Anámce, Lehábany a Naftúchany 14i Patrúsany a Kaslúchany - z nich vyšli Pelištejci - a Kaftórce. 15Kenaan zplodil Sidóna, svého prvorozeného, a Chéta, 16Jebúsejce, Emorejce a Girgašejce 17i Chivejce, Arkejce a Síňana, 18Arváďana a Semárce a Chamáťana. Potom se čeledi kenaanské rozptýlily. 19Pomezí kenaanské se táhlo od Sidónu směrem přes Gerar až ke Gáze, směrem přes Sodomu, Gomoru, Admu a Sebójím až k Leše. 20To jsou synové Chámovi v různých zemích, pronárody různých čeledí a jazyků. 21Také Šémovi, praotci všech Heberovců, staršímu bratrovi Jefeta, se narodili synové. 22Synové Šémovi: Élam a Ašúr, Arpakšád a Lúd a Aram. 23Synové Aramovi: Ús a Chúl, Geter a Maš. 24Arpakšád zplodil Šelacha a Šelach zplodil Hebera. 25Heberovi se narodili dva synové: jméno jednoho bylo Peleg (to je Rozčlenění), neboť za jeho dnů byla země rozčleněna; a jméno jeho bratra bylo Joktán. 26Joktán pak zplodil Almódada a Šelefa, Chasarmáveta a Jeracha, 27Hadórama a Úzala a Diklu, 28Óbala a Abímaela a Šebu, 29Ofíra a Chavílu a Jóbaba; ti všichni jsou synové Joktánovi. 30Jejich sídliště bylo od Méši směrem k Sefáru, hoře na východě. 31To jsou synové Šémovi různých čeledí a různých jazyků, různé pronárody v různých zemích. 32To jsou čeledi synů Noeho podle jejich rodopisu v různých pronárodech; z nich pak po potopě vzešly všechny pronárody na zemi. 11 1Celá země byla jednotná v řeči i činech. 2Když táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam. 3Tu si řekli vespolek: "Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme." Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny. 4Nato řekli: "Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi." 5I sestoupil Hospodin, aby zhlédl město i věž, které synové lidští budovali. 6Hospodin totiž řekl: "Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. 7Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozumněli." 8I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. 9Proto se jeho jméno nazývá Bábel (to je Zmatek), že tam Hospodin zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi. 10Toto je rodopis Šémův: Když bylo Šémovi sto let, zplodil Arpakšáda, druhého roku po potopě. 11Po zplození Arpakšáda žil Šém pět set let a zplodil syny a dcery. 12Arpakšád pak žil třicet pět let a zplodil Šelacha. 13Po zplození Šelacha žil Arpakšád čtyři sta tři léta a zplodil syny a dcery. 14Šelach pak žil třicet let a zplodil Hebera. 15Po zplození Hebera žil Šelach čtyři sta tři léta a zplodil syny a dcery. 16Ve věku třiceti čtyř let zplodil Heber Pelega. 17Po zplození Pelega žil Heber čtyři sta třicet let a zplodil syny a dcery. 18Ve věku třiceti let zplodil Peleg Reúa. 19Po zplození Reúa žil Peleg dvě stě devět let a zplodil syny a dcery. 20Ve věku třiceti dvou let zplodil Reú Serúga. 21Po zplození Serúga žil Reú dvě stě sedm let a zplodil syny a dcery. 22Ve věku třiceti let zplodil Serúg Náchora. 23Po zplození Náchora žil Serúg dvě stě let a zplodil syny a dcery. 24Ve věku dvaceti devíti let zplodil Náchor Teracha. 25Po zpození Teracha žil Náchor sto devatenáct let a zplodil syny a dcery. 26Ve věku sedmdesáti let zplodil Terach Abrama, Náchora a Hárana. 27Toto je rodopis Terachův: Terach zplodil Abrama, Náchora a Hárana. Háran zplodil Lota. 28Háran umřel před svým otcem Terachem v rodné zemi, v Kaldejském Uru. 29Abram a Náchor si vzali ženy: Žena Abramova se jmenovala Sáraj a žena Náchorova Milka, dcera Hárana, otce Milky a Jisky. 30Sáraj však byla neplodná, neměla dítě. 31I vzal Terach svého syna Abrama a vnuka Lota, syna Háranova, a snachu Sáraj, ženu svého syna Abrama, a vyšli spolu z Kaldejského Uru. Cestou do země kenaanské přišli do Cháranu a usadili se tam. 32Dnů Terachových bylo dvě stě pět let, když v Cháranu umřel. 12 1I řekl Hospodin Abramovi: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. 2Učiním tě velkým národem,4A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu. 5Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam. 6Abram prošel zemí až k místu Šekemu, až k božišti Móre; tehdy v té zemi byli Kenaanci. 7I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: "Tuto zemi dám tvému potomstvu." Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal. 8Odtud táhl dál na horu, která je východně od Bét-elu, a postavil svůj stan mezi Bét-elem na západě a Ajem na východě. Také tam vybudoval Hospodinu oltář a vzýval Hospodinovo jméno. 9Pak se vydal na další cestu směrem k Negebu. 10I nastal v zemi hlad. Tu Abram sestoupil do Egypta, aby tam pobyl jako host, neboť na zemi těžce doléhal hlad. 11Když už se chystal vejít do Egypta, řekl své ženě Sáraji: "Vím dobře, že jsi žena krásného vzhledu. 12Až tě spatří Egypťané, řeknou si: »To je jeho žena.« Mne zabijí a tebe si ponechají živou. 13Říkej tedy, žes mou sestrou, aby se mi kvůli tobě dobře dařilo a abych tvou zásluhou zůstal naživu." 14Když pak Abram vešel do Egypta, spatřili Egypťané tu ženu, jak velice je krásná. 15Spatřila ji také faraónova knížata a vychválila ji faraónovi. Byla proto vzata do domu faraóna 16a ten kvůli ní prokázal Abramovi mnoho dobrého, takže měl brav a skot a osly i otroky a otrokyně i oslice a velbloudy. 17Ale faraóna a jeho dům ranil Hospodin velikými ranami kvůli Abramově ženě Sáraji. 18Farao tedy Abrama předvolal a řekl: "Jak ses to ke mně zachoval? Proč jsi mi nepověděl, že to je tvá žena? 19Proč jsi říkal: »To je má sestra«? Vždyť já jsem si ji vzal za ženu. Tady ji máš, vezmi si ji a jdi!" 20A farao o něm vydal svým lidem příkaz. Vyhostili jej i jeho ženu se vším, co měl. Český Ekumenický překlad, zveřejněno se souhlasem České Biblické Společnosti. |
Komentářové poznámkyBřeťa Fajmon, 30.8.2009 Genesis 9: Po potopě dochází ke "znovustvoření" - nejprve je země pokryta vodou, pak se objevuje souš, rostliny, a nakonec vychází z archy zvířata a člověk. Bůh zemi znovu svěřuje lidem, aby ji naplnili a rozmnožili se na ní. Gn 9, 3-4: Bůh nyní konkrétně říká, že lidé mohou jíst i maso zvířat. Jen mají maso před úpravou zbavit krve a krev jíst nemají. Lv 17, 10-12 uvádí, že důvodem pro zákaz požívání krve je to, že byla krev určena "na oltář", tj. pro vykonávání obětí za hřích, čímž se zprostředkovalo dříve odpuštění (byl to způsob vyznání hříchu a odpuštění, na kterém se Bůh s lidmi domluvil). Na otázku, zda Bůh dovoluje jíst krev dnes, odpovídám "ano", protože původní záměr krve obětované za hřích byl už v historii završen. Myslím si to na základě Židům 10, 18, kde je řečeno, že oběti za hřích už Bůh nežádá, a Mk 7, 18-23, kde Ježíš říká, že člověka neznečišťuje něco, co do něj vchází potravou, ale co vychází z jeho srdce (zlé myšlenky, chamtivost, zlovolnost, atd.). Gn 9, 5-6: když má člověk prokazovat úctu krvi zvířete, pak o to víc krvi jiného člověka - Bůh konkrétně říká, že život člověka má pro něj velkou cenu. Někteří v této větě vidí Hospodinovo svolení s tím, že vražda má být potrestána rozsudkem smrti (Walton i Wenham) - společnost se musí chránit před vrahy, kteří se uprostřed ní vyskytnou. Gn 9,8-17: Bůh pak ustanovil smlouvu - nejen s Noem, ale s každým živým tvorem. Proto se jí někdy říká "smlouva se stvořením" (se vším živým, co bylo stvořeno). Pod smlouvou rozumím viditelné potvrzení trvalého vztahu dvou stran. V této souvislosti je zde slovo "smlouva" poněkud bizarní, protože od Noeho a jeho rodiny už nevyžadovala nic - Bůh slíbil, že už nikdy nevyhladí vše živé, navzdory tomu, že srdce člověka je zlé (Gn 8,21). Gn 9,18-29: Podobně jako v Gn 2, i nyní začíná Noe obdělávat zemi. Po vysázení vinice a sklizení úrody vína je Noe podobně jako v Gn 2,25 nahý, ale "neví o tom". Záznam Gn 9 se nyní zaměřuje na špatnou reakci Cháma vůči svému otci. Nevíme možná všechny podrobnosti o tom, jak a proč se Chám provinil - někteří zmiňují neúctu nebo posměch vůči otci, jiní mluví o dalších důvodech, proč považovat Chámovo jednání za špatné (Walton: např. je možné, že kromě nahého otce tam byla i nahá matka). Noeho reakce možná připadne čtenáři nepřiměřená, protože Noe proklel Chámova syna Kenaana. Není zde přesně řečeno, čím se Chám provinil, jen je jasné, že to souvisí s nevhodnou reakcí na otcovu nahotu. Naopak Šémovi a Jefetovi za jejich skutek "přikrytí" Noe požehnal. Gn 9, 25-27 je prvním záznamem v Bibli o odkazu otce vůči jeho synům a jejich potomkům. Tyto promluvy jsou někdy formami modlitby k Bohu, jindy záznamem jakéhosi prorockého vhledu, který Bůh otci dal najevo. Na tomto místě by možná bylo vhodné si položit otázku, co to znamená požehnání (pak bude možná lépe vidět, co to znamená prokletí). Požehnání je typicky biblickým slovem. V dnešním českém slovníku se snad objevuje jen slovo "požehnaně" ve významu "hodně, hojně". Jaký je význam slova "požehnání" a "požehnat" v Bibli? Běžný studijní přístup při hledání významu slova v Bibli je projít si všechny jeho výskyty. My se ovšem omezíme na dosud přečtené kapitoly Gn 1 - - 9. Projdeme-li všechna místa v nich, kde se vyskytuje slovo požehnání (zatím jsme je vždy v tichosti minuli), snad se význam trochu osvětlí. Jsou to místa Gn 1,22 a 28; Gn 2, 3; Gn 5,2; Gn 9, 1 a 26. Pokud byste se do těchto veršů podívali, možná se mnou budete souhlasit, že by mohla platit jednoduchá rovnice
požehnání = dar + zodpovědnost.
Například v Gn 1 dává Bůh lidem dar života, ale současně jim dává úkol rozmnožit se a panovat nad zemí. V Gn 2 Bůh daroval lidem sedmý den, ve kterém měli také zodpovědnost si podle jeho vzoru odpočinout. V Gn 9 Bůh "obnovuje" svůj dar života, ale také mluví o odpovědnosti člověka k životu, k Bohu, ke zvířatům i k dalším lidem. Čili ve vztahu Boha k člověku se vždy vyskytuje skutečně nějaký dar (hojnost), ale také výzva k zodpovědnému užívání těchto darů. Ale slovo "žehnat" má i další významy - například zvláštní místo je Gn 9, 26, kdy Noe říká: "Požehnán buď Hospodin, Bůh Šémův". Zde slovo "žehnat" promlouvá ve smyslu "vyjadřovat úctu a ocenění". Dále v prvních devíti kapitolách Bible bychom našli slovo "prokletí" na místech Gn 3, 14 a 17; Gn 4, 11; Gn 9, 25. Navrhuji zde definici
prokletí = omezení dobrého.
Skutečně, v Gn 3 je had omezen ve své situaci (a je mu ohlášena jeho konečná porážka), země je omezena v kvalitě úrody, kterou člověku vydá. V Gn 4 je Kain omezen opět tím, co mu země vydá k obživě, - je odsouzen k putování, jeho život nebude zajištěn na jednom místě. V Gn 9, 25 je proklet i Chámův syn - je mu snad zopakováno omezení způsobené pádem člověka, a zřejmě zesíleno další omezení, které způsobil jeho otec Chám svým hříchem - "ať je Kenaan nejbídnějším otrokem svých bratří" (tato slova asi neznamenají, že by Noe nebyl ochoten Chámovi odpustit - spíše je z nich vidět, že Noe (stejně jako i Hospodin) odsuzuje Chámův skutek, a že Noe (a snad i Bůh?) dá přednost tomu, že svěří požehnání Šémovi a Jefetovi, nikoli Chámovu synu). Přesto zde lze cítit, že nějakým způsobem má Chámův hřích důsledky i pro jeho potomky. Jinými slovy, prokletí je jistá forma omezení dobrého, kterou člověk nese třeba i celý život. A asi existují různé stupně prokletí, jak je to cítít i z těch několika míst, které byly právě zmíněny. Prokletí neznamená, že by Pán Bůh na člověka zcela zapomněl, nebo že by Kain neměl už šanci prosit Boha o odpuštění vraždy, nebo že by se Chám nemohl modlit k Bohu a prosit o odpuštění, proměnu srdce a dar věčného života pro sebe i svého syna. Ale znamená to, že hřích člověka ovlivňuje a omezuje nejen jednoho člověka, ale i jeho potomky (i když národ Kenaanců, kteří jsou Chámovými potomky, byl potrestán především za svoje vlastní hříchy, na Kenaana určitě měl vliv jeho otec, se kterým vyrůstal). Genesis 10: Sedmička je biblické číslo úplnosti - v sedmi dnech Bůh stvořil a dokončil nebe a zemi (Gn 1--2). Dále desítka je také číslo úplnosti a plnosti času - od Adama po Noeho je v Gn 5 popsáno deset generací; dále v Gn 11,10-26 je od Noeho po Teracha (Abramova otce) také popsáno deset generací (a v obou případech je desátý potomek v pořadí otcem tří synů - Noe i Terach). Jako by těmi deseti generacemi před potopou bylo vyjádřeno, že se završila epocha Hospodinova čekání na změnu lidského srdce, a pak přišla potopa - a deseti generacemi po potopě bylo vyjádřeno, že se "naplnil čas", kdy se Bůh rozhodl opět radikálně jednat (a povolal Abrama ... Gn 12). A tak pokud se ve výčtu národů mezi potomky Noeho objevuje celkem 70 jmen (což je součin sedmi a desíti), ukazuje to na celistvost a úplnost, ze které pocházejí všechny národy světa. Kromě uvádění jmen se můžeme možná zastavit nad tím, že Pán Bůh se zajímá o každý národ. Z mnoha kapitol a knih Bible by se mohlo zdát, že Bůh se zajímá jen o národ Izrael, ale to není pravda. To, že jádrem Bible (nebo aspoň Starého zákona, což je prvních 39 biblických knih) je historie národa Izrael, neznamená, že by ostatní národy nějak unikly Bohu ze zorného úhlu. Zde v Gn 10 máme všechny národy světa (nebo aspoň jejich zárodek) jako na dlani. Bůh je pánem nad národy (i když ty si to třeba nechtějí přiznat ... :-)) a ví o nich. V Gn 10, 18 a Gn 10, 25 se mluví o roptýlení nebo rozčlenění. Osobně si myslím, že k tomu rozčlenění došlo až po událostech v Gn 11, 1-9. Není nic neobvyklého na tom, že v kapitole deset se udává i geografické rozdělení potomků Noeho, když zrovna jsou přehledně zmiňováni, a pak v kapitole 11 se mluví o tom, jak k tomuto rozchodu došlo. Ve výčtu jmen jsou zmíněny detaily ohledně Nimroda (Gn 10,8-12 ... zřejmě významný vůdce své doby) a také detaily ohledně území Kenaanců (Gn 10, 19 ... toto území hraje v Bibli velkou úlohu, protože se jedná o území, které Bůh slíbil dát do vlastnictví národu Izrael). Genesis 11: Je otázkou, proč zmařil Bůh stavbu města a věže v Gn 11,1-9. Odpovědí, která se nabízí ve verši Gn 11,6 (nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést), je tzv. svévole - lidi svoření k obrazu Boha, tj. aby svým charakterem odráželi charakter Boha a naplňovali jeho záměry, jsou sjednoceni k tomu, aby dělali, "co si usmyslí", nikoli to, k čemu je volá Bůh. Bůh viděl, k čemu by tato jednota mohla vést, a proto ji rozbil. Druhým pohledem nebo jinou možnou linií výkladu je (i když myslím, že na obou těchto liniích je něco pravdy), že nešlo pouze o stavbu města a věže, ale že věže v této době (tzv. ziguraty) byly spojeny s uctíváním různých "bohů", kterým lidé přisuzovali různé lidské vlastnosti a pro které stavěli věže se schody, aby ti bohové mohli sestoupit až k nim (viz [6]). To by znamenalo, že lidi v té době nejen že se neptali k čemu je v životě volá Bůh, ale začali mít o Bohu zkreslené představy (ironicky pak skutečný Búh opravdu sestoupil, aby zabránil tomu, že celá země se bude jednotně věnovat falešnému náboženství). Prvních jedenáct kapitol Bible popisuje velký začátek - ve skutečnosti se jedná o dlouhé období dějin, minimálně 2 000 let (poznámky ke chronologii viz Gn 50). Celý zbytek Bible se týká přibližně stejně dlouhého období, které následuje, ale z těch prvních dvou tisíc let máme přibližně jen těch deset stránek. Přesto je na těch deseti stránkách řečeno hodně:
V tomto shrnutí bylo použito několik myšlenek z knížky Davida Atkinsona The Message of Genesis 1 -- 11 (Poselství Genesis 1 -- 11, Inter-Varsity Press 1990), odkud jsem už několik pohledů čerpal. Ještě pár slov z téhož zdroje: V průběhu prvních jedenácti kapitol Bible se neustále opakuje jeden vzorec - objevují se důsledky hříchu, hřích vede k odsouzení, ale objevuje se též slovo Hospodinovy milosti, takže uprostřed trestu se vyskytuje také záchrana a naděje do budoucnosti. V zahradě Eden Adam s Evou upadají do hříchu, Bůh promlouvá slovo soudu vůči hadovi, vůči zemi i vůči lidem, a pak jim dává kožené suknice a svoluje, aby pokračovali v životě mimo zahradu. Vyskytuje se zde milost a naděje. V Kainově příběhu čteme o Kainově hříchu vraždy i o Hospodinově slově soudu. Kain odešel jako uprchlík bez domova, ale Bůh jej ve své milosti obdařil ochranným znamením. Začala nová civilizace, a opět se zde objevuje záblesk naděje. V záznamu o potopě, poté, co Bůh viděl lidskou zkaženost a přivedl soud, projevil milost vůči Noemu, kterého skryl v arše. Zastavil proudy deště a požehnal novému začátku. Smlouva milosti byla spečetěna duhou naděje. V každém z těchto příběhů vidíme, jak Bůh dává možnost k tomu, aby rostla víra, láska i naděje. Ale v záznamu o zmatení jazyků se zdá, že výsledkem je pouze rozdělení, zmatek a rozptýlení. Ale kde je naděje do budoucnosti? Zatímco svět prožívá zmatek popsaný v Gn 11, 9, Bůh tiše, tajně a nedramaticky uskutečňuje svůj záměr. Bůh, který se zajímá o všechny národy (Gn 10), chce své cíle s celým světem uskutečnit skrze jednoho konkrétního člověka (Abrama) a jeho potomky. Zde je nová naděje do budoucnosti: Zbytek jedenácté kapitoly má dovést čtenáře k postavě Abrama, na kterého je Genesis zaměřena v dalších kapitolách. Genesis 12: Protože se zdá, že lidé v Gn 11 na Boha buď zapomněli, nebo o něm začali mít zkreslené představy, rozhodl se Bůh dát se lidem více poznat, a tak nezkresleně v historii zjevit svůj charakter. K tomuto účelu si vybral člověka jménem Abram a v Gn 12, 1-3 k Abramovi promluvil. Součástí této promluvy byla mimo jiné jedna výzva a dva sliby. Bůh Abrama vyzval k odchodu ze svého rodiště a z domu svého otce (který podle Jozue 24, 2 sloužil jiným bohům). Prvním velkým slibem Hospodina Abramovi byl slib rodiny, která se rozroste ve velký národ. Tak Bůh nedal jen možnost rodiny jako požehnání dané lidem obecně, ale slíbil Abramovi, že on sám je zárukou naplnění tohoto požehnání v Abramově životě (Walton, 2001). Druhým velkým slibem (naplno vysloveným v Gn 12,7, a pak v Gn 15,7 a Gn 15,18-21) byl slib země, do které Bůh Abrama přivede. Tak Bůh nedal jen obecně možnost obdělávání země, ale slíbil Abramovi, že on sám je zárukou, že Abram a jeho potomci obdrží zemi, která bude jejich a která bude zajišťovat život jeho rodiny. V Gn 12 se tedy Hospodin zjevuje jako osobní Bůh -- Bůh, který má moc naplnit své požehnání v životě konkrétního člověka. Ale Bůh měl v plánu mnohem více -- skrze tohoto člověka Abrama a skrze národ, který z něho vzejde, se dát nezkresleně poznat všem lidem a národům na zemi. V kapitolách, které následují, se mluví o tom, jak Bůh v životě Abrama naplňoval slib, který mu řekl. Už v Gn 12,10-20 vidíme, jak Bůh překonal první překážku pro naplnění slibu - zachránil Abramovu ženu Sáraj před faraonem, který si ji přivlastnil za manželku. Nadpřirozenými zásahy (Gn 12,17 ... nejsou zde sděleny podrobnosti) Bůh "vzal" Sáraj z faraonových rukou a dal ji zpět Abramovi. Farao vrátil Sáraj Abramovi ani ne tak proto, že byl dobrákem od kosti, ale že se bál toho Boha, který Abrama chránil (viz [6]). |
Diskuse:
Vstup do diskuse: