|
Žalmy:
úvodem
vznik a autorství stručně obsah poselství přehled literatury Souhrnně v pdf souboru: Poznámky |
Žalm 119
1Šťastní jsou ti, jejichž cesta je bezúhonná, Můj vlastní pracovní překlad. © Břetislav Fajmon 2012 (můžete volně šířit s uvedením odkazu na tuto www stránku). |
Komentářové poznámkyBřeťa Fajmon, 10.6.2012 Žalm 119 je akrostickým žalmem, což znamená, že je rozdělen na dvacet dva částí podle počtu hebrejských souhlásek, každá z těchto částí sestává z osmi veršů (celkem tedy 22 krát 8 = 176 veršů) a každý z těchto osmi veršů začíná stejným písmenem hebrejské abecedy. Prvních osm veršů tedy všechny začínají písmenem álef. Proto je i volba počtu veršů v tomto žalmu jednoznačná -- každé písmenko má oslavovat Hospodinův zákon, to, že Hospodin mluvil a mluví. Téma Hospodinova slova na mnoha rovinách směřuje k Ježíši Kristu. Stejně jako Bůh tvořil svým slovem (Genesis 1 ... Bůh svým slovem nejen mluvil, ale též tvořil), tak poslal Ježíše Krista, aby dal život všem, kdo jej přijmou -- vytvořil něco nového v jejich životech, co pochází z Boha (Jan 1,1-18). Mnohem více než číst psaný text o bezúhonném životě je setkat se a žít s Ježíšem Kristem, který bezúhonný je (a skrze Ježíše Krista se setkat a žít s Bohem). Stejně jako Boží slovo ve Starém zákoně bylo zjevením jistých věcí od Hospodina, Ježíš Kristus je plným zjevením Boha, výrazem či vyjádřením Hospodinova charakteru. Důraz na Hospodinovo slovo, Hospodinův zákon je ještě umocněn tím, že v každém ze 176 veršů se vyskytuje nějaké označení Hospodinova zákona (snad mimo verš 122, ale i zde je otázkou, zda tím dobrým se nemyslí život podle Hospodinova slova, život s Bohem). Ž 119,1-8: Stručně shrnuto: V této části žalmista zmiňuje dva důvody, proč chce žít podle Hospodinová zákona: především v zákoně Hospodinově dostává člověk dobré dary, přímou cestu životem ve vztahu s Bohem (verše 1-3). A za druhé zákon vyslovil Bůh, a to je dostatečný důvod, abychom jej pečlivě dodržovali (verše 4-6). Žalmista reaguje na požehnání vděčností (verš 7) a na příkazy prosbou, aby Bůh byl s ním (verš 8), ať už svou přítomností, či svým vedením, svou silou a pomocí. Jak může být cesta někoho bezúhonná? Když o takovém označení přemýšlím, přechází mi mráz po zádech. Jak poukazuje např. kniha [21], naše hříchy neznamenají, že jen občas (nebo párkrát v životě) zajdeme nějakou jinou cestou, než je záhodno jít, které se můžeme napříště vyvarovat a od té chvíle dělat už jen dobré volby. Náš hřích je vážnější -- jsme často naprosto odpojeni od Boha a neochotní žít s ním a být tady na tomto světě kvůli němu. Jedná se spíše o vleklý stav a postoj srdce, než jen o konkrétní volby. Kdo nás z tohot stavu zachrání? Myslím, že jedinou možností, jak vztáhnout Ž 119,1 na sebe, je pevně se držet Ježíše Krista -- on jediný žil bezúhonně, pro pravdu, v blízkém vztahu s Bohem Otcem. On může být zdrojem štěstí v našem životě. My často dokážeme jen toužit po dobrých věcech, nikoli je sami uskutečnit. Ale jak lze číst v Evangeliu podle Matouše, kapitola 5, verše 3-10, Bůh nebo Ježíš Kristus berou v úvahu i naše tužby -- kdo přichází k Ježíši s touhou po spravedlnosti ve svém životě, nebude odmítnut (Matouš 5,6: Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni). Pane Ježíši, prosím proměň moje srdce, buď ty dnes mou cestou. Hospodinův zákon není jen mrtvá litera, je to především svědectví o tom, jaký je Bůh -- pozvání do vztahu s živým Bohem, jehož charakter už takový, jak naň poukazuje zákon, je. Téměř všichni by byli rádi, aby Bůh mluvil -- ať už aby promluvil a stoprocentně jednou provždy prokázal, že existuje, nebo aby mluvil v našem životě a vedl nás po té dobré cestě. Rádi bychom aby Bůh k nám promluvil aspoň občas, aspoň jednou za dva roky slovo, o kterém bychom bezpečně věděli, že pochází od něho. A přitom tady máme Bibli, jeho zákon, ve kterém Bůh mluví stále -- jeho slovo totiž stále platí, stále mluví. Existuje skupina lidí, kteří nacházají zalíbení v teoretických pochybách o Hospodinově existenci, zatímco existuje druhá skupina těch, kteří se celým srdcem (kéž by) pídí po významu toho, co řekl a udělal Bůh, jak je to napsáno v Bibli. A když se celým srdcem otevírají vůči slovu písma, jakýmsi nadpřirozeným způsobem se setkávají s Bohem i vzkříšeným Ježíšem Kristem. Nepáchají podlost. Nejen vůči Bohu, ale i vůči lidem -- protože Hospodinův zákon současně usiluje o to nejlepší pro mne i pro lidi kolem, pro moje nejbližší i vzdálenější. Po jeho cestách: po těch cestách, po kterých Bůh či Ježíš Kristus chodí -- motivací zákona je život v Hospodinově přítomnosti. Verše 1-3 žalmu 119 mluví o první motivaci pro mou poslušnost: zákon vede k tomu nejlepšímu pro mne i pro všechny ostatní. Ve verších 4-6 následuje druhá motivace pro poslušnost: dodržovat zákon je správné i z toho důvodu, že jej přikázal Bůh -- ten, kdo nás stvořil, ten, kdo má právo na náš život. Aniž bychom se ptali na náš osobní užitek, měli bychom poslouchat jen z toho důvodu, že mluvil Bůh. Ty jsi přikázal svá ustanovení, abychom je horlivě zachovávali a střežili: v původním hebrejském textu Bible se sloveso š-m-r (zachovávat, střežit) vyskytuje na význačných místech. Toto slovo bylo řečeno v následujících souvislostech:
Pak se nebudu stydět (Ž 119,6): před Bohem či před lidmi není upřesněno, ale možná tyto dvě věci nelze oddělit. Zejména před Bohem -- Bůh přikázal výnosy, on bude volat k odpovědnosti za jejich dodržování. Nestydím se, když mám na zřeteli tvá přikázání: na zřeteli = před očima, neustále si kladu před oči Hospodina, jeho přítomnost a jeho pokyny a rady. Podobný verš je Žalm 16,8 (podle ČEP): Hospodina stále před oči si stavím, je mi po pravici, nezakolísám. Vzdávám ti díky (Ž 119,7): žalmistova reakce -- díky za cestu k životu, kterou jsi dal, za Tvoje rady, ukazatele. V upřímnosti srdce: nejen děkuji, ale i chci jít za Tebou. Cvičím se: ne teoreticky studuji, ale jdu krok za krokem ve Tvých slovech a ukazatelích na to, co je spravedlivé. Tvé výnosy střežím, neopouštěj mne už (Ž 119,8): se svým přikázáním, cestou, která uvádí do života; se svou silou, abych se té cesty držel; se svou přítomností, kvůli které stojí za to tou cestou jít. |
Křesťan by při čtení Tenaku (= knih Starého Zákona, Staré smlouvy) mohl dostat pocit, že verš 9 se na něj už nijak nevztahuje, protože udržet si stezku čistou znamená držet se Pána Ježíše Krista -- on je jistota čistoty, i kdybych já zhřešil. Svou čistotu nalézáme v Ježíši Kristu (Efezským 2,8-9). Přesto existuje určitý rozměr, kdy stále má smysl usilovat o pročištění své cesty v jednotlivých činech i stavech našeho srdce, protože to je právě podstatou pokání neboli obrácení k Bohu -- radujeme se z čistoty, která jednou nastane v plnosti, protože nás do ní uvede Pán Ježíš (Ef 4,30), a současně usilujeme o co největší čistotu ve svém vlastním životě, minimálně například z důvodů, které jsou vykresleny ve verších 1-8: protože žít podle Hospodinových pokynů je tím největším darem pro nás + prostě proto, že ty pokyny vyslovil Bůh, stvořitel a dárce našeho života.
Jaké jsou ty Hospodinovy řády pro křesťana, které neochvějně vyslovil? Pokud bychom se zaměřili na všechny výroky Ježíše Krista, lze tyto řády jasně vidět (následující osnovu mi poskytla kniha [19], která je v celém znění uvedena na internetu ve formátu pdf):
- a) Čiňte pokání (viz [19], str.40, pokyn 2), neboť Království nebeské je blízko (Evangelium podle Matouše 4,17); nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky (Evangelium podle Lukáše 5,32): To je první pokyn, který lze z učení Ježíše Krista vykódovat: obraťte se se svým životem k Bohu; uznejte Hospodinovo SVĚDECTVÍ, že Ježíš Kristus je Král v jeho království, a přijďte k němu. Začnete jej brát vážně jako toho, kdo je jedinečný, s kým stojí za to žít. Stejně jako Hospodin dosvědčuje v Žalmu 119, že jeho slovo vede k životu (Ž 119,2.14), i o Ježíši Kristu dosvědčil, že v něm je pro nás život (Matouš 3,16-17).
- b) Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. učte se ode mne, já jsem tichý a pokorného srdce
(Mt 11,28-30, podle [19], str. 44, pokyn 3). Jednou z prvních výzev Ježíše Krista je výzva k odpočinku, ke spočinutí v něm. Nebude to nutně znamenat, že život křesťana je jednodušší než život ostatních lidí --
právě naopak, na vnější pohled vzbudí náš život možná u pozorovatelů otázky: co z toho ti lidé mají, že v těch těžkostech i radostech života se stále obrací k Bohu? Nedělají si tak život možná ještě těžší?
Ovšem tato Ježíšova slova nebyla vyslovena v dnešní době v České Republice, dosti to ateistické zemi, ale v Izraeli mírně před rokem 30 našeho letopočtu lidem, kteří věřili v Boha a byli o něm jistým
způsobem vyučovaní. Ježíš ovšem odlišuje sám sebe od ostatních učitelů náboženství a prostředníků mezi Bohem a lidmi následujícími slovy (Matouš 23,4): Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena,
ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Ježíš (viz Craig Keener, Matthew, IVPNTC 1997, str.222) se od těchto vůdců liší tím, že na rozdíl od nich nese naše břemena spolu s námi.
V dnešní době nám nevládnou farizeové a zákoníci, kteří by vysvětlovali podstatu života. Roli Boha v našem životě hraje stát (Daniel Pastirčák, zamyšlení v Brně, březen 2012: Ve společnosti, která je v podstatě ateistická, přebírají roli Boha instituce -- stát, zaměstnavatel, atd. -- v tom smyslu, že k nim vzhlížíme jako k nejvyšší instanci.), naše zaměstnání, naše rodina, naši přátelé nebo jen my sami. Velmi volně můžeme snad vztáhnout slova Ježíše Krista i na svou současnou situaci: čekáme od nějakých zdrojů pokojný a plný život. Ježíš Kristus v této situaci nežádá od nás méně než ostatní, ale dává nám své slovo, že ON nás k plnému životu dovede s naprostou jistotou, kdežto my sami nebo ostatní kulturní vlivy nám nabízí vyhlídky, které nemohou dodržet.
Roli spočinutí a pokoje vidíme též v Žalmu 119 -- Hospodinovy ukazatele a pokyny jsou takové, které nebyl schopen zachovat nikdo (právě jen kromě Ježíše Krista). Přesto se žalmista z těchto ukazatelů těší jako z celého svého majetku a nachází v nich svou radost (verše 14 a 16) -- proč? Protože ví, že Hospodin je konečně tím pravým králem, který se nefalšovaně zajímá o jeho život a chce jej k životu dovést. O moc víc Ježíš Kristus -- on už je nejen ukazatelem, ale samotným Životem, se kterým se můžeme setkat. - c) Já jsem ta cesta, pravda i život; nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. (viz [19], str. 48, pokyn 4 (mírně upraven -- ze 14. kapitoly Janova evangelia cituji jiný verš, a sice Jan 14,6).
Vidíme zde ujištění, že Ježíš Kristus je skutečně cestou k Bohu Otci. Toto tvrzení je určitě v dnešní kultuře rozplizlosti (jejímž krédem je: žádný názor nemá větší důležitost než ty ostatní) kontroverzní,
ale když se na chvíli zamyslíme, tak musíme uznat, že kromě prskání nemáme v rukou nic, čím bychom jeho váhu vyvrátili. Ani jiná náboženství zde nemají konečné slovo, protože musíme
brát v úvahu Ježíšova slova, že ON bude určovat, kdo vejde do věčného života s Bohem (Matouš 25,31-46 : zde čteme, že o tom bude rozhodovat Syn člověka, ale z evangelií jasně vyplývá, že
takto Ježíš Kristus mluví o sobě, když chce nepřímo vyjádřit, že on sám je tou osobou, jejíž příchod byl o několik století dříve v Tenaku předpovězen).
Trochu vážnější je přemýšlet, zda vůbec stojíme o to vejít do věčného života s Bohem. V této otázce nám také může pomoci Ježíš Kristus, který právě v citované 14. kapitole Evangelia podle Jana říká o Bohu Otci (Jan 14,7): Jestliže znáte mne, znáte i mého Otce. A tedy při četbě evangelií, která jsou věrným svědectvím o životě Ježíše Krista, můžeme poznat, jaký je charakter Boha, když je Ježíš Kristus jeho pravdivým obrazem: Ježíš Kristus nikdy nezneužil své lidství a svou moc ke svému vlastnímu prospěchu -- obstál ve všech pokušeních, která dopadají i na náš život (doporučuji podrobně přečíst Matouš 4,1-11). Byl Božím Synem, který měl velký úkol od Boha pro svůj život, a byl "tichý a pokorného srdce" v tom smyslu, že se nikdy od tohoto úkolu nedal odvést. Jeho pokoru dokumentuje nejen to, že svým učedníkum umýval nohy (Jan 13,3-5 a okolní verše), ale i jeho zvláštní slova, že pokud pán najde při svém návratu věrného služebníka, bude mu též sloužit (Lukáš 12,37). Jinými slovy -- i když je sám Božím Synem, mluví Ježíš o vzájemné službě jako o obrazu nebe. Je na každém čtenáři Bible, aby našel další místa, na základě kterých se může rozhodnout, zda stojí za to navázat blízký vztah s Bohem či Ježíšem Kristem.
I ze Žalmu 119, veršů 9-16 lze cítit, že autor těchto slov má velmi blízký vztah k Bohu -- (verš 11: v srdci jsem ukryl tvou řeč, abych proti tobě nehřešil): vidíme, že důvodem jeho věrnosti je velmi blízké setkání s Bohem, kdy prožil, že Bůh mluví, a uchovává tuto řeč v srdci jako to nejvzácnější, co v životě má. V celém žalmu cítíme velmi blízký tón, žalmista si cení Boha -- poznal, že Bůh je někdo vzácný: cesta, pravda i život sám.
Diskuse:
Vstup do diskuse: