Izák – zázračné dítěBřeťa Fajmon, 27.5.2014 Toto je šesté ze série zamyšlení nad stránkami biblické knihy Genesis z pohledu křesťana. Izák je v mnohém smyslu dítětem zázraků, dítětem nemožného. Izák se svým rodičům narodil v době, kdy už "nebylo naděje", nebylo na co čekat, protože Abraham se Sárou byli staří (Gn 17,17; 18,11-15). Abraham i Sára se smáli -- už snad nevěřili, že by se jim mohl narodit syn. Bůh na toto jejich pochybování reaguje svým způsobem a říká, aby dali dítěti jméno Izák (hebrejsky jic-chák = směje se), snad aby vyjádřil, že se také směje a že pro něj není nic nemožného. Jako by Bůh schválně čekal až do nejzazší chvíle, aby bylo jasné, že Izák je jeho darem, že je darem nadpřirozené milosti, darem od Hospodina. Přesto toto zázračné dítě, tento "dar od Hospodina", má své sporné stránky. Možná nejvyšším bodem jeho života je, že byl ochoten se svým otcem nechat svázat a obětovat, protože to bylo součástí Hospodinova pokynu (Genesis 22, tato myšlenka viz jedno z kázání Ronnieho Stevense) Ovšem zdá se, že v další fázi svého života se zaměřuje spíše na jednotlivé dary než na Hospodina samotného (Gn 25,28) -- chce vyvýšit spíš svého oblíbeného syna, než aby se ptal Hospodina, jaký je jeho plán s jeho syny, a tomuto plánu se podřídil. O Jákobovi bylo jeho matce Rebece řečeno, že i když je druhým synem v pořadí, tak převezme hlavní požehnání od svého otce (Gn 25,21-23). Věděl o tomto Hospodinově slově Izák? Pokud ano, tak se později (Genesis 27) pokusil Boha obelstít a požehnat svému oblíbenějšímu synu Ezauovi. Opravňovalo toto Ezauovo jednání Rebeku k tomu (Gn 27), aby podvedla svého muže? Určitě ne. Každopádně přetahování mezi Rebekou a Izákem o budoucnost jejich dětí nevěstí pro tuto rodinu nic dobrého -- rodina bude natrvalo rozbita, Rebeka svého oblíbeného syna do své smrti už neuvidí (Genesis 28). Pokusím se nyní vystopovat čtyři hlavní proudy Hospodinova požehnání (které byly nastíněny u Abrahama) též v životě Izáka. Hospodin byl také Izákovým Bohem, navzdory všemu, co se v Izákově rodině odehrálo. Mohli bychom říci, že na to, že se o Izákově rodině píše v Bibli a že hraje tak významnou roli, jsou vztahy v ní docela složité. Ale v tomto je poselství Bible nadějí i pro nás -- že Bůh může jednat i v normálních, obyčejných rodinách, jako je ta naše, do které jsme se narodili nebo byli s ní spojeni manželstvím. A) Požehnání rodinyVelkým bodem Izákova života bylo, že se modlil za neplodnou Rebeku. Zatímco anabáze narození syna Abrahamovi je popsána téměř v deseti kapitolách knihy Genesis (12-21), u Izáka je analogické období zobrazeno jediným veršem (Genesis 25,21 podle ČEP: Izák prosil Hospodina za svou ženu, protože byla neplodná. Hospodin jeho prosby přijal, a jeho žena Rebeka otěhotněla.) Tak se můžeme od Izáka učit velké lekci modlitby. Možná Izák při modlitbě Hospodinu připomínal právě jeho slib daný Abrahamovi, že jeho potomci přijdou z Izáka (Genesis 21,12; a toto také Bůh sám Izákovi potvrdil v Genesis 26,2-5).V tom je lekce i pro náš život modlitby -- můžeme Hospodinu a Ježíši Kristu připomínat jejich sliby, které řekli pro náš život (pro život těch, co chtějí být poslušni Bohu a následovat Ježíše Krista v Duchu svatém). Které sliby platí pro život nás křesťanů dnes? Při hledání odpovědi musíme být velmi pečliví v tom, co Bůh řekl, že se splní už za našeho křesťanského života zde na zemi, a co slíbil k plnému uskutečnění až při druhém příchodu Ježíše Krista. Namátkou: a) Mt 9,37-38 neříká, že ovlivníme svým životem davy -- zmínka o blízké žni spíše naráží na to, že čas je omezen; máme vědět, že času je málo, a podle toho k jeho využití přistoupit (můžeme prosit o moudrost); b) Mt 28,18-20 nezaručuje, že získáme mnohé pro Krista a budeme se jim moci věnovat, ale určitě říká, že Ježíš Kristus v naší veškeré snaze bude s námi (můžeme prosit o směr, kam jít) a že budou lidi, kterým budeme moci ukazovat na evangelium; c) jde jen o to poznat vůli Hospodina pro svůj život v oblasti rodiny a blizkých vztahů, a pak vykročit v tom, k čemu jistě vím, že mne vede -- nic míň a nic víc. B) Požehnání zeměBůh promlouvá k Izákovi a říká mu, aby žil v "zemi zaslíbené" a neodcházel do Egypta (Genesis 26,2), a potvrzuje, že slib země se týká Izákových potomků. Tak Izák stejně jako jeho otec Abraham žije ve slíbené zemi jako cizinec (Žd 11,9 (v překladu ČEP): Abraham věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlel ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení, ). Můžeme číst, že Hospodin Izákovi žehnal (Genesis 26,12), že Hospodin byl s ním (Genesis 26,28). Přesto Izák zmiňuje Jákobovi (když už konečně uznal Hospodinovu volbu, že požehnání země slíbené Abrahamovi náleží jeho synu Jákobovi, nikoli Ezauovi) v Gn 28,3-4 (podle ČEP): 'kéž obdržíš zemi, v níž jsi hostem a kterou Bůh dal Abrahamovi'.Jako křesťané máme už nyní "žít nebe" a "neodcházet pro zajištění do jiných zemí" -- protože jsme byli napojeni na Ježíše Krista, zdroj skutečného života, máme ve všem tak nějak čerpat z tohoto zdroje (Ef 6,10 podle ČEP: Hledejte svou sílu u Pána, v jeho veliké moci). Co to může znamenat konkrétně? Hodně věcí, ale zejména být si vědomi toho, že toto spojení s Pánem Ježíšem je to nejdražší, co máme (Jakub 1,16-18, podle ČEP): 'Neklamte sami sebe, milovaní bratři! Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel. Z jeho rozhodnutí jsme se znovu zrodili slovem pravdy, abychom byli jakoby první sklizní jeho stvoření.' Z toho pramení i moudrost a život v moudrosti, který sestupuje od Pána z nebe do našich nynějších dní (Jakub 3,13-18), podle ČEP:
C) Bůh bojuje za IzákaNavzdory Izákovu a Rebeččinu soupeření o přízeň jejich dětí, které téměř vedlo k tomu, že jeden syn zabil druhého (Genesis 27), Bůh nebere zpět slib učiněný Abrahamovi a sám se angažuje při řešení sporů "na život a na smrt" -- jak u dětí Izáka, tak u dětí Jákobových později (= ochrana před nebezpečím zevnitř).Bůh též naklonil srdce abímeleka -- pelištejského krále v oblasti, kde Izák přebýval se svými stany a stády. Smlouva učiněná s abímelekem jen potvrdila to, co navzdory sporům prožíval Izák: že Bůh mu nakloňuje i srdce králů a dává mu prostor k životu (abímelekův argument, když přišel uzavřít s Izákem smlouvu o pokoji (podle ČEP, Gn 26,28): 'Shledali jsme, že je s tebou Hospodin'). (= ochrana před nebezpečím zvnějšku) Toto požehnání je ještě více vykresleno v životě Jákoba -- viz následující článek. Zde jen připomenu několik veršů, které nás mohou vést k nějakému využití v našem životě víry: a) Přísloví 16,7 (Bůh vede ku pokoji s námi i naše nepřátele); b) Mt 5,44 (navzdory předchozímu verši nás nepřátelé budou zraňovat, proto se musíme naučit jim odpouštět; musíme se vyzbrojit na běh na dlouhou trať, protože může trvat delší čas, než s našimi nepřáteli budeme pokojně smířeni); c) Gal 1,10 (stále budou lidé, jejichž očekávání sklameme; navzdory našemu úsilí o pokoj nesmí být naším cílem zalíbit se lidem, ale pokládat si otázku: 'K čemu mne vede Bůh? Které jsou ty Hospodinovy boje, ke kterým mne zve a chce za mne vybojovat?') D) Požehnání ve vedení; právo a spravedlnostIzák se také setkává s otázkami práva a spravedlnosti -- nejvíce je to vidět na hádkách o studny s obyvateli země (Genesis 26,15-25). Izák je ve zvláštní situaci -- v té zemi pobývá jako host; i když se vrátil ke studnám, které používal Abraham, nemá na ně vlastnické právo. A tak dělá něco velmi moudrého -- nehájí věci, které mu nepatří. Věří, že Hospodin mu dá prostor v zemi, kde jej povolal žít, což se skutečně nakonec děje (Genesis 26,22). Bůh k němu sám promlouvá podruhé, potvrzuje své sliby a mimo jiné říká (Gn 26,24, ČEP): 'Neboj se, jsem s tebou.' Bůh žehná Izákovi a dává mu dostatek majetku i zajištění potravou a vodou.Tento oddíl zřejmě nepotěšil odborníky na asertivitu. Ani Pán Ježíš někdy nevyzývá k asertivitě -- naopak je někdy pro nás pokušením si brát věci dříve, než by chtěl Bůh (viz též Mt 4,8-11 ... Ježíš též čekal, až mu Otec dá mnohé věci svým časem). Na druhé straně, například při čtení Exodus 2 si můžeme uvědomit, že podobně jako v životě Mojžíše, i touhy našeho srdce Bůh zná. Stejně jako si použil Mojžíše, i nás možná chce použít ve věcech, které jsou pro nás blízké, ve kterých bychom se rádi angažovali. Určitě je varováním záznam o tom, že Mojžíš svou prudkou aktivitou si (z lidského pohledu) zcela zamezil možnost nějak pomoci svému národu (byl obviněn z vraždy a musel utéci a skrývat se). Nicméně Hospodin vidí touhu v Mojžíšově srdci a později jej povolává, aby vyvedl z otroctví lid Izraele: Bůh vidí do našeho srdce a používá si našich tužeb, dokonce i navzdory překážkám, naší netrpělivosti a prchlivosti, se kterou se o naplnění svého srdce hlásíme. Nicméně jak říká zbytek knihy Exodus, opět Hospodin jednal tak, že si dokázal použít Mojžíše tam, kde lidské zdroje už byly možná vyčerpány. Možná je Izákova strategie dobrou inspirací -- být aktivní tam, kde věřím, že mne vede Bůh, nebo které jsou pro mne důležité (viz kopání studní), a dát prostor Bohu, zda se ke mně přizná a potvrdí moje povolání či poslání. A tak není pravda, že bychom na životě Izáka viděli jen pasivitu. Izák (a ani později Jákob) nejsou prototypy naprosto věrných a oddaných věřících -- vidíme zde spíše lidi, se kterými se můžeme ztotožnit: lidi, kteří věří, když jim z toho plynou jisté výhody (Gn 25,28). Lidi, kteří v jistých obdobích svého života nevnímají Hospodinovo vedení a plán -- sami vidí věci jinak (a tak Bůh by nás rád vedl, ale musí zápasit hlavně s námi samotnými, když nechceme jeho vedení přijmout). A přesto tyto lidi Bůh neopustil a "byl s nimi" se všemi proudy svého požehnání -- rozmnožil je, potvrdil jim slib země, učil je právu a spravedlnosti, chránil je před nebezpečím zvnějšku i zevnitř. Byl jejich Bohem. Možná je Izák pro nás až příliš blízkým -- příliš někým, jako jsme my. I my jsme "zázračné děti": každý z nás je něčím jedinečný, neopakovatelný. Každému z nás bylo svěřeno něco, pro co se nemusíme namáhat -- jistá obdarování, jisté vlohy, schopnosti. Můžeme jimi druhé omračovat, vyvádět z míry -- a přesto je zde nebezpečí, že se přestaneme ptát, jaké je místo našich obdarování a našeho života v Hospodinově plánu. A tak naše obdarování, naše osobnost nemusí sloužit k šíření pokoje, ale k vyvolání sporu a napětí. Nejsme dobrými správci svých životů, ale spíše zneužíváme to, co nám bylo svěřeno, pro své cíle -- zapomínáme, že obdarování nám svěřil Bůh. Stejně ovšem i o nás může být jednou napsáno či řečeno, že "Bůh mu požehnal" či "Bůh byl s ním", protože Bůh nemůže zapřít sám sebe. I když Izák v jedné fázi svého života chtěl Hospodinovo požehnání předat svému favoritovi a neptal se Boha, tak Bůh stejně oceňuje jeho víru (Židům 11,20) -- že Izák věřil ve stálost a platnost Hospodinova požehnání a jednal podle toho.
zpět na sérii: Promluvy z knihy Genesis
Diskuse: Vstup do diskuse: |