|
Efezským:
úvodem Efezským 1 Efezským 2 Efezským 3
Efezským 6 vznik a autorství stručně obsah poselství přehled literatury Souhrnně v pdf souboru: Poznámky |
Komentářové poznámkyBřeťa Fajmon, 20.4.2010 Ef 4,1-6: Pavel své adresáty v kapitolách 4,5,6 vyzývá a prosí je, aby žili z té nové podstaty svého života s Bohem, kterou jim připomněl a vykreslil v prvních třech kapitolách svého dopisu. Protože připojením ke Kristu dostali smíření a pokoj s Bohem i mezi sebou navzájem (2,14-18), mají tuto jednotu Ducha usilovně zachovávat (verš 3). Vyzývá je (verš 2), aby projevovali vůči sobě navzájem stejné vlastnosti, jakými byl charakterizován život Ježíše Krista -- tichost a pokoru srdce (Matouš 11,29). Jako základ tohoto úsilí o jednotu uvádí sedm věcí (verše 4-6), o kterých právě v úvodních kapitolách mluvil: jedno tělo (Ef 2,15 ... společné spojení s Kristem), jeden Duch (EF 2,18 ... ta proměna, na které mají podíl, se právě v jejich životě děje skrze Ducha svatého), jedna naděje (Ef 1,18 ... jistá naděje na věčný život s Bohem), jeden Pán (Ježíš Kristus ... obraty "v Kristu" a "v Duchu" či "Duchem" jsou téměř totožné ve svém praktickém dopadu, protože vzkříšený Kristus, který má veškerou moc (Ef 1,21), poslal Ducha, který nyní koná své skutky ve věřících ... Ef 3,16-17), jedna víra (viz [3], 283-284: nejedná se o jednotlivé prožitky, ale o objektivní vztah ke Kristu – jedna víra, protože je jen jeden Pán!!), jeden křest (Ef 1,13-14 ... prožili okamžik, kdy byli Duchem připojeni ke Kristu, nyní jsou "v Kristu"), jeden Bůh (který je přijal do své rodiny ... Ef 1,5). Výzva k pokoře a trpělivosti je svým způsobem klíčová v těchto praktických prosbách apoštola Pavla – vrací se k ní opět v Ef 5,21 (z úcty ke Kristu se poddávejte – podřizujte – jedni druhým) a v Ef 5,22--6,9 uvádí některé konkrétní příklady této vzájemné podřízenosti (takže výzvou k pokoře a snášenlivosti praktické Pavlovy rady začínají i končí, jedná se tedy o klíčovou věc). Tato pokora a mírnost (jsme zpět v Ef 4,2) neznamená, že křesťané jsou vyzýváni k tomu, aby projevovali vždy slabé a pasivní reakce – naopak, mírné a láskyplné reakce často vyžadují vnitřní sílu. Viz [1], podle str.218-220: pokora = silná reakce, protože to znamená schopnost vidět Boha a jeho vedení (vzdávám se svých věcí, nevyvyšuji sebe); mírnost = musím být natolik silný, abych nevyžadoval pozornost (vzdávám se hrubosti); trpělivost v lásce = silná reakce, protože musím mít zdroje, ze kterých mohu dávat (vzdávám se svých plánů a představ o druhých lidech). K těmto věcem právě člověk potřebuje čerpat sílu od Boha. Ef 4,7-16: Výzva k mírnosti a snášenlivosti je založena v důrazu na jednotu (Ef 4,1-6), ale tato jednota se uskutečňuje v rozmanitosti obdarování křesťanů (verš 7). Verš 8 cituje Žalm 68,19 (kde je Bůh uváděn do výšin chrámu nad městem Jeruzalémem, když se předtím zmocnil zajatého Izraele v Egyptě a uvedl je do zaslíbené země) s tou paralelou, že vyvýšený a vzkříšený Kristus (Ef 1,20-21) vysvobozuje lidi z hříchu a udílí svou moc a své dary těm, co s ním navázali vztah. A jako první Ježíš Kristus rozdal ty dary (verš 11), které šíří dobrou zprávu o Božím Synu (verš 13), aby rozhýbal celé "tělo Kristovo" (= svaté = všechny, co jsou ve spojení s Kristem) k dílu služby (verš 12). Možná se zde setkáváme se třetím napětím "už ano – ještě ne" (i když všechna tato napětí se do mnohé míry překrývají a možná jsou jen různými pohledy na tutéž skutečnost), že ten nový člověk, jako obraz všech, kdo jsou "v Kristu", je už stvořen, vytvořen (Ef 2,15), ale současně také ještě dorůstá do dospělosti, do plnosti toho "zralého muže" (obrat "zralé lidství" ve verši Ef 4,13 doslova v řečtině říká: ať dorůstáme do dospělého člověka, do úplného muže). Verše Ef 4,14-16 vykreslují kontrast mezi nedospělým člověkem, zmítaným různými názory, a silným a ukotveným člověkem, který pevně důvěřuje Kristu a je součástí toho "jednoho těla", které vzájemnou podporou a pomocí svých částí dorůstá do dospělosti (tento růst se děje "z něj" (verš 16 ... ze zakotvenosti v Kristu), podle toho, jak Kristus působí v každém křesťanovi (verš 16 ... různá obdarování), cílem je dorůst v Krista (verš 15), k plné míře Kristovy dospělosti (verš 13)). Poznámka k veršům 14-15 (podle [3], str. 310-311): prohnanost a chytráctví (= lživé učení) prezentované klamavým způsobem (zaváděním, sváděním) verše 14 je v kontrastu s pravdou prezentovanou v lásce ve verši 15 – na základě těchto souvislostí nemůžeme chápat "pravdu v lásce" v tomto verši naprosto obecně, ale ve významu "pravdu evangelia", "pravdu dobré zprávy" (Ef 1,13 ... slovo pravdy = evangelium o Vaší spáse). "Mluvte pravdu" v širokém smyslu slova (nejen při říkání dobré zprávy) se nicméně vyskytuje v Ef 4,25. V prvních šestnácti verších čtvrté kapitoly jsou tedy křesťané vyzváni k úsilí o jednotu, která se projevuje vzájemnou službou – má se na mysli služba s cílem dorůstat do Krista, tedy služba mezi křesťany navzájem. V pohledu dopisu Efezským neexistuje "osamělé křesťanství", protože vzájemná služba i dorůstání do dospělosti se děje v církvi – ve skupině křesťanů. Ef 4,17-24: Pavel se vrací ke kontrastu vykresleném v Ef 2,1-10 (život bez Boha versus život s Bohem) a vyzývá své adresáty, aby žili ve shodě s tou změnou, která v jejich životě nastala – že Bůh je povolal a přijal (Ef 4,1). Nejsou přece těmi, kteří v zatvrzelosti srdce odmítli více poznat Boha (verš 18), a tak žijí v nevědomosti a v otupenosti svědomí a nenazývají věci pravými jmény (verš 19). Pokud se skutečně setkali s Kristem (verš 20) a poznali jeho jedinečnost (verš 21), tak vědí, že to správné učení spočívá v "odložení starého já" (verš 22), v obnovení své mysli a přístupu k životu (verš 23) a "oblečení" nového člověka, "nového já" (verš 24), tedy takového přístupu k životu, který pravdivě odráží charakter spravedlivého a svatého Boha. Obrat "staré lidství", "starý člověk" (verš 22) pravděpodobně znamená takové jednání, které podobně jako první člověk Adam je v nesouladu s tím, co je dobré a co chce Bůh – člověka, který žije "bez Boha" v tom smyslu, že nehledá Boha a žije jen podle svých představ (viz též Ef 2,1-3). Obrat "nové lidství", "nový člověk" (verš 24) asi znamená jednání člověka, který navázal vztah s Ježíšem Kristem (do té míry, že je součástí "jeho těla" ... Ef 1,23), byl napojen spolu s dalšími na "jedno společné tělo" (Ef 2,15 mluví o tom, že Ježíš Kristus společně se všemi křesťany vytváří "jednoho nového člověka") a vyhledává ty činy, které Bůh pro něj připravil (Ef 2,10) a které v něm utváří a dává mu pro ně sílu. V tomto oddílku, zejména Ef 4,22-24, je důležité si všimnout, že Pavel vyjadřuje podobné věci jako ve svých jiných dopisech (Koloským 3,1-17 mluví o "svlečení a odložení" starých skutků a "oblečení" nových skutků; Římanům 6,1-14 mluví o "starém člověku", o životě "bez Boha"; Římanům 12,2 mluví o obnovování mysli: Nenechte se formovat tímto světem – raději se nechte proměňovat obnovou své mysli, abyste dokázali poznat, co je Boží vůle – co je dobré, náležité a dokonalé.(překlad B21)) Ef 4,25-32: Obecná výzva z Ef 4,1-3, aby křesťané v sobě nechali růst charakter Krista (tichost a pokoru srdce) a usilovali o jednotu s Bohem i mezi sebou navzájem, je rozvedena nyní do konkrétních výzev. V tomto oddílku se objevují výzvy ve čtyřech konkrétních oblastech – v každé oblasti je připomenuto, jaké jednání charakterizuje "starého člověka" (Ef 4,22) a jaké "nového člověka" (Ef 4,24). Pavlovi adresáti jako ti, co se stali součástí "nového člověka", jsou vyzváni (a Pavel se za ně v tomto smyslu modlil v Ef 3,14-19), aby dorůstali do tohoto "nového člověka" v těchto konkrétních věcech: a) jako ti, co poznali pravdu evangelia, mají se vzdávat lži a říkat ve všech oblastech pravdu (verš 25). b) mají řešit svůj hněv a nenechat se jím ovládat (verše 26-27), naopak mají dorůstat do laskavosti, soucitu a odpuštění (verše 31-32). c) mají se vzdát krádeží, ale raději poctivě pracovat, aby se mohli sami rozdělit tam, kde je potřeba (verš 28). d) mají se vzdát veškerých zkažených slov, a místo toho dorůstat do toho, že vším, co řeknou, se budou budovat navzájem – jejich slova budou všem pomocí v tom, co zrovna je potřeba. Podle [3], str.356: tyto uvedené ctnosti (či upozornění na negativa) bychom našli i v mnoha seznamech lidí, co třeba nevěří v Boha. To, co je na dopise Efezským klíčové, jsou zde uváděné motivace k takovému jednání: křesťané jsou částmi "jednoho těla" těch, co jsou spojeni s Kristem (verš 25); byli označeni pečetí Ducha pro den vykoupení (verš 30). Protože jsou pevně zakotveni v Boží a Kristově lásce (Ef 3,17), mohou z těchto zdrojů čerpat lásku pro své vzájemné vztahy. |
Diskuse:
jonovo, přidáno 16.12.2016, 23:40:49
Nevím nakolik je moudré k evangeliu dělat výklady i vzhledem k tomu,
že to mnozí chápou jako slovo Boží.
V podstatě je psáno jak se novoapoštol Pavel zabývá vztahy mezi lidmi a promlouvá jménem Ježíše, kterého ani neznal. No byla to tenkrát doba. Ale moudří vedli lidi a učili je vztahům mezi sebou i před nim, jak se mají chovat a také věřit v Boha. Ježíš byl také jednim z těch moudrých a také 500 let před nim žil podobně jeden moudrý Sokrates. Jeho citáty jsou velmi poučné pro mezilidské vztahy, ale bohužel nemá svou církev, která by je stále rozebírala. Tedy, jsou to velmi užitečné a téměř posvátné rady např:
Krásná je filosofie, která rodí nové myšlenky.
Nejvyšším úkolem není teoretické poznání, nýbrž praktické umění žít
Kdo chce pohnout světem, ať hne nejdřív sám sebou.
Kdo nehrozí se činu, slov se nelekne
..v každém člověku je slunce, jenom je nechat plát...
Nyní je čas - pro mě, abych zemřel, a pro vás, abyste žili. Pouze Bůh ví, kdo z nás je na tom lépe.
Člověk má být ke svému příteli takový jako sám k sobě.
Jedni mudrci vědí, že nevědí a druzí nevědí že nevědí.
Radost musíme čerpat ne z jiných, ale ze sebe
Krásná a nedosažitelná - dokonalost člověka.
Řeč člověka je jako jeho život.
Abychom mohli hýbat světem, musíme nejprve hýbnout sebou
Kdo chce hýbat světem, musí pohnout nejdříve sám sebou
Kdoví, zda ho Ježíš neznal i jeho životní přístup. Nezdá se Vám, že mají hodně společného ? Hlavně obyčejné a moudré lidství i bez \"posvátných\" knih.
Břeťa, přidáno 19.12.2016, 11:08:52
Dobrý den,
máte pravdu, dělat výklady je nebezpečné, dokonce Bible na některých místech varuje, že je to těžký úkol; ale přesto se oň musí někteří pokusit, protože
Bible jedinečným způsobem mluví o tom, že Ježíš Kristus zemřel za naše hříchy, a to je neuvěřitelná zpráva, ze které lze čerpat radost.
Pozor, apoštol Pavel Ježíše Krista znal, setkal se se vzkříšeným Ježíšem, a to naprosto změnilo jeho život.
Souhlasím s Vámi i Sokratem, že je důležité obyčejné, plné a moudré lidství. Ježíš byl plně lidský, plně člověkem. Kdyby tomu tak nebylo, tak by snad ani neměl právo mluvit o Božím království a věčném životě.
přesto bych možná dodal, že Bible je jedinečná v tom, když tvrdí, že k tomu plnému lidství existuje jediná cesta, a sice plně lidmi jsme jen skrze vztah se vzkříšeným Kristem. Nejde jen o knihy, ale o vztah s ním.
Vstup do diskuse: