|
|
Stručný obsah Evangelia podle Matouše
Břeťa Fajmon, 10.11.2009
Kapitoly 1--4:
Matouš vysvětluje Ježíšův původ rodokmenem, ve kterém figuruje Abraham i král David -- tak ukazuje, že Ježíš se narodil v té rodové linii, ze které na základě Starého Zákona má přijít Mesíáš (Mt 1,1 ... Abrahamovi Bůh slíbil v Gn 12,1-3, že v jeho potomstvu dojdou požehnání všechny národy; králi Davidovi v 1.Par 17,11-14 Bůh slíbil, že jeho potomek se stane králem v království, které nebude nikdy zničeno). Příběh o narozenní Ježíše z panny zdůrazňuje nadpřirozený původ Ježíše (Mt 1,18). Přicházejí mudrci od východu, aby Ježíše uctili jako krále (Mt 2,1-12). Josef s Ježíšem a Marií prchají před králem Herodem do Egypta (Mt 2,13-23). Pak Matoušovo evangelium pokračuje tím, že Ježíš ve věku asi 30 let přijímá křest od Jana Křtitele (Mt 3), odolává ďáblovu pokušení na poušti (Mt 4,1-11) a začíná své veřejné působení v Galileji (Mt 4,12-25), kde povolává své první učedníky.
Kapitoly 5--7: (= tzv. Kázání na hoře) Zde je podrobněji rozvinuto Ježíšovo poselství vyjádřené v Mt 4,17 jedinou větou ("Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské"). Úvodem několik poznámek k textové kritice, které jsou ovšem klíčové pro interpretaci uvedených kapitol:
- a) M.Limbeck ([3], str.58) uvádí, že dnes většina učitelů Bible přiznává, že Ježíš uvedené kapitoly nemohl vyslovit najednou, že se jedná o kompilaci Ježíšova učení a myšlenek. Mluví pro to ten fakt, že v jiných evangeliích jsou uváděna jen některá místa této Ježíšovy řeči, a to v různém pořadí a na různých místech. Oproti tomu budiž řečeno, že Ježíš pronesl stovky promluv na toto téma a že pokud Matouš uvádí na začátku "Tu otevřel ústa a učil je" (Mt 5,2) a na konci "Když Ježíš dokončil tato slova" (Mt 7,28), není důvod si nemyslet, že vše uvedené Ježíš v této své promluvě zmínil (zvláště když Matouš byl svědkem těchto slov; také viz [6], str.124: Možná Matouš nezaznamenal přesně stejná slova (ipsissima verba), protože Ježíš mluvil v aramejštině; ale zaznamenal stejné myšlenky (ipsissima vox ... stejný hlas)).
- b) Opět kniha [3] (str.73) uvádí o šesti "antitezích" ve verších Mt 5,21-48 (teze: "slyšeli jste, že bylo řečeno otcům" ... antiteze: "já však vám pravím"), že pravděpodobně tři z nich vůbec historický Ježíš vůbec neřekl, jen je později Matouš "vložil" do jeho úst. Důvodem této domněnky (tento důvod kniha [3] neuvádí, což nedovoluje čtenáři zvážit argumenty pro tento názor; prezentace argumentu je uvedena v R.A.Guelich: The Antitheses of Matthew v.21-48:Traditional or Redactional? NTS 22 [1975-76]:444-457) je patrně rozpor těchto antitezí s veršem Mt 5,17: "Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit." Rozpor s antitezemi je v tom, že Ježíš svými prohlášeními ruší některá ustanovení Zákona, což je v protikladu s veršem 5,17. Na druhé straně je tento rozpor jen zdánlivý a není vážný důvod bránící přesvědčení, že celá promluva pochází od Ježíše -- podrobnější čtení antitezí napovídá, že pokud by se čtenář těmito slovy řídil, tak by Zákon neporušil, pouze by se vzdal některých svých práv (práva na rozvod v určitých případech ... Mt 5,31-32; práva "oko za oko, zub za zub" ... 5,38-42). Tak Ježíš vybízí své následovníky, řečeno volejbalovým obratem, aby "hráli na užší koš" -- aby nevyužívali některých nařízení Zákona nebo židovské tradice daných lidem jen pro tvrdost jejich srdce (Mt 19,3-9 vysvětluje Ježíšovy důvody pro 5,31-32), ale dávali své srdce Bohu k proměně -- aby se mohli stát dokonalými jako Bůh (Mt 5,48). V žádném případě si nemůžeme myslet, že Ježíš se Zákonem nějak libovolně nakládá -- naopak v Mt 5,18 autoritu Starého Zákona naprosto potvrzuje.
- c) Třetí důležitá drobnost se vyskytuje např. v knize [4], str. 107: věta "učedníci přinášejí judaismus pohanům a jsou věrni Ježíšovu učení" vystihuje (jako i další místa v knize [4]) následující přístup výkladu Kázání na hoře: Ježíš působil v Galileji (Mt 4,12-25), kde pronesl i své kázání; pak vyslal své učedníky (Mt 10) zejména do těch oblastí, kde byly "ztracené ovce" judaismu (Mt 10,5-7). Ježíš tedy šířil judaismus v "odpadlických končinách", ve kterých žili mnozí, kteří se víry judaismu vzdali, pak sice káral některé farizeje a zákoníky (přední představitele judaismu a vykladače Zákona v Jeruzalémě), ale káral je za jejich neposlušnost a pokrytectví -- ve skutečnosti však nic klíčově nového navíc k židovskému Zákonu nepřinesl, vše v kázání na hoře má nějaké paralely v Zákoně a už je tam vlastně obsaženo (např. "Miluj bližního svého jako sebe samého" je vlastně jen citací starozákonního verše Lv 19,18, apod.). Otázka tedy zní: Přinesl Ježíš ve svém poslání něco významně nového ve srovnání se Starým Zákonem (= prvních 39 knih Bible, židovský Tanach, židovské knihy), nebo jen upozornil na některé principy, které byly v judaismu jeho doby zanedbávány? Mluvil Ježíš jen k odpadlíkům od judaismu, zatímco stoupenci judaismu nemuseli jeho poselství slyšet, protože je vlastně už znali?
Ježíš zdůrazňuje, že jeho poselství je klíčové pro stoupence judaismu stejně jako pro lidi judaismu cizí, protože judaismus stále ještě nezaručuje vstup do Božího království (Mt 5,20; 23,13). Označuje sám sebe jako toho, kdo bude rozhodovat o vstupu do království (Mt 7,21-23), což je dostatečným důvodem pro to, aby mu naslouchali jak židé, tak ostatní národy. Židovské spisy o Božím království jen mluví, kdežto Ježíš do království uvádí, otvírá dveře, aby lidi mohli vejít -- židé ani nežidé nevejdou automaticky, ale musí přijít k Ježíši. On rozhodne o jejich vstupu.
Dobrým klíčem výkladu kapitol 5-7 je držet se té myšlenky, že se jedná jen o rozvinutí jednovětého poselství Ježíše z Mt 4,17: Čiňte pokání, neboť se přiblížilo Království nebeské.
- Mt 5,1-12: Ježíš ve svých tzv. blahoslavenstvích říká, komu je Boží království určeno: těm, kteří si uvědomují svou duchovní chudobu; těm, které zneklidňuje hřích v jejich vlastním nitru i kolem nich; těm, kteří se projevují tichostí a trpělivostí ve svém vztahu ke druhým; těm, kteří touží po lepším charakteru u sebe i ostatních; těm, kteří přijali od Boha milosrdenství a odpuštění, a toto milosrdenství šíří dál; těm, kdo mají srdce upřímné a nerozdělené, a jsou Bohu cele oddáni; těm, kdo působí pokoj a smíření i kolem sebe; těm, kdo jsou pro spravedlivé jednání ochotni i nést utrpení. Tyto lidi Ježíš zve do Božího království a v jistém smyslu jim je hned přímo dává (verš 3 + verš 10), v jistém smyslu toto plné naplnění připravuje v budoucnosti. Verše 11-12 pouze rozvíjejí poslední uvedené blahoslavenství z 5,10. Jsou to taky klíčově důležitá slova, protože mluví o těžkostech a pronásledování "kvůli mně" = kvůli Ježíši, a u kazují tak na Ježíše jako na klíčovou postavu v Božím království. Je zde první narážka na to, že Ježíš bude v tomto království králem.
- Mt 5,13-16: Těm, které Ježíš do království pozval a kteří toto pozvání přijali, říká Ježíš, že oni jsou sůl země a světlo světa -- vyzývá je, aby svým životem nesli Boží království dál.
- Mt 5,17--7,12: Ve verši 5,17 i 7,12 se mluví o Zákonu a Prorocích -- tyto verše vytvářejí rámec, do kterého je zasazena další část promluvy, ve které Ježíš vysvětluje vztah Starého Zákona k Božímu království, které přichází. Důležitým veršem je zde 5,17: klíčovým slovem pro výklad ([6], s.126-127, 141-145) není ani křesťanská etika (to by nebylo jasné, v jakém smyslu je SZ naplněn), ani zrušení obřadních židovských zákonů a občanských židovských zákonů, zatímco morální zákony jsou zachovány (např. [5], s.27-28 prezentuje verš Mt 5,17 tímto způsobem; nejsou to špatné myšlenky, ale pro výklad 5,17-18 to nejsou myšlenky klíčové, protože v Mt 5,18 Ježíš říká, že ani jediné písmenko ze Starého Zákona nepomine, neztratí svou platnost -- o čem tedy mluví verš 5,17? ([6],s.143)). Klíčovou myšlenkou z verše 5,17 je, že Ježíš je naplněním Starého Zákona ([6], s.144: stejně jako Ježíš naplnil starozákonní proroctví svou osobou (je Mesiášem) a skutky (koná skutky prorokované o Mesiáši), tak naplnil Starý Zákon svým učením -- neruší rituál a autoritu starozákonního stánku úmluvy, pouze činí starozákonní obětní systém nadbytečným; neruší starozákonní kánon, ale nyní musí být skutečná autorita a učení Starého Zákona chápáno skrze osobu a učení toho, na nějž Starý Zákon ukazuje a kdo jej tak bohatě naplňuje). V tomto smyslu Ježíš zintenzivňuje morální dopad některých starozákonních nařízení (např. soudu podléhá nikoli jen úmyslné zabití, ale už i nenávist vůči druhému člověku v království ... Mt 5,21-22), jiná starozákonní nařízení ruší (praxi rozluky mimo případ smilstva ... 5,31-32; přísahu ... 5,33-37), a ještě jiná potvrzuje v jejich normální platnosti (např. 5,43 ... pouze vyjasňuje přikázání lásky oproti nejasnému výkladu ve své době -- nikde ve Starém Zákoně totiž není řečeno "budeš nenávidět svého nepřítele"). Ještě poznámka ke konfliktu naprostého naplnění a "zrušení" (uvozovky proto, že autorita Starého Zákona není zrušena a zůstává v platnosti) některých částí Starého Zákona: Srovnání s Mt 10,34 ("nepřišel jsem na zem uvést pokoj, ale meč") ukazuje, že antiteze v Mt 5,17-18 nemusí být absolutní -- málokdo by chtěl hájit, že na základě tohoto verše neexistuje žádná rovina, na které Ježíš přinesl pokoj (např. Mt 5,9); proč tedy trvat na tom, že neexistuje žádná rovina, na které Ježíš ruší židovský Zákon? ([6], s.141-142)
Ježíš uzavírá, že Starý Zákon ukazuje směrem, který může pro vstup do Božího království naplnit jen požadavek dokonalosti (5,48). To je tak vysoký požadavek, že jej nenaplňují ani vysoce morální lidé té doby (5,20). Naopak, mnoho skutků zbožnosti je možné dělat pouze navenek -- dávání potřebným (6,1-4), modlitbu (6,5-15) a půst (6,16-18). Ježíš ukazuje rozdíl mezi činěním těchto věcí na odiv a jejich pravou podstatou. Varuje dále před životním stylem, kdy člověku jde jen o zajištění sebe sama (6,19-34), a nemá na prvním místě hledání Božího království a spravedlivého jednání, ke kterému právě ve své promluvě vyzývá (Mt 6,33). Říká, aby jeho posluchači nesoudili druhé, ale sami přijali jeho slova (7,1-6). Slibuje jim, že dostanou od Boha přístup do království i vše dobré, pokud o to budou stát (7,7-12).
- Mt 7,13-27: Ježíš vyzývá své posluchače, aby zvážili jeho slova a hledali cestu do Božího království (7,13-14); varuje je, aby se nespokojili žádným nižším cílem než vstupem do království (7,15-20 ... přijdou učitelé, kteří je do království nedovedou; klíčovým znakem dobrého proroka má být charakter, který Ježíš ve své promluvě o Božím království právě vykreslil); opět říká, že vstup do království nezáleží ve slovech, ale ve skutcích spravedlnosti a v charakteru člověka (7,21-23); kdyby jej pouze vyslechli a řekli si, že mluvil hezky, tak klamou sami sebe (7,24-27).
Kapitoly 8--20: Dále není obsah evangelia řazen přísně chronologicky, ale tematicky ([6], str.196). Ježíš potvrzuje svými skutky, že jeho autorita nespočívá jen ve slovech, a jeho pozvání do Božího království není planým slibem -- uzdravuje nemocné, utišuje bouři pouhým slovem, vyhání démony (Mt 8--9). Vysílá své učedníky do vesnic v Galileji se zprávou o příchodu Božího království (Mt 10). Odpovídá na pochybnosti Jana Křtitele poukazem na to, že skutky uzdravování byly o Mesiáši rovněž prorokovány (Mt 11,1-6). Kárá lidi za jejich nevíru tvaří v tvář zázrakům (Mt 11,20-24). Odpovídá na výtky farizeů, že porušuje Sabat a že vyhání démony ve jménu Belzebula (Mt 12). kvůli rostoucí opozici začíná mluvit na veřejnosti v podobenstvích (Mt 13 -- tématem podobenství v Mt 13 je neustále Boží království a pozvání do něj). Dozvídá se o smrti Jana Křtitele (Mt 14,1-14), sytí několikatisícový dav zázračným znásobením pěti chlebů a dvou ryb (Mt 14,15-21), chodí po vodní hladině (Mt 14,22-33). Následují další výtky farizeů vůči Ježíši a Ježíšova obrana, další zázračné nasycení velkého davu, uzdravování (Mt 15).
Zatímco farizeové, zákoníci a saduceové stále nejsou přesvědčeni na základě Ježíšova učení a skutků, že je Mesiáš, a žádají od něj "znamení z nebe" (Mt 12,38-42; Mt 16,1-12 ... Ježíš odpovídá, že jim dá pouze znamení proroka Jonáše -- má na mysli své vzkříšení), učedníci Ježíši otevřeně vyznávají ústy apoštola Petra, že jej jako Mesiáše přijali (Mt 16,13-20). Nato Ježíš potvrzuje jejich vyznání při proměnění na hoře (Mt 17,1-8). Ovšem ani učedníci samotní nerozumí Ježíši a povaze jeho mesiášství -- zatímco přemýšlejí, jakou pozici po boku Ježíše dostanou oni sami v přicházejícím království (Mt 18,1-4; Mt 20,20-23), Ježíš začíná mluvit o svém blížícím se utrpení (předpovědi utrpení viz Mt 16,21-23; 17,9-13; 20,17-19; 26,1-2), učí o službě, nikoli nadvládě (Mt 20,24-28). Přitom zmiňuje význam své smrti jako vykoupení (Mt 20,27-28) k věčnému životu s Bohem (Mt 19,16-22). Mluví o vážnosti hříchu, ale též ukazuje na odpuštění (Mt 18). Následuje další diskuse s farizeji o Ježíšových názorech na Mojžíšův zákon (Mt 19,3 ... na několika místech knih je řečeno, že farizeové Ježíše pokoušeli (Mt 16,1; 19,3), chtěli mu nastražit léčku (Mt 22,15), hledali křivé svědectví (Mt 26,59) -- znamená to, že hledali jen důvod, proč Ježíše odmítnout, nenaslouchali jeho slovům a skutkům nestranně; důvody jejich odmítnutí Ježíše byly morální, nejednalo se o nestranné zvážení argumentů ... viz [11], str.524).
Kapitoly 21--28: Zatímco předchozích osmnáct kapitol mluví o zhruba tříletém období Ježíšovy veřejné činnosti převážně v Galileji, kapitoly 21-28 popisují poslední týden Ježíšova života v Jeruzalémě. Ježíš vjíždí do Jeruzaléma s velkou slávou a popularitou u lidí (Mt 21,1-11) a začíná uzdravovat a vyučovat v jeruzalémském chrámu. Říká, že Boží království je pro všechny národy, nejen pro židy (Mt 21,28-32). Velmi otevřeně říká židovským představitelům slova soudu (Mt 21,33-46) za to, že v jeho osobě Mesiáše nerozeznávají. Velmi příkrým podobenstvím sděluje farizeům a dalším židovským představitelům, že přišel čas, aby jej jako Mesiáše uznali (Mt 22,1-14). Říká jim, že sami ještě do Království nevešli, že také potřebují odpuštění, protože se zdají dokonalí jen navenek (Mt 23 ... Matoušova slova nesmíme chápat jako vyjádření antisemitizmu -- viz [7], str. 552: "Matouš a další evangelisté určitě kladou smrt Ježíše za vinu některým židům -- také některým římanům; ale důvody za tuto vinu jsou historické, teologické a duchovní, nikoli rasové; dvanáct učedníků jsou židé; a po ukřížování žid z Arimateje (Mt 27,57-60) ukazuje velkou péči při pohřbení Ježíše; novozákonní autoři hodnotí lidi na základě jejich reakce na Ježíše, nikoli na základě jejich rasy"). Svým učedníkům sděluje proroctví o zničení chrámu (Mt 24,1-2) a připomíná, že až přijde Mesiáš v budoucnu, tak bude soudit všechny lidi (Mt 25,31-46). Velekněz Kaifáš a další židovští představitelé se dohodnou, že Ježíše zatknou a zabijí (Mt 26,1-5). Jidáš se jim nabídne, že je k Ježíši dovede tajně při vhodné příležitosti (Mt 26,14-16). Ježíš je zatčen v zahradě Getsemane (Mt 26,36-56), předveden před velekněze a odsouzen (Mt 26,57-66) za rouhání, že se prohlásil za Mesiáše, Božího Syna, rovného Bohu (Mt 26,64-66). Římský místodržitel Pilát vydal příkaz k ukřižování Ježíše (Mt 27,11-26), které bylo téhož dne neprodleně provedeno (Mt 27,27-50). Mrtvý Ježíš je uložen do hrobu a hlídám římskou stráží (Mt 27,62-66). Dva dny nato se jde skupinka žen podívat k hrobu a setkají se s andělem, který jim sděluje, že Ježíš byl vzkříšen ze smrti, i se vzkříšeným Ježíšem (Mt 28,1-10). Židovští představitelé uvádějí do oběhu vysvětlení, že Ježíšovo tělo ukradli jeho učedníci (Mt 28,11-15). Vzkříšený Ježíš pověřuje jeho následovníky, aby mu šli do celého světa získávat učedníky (Mt 28,16-20).
následující: Pokus o vystižení poselství Evangelia podle Matouše
Diskuse:
Vstup do diskuse:
|
|
|
