Při čtení biblické knihy Exodus, zejména kapitol 11, 12 a 13
se dostáváme v Bibli k prvním dvěma rituálům hebrejské víry, a sice obřízce a slavení pesachu.
To možná vyvolává otázky, zda existují nějaké analogické rituály i v křesťanské víře. S trochou fantazie bychom mohli říct, že křest je křesťanským ekvivalentem obřízky,
a s mnohem pevnější jistotou lze říct, že Večeře Páně (= eucharistie) je křesťanským ekvivalentem slavnosti pesachu (nebo vlastně mnohem víc -- protože Ježíš Kristus je naplněním
obrazu zabitého beránka, který byl při pesachu používán).
Při svém čtení dopisu Efezským a knihy Exodus jsem se setkal s otázkou, do jaké míry je naše rozhodování svobodné a nezávislé na Bohu, tj. do jaké míry do našich rozhodnutí
zasahuje Bůh. Rád bych se nad touto otázkou zamyslel z pohledu našeho uvěření v Boha ((A) zda se rozhodneme uvěřit sami, nebo
(B) zda nás Bůh "zplodí", "osvítí" či "probudí"
stejně nezávisle na naší vůli, jako je novorozeně přivedeno na svět -- také se ho nikdo neptá, zda se chce narodit), a pak později, když už je člověk křesťanem či má jistotu,
že jej Bůh "přijal", nad otázkou (C) vyváženosti v našich rozhodnutích (jsme sami zodpovědní za své volby, nebo má Bůh takovou moc, že nás prostě ke zbožnému rozhodnutí dovleče, ať už
se bráníme zuby nehty?). Kupodivu tohle teologické hloubání by mělo mít praktický dopad: přímo (D) v textech, které naše otázky vyvolaly, se pokusme najít odpovědi,
jak k tomu vlastně dojde, že budeme čerpat svou sílu od Pána Ježíše Krista (Efezským 6,10),
jak se to stane? Bůh nám přikazuje, abychom uvěřili a poslouchali ho, a současně vyhlašuje, že jen skrze něj můžeme uvěřit či dostat sílu pro dobré skutky. Jsme tedy za své činy zodpovědní?
Pokud Bůh vše drží pevně v rukou, máme vůbec svobodnou vůli? Pokud máme svobodnou vůli, může Bůh dosáhnout v našich životech těch záměrů, které sám chce?
Máme jen čekat, až se nás "zmocní" Bůh, nebo na nás leží zodpovědnost jednat a být aktivní? Bůh je všemocný versus člověk má svobodnou vůli -- jak to jde dohromady?
Když čteme Nový zákon, kromě křtu Duchem svatým se ještě setkáváme s výrazem „naplnění Duchem svatým“.
Vlastně i v oddílu Skutky 2,4 se toto vyjádření objevuje. Jaký je rozdíl mezi křtem Duchem a naplnění Duchem? Co je to plnost? V jakém smyslu tedy Bible používá „plnost Ducha“ či „naplnění Duchem“?
Plnost Ducha je normální charakteristikou života každého křesťana (Skutky 13,52 ... podle překladu ČSP: učedníci byli stále naplňováni radostí a Duchem svatým).
Plnost Ducha svatého je vystrojením pro určité poslání. (Lukáš 1,15-17 ... Zachariášovi je sděleno proroctví, že jeho syn Jan Křtitel bude „naplněn Duchem“ pro speciální poslání – jeho úkolem bude významně ukazovat na Mesiáše; to se pak naplnilo v jeho životě, když křtil křtem k pokání a odpuštění hříchů; a pokřtil i Ježíše Krista).
Naplnění Duchem je vystrojení pro bezprostředí úkol či bezprostřední povzbuzení (Skutky 4,8 ... Petr a Jan zázračně z Boží moci uzdravili chromého žebráka, a použili toto uzdravení k tomu, aby říkali druhým o Ježíši Kristu – jak kolemstojícím, tak hebrejské veleradě, před kterou byli předvedeni; pro tento proslov před veleradou byl Petr „naplněn Duchem“; Skutky 4,23-31 ... po výslechu Petra a Jana před veleradou zakázali hebrejové učedníkům mluvit o Ježíši; oni se modlili a prosili o smělost, až se dané místo zatřáslo a byli „naplněni Duchem“, aby mohli dál být svědky o vzkříšeném Mesiáši, nad kterým už smrt nemá moc).
Když jsem procházel Marcelovo pojednání připojené k jeho článku O křtu Duchem svatým a diskusi za jeho článkem, rozhodl jsem se ještě krátce vymezit svůj pohled také, a to v sérii dvou článků – tohoto článku, který se zabývá výlučně okamžikem, kdy se člověk naplno stává křesťanem (= přijímá Ducha svatého), a článku příbuzného, který se trochu zaměřuje na plnost Ducha v celém našem následném křesťanském životě.
Kdybych měl osobně poradit někomu, kdo chce být přijat od Boha Otce nebo kdo chce mít Ježíše Krista jako svého Pána, řeknu mu, ať si přečte list Efezským, přemýšlí o tom, zda stojí o to přijmout, co Bůh nabízí, zda to vidí jako velký a pravdivý dar žít s Bohem skrze víru nyní a někdy v budoucnu v plnosti, a ať prostě Boha nebo Pána Ježíše Krista osloví v modlitbě a řekne mu, že by rád prožíval to dobré, co se v listu Efezským píše. Ať se vůbec nesoustředí na Ducha -- jeho odpovědností je mluvit k Otci nebo k Pánu Ježíši. A Duch pak bude jednat tak, že řekne jeho slova Bohu, a nazpět zprostředkuje odpověď na tuto modlitbu (to je práce Ducha, že zprostředkuje spojení mezi Bohem a člověkem). Ať se nesoustředí na to, zda jeho modlitbu budou doprovázet projevy hlučné či nehlučné -- ať se soustředí na výsledek, kterým je smíření a přijetí. Jak tento výsledek pozná? Podle Římanům 8,16 (překlad ČEP): "Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti." Není to tedy okolí, které nám potvrdí, že nás Bůh přijal, ale Boží Duch, který svým způsobem promluví k našemu vnitřnímu člověku, k našemu duchu. Není důležité vnější svědectví, ale vnitřní svědectví: Bůh mému vnitřnímu člověku sděluje, že mi odpustil, že mne přijal. Že jeho odpuštění stačí na všechny moje hříchy. Že Bůh mne přijal a už se mne nevzdá. Věřím, že toto potvrzení nám Duch dává nejen na začátku, ale neustále: to je význam tohoto verše v dopise Římanům.
Asi každý 'tradiční' křesťan, který se setkal s letničním důrazem na křest Duchem Svatým, prožil menší či větší otřes ve víře, který mohl vzbudit zásadní tázání typu: "Nejsem náhodou 'neplnohodnotný křesťan'?", "Přijal jsem skutečně Ducha Svatého?", "Musím prožít letniční Křest Duchem Svatým, abych mohl žít vítězný život v Kristu?" atd. Osobně jsem věnoval nemálo času a přemýšlení (a také rozhovorů s druhými lidmi), abych se v tomto nepochybně zásadním tématu zorientoval. Snažil jsem se být poctivý jak argumentům 'tradičních' evangelikálních křesťanů, tak k pohledům a autentickým zkušenostem letničních. Pokud vás tato otázka zajímá, zvu vás ke čtení a zamyšlení nad studií, kterou naleznete zde.