Matouš 14–1714 1V ten čas se tetrarcha Herodes doslechl o Ježíšovi 2a řekl svým sluhům: "To je Jan Křtitel, který vstal z mrtvých; proto v něm působí mocné síly." 3Tento Herodes totiž zatkl Jana a dal ho v poutech vsadit do žaláře kvůli Herodiadě, manželce svého bratra Filipa, 4neboť Jan mu říkal: "Není dovoleno, abys ji měl za ženu." 5Byl by ho rád zbavil života, ale bál se lidu, protože měli Jana za proroka. 6Na Herodovy narozeniny však dcera té Herodiady tančila uprostřed hostů. Zalíbila se Herodovi, 7a on jí přísahou slíbil dát, o cokoli požádá. 8A ona, navedena svou matkou, řekla: "Dej mi sem přinést na míse hlavu Jana Křtitele." 9Král se zarmoutil, ale pro přísahu před spolustolovníky poručil, aby jí vyhověli, 10a dal Jana v žaláři stít. 11Tak přinesli jeho hlavu na míse, dali ji dívce a ona ji donesla své matce. 12Janovi učedníci potom přišli, odnesli jeho tělo a pohřbili je; pak šli a oznámili to Ježíšovi. 13Když to Ježíš uslyšel, odplul lodí na pusté místo, aby byl sám; ale zástupy o tom uslyšely a pěšky šly z měst za ním. 14Když vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto. I uzdravoval jejich nemocné. 15Když nastal večer, přistoupili k němu učedníci a řekli: "Toto místo je pusté a je už pozdní hodina. Propusť zástupy, ať jdou do vesnic kopit si jídlo." 16Ale Ježíš jim řekl: "Nemusejí odcházet, dejte vy jim jíst!" 17Oni odpověděli: "Máme tu jen pět chlebů a dvě ryby." 18On však řekl: "Přineste je sem!" 19Poručil, aby se zástupy rozsadily po trávě. Potom vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům a učedníci zástupům. 20I jedli všichni a nasytili se; a sebrali nalámaných chlebů, které zbyly, dvanáct plných košů. 21A jedlo tam na pět tisíc mužů kromě žen a dětí. 22Hned nato přiměl Ježíš učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než propustí zástupy. 23Když je propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Když nastal večer, byl tam sám. 24Loď byla daleko od země a vlny ji zmáhaly, protože vítr vál proti ní. 25K ránu šel k nim, kráčeje po moři. 26Když ho učedníci viděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem. 27Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: "Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!" 28Petr mu odpověděl: "Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!" 29A on řekl: "Pojď!" Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi. 30Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: "Pane, zachraň mne!" 31Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: "Ty malověrný, proč jsi pochyboval?" 32Když vstoupil na loď, vítr se utišil. 33Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: "Jistě jsi Boží Syn." 34Když se dostali na druhý břeh, přistáli u Genezaretu. 35Lidé z toho místa ho poznali a vzkázali do celého okolí. Přinášeli mu všechny nemocné 36a prosili ho, aby se směli aspoň dotknout třásní jeho roucha. A kdo se dotkli, byli uzdraveni. 15 1Tehdy přišli k Ježíšovi z Jeruzaléma farizeové a zákoníci a řekli: 2"Proč tvoji učedníci porušují tradici otců? Vždyť si před jídlem neomývají ruce!" 3On jim odpověděl: "A proč vy přestupujete přikázání Boží kvůli své tradici? 4Vždyť Bůh řekl: `Cti otce i matku´ a `kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí.´ 5Vy však učíte: Kdo řekne otci nebo matce: `To, čím bych ti měl pomoci, je obětní dar´, 6ten již to nemusí dát svému otci nebo matce. A tak jste svou tradicí zrušili slovo Boží. 7Pokrytci, dobře prorokoval o vás Izaiáš, když řekl: 8`Lid tento ctí mě rty,10Svolal zástupy a řekl: "Slyšte a rozumějte: 11Ne co vchází do úst, znesvěcuje člověka, ale co z úst vychází, to člověka znesvěcuje." 12Tu přišli učedníci a řekli mu: "Víš, že se farizeové urazili, když slyšeli to slovo?" 13Ale on jim odpověděl: "Každá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude vykořeněna. 14Nechte je: slepí vedou slepé. A když vede slepý slepého, oba spadnou do jámy." 15Petr mu na to řekl: "Vysvětli nám to podobenství!" 16On odpověděl: "I vy jste ještě nechápaví? 17Nerozumíte, že to, co vchází do úst, přijde do břicha a jde do hnoje? 18Však to, co z úst vychází, jde ze srdce, a to člověka znesvěcuje. 19Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky. 20To jsou věci, které člověka znesvěcují; ale jíst neomytýma rukama člověka neznesvěcuje." 21Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidónu. 22A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: "Smiluj se nade mnou, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá." 23Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: "Zbav se jí, vždyť za námi křičí!" 24On odpověděl: "Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského." 25Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: "Pane, pomoz mi!" 26On jí odpověděl: "Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům." 27Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů." 28Tu jí Ježíš řekl: "Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš." A od té hodiny byla její dcera zdráva. 29Odtud Ježíš přešel zase ke Galilejskému moři; vystoupil na horu a posadil se tam. 30Tu se k němu sešly celé zástupy a měly s sebou chromé, mrzáky, slepé, hluchoněmé a mnohé jiné. Kladli je k jeho nohám a on je uzdravil, 31takže se zástupy divily, když viděly, že němí mluví, mrzáci jsou zdraví, chromí chodí a slepí vidí; i velebili Boha izraelského. 32Ježíš si zavolal své učedníky a řekl: "Je mi líto zástupu, neboť již tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. Poslat je domů hladové nechci, aby nezemdleli na cestě." 33Učedníci mu namítli: "Kde vezmeme na poušti tolik chleba, abychom nasytili takový zástup?" 34Ježíš jim řekl: "Kolik máte chlebů?" Odpověděli: "Sedm a několik rybiček." 35I nařídil zástupu usednout na zem; 36potom vzal těch sedm chlebů i ryby, vzdal díky, lámal a dával učedníkům a učedníci zástupům. 37I jedli všichni a nasytili se; a zbylých nalámaných chlebů sebrali ještě sedm plných košů. 38Těch, kteří jedli, bylo čtyři tisíce mužů kromě žen a dětí. 39potom propustil zástupy, vstoupil na loď a připlul na území Magadan. 16 1Přišli saduceové a farizeové a pokoušeli ho; žádali na něm, aby jim ukázal znamení z nebe. 2On však jim odpověděl: "Večer říkáte: `Bude krásně, je pěkný západ.´ 3A ráno: `Dnes bude nečas, slunce vychází do mraků.´ Vzhled oblohy umíte posoudit a znamení časů nemůžete? 4Pokolení zlé a zpronevěřilé hledá znamení; ale nebude mu dáno znamení, leč znamení Jonášovo." Opustil je a odešel. 5Když byli učedníci na druhém břehu, shledali, že si zapomněli vzít chleby. 6Ježíš jim řekl: "Hleďte se mít na pozoru před kvasem saduceů a farizeů!" 7Oni však u sebe uvažovali: "Nevzali jsme chleba." 8Když to Ježíš zpozoroval, řekl: "Proč mluvíte o tom, malověrní, že nemáte chleba? 9Ještě mi nerozumíte ani se nepamatujete na těch pět chlebů pro pět tisíc, a kolik košů jste sebrali? 10Ani těch sedm chlebů pro čtyři tisíce, a kolik košů jste sebrali? 11Což nerozumíte, že jsem k vám nemluvil o chlebech? Mějte se na pozoru před kvasem saduceů a farizeů!" 12Tehdy pochopili, že jim neřekl, aby se měli na pozoru před kvasem, nýbrž před učením farizeů a saduceů. 13Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?" 14Oni řekli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků." 15Řekl jim: "A za koho mne pokládáte vy?" 16Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého." 17Ježíš mu odpověděl: "Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. 18A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. 19Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi." 20Tehdy nařídil učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš. 21Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen. 22Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: "Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!" 23Ale on se obrátil a řekl Petrovi: "Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!" 24Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. 25Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. 26Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět? 27Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání. 28Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího se svým královstvím." 17 1Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra a Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. 2A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý. 3A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. 4Nato promluvil Petr a řekl Ježíšovi: "Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." 5Ještě nedomluvil, a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: "Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte." 6Když to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. 7Ale Ježíš k nim přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte a nebojte se." 8Oni pozvedli oči a neviděli už nikoho jiného, než Ježíše samotného. 9Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: "Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých." 10Učedníci se ho ptali: "Jak to, že říkají zákoníci, že napřed musí přijít Eliáš?" 11On jim odpověděl: "Ano, Eliáš přijde a obnoví všecko. 12Avšak pravím vám, že Eliáš již přišel, ale nepoznali ho a udělali s ním, co se jim zlíbilo; tak i syn člověka bude od nich trpět." 13Tehdy učedníci pochopili, že mluvil o Janu Křtiteli. 14Když přišli k zástupu, přistoupil k němu jeden člověk a na kolenou prosil: 15"Pane, smiluj se nad mým synem, neboť je náměsíčný a je na tom zle: často padá do ohně a často do vody. 16A přivedl jsem ho k tvým učedníkům a nemohli ho uzdravit." 17Ježíš odpověděl: "Pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás ještě mám snášet? Přiveďte mi ho sem!" 18Ježíš mu pohrozil, a zlý duch z něho vyšel; od té chvíle byl chlapec zdráv. 19Když byli učedníci s Ježíšem sami, přistoupili k němu a řekli: "Proč jsme ho nemohli vyhnat my?" 20On jim řekl: "Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: `Přejdi odtud tam´, a přejde; a nic vám nebude nemožné." 21Takový duch nevyjde jinak než modlitbou a postem. 22Když byli spolu v Galileji, řekl jim Ježíš: "Syn člověka bude vydán do rukou lidí; 23zabijí ho, a třetí den bude vzkříšen." Velice se zarmoutili. 24Když přišli do Kafarnaum, přistoupili k Petrovi výběrčí chrámové daně a řekli: "Váš Mistr neplatí chrámovou daň?" 25On řekl: "Platí!" Když přišel domů, ještě než promluvil, řekl mu Ježíš: "Co myslíš, Šimone, od koho vybírají pozemští králové poplatky a daně? Od svých synů nebo od cizích lidí?" 26Když odpověděl: "Od cizích", pravil mu Ježíš: "Synové jsou tedy svobodni. 27Ale abychom je nepohoršili, jdi k moři, hoď udici; vytáhni rybu, která se první chytí, otevři jí ústa a najdeš peníz; ten vezmi a dej jim za mne i za sebe." Český Ekumenický překlad, zveřejněno se souhlasem České Biblické Společnosti. |
Komentářové poznámkyBřeťa Fajmon, 10.11.2009 Matouš 14: Don Carson nazývá kapitoly 14 až 18 Matoušova evangelia slovy sláva a stín. Ježíš se v těchto kapitolách učedníkům dává poznat jako ten, kdo má moc chodit po moři (Mt 14,22-33), jako ten, kdo sytí zázrakem velký zástup více než pěti tisíc lidí (Mt 14, 13-21). Na Ježíše jako toho, kdo uzdravuje lidi (Mt 14,34-36), si čtenář Matoušova evangelia už skoro přivykl. Ale také se zde objevuje stín. Jan Křtitel je popraven (Mt 14,1-12) a plní se na něm Ježíšova předpověď z Mt 11,12, že království nebeské trpí násilí. Ježíš také (viz kap. 16) začne své učedníky připravovat na to, že on sám brzy zemře. Právě jsem se vrátil z pobytu, kde Eva Hrdinová povídala o své měsíční návštěvě Ghany. Kromě toho, že fotbalisté Ghany porazili Česko na mistrovství světa ve fotbale v roce 2006 a že rozloha Ghany je asi dvakrát větší než rozloha České republiky, dozvěděli jsme se také o jednom sboru křesťanů, který navštívila, a o modlitbách za nemocné, které mohli zažít -- modlitbách za uzdravování. Zajímavé na tom bylo to, že na nástěnce sboru byl uveden nápis: uzdravování v úterý a ve čtvrtek. Pro nás čechy je tento nápis bizarní, a možná i pro křesťany v ČR. Ale v Ghaně, kde služby zdravotnictví jsou docela málo rozšířeny, jsou modlitby za uzdravení nemocných možná stejnou samozřejmostí, jako když v pohodlí svého obýváku čteme z Matoušova evangelia o tom, že Ježíš uzdravoval, kam přišel. Proč v ČR a jiných zemích uzdravení ze svých nemocí u Pána Boha nehledáme? Možná jsme si už zvykli na to, že v zemích s rozvinutým zdravotnictvím jdeme nejdříve k doktorovi. Tak nám tento rozměr Božího království zůstává ukryt. Možná nemáme odvahu říci Ježíši slova (volná variace na Mt 8,1-4) "Pane, chceš-li, můžeš mne uzdravit"; nebo (nyní mám na mysli jiné než fyzické uzdravení) "Pane, ty máš moc naplnit moje srdce". Herodes je v oddílu Mt 14,1-12 prototypem člověka, který je ilustrací chtíče, rozvodu a slibů, před kterými Ježíš varoval v Mt 5 (viz [1]). Mk 6,23 mluví o tom, že Herodes slíbil Salome něco až do poloviny svého království. Slyšel jsem jednu variantu řešení, která Herodovi navrhuje, jak zůstat "čestný" před svými hosty na párty a současně zamést s nemístným přáním Salome a Herodiady: Mohl říci, že hlava Jana Křtitele má pro něj větší cenu než polovina království. Tuto věc ovšem neřekl. Možná charakter, který by tohle řekl, zcela vylučuje možnost, že by se do této situace dostal. Herodes místo toho jednal v souladu se svou slabostí a rozpolceností (Mk 6,20: Herodes se totiž Jana bál, neboť věděl, že je to muž spravedlivý a svatý, a chránil ho; když ho slyšel, byl celý nejistý, a přece mu rád naslouchal. ). Richard Rohr v knize Cesta drsného muže upozorňuje na to, že naše víra je někdy tak trochu "fotbalová" -- že se modlíme za vítězství, uzdravení, vítězný život. Ale tohle nejsou všechny rozměry křesťanské víry. Příkladem je právě Jan Křtitel, který si "způsobil zbytečné problémy", když upozornil krále Heroda na to, že není správné brát manželku svému bratrovi (výjimky ze správnosti nejsou povoleny ani v případě krále) ... Mt 14,1-12. Za tuto svou víru v neměnný zákon, který byl Bohem ustanoven pro každého, nese také ovoce v podobě porážky, smrti. Janu Křtiteli šlo o pravdu, nikoli o to, co svou vírou získá nebo ztratí. V tomto směru i křesťanství jako styl života je stylem "porážky a prohry" -- minimálně v posměchu, že lpět na "dogmatech víry" je tak trochu "staromódní". Rád bych připomněl vám všem, ale i především sobě jednu ilustraci člověka, který komusi vysvětloval podstatu dobrého učednictví: Příslušného tazatele vzal a strčil mu hlavu pod vodu, dokud se ten málem neutopil. Pak mu říká: Až budeš toužit po pravdě tak hodně, jako jsi před chvílí toužil po vzduchu, tak budeš dobrým učedníkem Ježíše. Líbí se mi myšlenka C.S.Lewise, že Pán Bůh, který dělá zázraky ve velkém měřítku, musí někdy udělat zázrak v malém měřítku, aby nás na sebe upozornil (už nevím, ve kterém eseji od něj jsem to četl). Tím zázrakem ve velkém měřítku je stvoření tohoto vesmíru, stvoření života, koloběh vody na zemi, a hlavně ten mnohokrát opakovaný zázrak, když z hlíny vyroste ovoce a plodiny, které nás sytí. Proto zázrak nasycení pěti tisíců v Mt 14,13-21 (viz [8]: jediný veřejný zázrak Ježíše, o kterém mluví všechna čtyři evangelia v Bibli) je vlastně zázrakem v malém měřítku, protože Bůh sytí všechny lidi na zemi. To že někteří lidi strádají i dnes hlady, není problém Boha, ale nás -- je známo, že jídla na zemi je tolik, že by všechny zasytilo, ale muselo by se lépe rozdělit. A to rozdělení jídla je zodpovědnost, kterou Bůh svěřil nám lidem. Uprostřed dalšího velkého projevu moci Ježíše nad přírodou v Mt 14,22-33 se poprvé výrazněji projevuje Ježíšův učedník Petr (viz [8]: až dosud byli v Matoušově evangeliu učedníci ve stínu Ježíše; nyní následují kapitoly, kdy učedníci začínají hrát větší roli, zejména Petr). Zvláštním způsobem "zkouší" Ježíše -- i on chce chodit po vodě. Bez ohledu na bizarnost a zvláštnost celé události je verš 29 velkým obrazem (kromě toho, že k této události skutečně došlo), jak velkou věc byl Petr na Ježíšovo slovo schopen provést. Někdo by si mohl říci: je to trochu samoúčelné, je to podobné pokušení jako v Mt 4; Petr jen Ježíše zkouší, chce být jako On. Ale Ježíš si možná této touhy po vyniknutí u Petra použil, aby mu dal lekci, jak velkých věcí je Petr schopen, pokud následuje slovo Ježíše a jeho pohled není přemožen "velikostí vln a větru". Matouš 15: Mt 15,1-20: Farizeové a zákoníci útočí na Ježíše, že jeho učedníci nedodržují jejich tradici. Ježíš na to kontruje poznámkou, že farizeové a zákoníci si tolik cení své tradice, že dodržují raději ji než Boží příkazy. Možná i my máme tendenci se spíše zaobírat dědictvím těch "nejmoudřejších" mužů své generace, a nedbáme na slova označovaná jako "slovo Boží" (protože je od Boha vyřizuje Ježíš, jeho učedníci nebo jiní autoři Bible). Ježíš bere téma jídla s neomytýma rukama a jde ještě mnohem dál, jak to dokumentuje Marek 7,19: "tak prohlásil všechny pokrmy za čisté." Farizeové nesouhlasí, ale Ježíš kontruje slovy "slepí vedou slepé" ve verši 14. Tato poznámka byla určitě značně nedvořilá (viz [1]), ale Ježíš, který věděl, že za pár měsíců bude ukřižovaný, si nemusel zajišťovat budoucnost opatrnickým chováním a oportunistickým vytvářením známostí. Mt 15,21-28: Po Mt 8,5-13 další záznam o tom, jak někdo mimo Izraelský národ prokázal velkou víru. Velikost prosící ženy je v tom, že "nepovažovala Ježíšovo NE za odpověď" (slovy [1]). Věděla, kdo má moc, a s velkou úctou se jí domohla. Dokonce reagovala i na Ježíšovo přirovnání pohanských národů ke psům. Proč Ježíš byl tak nekompromisní? Zkoušel její víru? Žena neselhala ani v otázce jeho totožnosti (22: synu Davidův; 25 a 27: Pane), ani v otázce jeho mise (uznala, že Ježíš chce jít nejprve k národu Izrael; uznala, že národy, které programově odmítají Boha Izraele, dělají chybu). Mt 15,29-39: Ježíš znovu uzdravuje a sytí velký zástup, čtyři tisíce mužů, a zřejmě i podobný počet žen a dětí (možná minimálně ještě čtyři tisíce žen a dětí celkem). Michael Wilkins ([8]) navrhuje, že vzhledem k tomu že Ježíš šel sice ke Galilejskému moři, ale ze strany Dekapolis (Marek 7,31), která neležela na izraelském území, je dost dobře možné, že velká část ze zástupu nebyli židé. Tak by toto nasycení čtyř tisíců ukazovalo, že Bůh a jeho Mesiáš sytí a uzdravuje jak národ Izrael, tak i ostatní národy. Don Carson zase ([7], str.357) upozorňuje na jemnost v rozlišení argumentu: Ježíš v rozhovoru se ženou nechce říci, že jeho služba je omezena výhradně na Izrael, ale že služba Izraeli následuje PŘED službou ostatním národům. Možná hned následující událost nasycení čtyř tisíců neizraelitů chce říci, že poté, co Izrael Ježíše odmítl, služba ostatním národům právě začala. Matouš 16: Mt 16,1-4: Znovu je Ježíš vyzván, aby učinil definitivní znamení pro všechny, že je Mesiáš (také Mt 12,38-42) -- znamení "z nebe", které definitivně potvrdí, že přišel od Boha. Ježíš odpovídá, že kromě svého učení a života žádné další znamení neukáže. Lidé měli svědectví Jana Křtitele (Jan 1,29: Hle, Beránek boží, který snímá hřích světa -- narážka na Izajáše 53,3-12, kde se mluví o jakémsi Božím služebníku, který bude zabit jako beránek, ale který touto svou smrtí získá spravedlnost mnohým -- nějakým způsobem vezme na sebe hřích mnohých a přinese lidem pokoj a uzdravení). Lidé měli svědectví Ježíšových slov (např. Matouš 5--7 je promluvou o Božím království, a Ježíš také naznačuje, že on je králem v tomto království). Lidé měli svědectví Ježíšových skutků (Ježíšova služba uzdravování byla tak široká, že neměla v celé historii obdoby -- např. Mt 11,2-6 je narážkou na Izajáše 35,3-6, kde se mluví o uzdravení a navrácení radosti). Farizeové a saduceové neměli důvod Ježíše odmítnout, protože na jeho životě se naplňoval jeden ukazatel za druhým z dávných proroctví napsaných stovky let předtím, než Ježíš přišel. Pokud věřili, že Hospodinova slova v historii se v budoucnu naplní (jakože o tom byli naprosto přesvědčeni), jejich odmítání Ježíše lze vysvětlit pouze tvrdostí srdce -- odmítali uvěřit, že přišel někdo ještě lepší než oni, komu mají uvolnit prostor. Je zajímavé, že Ježíš znamení nikdy nedal těm, kteří to pak brali jako důvod, že mu nemusí věřit. Jakoby slova a skutky spravedlivého života Ježíše byla pro ně málo. Na druhé straně Ježíš dal mnohá znamení těm, kteří víru v něj prokázali. Například v Mt 17,1-8 mluví o velkém znamení učedníkům poté, co mu v Mt 16,13-20 učedníci řekli, že vědí, že je Mesiáš. Taky po svém vzkříšení se Ježíš neukázal těm, co jej popravili nebo odsoudili, ale ukázal se a jedl s "bratřími" (slovy listu Korintským 15,3-6) -- těmi, kteří jej už dříve následovali, aniž by jej viděli vzkříšeného nebo proměněného. A tak Ježíš skutečně nedal lidem superzvláštní znamení z nebe, aby je přesvědčil. Dal však několik nadpřirozených a velkých znamení těm, kdo viděli jeho život a slyšeli jeho slova a už někdy dříve uznali, že si nevymýšlí -- že Ježíšovo poselství je tak pravdivé, jako je pravdivý jeho život. Mt 16,5-12: Ježíš varuje své učedníky před učením těch, kteří jen hledají záminky, jak jej odmítnout, místo aby do svého srdce pustili to, co u Ježíše vidí a slyší. Mt 16,13-20: Po mnoha oddílech, které mluví o opozici vůči Ježíši, je krásné slyšet vyznání učedníků o Ježíši (verš 16), které ukazuje na lidi, kteří neodmítli práci Boha ve svém srdci (verš 17) a Ježíše jako prorokovaného Mesiáše přijali. Verš 18 je klíčovým veršem v Bibli mluvícím o křesťanské církvi. Vzpomínám na výrok Ronnieho Stevense, když nám říkal, že "the gates of hell do not move" -- brány pekel se nehýbou. Měl tím na mysli, že Ježíšova církev bude Ježíšovou prodlouženou rukou, když bude útočit "na brány pekla", dobude je a zachrání ještě mnohé pro Boží království, kterého králem je Ježíš. Druhý možný pohled na význam toho zvláštního výroku o pekle je ten, že Ježíš mluví o vítězství nad smrtí a nad hříchem, takže jeho církev skutečně obdrží život v království, do kterého Ježíš lidi zve -- smrtí se nezavřou brány pekla navždycky, věčný život bude silnější než smrt. Někteří vidí ve verši Mt 16,18 zmínku o tom, že Ježíš určuje Petra jako vedoucího nad svou církví. To je ještě posíleno třeba Janovým evangeliem (Jan 21), kde je záznam o tom, jak Ježíš vyzývá Petra, aby byl pastýřem křesťanů. Jiní naproti tomu říkají, že Ježíš mluví s Petrem jako se zástupcem učedníků a církve -- všichni učedníci sice hráli v první církvi klíčovou roli vedoucích, ale Ježíšova slova ve verších 17-19 jsou určena pro všechny křesťany. Asi zde definitivní rozlišení pohledů nepodám, ale rád bych k tomu řekl několik myšlenek: a) Petr (řecky petros = kámen) ukazuje, že slovní hříčka ve verši 18 je jednoznačná: Ježíš naráží na Petrovo jméno a označuje Petra za základ, na kterém bude církev stavět. A to se skutečně naplní, protože Petr hrál klíčovou roli mezi učedníky ([8], str. 564) před sesláním Ducha svatého (Skutky 1,15-26), o Letnicích (Skutky 2,14.37-38) i po Letnicích (Skutky 4,8; Skutky 8,14-25; Skutky 10,9--11,8). b) Pokud by přesto byl Petr větším vůdcem než ostatní učedníci, tak je příslovečný hned následující oddíl Mt 16,21-23, kde Petr ukazuje neporozumění Ježíši a ukazuje, že i ten největší učedník vlastně Ježíši nerozuměl, i když chápe jeho totožnost Mesiáše ([1], str. 274: Petrovo každé slovo není neomylné a "svaté"; pokud v Mt 16,16 mluví z Božího Ducha, tak v Mt 16,22 mluví pod vlivem Hospodinova nepřítele; pokud v Mt 16,18 je Petr základním kamenem Ježíšovy církve, tak v Mt 16,23 je kamenem úrazu pro Ježíše a jeho záměry). Také i list Galatským 2,11-14 mluví o tom, jak Petr chyboval i po vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše a seslání Ducha svatého církvi. To je pro nás povzbuzením ne k radostné vzpouře a chybování, ale k vědomí, že neexistuje ideální křesťan -- že naše porozumění i naše zbožnost jsou často neúplné a potřebujeme odpuštění od Boha i od lidí kolem sebe. c) Viz [7], str.368: To, že Petr byl nazván skalou, nijak nesnižuje ani neohrožuje tu skutečnost, že Ježíš je skála. Ve verši 18 Ježíš buduje církev, v 1 Kor 3,11 je vrchním stavitelem Pavel. V 1 Kor 3,11 je základem církve Ježíš, v Efezským 2,19-20 jsou základem církve apoštolové a proroci (a Ježíš je úhelný kámen). Ve verši 19 má klíče Petr, ve Zjevení 1,18; 3,7 má klíče Ježíš. V Janovi 9,5 je Ježíš světlem světa, v Mt 5,14 jsou světlem světa Ježíšovi učedníci. Všechny tyto obrazy se musí vykládat v souvislostech dané kapitoly, nikoly jako absolutní matematické definice. Na obou pohledech je něco pravdy: Petr byl jak jedinečným vůdcem (i když ne absolutním vedoucím církve, ale jedním z vedoucích), tak i zástupcem ostatních učedníků (i když ne naprostým zástupcem, klíče byly dány jemu -- jisté jedinečné úkoly při vzniku a počátcích církve byly svěřeny pouze Petrovi). Zvláštní je verš Mt 16,19. Rozumím mu spíše v tom širokém smyslu, že Ježíš mluví k Petrovi jako k zástupci celé církve, a že přijímat a odmítat na zemi je určeno všem křesťanům. Jinými slovy, Ježíš mluví o tom, že církev v budoucnu bude jeho vlastní prodlouženou rukou, ba co víc, církev bude v budoucnu dělat rozhodnutí, která budou Ježíšova vlastní -- tj. je zde zmínka o jakémsi tajemném spojení, které bude existovat mezi Ježíšem a církví vždycky. Ten, kdo se setká s církví, se jistým způsobem setká přímo s Ježíšem. To, co se odehraje mezi člověkem a církví, souvisí se vstupem do nebeského království, které přijde v budoucnosti. Tak bez ohledu na to, jak nedokonalá dnes církev může být (a vlastně byla nedokonalá hned na začátku :-)), je to církev Jeho. On za ní stojí a On skrze ni jedná se světem. Don Carson ([7], str. 370-374) navrhuje, že odmítnutí a přijetí z verše 19 má souvislost s hlásáním evangelia -- přijetí např ve Skutcích 2,14-39; 3,11-26; odmítnutí jako varování před zlehčením Ježíšova poselství ve Skutcích 4,11-12 nebo 8,20-23. Mt 16,21-23: Učedníci věděli, že Mesiáš má být králem, a tak nerozuměli Ježíšovým slovům o jeho brzké smrti. Jakoby neslyšeli poslední zmínku v Ježíšově řeči o tom, že třetího dne bude vzkříšen. Nechápali, že důvodem této smrti je velké znamení, které chce Ježíš přinést svým vzkříšením. Znamení toho, že je silnější než smrt. Příkré Ježíšovo označení Petra jako satana je psáno s malým "s", protože hebrejské satan znamená "nepřítel". Až Nový zákon jednoznačně odhalil, že k veškerému nepřátelskému jednání proti Bohu a Ježíši svádí Satan s velkým "S" -- jedna bytost, která "svádí celý svět" (Zjevení 12,9 ... viz Walton 2001, Genesis, str. 207-209). Mt 16,24-28: Jak mohl v době prvního století člověk zachránit svůj život? Tak, že Ježíše nenásledoval, protože většina Ježíšových nejbližších o pár let později zemřela násilnou smrtí. Janovo evangelium (19,17) mluví o tom, že Ježíš na popravu nesl svůj kříž. Ostatní tři evangelia říkají, že kříž nesl Šimon z Kyrény (Mt 27,32 ... pravděpodobně jej převzal v okamžiku, kdy Ježíš vyčerpáním po bičování už na jeho nesení neměl sílu). V této chvíli nevím, zda bylo tehdy zvykem pro všechny, aby při smrtí ukřížováním nesli svůj kříž na svou vlastní popravu. Ale u Ježíše to tak bylo a v Mt 16,24 podle mne má na mysli právě toto -- vzít svůj kříž znamenalo následovat Ježíše na svou vlastní popravu (také Mt 10,24-25). Jak říká Don Crane, v následování Ježíše nejsou největším problémem bolavá kolena babičky nebo hledání zaměstnání, i když i to jsou vážné věci. Ježíš věděl, že jeho následovníci budou muset obětovat hodně mnoho ne kvůli svým charakterovým vadám nebo neshodám se svým spolubydlícím, ale kvůli posměchu a pronásledování, že jsou křesťany. Znovu a opět Ježíš (po Mt 10,37-39) pokládá otázku: Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? Naznačuje, že následovat jej není až zas taková hloupost. Že je to sice úzká cesta, ale cesta k životu (Mt 7,13-14). Verš Mt 16,28 je možná dobrým zakončením šestnácté kapitoly. Ježíš jako by chtěl říci: Ano, jsem Mesiáš, ale následovat mne bude také znamenat utrpení. Ale nebojte se, není to utrpení samoúčelné. Někteří z vás skutečně uvidí mé království přicházet s mocí ještě dříve, než okusíte smrt. (souhlasím s Donem Carsonem -- viz Marek 9,1 a [7], str.380-382 -- že Ježíš mluví možná o svém proměnění v Mt 17,1-8, ale hlavně o vzkříšení, nanebevstoupení, seslání Ducha a rozmachu svého království v mnohých národech, což zažili učedníci ještě za svého života). Možná je tento verš dobrou zprávou pro nás: je možné, že při svém následování Ježíše mnohé obětujeme a zakusíme posměch i utrpení, ale ještě předtím pravděpodobně zakusíme vysvobození a moc Ducha k novému životu. Ježíš navíc vidí dál než jeho učedníci -- nevidí smrt jako konečnou, ale vidí za ni, vidí slávu svého Otce (verš 27). Matouš 17: Mt 17,1-13: Absolvoval jsem jednou pětidenní kurs, kde každý den jsme měli tříhodinovou přednášku, a to vše na téma tohoto oddílu: Proměnění Ježíše Krista na hoře. Stephen Williams z Walesu, který vyučoval, měl připraveno skutečně hodně věcí souvisejících s touto kapitolou. První z nich byla otázka: Co se v první polovině kapitoly 17 vlastně stalo? Co by viděl náhodný pozorovatel, který by byl na dané hoře přítomný? Pravděpodobně by viděl všecko, protože nešlo o subjektivní vizi, ale o objektivní událost; přesto Ježíš pravděpodobně zaručil, aby tuto událost nikdo další neprožil. Pro celou událost není klíčové jen zjevení Mojžíše a Eliáše, ale také proměna Ježíše (Mt 17,2). Jaký byl význam této události proměnění Ježíše? Potvrdila Petrovi, Jakubovi a Janovi (budoucím pilířům církve) božskou podstatu Ježíše. Byla vyvrcholením na otázku, kdo je Ježíš. Proměnění Ježíše potvrzuje božskou podstatu Ježíše ještě před jeho smrtí a vzkříšením (což někteří zpochybňují -- říkají, že Ježíš byl odměněný Bohem až po své smrti) a možná je touto událostí potvrzena i existence Ježíše před jeho vtělením (a pokud tato tzv. preexistence Ježíše není zřejmá z této události, určitě je zřejmá z Janova evangelia, na jehož podrobnější čtení se chystám, a také z prvních dvou kapitol dopisu Židům). Jen si poslechněme některá slova z dopisu Židům řečená o Ježíši:
Pokud by čtenáři těchto slov unikla poznámka ze Žd 1,2, že Bůh skrze Ježíše stvořil i věky -- že tedy Ježíš jednoznačně existoval ještě před svým pozemským narozením -- o pár vět dál je o Ježíši přímo řečeno:
Ptáte se mne, jak je možné, že Ježíš existoval ještě před svým narozením? Nevím -- ale jedno vím, že Bible to jednoznačně tvrdí. Nerozumím tomu, ale prostě věřím. A událost popsaná v Mt 17,1-13 je největším pozemským zjevením Ježíšovy totožnosti, Ježíšovy slávy. Jeden přednášející na konferenci ZAS 2006 tento Ježíšův božský původ vysvětloval tím způsobem, že Ježíš měl jakousi kreditní kartu Boha, božské přirozenosti, které se při svém příchodu na zemi vzdal a ze které nečerpal. Zde na zemi používal pouze zdroje, které jsou přístupné také každému z nás -- modlitbu, vztah s Duchem svatým, který je neustále v přítomnosti nás všech, a podobně (tak je svým životem pro nás dokonalým příkladem, který je možné následovat). Toto vzdání se té kreditní karty od Boha a žití pouze na základě lidské přirozenosti získané při příchodu Ježíše narozením Marii také třeba vysvětluje, jak mohl Ježíš určité věci (i když byl Boží Syn) nevědět -- nebyl vševědoucí v tom smyslu, že jeho lidské přirozenosti Bůh určité věci nesdělil a kreditní kartu Boha Ježíš na zemi nepoužil. Porozumět tomu všemu je náročné, ale je to to nejlepší vysvětlení, které moje struktury a vysvětlení chtivá mysl slyšela. Jak je řečeno v [10], str. 707, v tomto oddíle je velký kontrast s jinou částí Matoušova evangelia -- s Ježíšovou popravou (Mt 27, 32-54). V Mt 17 se Ježíš v osobní atmosféře zjevuje mezi dvěma nejvýznamnějšími muži historie Izraele -- s Mojžíšem, který předal Izraeli zákon od Boha (viz Exodus = druhá kniha Mojžíšova), a Eliášem, velkým prorokem, který viděl Boží slávu (1.kniha Královská, kapitola 17). V Mt 27 je Ježíš veřejně popraven mezi dvěma zločinci potupným způsobem ukřižováním, běžným u odsouzenců na smrt. V Mt 17 je tato významná událost doprovázená velkým světlem, v Mt 27 je poprava doprovázená i fyzicky velkou tmou. Ještě předtím, než dojde k velkému pokoření v Mt 27, Ježíš ujišťuje své nejbližší učedníky v Mt 17 velkou slávou. Události se Ježíšovi nevymykají z rukou. Učedníci tomu všemu nerozumí -- a možná porozumí až po Ježíšově vzkříšení. O vztahu Jana Křtitele a Eliáše viz poznámky k Mt 11,14. Zde mne napadá k přemýšlení ještě další věc, jaké povahy bylo zjevení Mojžíše i Eliáše. Eliáš byl člověk, který nezemřel, ale Bůh ho vzal k sobě (Bible, 2. kniha Královská, kapitola 2), Mojžíš zemřel, a proto jeho zjevení vede k otázce, jak to je s jeho další existencí, popřípadě se vzkříšením z mrtvých. Bible na toto téma nepodává vysvětlení ve smyslu matematických definic, pouze mluví o duchovním těle, které ve věčném nebi lidé dostanou (viz též 1.list Korintským 15 a kniha [28] o nebi, která udává několik myšlenek). Myslím, že Mojžíš byl vzkříšený a měl duchovní tělo v tomto smyslu. Také viz poznámky k Mt 27,52-53. Eliáš byl při svém příchodu k Bohu do nebe proměněn. Ještě je zřejmě potřeba sladit tento pohled s výkladem verše Koloským 1,18, kde je Ježíš označen za prvorozeného z mrtvých, což by někoho mohlo vést k závěru, že Ježíš byl vzkříšen do věčného stavu nebe jako první z těch, co zemřeli. Podle mne je možné tento verš chápat v tom smyslu (zatím jej budu takto brát), že Ježíš má ze všech těch, co byli kdysi mrtví, a pak byli napořád vzkříšeni, výsadní postavení v tom, že on byl ještě dříve než Mojžíš právě ve své preexistenci před svým pozemským narozením (další možnost pohledu na základě knihy [28]: čas ve věčnosti má více rozměrů než lineární pozemský čas; stejně jako v třírozměrném prostoru mohu jednoduše prstem cestovat na různá místa dvourozměrného prostoru, tak Mojžíš, i když byl vzkříšen až po Ježíši, se mohl z věčnosti ukázat nadpřirozeným způsobem na různých místech lineární časové historie -- vlastně mohl "cestovat v čase", ne aby zasáhl do historie a měnil ji, ale aby potvrdil v historii to, co Bůh předem naplánoval; pro nás je tohle uvažování nezvyklé, ale z hlediska vícerozměrné věčnosti možné -- nevíme v každém případě s jistotou, jak to bylo, ještě budeme muset chviličku počkat, až se dozvíme tyto souvislosti). V každém případě ještě dodám jednu normální myšlenku o vztahu Mojžíše a Ježíše: Když srovnáme hlas z nebe v Mt 3,17 a v Mt 17,5, zjistíme, že říká prakticky totéž -- ale kromě narážek na Syna ze Žalmu 2,7 a služebníka z Izajáše 42,1-4 hlas v Mt 17,5 dodává navíc: "toho poslouchejte". Toto také zřejmě nejsou náhodná slova, protože Mojžíš, největší muž v historii Izraele, který vyvedl Izrael z egyptského otroctví (2.kniha Mojžíšova = exodus) a dal Izraeli zákon od Boha pro jejich život, právě řekl ke konci svého života, že v budoucnosti přijde prorok stejně velký jako on (5.kniha Mojžíšova 18,15: Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, protoka jako jsem já. Jeho budete poslouchat). Slova "jeho poslouchejte" kromě svého obyčejného významu tak trochu narážejí na tuto souvislost, že Ježíš je ten prorokovaný velký muž, kterého mají lidé poslouchat. Mt 17,14-23: Zatímco byl Ježíš se třemi učedníky "na hoře", ostatní učedníci měli potíže uzdravit jednoho náměsíčného chlapce. Ježíš v Mt 17,20 vysvětluje mírně, že to bylo pro jejich malověrnost. A dodává, že by jim stačilo zrnko víry -- tím velmi jemně upozornil, že asi víru neměli žádnou. Nebo možná trochu víry měli, ale ji neuplatnili. ([8], str.597: Víra není nějaká látka či substance, které čím víc máme, tím víc toho můžeme dokázat. Víra není zázračný dar, který lze libovolně využívat. Víra je spíše důvěra, že budeme moci vykonat to, k čemu nás Bůh volá -- věřit znamená "vzít Boha za slovo". Proto učedníci neměli mít sebedůvěru v nějaké své schopnosti, které už automaticky mají v sobě, ale důvěru v to, že když je Bůh volá něco udělat, jsou schopni to udělat v jeho síle). Tento oddíl zajímavě učí o víře -- jak tak nějak stárnu, mám tendenci si myslet, že vše je tak nějak šedé, nic není jednoznačné. Ježíš v tomto uzdravení připomíná, že život je ANO nebo NE -- že každý svůj den žiji buď jako věřící, který vykročí dělat věci, ke kterým ho Bůh volá, nebo jako nevěřící. Víru si nelze nastřádat -- každý den se znovu rozhodujeme, zda budeme následovat Boha v těch věcech, které nás volá dělat. A znovu a znovu jsme závislí na Bohu, nikoli soběstační -- musíme čerpat z jeho zdrojů. Mt 17,24-27: Oddílek o zázračném nalezení peníze v ústech ryby nemá jen říci, že (viz [8], str. 607) svoboda neznamená vždy požadovat svá práva, ale dělat ty správné věci. Nejde tu jen o to, že Ježíš a Petr zaplatili chrámovou daň (pravděpodobně daň ustanovenou v biblické knize Exodus 30,11-16), aby nebudili pohoršení. Jde tu o totožnost Ježíše, jako v celé sedmnácté kapitole. Ježíš byl představen jako Boží Syn (Mt 17,1-13) a jako zdroj naší víry (Mt 17,14-21). Proč Petrovi sděluje, že má právo neplatit chrámovou daň? Protože chrám byl příbytek Boha. Bůh chrámovou daň neplatil, tu rádi zaplatili lidi. Tato zvláštní slova Ježíše jsou možná stejně hlubokým zjevením jeho totožnosti jako celý velký zázrak proměnění na hoře ze začátku kapitoly. Z tohoto oddílku se nemáme učit princip podřídit se sociálním požadavkům společnosti -- máme zůstat stát v úžasu nad osobou Ježíše, který zvláštním způsobem prohlašuje, že celý chrám patří jemu. |
Diskuse:
Matouš Vrzala, přidáno 28.06.2016, 16:27:26
Co si myslíte, že říká Mt 17,24-27 o desátkách? Podle Bible jsme se i my díky Ježíši stali Božími syny. Nemusíme tedy platit desátky? Je mi jasné, že by to neměla být povinnost, ale měli bychom přispívat na Boží dílo dobrovolné a rádi, jinak to nemá cenu. Desátky jsou však podle mě dobrý princip a bez nich by církev fungovat nemohla. Z téhle pasáže se mi však zdá jakoby Ježíš říkal, že je to zbytečnost, ale to se mi nezdá - možná to jen špatně chápu a vidím v tom význam, který tam není...
Břeťa, přidáno 01.07.2016, 15:13:44
Desátky jsou dobrý princip, ale nevynutitelný nebo obhajitelný Biblí -- Nová smlouva nikde nenařizuje procenta našich finančních darů pro církev :-) Proto novosmluvní finanční dary jsou založeny na principu radostného dávání na práci církve potřebným, kde záleží na osobním rozhodnutí každého z nás.
Tento oddíl ovšem nemluví o starosmluvních desátkách ani o novosmluvním dávání, ale o starosmluvní instituci chrámu, na kterou Hebrejové přispívali pravidelnou platbu. V této souvislosti vidíme pokoru Ježíše, který platí za sebe i za Petra pro instituci, která jeho příchodem přestává existovat (Jan 4 ... Bůh už nebude uctíván v chrámu, ale v Duchu a v pravdě).
Jednu věc možná lze vztáhnout i na \"princip desátků\", a to že Ježíš sám poskytuje Petrovi zdroj, z kterého zaplatit. Tím počátečním zdrojem veškerých našich příjmů je Bůh. On sám je zdrojem všeho, svými \"desátky\" či pravidelnými dary mu jen vracíme malou část jeho zdrojů.
(s malým využitím knihy [7]- Carson: Matthew 13-28)
Vstup do diskuse: