Při svém čtení dopisu Efezským a knihy Exodus jsem se setkal s otázkou, do jaké míry je naše rozhodování svobodné a nezávislé na Bohu, tj. do jaké míry do našich rozhodnutí
zasahuje Bůh. Rád bych se nad touto otázkou zamyslel z pohledu našeho uvěření v Boha ((A) zda se rozhodneme uvěřit sami, nebo (B) zda nás Bůh "zplodí", "osvítí" či "probudí"
stejně nezávisle na naší vůli, jako je novorozeně přivedeno na svět -- také se ho nikdo neptá, zda se chce narodit), a pak později, když už je člověk křesťanem či má jistotu,
že jej Bůh "přijal", nad otázkou (C) vyváženosti v našich rozhodnutích (jsme sami zodpovědní za své volby, nebo má Bůh takovou moc, že nás prostě ke zbožnému rozhodnutí dovleče, ať už
se bráníme zuby nehty?). Kupodivu tohle teologické hloubání by mělo mít praktický dopad: přímo (D) v textech, které naše otázky vyvolaly, se pokusme najít odpovědi,
jak k tomu vlastně dojde, že budeme čerpat svou sílu od Pána Ježíše Krista (Efezským 6,10),
jak se to stane? Bůh nám přikazuje, abychom uvěřili a poslouchali ho, a současně vyhlašuje, že jen skrze něj můžeme uvěřit či dostat sílu pro dobré skutky. Jsme tedy za své činy zodpovědní?
Pokud Bůh vše drží pevně v rukou, máme vůbec svobodnou vůli? Pokud máme svobodnou vůli, může Bůh dosáhnout v našich životech těch záměrů, které sám chce?
Máme jen čekat, až se nás "zmocní" Bůh, nebo na nás leží zodpovědnost jednat a být aktivní? Bůh je všemocný versus člověk má svobodnou vůli -- jak to jde dohromady?
verš 4: vyvolil nás v něm (= v Kristu) před založením světa
verš 5: předem nás určil k přijetí za syny skrze Ježíše Krista
verš 11: v něm(v Kristu) jsme též byli přijati za dědictví, předem k tomu určeni
Co to znamená, že Bůh nás vyvolil ještě před založením světa? Znamená to, že jiné už před stvořením světa Bůh určil k tomu, že do Božího království nedojdou?
Není vůbec snadné se pokusit o vysvětlení této otázky či paradoxu, které by bylo současně i) logické a vnitřně soudržné;
ii) věrné biblickým oddílům a v souladu s nimi; iii) v souladu
s naším praktickým životem, vedlo nás k dobrým morálním volbám (tyto tři podmínky celé diskuse viz (2), str.7). V historii se objevily následující hlavní proudy, které se pokouší sladit svobodu člověka a rozhodnutí Boha
(termíny vzaty ze článku (2), ale kategorii "kompatibilista" z článku (2) jsem rozdělil na dvě vzhledem k výkladu slova "předem určil" či "předzvěděl"; ještě se dopouštím té troufalosti, že filosofické termíny
aplikuji na křesťanské výklady textu, ale snad to čtenář přežije):
libertáni (skupinové předurčení) při výkladu daných míst z listu Efezským dávají důraz na lidskou svobodu: říkají, že Bůh nás vyvolil "v Kristu", tj. Bůh vyvolil Krista
jako možnost získat věčný život s Bohem -- a každý, kdo chce, má svobodu se rozhodnout a přijít k Ježíši Kristu (a být od něj přijati). Toto vysvětlení má svou logiku, protože
ve všech místech z Efezským 1 je řečeno: vyvolil nás "v Kristu"; předem nás určil k přijetí za syny "skrze Ježíše Krista". Tedy lze uzavřít, že Bůh před věky (před započetím historie) vyvolil
pouze Krista, a dnes se lidé mohou svobodně rozhodnout, zda přijmou v Kristu nabízenou záchranu (Bůh vyvolil pouze Krista, a každý z nás se může rozhodnout, zda ke Kristu bude patřit, nebo ne).
kompatibilisté A (slabí kompatibilisté ... individuální předurčení podmíněné) říkají, že Bůh nás před věky vyvolil (v Kristu či s Kristem) zcela konkrétně, tj. jmenovitě, ale to je v souladu (= je kompatibilní, nevylučuje se) s tím, že máme též svobodnou vůli:
Bůh totiž existuje mimo čas, a už "před věky" viděl, jak se každý z nás svobodně rozhodne (zda bude prosit Boha o milost nebo ne v průběhu svého života), a na základě toho nás též vyvolil.
Bůh nás nevyvolil na základě našich dobrých skutků, ale pouze na základě toho, jak budeme v průběhu svého života reagovat na nabídku jeho odpuštění v Ježíši Kristu. Díky tomu, že Bůh vidí do budoucnosti,
je možné sladit naše svobodná rozhodnutí s jeho volbami ohledně toho, zda dostaneme věčný život nebo ne. Bůh tedy před věky vyvolil nás konkrétně, ale na základě "předzvědění" toho, zda
jej požádáme o milost a pomoc.
kompatibilisté B (silní kompatibilisté ... individuální předurčení nepodmíněné) říkají, že libertáni i kompatibilisté A jsou nedostatečně radikální v tom smyslu, že neberou vážně slovo "Bůh předem určil". Jejich názor je podrobně představen
v online textech (1). Citují zde zejména místo z dopisu
Římanům 8,29-30 (v překladu ČEP): "Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna ... které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil,
ty také uvedl do své slávy". Mluví o tzv. "efektivním povolání", tj. takovém povolání, kterému není možné odolat (a o kterém nikdo jiný než Bůh nerozhodne, stejně jako dítě nerozhodne o tom, zda se
narodí nebo ne). Proč je takový "svrchovaný" zásah Boha potřeba? Protože lidská povaha (Římanům 8,7, v překladu ČSP) "se nechce a nemůže podřídit Božímu zákonu". Bůh musí zasáhnout,
protože člověk, i když může uvěřit, tak ve své podstatě (přirozenosti) nechce. Bůh tedy před věky vyvolil někoho konkrétně, ale jen na základě své milosti, nikoli na základě jakékoli lidské reakce v budoucnosti.
Tak Ježíš Kristus mohl říci: "Nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce" (viz celý oddíl Jan 6,37-45).
Všechny tři uvedené názory mají společné to, že Bůh musel být tím, kdo se rozhodl, že udělí nějakou amnestii a otevře dveře k věčnému životu. Liší se v tom, v jakém smyslu vykládají, že Bůh
"předem určil" (Efezským 1,5), koho vyvolí: Libertáni řeknou pouze, že Bůh předem určil Krista, aby byl dán lidem jako naděje na věčný život (a pak nechávají prostor pro naše klasická pojetí lidské
svobody, zda přijmout tuto nabídku). Kompatibilisté A tvrdí, že mezi lidskou volbou věčného života a Hospodinovou volbou těchto lidí není rozpor díky tomu, že Bůh založil své "předurčení" na základě
toho, co se stane v budoucnosti. Kompatibilisté B tvrdí, že Hospodinovo "předurčení" je na nás lidech naprosto nezávislé -- i když se může zdát, že volbu uvěřit děláme my, ve skutečnosti došlo k Božímu "doteku",
kterému nelze odolat.
První dva názory zdůrazňují, že Bůh nabízí odpuštění, ale respektuje naše volby. Třetí názor smutně konstatuje, že člověk možnost svobodné volby nějak v historii ztratil, a nyní
je tvořivý jen ohledně toho, jaký hřích si konkrétně vybere, ale pro život s Bohem se svobodně rozhodnout nedokáže -- přesto se Bůh rozhodl mnohé zachránit pro hojný život, ke kterému původně
lidi stvořil.
B) Vyvolil nás Bůh předem?
Názor libertánů mnozí vykladači Bible považují za nedostatečný z hlediska věrnosti biblickému textu,
i když jisté možnosti interpretace Efezským 1 jako "skupinového" vyvolení všech, kteří se sami rozhodnou věřit Kristu, považuje řada křesťanů za možné a drží se jich. Pokud k pohledu libertánů přidáme
jen definici "předurčení" převzatou od kompatibilistů A, dostaneme výklad, který má v sobě kategorii "předurčení jednotlivce", a přitom počítá se svobodným rozhodnutím člověka.
Je ovšem možné, že kompatibilismus A se od libertanismu liší i v jiných ohledech, než jen v definici pojmu "předurčení" -- Jeremy Pierce (a online text (3) v angličtině),
jehož pohledy jsou obyčejně o několik úrovní výše než cokoli jiného na internetu (a prozrazují, že nečetl jen jednu knihu na dané téma, ale že vychází z několika klíčových knih zabývajících se
danou otázkou), nabízí v části 35 svého seriálu pět možných pokusů vysvětlení smíření mezi
lidskou svobodou a všemohoucím Bohem, takže si filosofové mohou pošmáknout (ale přečtěte si i části 33,
34, protože jsou důležité pro návaznost argumentu:
Bůh v určitém smyslu počítá s našimi volbami ve svých záměrech. Nejvíce se mi líbí pohled číslo 3, kde Jeremy dobře vykresluje názor Tomáše Akvinského a jiných, že pravda je něco jiného než možnost
(jinými slovy, že to, že Bůh zná naši budoucnost, neznamená, že ji přesně určil -- tak může být všemocný, aniž by bral lidem možnost se pro něj rozhodnout)).
Pro ty, co nevládnou angličtinou, bych se raději
nyní v tomto oddílku zaměřil ještě chvíli na pohled kompatibilistů B: ten je v dnešní době mnohými považován za "politicky nekorektní" (= nepřijatelný), poněvadž klade velký důraz na Hospodinovu moc.
Pohled kompatibilistů B je sice radikální, ale nabízí dobrý výklad slova "předurčil", a sice: Bůh o nás skutečně předem rozhodl. Jak to zhruba formuluje Douglas Moo (The Epistle to the Romans,
edice NICNT, jeho komentář k verši Římanům 8,29), jaká myšlenka je obsažena ve slovech, že Bůh povolal ty, které předem určil: nějaká podivná konstrukce výkladu slova "předem určil", nebo
prostě důraz na to, že Bůh se předem rozhodl jistým lidem projevit svou lásku? Důraz je na to, že své rozhodnutí učinil ze své lásky, z touhy dát, nikoli z nevyřčeného předpokladu, jak na jeho pozvání budou
lidi reagovat (Hospodinovo rozhodnutí není závislé na našem rozhodnutí). Radikální pohled je pouze dotažením do konce myšlenky z Římanům 8,7: člověk ve své přirozenosti se nechce a nemůže podřídit Božímu zákonu.
Tomuto pohledu radikalistů se řada křesťanů
brání, ale vlastně se jedná jen o dotažení myšlenky ze základních studií pro křesťany, že před přijetím Krista jsme vlastně neměli svobodu nehřešit, ale po přijetí Krista máme svobodu nehřešit,
nemusíme hřešit. Myšlenka, že neznovuzrozený člověk NEMŮŽE NEHŘEŠIT, je mezi křesťany zcela běžná, a tak hodně křesťanů jsou ve zvažované otázce kompatibilisty B, a ani o tom neví :-
Na obhajobu tohoto radikálního výkladu je pečlivě napsán cyklus textů v angličtině (1).
Místo abych jej tady celý reprodukoval, přeložím velmi volně jen jednu klíčovou ilustraci z kapitolky, která se zabývá námitkou, jak by mohl (pokud je výklad kompatibilistů B ten pravý)
dobrý Bůh někoho nevybrat k věčnému životu:
Představte si, že farmář zjistí, že v jeho rybníku, ve kterém zřetelně vyvěšené cedule zakazují koupání, se topí tři kluci.
Jednoznačně odsoudí jejich neposlušnost a prohlásí: "překročili varování a přivodili si zasloužený trest". Až do této chvíle jsme ochotní souhlasit.
Ovšem pokud by farmář pokračoval slovy: "Proto neučiním žádný pokus, abych je zachránil", okamžitě si pomyslíme, že jeho lásce něco chybí.
A pokud by z jistého nevysvětlitelného rozmaru dodal "Nemám povinnost zachránit nikoho z nich, ale z dobroty srdce jednomu z nich pomohu a ostatní dva nechám utopit",
určitě bychom si řekli, že jeho láska je dosti stranická (Norman Geisler, "God Knows All Things, in Predestination and Free Will: Four Views of Divine Sovereignty and Human Freedom, str.69-70).
Uvedená ilustrace je příkladem, který už dopředu prozrazuje negativní postoj jejího autora k danému názoru a jeho rozhodnutí tento názor odmítnout. Farmář je jasnou ilustrací Boha --
nečiňme ovšem závěry nad nesprávností toho, co Bůh nechce udělat, jen na základě svých očekávání, co by měl
udělat farmář. Celá ilustrace tak trochu trivializuje hřích. Lidský hřích je vykreslen jako bezvýznamný, pokud jej ilustrují tabule s nápisem "Plavání na vlastní nebezpečí". Za další, v ilustraci ti kluci
přestoupili nějaký neosobní povel, kdežto náš hřích je osobní vinou ve vztahu mezi námi a naším Stvořitelem (Žalm 51: Zhřešil jsem, učinil jsem, co je zlé VE TVÝCH OČÍCH).
Nemluvíme zde o třech chlapcích, kteří nikdy předtím neměli co do činění se zákonem. Nejde zde o to, že jsou v nebezpečí smrti díky momentálnímu výpadku příkladného poctivého života
dobré morálky a poslušnosti -- mluvíme o mladících, kteří jsou svou přirozeností a volbou nepřátelé tohoto farmáře a všeho, co je řádné a dobré.
Jejich odskok do rybníka je jen jedním činem z moře skutků vědomě morálně špatných činů, kterými jsou nechvalně známí. To celá ilustrace zamlčuje, a tím vytváří zkreslený dojem:
vytváří dojem, že ta tři nebohá stvoření v rybníku volají o pomoc. Uvědomili si hloupost a nemorálnost svého skutku, a nyní se všemožně snaží udržet nad vodou a doufají, že jim farmář pomůže.
Právě naopak: Bible by ty tři mladíky zobrazila jako nadšené z toho, co dělají! Vědomě, ochotně a šťastně skočili do vody a nechtějí jinam. Libují si v urážce a zármutku, který
způsobují Bohu svým přestupkem. A nejen to -- dokonce volají na ostatní kolemjdoucí, aby je též nalákali (Římanům 1,28-32).
A jak budou reagovat na Hospodinův pokus je zachránit? Natahují k němu ruce? Nikoli! Stříkají mu vodu do tváře, vysmívají se a dělají si legraci z jeho soucitu.
Raději by se utopili v bídě, než by vztáhli ruku a chopili se pomoci, která se jim nabízí. A když daná ilustrace zmiňuje, že farmář se konečně rozhodne pomoci, mluví o "nevysvětlitelném rozmaru".
Rozmaru? Hospodinovo odvěké rozhodnutí zachránit je něco víc než jen bezděčná myšlenka, která nemá plán a cíl (Efezským 1,5).
Co jiného by podle autora ilustrace měl farmář udělat? Skočit do vody a donést bezpečně každého z chlapců na břeh? Vybudovat molo, natáhnout ruku a všechny vytáhnout do bezpečí?
Ne - to bychom museli prohlásit, že budou zachráněni všichni, a tento univerzalismus je Bibli cizí (pozn. překl.: jak upozorňuje David Novák v (7), toto je místo největšího napětí celé interpretace,
protože některá místa v Bibli mluví o tom, že Bůh chce, aby všichni lidé došli spásy (1.List Timoteovi 2,4) - viz text kurzívou níže).
Snad by autorově ilustraci odpovídala představa farmáře, který do vody háže záchranné lano s bójemi,
které plave bezpečně na hladině a kterého se mohou zachytit. Ale pokud naše chápání vnitřní zkaženosti člověka je správné (Římanům 3,11-12: nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha, všichni propadli zvrácenosti),
mladíci nejsou ani schopní, ani ochotní se lana chytit. A farmář (Bůh) to ví. Ví, že vzpurný skok do rybníka vedl k tomu, že se jim polámaly ruce i nohy. Ale nezapomínejme, že
těm mladíkům je to naprosto jedno. I když nemají ruce a nohy, kterými by se mohli lana chytit, odmítají Hospodinovu snahu a mluví o tom, že se rozhodli zůstat tam, kde jsou.
Autor ilustrace chce nepřímo poukázat na nedostatek farmářovy lásky, ale přitom nemluví o tom, kolik Boha stojí opravdu účinná pomoc v této situaci. Biblicky věrný portrét lásky by spíše zdůraznil,
že farmář poslal do rybníka svého syna, i když dobře věděl, že pokud se jeho syn o záchranu pokusí, bude jej to stát život. Syn plave k mladíkům i navzdory jejich vehementnímu nepřátelskému křiku, aby vypadl z vody a nechal je
na pokoji. Když se jednou rukou zachytí stromu, druhou dosáhne jen na jednoho z nich. I když ten jeden mladík je zlý v každém ohledu, farmářův syn jej bezpečně donese ke břehu, ale přitom se utopí sám. Ti ostatní dva
se tomu smějí a jejich škodolibost nezná mezí.
Mladík, za kterého farmářův syn nasadil život, je najednou zaplaven slzami, když pochopí velikost lásky, která mu byla prokázána, i když byl ještě plný pohrdání a nenávisti.
Farmář chlapce zdvihne, osuší jej, očistí jeho tělo od bláta a špíny a obleče jej do šatů svého vlastního syna. Obejmou se v lásce, která už přetrvá navždy. Mladík padne na kolena
vděčností, s očima plnýma slz. Ti dva, co zůstali ve vodě, dál vykřikují své posměšky na farmáře a volají, že kdyby mohli začít znovu, stejně by zase skočili bez váhání opět do rybníka.
Víte, co je to láska? Láska není nehodit záchranné lano těm, kteří by se ho stejně nechytili. Láska znamená obětovat svého syna, aby skočil do vody a zachránil aspoň někoho,
když by si omotal lano kolem zápěstí a bezpečně tonoucího dopravil ke břehu. A co s těmi dvěma, kteří tam zůstali a hlasitě se dožadovali, aby je nechali na pokoji?
"Ať je po vašem", řekl by farmář. (konec volného překladu)
Pohled kompatibilistů B ukazuje na vážnost hříchu a naši vlastní neschopnost se zachránit. Každý jiný výklad než kompatibilismus B musí vysvětlit,
jak máme chápat Římanům 8,7 (např: říká se zde, že na většinu věcí (nebo vlastně na všechny) člověk nestačí sám a musí prosit Boha o pomoc -- samotné modlitby o pomoc ovšem schopný je) a Římanům 8,29
(např: názor libertánů o skupinovém vyvolení
křesťanů v Kristu; nebo: názor kompatibilistů A o tom, že Hospodinovo předzvědění bere ohled na naše rozhodování).
Na druhé straně kompatibilismus B musí zase vysvětlit ta místa v Bibli, která která poukazují na to,
že Bůh čeká na nás, jak se my rozhodneme (2.list Petrův 3,9 v překladu ČEP): "Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají,
nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce,
aby všichni dospěli k pokání" (např.: je potřeba rozlišit Hospodinovu touhu a Hospodinovo "účinné zavolání", při kterém dojde k duchovnímu narození člověka -- tentoverš mluví jen o přání, nikoli o určení,
o rozhodnutí ... Thomas Schreiner, 1-2 Peter & Jude, NAC 2003, komentář k danému verši). Nebo 1.list Timoteovi 2,3-4: Bůh chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu (např.: v souvislosti dopisu Timoteovi se nejedná o příspěvek do diskuse o předurčení v 21.století, ale
o řešení sporů mezi židy a nežidy, že nikdo, kdo není žid, nemůže být zachráněn (nebo nikdo, o kom v těch končinách v 1.století říkali, že Hospodinovo pozvání k záchraně pro něj neplatí ... podle William D.Mounce, Pastoral Epistles, WBC 2000,
komentář k danému verši)).
Rozhodnout se pro a proti kompatibilismu B je neobyčejně obtížné, a zatímco místa v listu Efezským či Římanům lze vyložit i jinak, nejpádnější texty poskytuje Evangelium podle Jana.
Na delší výklad zde není prostor, zmiňme jen Jan 6,39 (mluví Ježíš, v překladu B21): "A toto je vůle Toho, který mě poslal - abych nikoho z těch, které mi dal, neztratil, ale vzkřísil je v poslední den." Je zde obsaženo
osobní vyvolení jednotlivce (neztratím nikoho), a mluví se o tom, že k Ježíši přijdou ti, které mu Otec dal (též Jan 6,37). Slovy Dona Carsona (The Gospel According to John, p.302, PNTC Commentary, Eerdmans 1991),
"bez ohledu na to, že je lidem
přikázáno, aby věřili, a jsou voláni k odpovědnosti za svou nevíru, opravdový příchod k víře není nikdy v konečném důsledku věcí samostatného lidského rozhodnutí" (též Jan 6,65: Nikdo ke mně nemůže přijít, není-li
mu to dáno od Otce).
Na druhé straně, i kdyby kompatibilismus B měl pravdu (též David Novák v (7), str.17), naše vlastní rozhodnutí není klíčové, ale přesto je nějak naše rozhodnutí v celém procesu zahrnuto
(proto se tento názor filosoficky stále označuje jako kompatibilismus, tj. souhra Boží vůle a současně lidské vůle). My sami jsme prožili své uvěření jako setkání s Bohem,
jako událost, ve které jsme se sami rozhodovali. Pohled kompatibilismu B je pohledem "za scénu", který my sami nedokážeme postihnout. Bůh je prvotní a plní svých 100% v celém procesu,
ale my sami neztrácíme svou zodpovědnost v žádném okamžiku též (též si musíme splnit svých 100%).
Možná je pohled kompatibilismu B skutečností, ale stejně Bůh svým způsobem čeká na naše rozhodnutí a někdy náš krok následuje i pár let po jeho prvním zavolání (a v souladu s 2.listem Petrovým 3,9 Bůh
na nás čeká, až budeme reagovat na jeho volání). List Římanům extrémně náročný na výklad
též nabízí naději ve větě, která je snad řečena jednoznačně (Římanům 10,9): "Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a
uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen." Jinými slovy: pokud kdo si myslí, že on je ten odvržený a nevybraný Bohem, Bible jej ještě volá, aby svůj pohled přehodnotil (a četl svědectví Bible o Kristu,
protože víra přichází z toho, když Kristu nasloucháme).
Bez ohledu na kategorie a poučky, které popisují naše rozhodování, nás Bůh ještě přijme, pokud k němu dnes přijdem.
C) Důležitost vyváženosti
Rád bych nyní odstoupil od počátků života víry (bez ohledu na to, jak mu rozumíme)
a všímal si další fáze, tj. k čemu dochází v životě křesťana, který věří, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých a neumírá, ale přicházejí další životní situace, ve kterých
neví, jak se rozhodnout, nebo nemá na mnohé věci sílu. Jaký je v našem běžném současném životě vztah mezi naší zodpovědností a Boží mocí?
Také bych od této chvíle rád přestal přemýšlet teoreticky a pod pojmy rozhodnutí, svoboda chápal to, co prakticky prožíváme, ať už je naše rozhodování určováno naší výchovou
či vnějšími vlivy a zásahy druhých (či zásahy Boha) cítíme nebo ne -- buď sami cítíme, že dané rozhodnutí je převážně naše, i když v něm hrála roli spousta dalších vlivů (i Bůh),
nebo se převážně cítíme ve vleku okolností a druhých lidí (i Boha), i když i role našeho srdce je zahrnuta.
Na této běžné rovině není žádný rozpor mezi naší svobodou a Hospodinovou svrchovanou mocí (vykonat ty záměry, které si předsevzal). Bůh nám přikazuje či nás vyzývá, abychom dělali jisté věci,
a my to můžeme odmítnout nebo ne. Bůh o našem rozhodnutí proti svým záměrům předem ví a započítá je do svého plánu: buď a) neudělá nic a zahrne zamýšlené zlo do svých plánů (např. prodej Josefa do otroctví
v Genesis 37 -- 50), nebo b) se otevřeně postaví proti vzpouře a prosadí svou (viz Exodus 3 -- 12: Bůh vyvedl Izrael z otroctví v Egyptě
navzdory faraonově odporu i navzdory tomu, že Izraelci ztráceli víru, že by se jejich situace mohla změnit). V tomto odstavečku se Bůh chová v souladu s kompatibilismem A -- zdá se mi tedy, že
tento svět se odehrává podle kompatibilismu A, pouze naše duchovní narození se vymyká běžným zákonitostem a lze je popsat pomocí kompatibilismu B. Koneckonců, u něčeho tak závažného a
důležitého jako je duchovní narození, se odlišnost dala čekat :-
Je ovšem potřeba vyváženosti: Hospodinova moc nevylučuje naši zodpovědnost za naše činy, a naše vlastní dobrá rozhodnutí ještě nezaručují, že zdárně vykonáme své činy bez potřeby Hospodinovy
moci. Musíme růst ve zdravé závislosti na Bohu i zdravé zodpovědnosti za své činy -- a to bez ohledu na to, jaká je pravá povaha počátku naší víry (či bez ohledu na to, jak pravé povaze počátku své víry sami rozumíme).
Ad libertáni a kompatibilisté A (respektive všichni zastánci toho, že víra a pokání je především příkaz, který my lidé se můžeme rozhodnout poslechnout): I kdyby na počátku naší víry záleželo
hodně i na našem rozhodnutí, musíme se učit dát ve svém životě prostor Bohu, zdravé závislosti na Bohu: i) spočinutí, že Ježíš Kristus je zárukou našeho přijetí u Boha, nikoli náš výkon
(Filipským 1,6 v překladu ČEP: a jsem si jist, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista); ii) čerpání svého života z Boha (Efezským 6,10: Svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci).
Musíme se naučit počítat s Hospodinovu mocí, a ne že vše záleží jen na nás. Možná jsme zkoušeli sami se změnit nebo žít svůj život, ale zjistili jsme, že věci se nemění -- řešením je hledat sílu u Boha.
iii) Nemysleme si, že Bůh do našeho života nemusí zasahovat -- i po našem uvěření je často naše mysl nepřátelská vůči Bohu, i u těch nejlepších křesťanů (tato myšlenka viz Roy Hession: Dobrá zpráva pro špatné lidi,
Návrat domů 2009, str. 43). Bůh musí znovu a znovu do našeho života nadpřirozeně zasahovat a připomínat nám, že mu na nás záleží a má pro nás na mysli to nejlepší, i když to zrovna ve svých těžkostech nevidíme.
Bůh nás drží, ne my sami sebe.
Ad kompatibilisté B (respektive všichni zastánci toho, že víra a pokání je především dar, který dostáváme bez nějakého zvláštního přispění ze své strany, navzdory svým reakcím): I kdyby počátek naší víry
byl výlučně Hospodinovým darem, jeho cílem je vychovat nás ke zdravé samostatnosti -- to, že se člověk narodil bez svého přispění, jej ještě nezbavuje zodpovědnosti se rozhodovat. Ježíš Kristus, kterého
máme jako křesťané následovat, se sám musel rozhodnout, zda půjde do Jeruzaléma, i když věděl, že jej zabijí (Jan 10,18: Nikdo mi život nebere, ale já jej dávám sám od sebe). Bůh nás chce vést k určitým
věcem, ale jeho vedení musí být i naším vlastním rozhodnutím. Ježíš v zahradě Getsemane si musel sám vybojovat souhlas svého srdce (Matouš 26,97: Poodešel od nich, padl tváří k zemi a modlil se:
„Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ ) Musíme se naučit dělat dobrá rozhodnutí (2.list Korintským 9,7: Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl,
ne s nechutí ani z donucení; vždyť ‚radostného dárce miluje Bůh‘). I kdyby naše rozhodování znamenalo pouze souhlasit s Boží vůlí pro svůj život, musíme si ve svém srdci tento souhlas probojovat
(Jakub 4,7: Přibližte se k Bohu, a přiblíží se k vám). Možná jsme zkoušeli neustále čekat na Boha, ale nic se nedělo -- řešením je učit se žít z víry: žít na základě toho, co jsme až dosud o Bohu poznali.
Na tom základě se učme dělat správná rozhodnutí.
Možná v průběhu našeho života se střídají naše důrazy mezi uvedenými dvěma názory, ale musíme se učit rovnováze mezi nimi. Hraje roli naše rozhnodnutí i Boží moc. Jedná se o tajemství podobného ražení
jako fakt, že Ježíš Kristus je 100%-ně člověkěm i 100%-ně Bohem. Podobně i v této otázce Bůh je 100%-ně zodpovědný za svou moc, ale my jsme 100%-ně zodpovědni za svá rozhodnutí (nemůže je za nás
udělat nikdo jiný).
D) Nalezení odpovědí v samotném textu Bible, který dané otázky vyvolal
Závěrem bych se rád podíval na několik míst z listu Efezským a knihy Exodus, které ukazují na rovnováhu mezi naší rolí a Hospodinovou rolí v našem rozhodování a životě.
Tyto verše uvádím s tím cílem, aby si v nich každý našel něco praktického pro svá rozhodování a boje.
Efezským 2,2: Vládce mocnosti vzduchu působí v těch, kdo neposlouchají Boha (podle ČSP): tato slova naznačují, že
naše rozhodování není nestranné -- pokud neposloucháme Boha, ovládá nás jiný duch, i když si to třeba ani neuvědomujeme. Je možné, že i počátek našeho uvěření i naše současné rozhodování jsou
bojem, kde se můžeme rozhodnout dobře či nestranně jen z Boží milosti a jen z jeho pomocí, za kterou můžeme v modlitbě prosit.
Efezským 2,10: Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil (ČEP) V tomto verši se vyskytují obě strany mince:
Bůh nás v Kristu Ježíši vzkřísil k novému životu, ale my sami (aktivně) máme dělat ty skutky, které on připravil. Součástí života s Bohem je zdravá samostatnost - jakási zdravá rozhodnost. Bůh nás vede, ale my sami
se rozhodujeme reagovat. Na naší straně je též stoprocentní aktivita.
Efezským 5,16-17: nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé. Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně (podle ČEP) Tato slova ukazují, že aktivita je na nás -- naším úkolem je porozumět
v plnosti Pánově vůli pro náš život.
Efezským 6,13-18: Proto si vezměte Boží zbroj, abyste měli sílu odolat v den zlý,
vykonat vše dobré a obstát. Stůjte opásáni pravdou, oblečeni
pancířem spravedlnosti, obuti připraveností dobré zprávy o pokoji
a při všem noste štít víry, abyste mohli uhasit všechny zápalné
šípy toho zlého. Také si vezměte přilbu záchrany a meč Ducha –
Boží slovo. Pevně stůjte skrze modlitby a prosby. Modlete se
v Duchu v každé chvíli s veškerou vytrvalostí (můj vlastní překlad). Máme si vzít Boží zbroj -- zbroj, kterou připravil Bůh (nebo možná i zbroj, se kterou sám Bůh bojuje?), to je jeho role. Na druhé straně, tuto zbroj máme
na sebe obléct my -- to je naše role. i) stůjte opásáni pravdou: Hospodinova role: Bůh sám je pravda, Ježíš Kristus je žijící pravda. On je s námi v tomto okamžiku, abychom mohli čerpat život od něj.
Naše role: máme v každé situaci být obrazem pravdy, jednat tak, jak jedná pravda. Máme obléci novou přirozenost, která má zdroj v pravdě. Máme mluvit pravdu ve všem.
Žít v pravdě je ovocem světla: toho, že jsme přišli k Ježíší Kristu, přijali od něj odpuštění a nyní on jde před námi a je světlem ve tmě, a my jdeme za ním.
ii) oblečeni pancířem spravedlnosti: Hospodinova role: on je spravedlivý Bůh, spravedlivě jedná vůči všem. Naše zodpovědnost: obléci nového člověka, který žije k obrazu Boha a kterého
nám dává Kristus. Spravedlnost a svatost pramení z pravdy.
iii) obuti připraveností evangelia pokoje: Role Ježíše Krista: on JE pokoj, STVOŘIL pokoj i ZVĚSTOVAL pokoj.
Naše role: BÝT pokojem, VYTVÁŘET pokoj a ZVĚSTOVAT pokoj. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. Mám mít otevřené oči, abych byl připraven na cesty pokoje, na příležitosti být pokojem,
působit pokoj, zvěstovat pokoj.
iv) noste štít víry: Hospodinova zodpovědnost: Bůh vzkřísil Krista a působí svou mocí. Naše role: máme skrze víru přístup k Bohu Otci; nechejme Krista, ať skrze víru přebývá v našem srdci.
Věřím skrze působení jeho síly ve mně -- proto mohu i další věci dělat skrze působení jeho síly ve mně. Zlý útočí zápalnými šípy, ale já skrze víru dovoluji Kristu, aby žil v mém srdci.
v) vezměte si přilbu záchrany (spasení): Hospodinova role: on nás vykoupil smrtí Ježíše Krista na kříži; nyní vyzvedl Krista do nebe, aby skrze něj dokončil záchranu a dovedl ji do plnosti.
Naše role: tu přilbu záchrany si nasadit. Úplně na začátku možná naslouchat učení Ježíše Krista a dovolit Bohu, aby ke mně promluvil a mohl jsem získat víru (víra je vírou v Krista, vzniká ze slyšení:
uprostřed vyučování o Kristu uslyším hlas Krista samotného). Touto vírou máme i žít: v okamžiku uvěření, že jeho smrt je dostatečnou obětí pro Boha za moje hříchy, jsem dostal Ducha svatého.
Mohu pevně počítat s tím, že mne Bůh přijal. Mohu znovu naslouchat Duchu svatému s důvěrou, že uslyším hlas Krista. Jsem zachráněný milostí skrze víru. Nyní žiji ve vztahu s tím, kdo je Zachránce.
On je teď se mnou.
vi) vezměte si meč Ducha: Hospodinova role: mečem Ducha je slovo Boha -- on řekne a stane se. Jeho slovo dává život -- jak narození, tak život na každý den.
Moje zodpovědnost: používat meč Ducha ke svému nasycení, učit se být nástrojem slova (aby živé Boží slovo bylo ve mně, jednalo ve mně, bylo pro mne povzbuzením, dosáhlo ke druhým:
co to říká o Bohu? Co je zde řečeno o člověku? Co mám změnit já? Kdo druhý toto slovo potřebuje slyšet? Jaké slovo potřebuje slyšet či prožít ten a ten?
Exodus 7,2-3.13; 13,14-15: Áron, tvůj bratr, bude mluvit s faraónem, aby propustil Izraelce ze své země. Já však zatvrdím faraónovo srdce a učiním v egyptské zemi mnoho svých znamení a zázraků.
... Srdce faraónovo se však zatvrdilo a neposlechl je, jak Hospodin předpověděl. ... Až se tě tvůj syn v budoucnu zeptá, co to znamená, odpovíš mu: »Hospodin nás vyvedl pevnou rukou z Egypta, z domu otroctví.
Když se farao zatvrdil a nechtěl nás propustit, pobil Hospodin v egyptské zemi všechno prvorozené, od prvorozeného z lidí až po prvorozené z dobytka.
Otázka zatvrzení faraonova srdce: Zde se spojuje
událost vyvedení Egypta s faraonovým odporem. Formulace překladu ČEP (Hospodin zatvrdil faraonovo srdce) navozuje otázku, do jaké míry bylo toto zatvrzení dílem Boha, do jaké míry tedy farao nese odpovědnost
za svou zatvrzelost. Aniž bych zabíhal do teoretičtějšího rozporu (už byl učiněn v A,B), rád bych poukázal na odpovědi, které rozebírá Brevard Childs ve svém komentáři ke knize Exodus (The Westminster Press 1974. str. 170-175)
a které podle mne spíše vrhají světlo na to, co si ze zmínek o zatvrzení srdce odnést prakticky, ve svém prožívání:
i) Jak už je naznačeno tučným písmem v biblických citacích, aktérem zatvrzení (podmětem) je jednou Bůh (mluví v první osobě "já"), podruhé faraonovo srdce (bylo neoblomné, zatvrzelé), potřetí sám farao.
To naznačuje podíl obou stran, Hospodina i faraona: Hospodin způsobil určité činy -- egyptské rány -- a tím v jistém směru oslovil faraonovo srdce, a farao na tuto Hospodinovu aktivitu odpověděl negativně: odmítal jej
poznat a připustit si Hospodinovu existenci a moc a právo na lid Izraele. Čili odpovědnost nesou v tomto střetu obě strany -- Hospodin i farao.
ii) Jak lze zjistit pečlivým čtením např. Exodus 8,1-15 (druhá egyptská rána - epidemie žab), zmínka o zatvrzení se objevuje v okamžiku, kdy nastává úleva (podobný motiv se opakuje i u dalších ran). Jinými slovy,
faraonovo zatvrzení souvisí s poznáním Hospodina -- farao odmítá uznat, že Hospodin skutečně učinil zázrak, kterým by se dal poznat. Když nastává úleva od těžkostí způsobených ranami, objeví se zatvrzení srdce.
To trochu lépe vrhá světlo na pojem "zatvrzení srdce" v knize Exodus: zatvrzení je negativní reakcí na znamení od Boha -- farao odmítá uznat, že Bůh k němu mluví.
iii) A poslední myšlenka souvisí s bodem ii): všimněme si, že po okamžiku zatvrzení faraonova srdce následuje další znamení od Boha -- tedy zatvrzení srdce je důvodem, proč Bůh sesílá další znamení,
kterým se chce dát faraonovi poznat. (tyto dva důvody ((ii) a (iii)) jsou pro charakteristiku vztahu egyptských ran a zatvrzení srdce klíčově důležité a je škoda, že někdy zůstanou zastřeny filosofickými diskusemi:
zatvrzení je negativní reakcí na znamení od Hospodina, a současně důvodem, proč Hospodin (možná i do našeho života) dává další znamení, jak jej můžeme poznat).
Omlouvám se za dlouhý článek - vím, že nemáte čas tak dlouhé články číst. Taky mi trvalo víc než rok se k jeho napsání dostat.
Literatura:
Dr. Sam Storms: Divine Election (2006). Ucelené studium Hospodinova vyvolení v rozsahu asi jednosemestrového
předmětu na vysoké škole. Pro anglicky zdatné doporučuji zejména výklad klíčových oddílů v Bibli na toto téma -- Election Texts Part 1, ... Election Texts Part 7.
David M.Ciocchi: Reconciling Divine Sovereignty and Human Freedom. Časopis Journal of the Evangelical Theological Society 1994 (článek lze v angličtině v pdf souboru nalézt na internetu).
Ve snaze sladit lidskou svobodu a Hospodinovu všemocnost slevuje něco z lidské svobody, když ji definuje jako schopnost jednat na základě nového poznání, které nám vyjevil Bůh.
Jeremy Pierce: Philosophical Theology (série online v angličtině: Theories of Knowledge and Reality).
Pro naši diskusi jsou zajímavé části 33,34,35,36, a zejména část 35, kde Jeremy Pierce představuje pět možných názorů, jak sladit lidskou svobodu a Hospodinovu všemocnost.
D.a.Carson: Divine
Sovereignty and Human Responsibility: Biblical Perspectives in Tension. Atlanta John Knox 1981: jedná se o dizertační práci Dona Carsona, která je dnes ke koupi
v novějších vydáních knihy. Sám jsem si tuto a následující knihu nekoupil, buď proto, že letos nemám peníze na nákup knih, nebo proto, že jsem už starý a nechce se mi tolik číst, nebo platí oba z
právě uvedených důvodů. Nicméně knihy 4 a 5 obsahují jistě mnohem fundovanější přístup než můj článek (respektive je u mne drzost, že jsem se do článku pustil, aniž jsem tyto knihy četl,
ale člověk se po čtyřicítce dopustí různých hloupostí).
John Walker: Logika srdce (studijní příručka týdenního kursu v Brně, Křesťanské vyučování a život 2009). Procházení této knihy s Jirkou Míškem mne přimělo k tomu, že jsem otázku
naší zodpovědnosti a Hospodinovy moci přestal považovat pouze za teoretickou a rozhodl se napsat tento článek. Některé myšlenky v části D pocházejí z rozhovoru nad tímto materiálem.
Naše srdce má určité vzorce, určité myšlenky, které si myslíme o sobě, o druhých či o Bohu -- otázkou je, zda tyto vzorce lze změnit, pokud jsou chybné -- autor materiálu naznačuje cestu ke změně.
David Novák: Předurčení (doc). Spisek o 21 stranách se zabývá podobnými otázkami, cenný je přehled historických výkladů této otázky. Svými závěry mne
toto dílko přimělo můj článek ještě přepracovat a lépe vystihnout napětí mezi Hospodinovým voláním a naší reakcí.
Viz str. 17: Nelze říci, že klíč je v lidském rozhodnutí, ale na druhou stranu lidské rozhodnutí nelze zcela vyloučit. Na druhé straně: to, že nás Bůh předem vyvolil, neznamená determinismus.
V této souvislosti je velmi zajímavé přečít si zápisky Jeremyho Pierce (3), části 37-46 (pokud jsem to dobře pochopil (viz
mé výpisky v diskusi na jiném místě), tak i kdyby byl pravdivý determinismus,
tak to neznamená, že my lidé bychom měli složit ruce v klín, ale máme aktivně svými rozhodnutími spolupracovat na změnách ve svém životě; jinými slovy, ani determinismus nevylučuje naši 100%-ní
odpovědnost se rozhodovat a přispívat ke kauzální proměně svého světa těmi rozhodnutími, která vidíme jako nejpravdivější).
Jiří Sobota, Respekt 49/2012: Svobodná vůle existuje (jenom vypadá jinak, než jsme si představovali). Pro tuto diskusi spíše úsměvný článek, protože mluví o pokusech měření činnosti lidského mozku
při výběru mezi stisknutím tří tlačítek. Vědci zjistili, že řídící procesy v mozku začínají asi o sekundu dříve, než se člověk vědomě rozhodne -- to nemusí znamenat nic, jen to, že komunikace mezi naším mozkem
a naším vědomím chvíli trvá. Vůbec nic se z toho nedá usuzovat o morálních rozhodnutích nebo rozhodnutích následovat Boha. Jedině zajímavý je uváděný pokus se skupinou studentů, kdy poté, co se jim
vysvětlilo, že činnost lidské mysli je podmíněna silami, jež nemohou kontrolovat, podváděli u zkoušky z matematiky mnohem více než ostatní -- to jen ilustruje, že ani studenti, ani autor interpretace,
která byla studentům nabídnuta, nečetli Jeremyho Pierce (i kdyby byl determinismus pravdivý, vůbec
z toho neplyne, že nemáme zodpovědnost za své činy a máme přestat žít zodpovědně) a učinili ve svém rozhodování "nelogický skok", který není nijak kauzálně nutný, nýbrž je jejich vlastní.
Diskuse:
Břeťa, přidáno 01.08.2017, 14:06:34
Lukáš Makovička nabízí dobrou protiváhu k myšlenkám o tom, že nás k víře vyvolí Bůh:
http://studnice.org/?q=articles/id/348-falesne-arminianske-evangelium
Je zde důraz i na to, že naše reakce na evangelium je také nutná -- a to je asi nejsrozumitelnější výzva.Vstup do diskuse:
