— Tradice otců

1 Shromáždili se k němu farizeové a někteří ze zákoníků, kteří přišli z Jeruzaléma.

Židé z Judeje a zvláště z Jeruzaléma opovrhovali svými soukmenovci, kteří žili v Galileji. Především farizeové a zákoníci považovali Galilejce za nábožensky laxní v dodržování všech předepsaných příkazů a zákazů. Což bylo umocněno vzdáleností Galileje od jeruzalémského chrámu, jediného místa židovského kultu a centra náboženského a teologického života. Učitelé zákona, kteří přišli z Jeruzaléma, byli nejen nejzarputilejšími Ježíšovými protivníky, ale měli i větší autoritu než místní zákoníci v Galileji.

 

2 Uviděli některé z jeho učedníků, jak jedí znesvěcujícíma, to jest neomytýma rukama.

Spor je o nedodržování jednoho z mnoha náboženských předpisů některými Ježíšovými učedníky, když ostatní ho asi dodržovali. Rozdílné jednání učedníků je tady možná odrazem prostředí prvotní církve, jak to vidíme ve slovech apoštola Pavla Petrovi zachycených v Gal 2,14: Jestliže ty, který jsi Žid, nedodržuješ mezi námi židovský zákon, jak to, že nutíš pohany, aby ho dodržovali? (Poznámka: slovo žid, je v této kapitole chápáno jako označení příslušnosti k židovské víře, ale v Pavlových listech Žid znamená, že jde o křesťana židovské národnosti.)

jedí - arthús – doslova jedí chleby.

znesvěcujícíma – je použito slovo koinos, které znamená obecný, společný. Používá se ale i ve smyslu profánní, světský, tedy pro židy nečistý, znesvěcený, jako opak k slovu hagiazeos (posvěcený). Židé a hlavně farizeové se neustále kulticky očišťovali po styku s pohanským prostředím. Nešlo o hygienické omývání, ale o náboženské očišťování. Vzhledem k přítomnosti Římanů v Judsku se kontaktu s pohany židé nemohli vyhnout.

neomytýma – zvyk mytí rukou před jídlem není ve Starém zákoně doložen. Lv 15,11 mluví o očišťování rukou po kontaktu s nečistými předměty: Každý, kdo by se dotkl trpícího výtokem, aniž si opláchl ruce ve vodě, ... bude nečistý až do večera. Nicméně z Jan 2,6 (Bylo tam šest kamenných nádob, určených k židovskému očišťování, každá na dvě až tři vědra.) vyplývá, že židé očišťování před jídlem zachovávali. Mišna obsahuje pokyny ohledně umývání rukou předtím, než se člověk dotkne chleba. (Mišna je písemný záznam ústní tradice, tedy zapsané výroky a poučky židovských učenců. Její vznik patří do období konce 2. století po Kristu.) Jak vidíme z textů Nového zákona, je tradice umývat si ruce před jídlem dodržována už v době Ježíšově:

         

(3 Farizeové totiž a všichni židé se drží tradice otců a nejedí, dokud si k zápěstí neomyjí ruce. 4 A po návratu z trhu nejedí, dokud se neočistí. A je ještě mnoho jiných tradic, kterých se drží: ponořování pohárů, džbánů a měděných mis.)

Evangelista vkládá dlouhou vsuvku, v níž čtenářům z nežidovského prostředí vysvětluje, z čeho vychází obvinění Ježíšových učedníků.

tradice otců – paradosis tōn presbyterōn – tradice (podání) starších – jsou to nařízení, která nejsou obsažena ve Starém zákoně, ale předávají se z generace na generaci. Z učení farizejských zákoníků se utvořila podrobná pravidla pro celý život židovského národa i jednotlivců, pro život od rána do večera, od narození po hrob.

po návratu z trhu – slovo návrat v originále není a řecké slovo agora se dá přeložit trh, ale i obecně shromáždění. Takže šlo o nějaký kontakt s lidmi, mezi nimiž mohl být někdo kulticky nečistý.

mnoho jiných tradic – opakovaný poukaz na tradice zdůrazňuje jádro kritiky, kterou farizeové podrobují Ježíšovy učedníky: Jde o nedodržování pravidel stanovených farizejskými zákoníky.

 

5 Farizeové a zákoníci se ho zeptali: „Proč se tvoji učedníci neřídí podle tradice otců a jedí znesvěcujícíma rukama?“

Po dlouhé vsuvce, která vysvětlila význam slov tradice otců, pokračuje vyprávění navazující na verš 2. Pokračuje slovy farizeů, kteří svou otázkou útočí na Ježíše. Domáhají se, aby od svých učedníků vyžadoval uznání závaznosti tradice otců.

 

6 Řekl jim: „Dobře prorokoval Izaiáš o vás pokrytcích, jak je psáno: Tento lid ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; 7 marná je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.

Původní text Iz 29,13 odsuzuje povrchní dodržování úcty k Hospodinu: Panovník praví: „Protože se tento lid přibližuje ke mně ústy a ctí mě svými rty, ale svým srdcem se ode mne vzdaluje a jejich bázeň přede mnou se stala jen naučeným lidským příkazem.“ Řecký překlad LXX má v tomto místě: zbožnost (eusebia) se stala učením lidských nauk a přikázání. V Markově textu Ježíš znění Izaiáše vyjadřuje ještě zřetelněji: marná je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.

pokrytci – hypokritōn – podvodníci, pokrytci. Řecké slovo hypokrités je odvozeno od slovesa hypokrinesthai, které znamená hrát roli v řeckém dramatu a přeneseně: předstírat.

 

8 Opustili jste přikázání Boží a držíte se lidské tradice.“ 9 A ještě řekl: „Jak dovedně rušíte Boží přikázání, abyste zachovali svou tradici!

Opustili jste přikázání Boží – v řeckém originále je přechodník: afentes – opustivše, což vyjadřuje příčinu i následek: Tím, že jste opustili přikázání Boží, zůstala vám jen tradice lidská. To smysl věty ještě upřesňuje: Život farizeů řídí ta nauka, která jim zbyla, když opustili přikázání Boží, a to je nauka jen lidská.

přikázání – entolé – toto slovo Marek používá jen pro citace z Tóry. Tak dává do protikladu přikázání Tóry a lidské tradice, věrnost Božímu zjevení a poslušnost lidských příkazů. Takže polemika Ježíše s farizeji se týká výkladu Zákona farizejskými zákoníky, nikoli autority samotného Zákona.

 

10 Vždyť Mojžíš řekl: ‚Cti svého otce i svou matku‘ a ‚kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí.‘

Citace Ex 20,12 a 21,17 je podle řeckého překladu XLL. Překlad hebrejského textu zní: Cti svého otce i matku,.... Kdo zlořečí svému otci nebo matce, musí zemřít. Matouš v 15,4 umocňuje závažnost sporu, když tento citát uvádí slovy: Vždyť Bůh řekl.

 

11 Vy však učíte: Řekne-li někdo otci nebo matce: ‚To, čím jsem ti zavázán pomoci, je korbán (to jest dar Bohu),‘ 12 již podle vás nemusí pro otce nebo matku nic udělat;

korbán – jde o hebrejské slovo, které Marek nepřekládá, a které znamená dar. Místo toho, aby děti podporovaly své rodiče, označí to, čím by jim mohly pomoci za obětní dar Bohu – korbán. A pak podle učení farizejských zákoníků nemusí pro otce nebo matku nic udělat.

 

13 tak rušíte Boží slovo svou tradicí, kterou pěstujete. A takových podobných věcí činíte mnoho.“

rušit – akyrúntes – činít neplatným – právní termín použitý v Markově evangeliu jen tady.

Boží slovo – logon tou Theou – zde znamená Tóru, Bohem zjevený Zákon. (Tady jde konkrétně o přikázání Desatera z Ex 20,12: Cti svého otce i matku, ...). Je zajímavé, že Marek o Ježíšovi píše, že zvěstuje slovo, ale nikde nedává označení Boží slovo, přestože pro něj Ježíšovo slovo jistě je slovem Božím. Ale Lukášovo evangelium, a také pozdější křesťanská tradice mluví o Ježíšových slovech jako o Božím slově. (Například Lk 5,1: Jednou se na něj lidé tlačili, aby slyšeli Boží slovo,...)

 

— Co člověka znesvěcuje

14 Když znovu svolal zástup, řekl jim: „Slyšte mě všichni a rozumějte:

Od tohoto verše dochází k důležité změně. Dosud Ježíš mluvil jen s farizeji a zákoníky z Jeruzaléma, tedy se svými protivníky. Dále však bude mluvit k zástupu lidí. Mění se i námět dalších Ježíšových slov. Od tématu umývání rukou před jídlem přechází k otázce, co je člověku povoleno nebo zakázáno jíst. Tato otázka týkající se čistých a nečistých pokrmů byla v prvotní církvi velmi živá, protože se týkala vztahu židokřesťanů (křesťanů židovského původu) a pohanokřesťanů (křesťanů původu nežidovského). Pokřtění pohané byli totiž z židovského hlediska nečistí, protože jedli pro židy nečisté pokrmy. Tento problém zachytil apoštol Pavel v Gal 2,11-13: Když pak Petr přišel do Antiochie, ... nejprve jídal společně s pohany; když však přišli někteří lidé z okolí Jakubova, začal couvat a oddělovat se, protože se bál zastánců obřízky. A spolu s ním se takto pokrytecky chovali i ostatní Židé, takže jejich pokrytectvím se dal strhnout i Barnabáš. Nedůsledné počínání Petra při jeho návštěvě v Antiochii dosvědčuje, že otázka společného stolování židokřesťanů a pohanokřesťanů nebyla koncem padesátých let prvního století jasně rozhodnuta. O tom svědčí list Galatským, který tehdy vznikl. Někteří lidé z Jakubova okolí se snažili prosadit takovou úpravu křesťanského života, která by křesťanům židovského původu při stolování s pohanokřesťany dala možnost zachovat alespoň hlavní předpisy Zákona.

Slyšte mě všichni a rozumějte – slavnostní výzva k pozornosti a pochopení klade důraz na význam následujícího Ježíšova výroku.

 

15 Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit; ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje.“

nic – úden – toto slovo vyjadřuje jednoznačnost výroku. A Ježíš jím jistě ohromil své posluchače. Jak se dočteme ve verších 17-18, ohromil i své učedníky. V židovské kultuře přísně rozlišující dovolené (čisté, košer) pokrmy a pokrmy k jídlu nedovolené (nečisté) byl tento výrok určitě chápán jako velmi překvapivý.

co z člověka vychází, to jej znesvěcuje – tento výrok má formu přísloví (přesněji formu mášál, která zahrnuje přísloví, úsloví i hádanku) a je protikladem k první části verše. Tak je tento verš přípravou na Ježíšův výklad ve verších 17-23. Zajímavá je otázka (biblisty ovšem dosud nevyřešená), zda výrok obsažený v 15. verši skutečně pronesl Ježíš, nebo zda je to učení prvotní církve, která (vedena Duchem svatým) vykládá Ježíšovo učení. Prvotní církev totiž musí vysvětlit a obhájit nedodržování židovských pravidel o čistém a nečistém jídle. Svědectví o této problematice v prvotní církvi nacházíme nejen v Gal 2,11-13, ale i na dalších místech Nového zákona: Sk 10,9-16; 15,1-21; 1Kor 14,25-31; Řím 14,1-6.

Poznámka redaktora: O žádném Ježíšově výroku Markova evangelia ovšem není prokázáno, že by jej Ježíš neřekl nebo byl pozdějšího data. Maximálně lze říci (Donald Carson, komentář Matthew 1-12) ohledně otázky překladu a pravděpodobné Ježíšovy veřejné činnosti v aramejštině: non ipsissima verba, sed ipsissima vox … Ježíš, pokud neřekl přesně tato slova, vyjádřil přesně tento hlas. Závěr: Cílem této poznámky redaktora je pouze upozornit na to, že navzdory celé textové kritice Bible nelze vyloučit a měli bychom nechat prostor na to, že celá epizoda Marek 7,1-23 se v životě Ježíše skutečně odehrála tak, jak je zapsána.

 

(16 Kdo má uši k slyšení, slyš!)

Verš 16. je pozdějším dodatkem, který nemá většina starých rukopisů (až na Alexandrijský a Bezův, které tento verš obsahují). Je dalším zdůrazněním důležitosti předchozího Ježíšova výroku.

 

17 Když opustil zástup a vešel do domu, ptali se ho jeho učedníci na to podobenství.

podobenství – v řeckém originále je použito slovo parabole. Toto slovo znamená také přísloví, hádanka. Přestože většina českých překladů tady používá slovo podobenství, v otázce učedníků šlo o to, že Ježíšův výrok považovali za hádanku, záhadný výrok. Ve smyslu hádanka je slovo parabole použito v Mk 4,11: ... těm, kdo jsou vně, je to všecko hádankou.   

Ježíš se nejprve podivil jejich nechápavosti, a pak svůj pro ně záhadný výrok vysvětlil:

 

18 Řekl jim: „Tak i vy jste nechápaví? Nerozumíte, že nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit,

Tady se opakuje první část 15. verše, ale v originále není znovu použito slovo úden (nic), ale řecké slovo pas – všecko (tedy všecko, co zvenčí vchází do člověka, ...) V řečtině se nepoužívá dvojitý zápor jako v češtině a pro další text se lépe hodí slovo všecko, protože se s velkou přirozeností popisuje, co se s tím vším děje:

 

19 poněvadž mu nevchází do srdce, ale do břicha a jde do hnoje?“ Tak prohlásil všechny pokrmy za čisté.

nevchází do srdce – v biblickém smyslu je srdce středem lidského života, sídlem jednání člověka a jeho emocí. Lidé chválí Boha srdcem, vzdávají mu díky srdcem, ze srdce však vycházejí i jejich zlé náklonnosti a vzpoura proti Bohu. Je tedy srdce místem střetávání dobra a zla, zbožnosti a vzpoury proti Bohu.

do břicha – je použito slovo koilia – žaludek, břicho, lůno. Apoštol Pavel píše v Řím 16,18 o těch, kdo uvalují na druhé přísná nařízení ohledně čistých a nečistých jídel: Takoví lidé totiž neslouží Kristu, našemu Pánu, nýbrž svému břichu, tedy usilují především o vlastní čistotu a nechtějí, aby ta jejich čistota byla znečištěna kontakty s pohanokřesťany. (Ovšem ekumenický překlad Pavlových slov tē heautōn koilia překládá svému prospěchu, což větě dává poněkud jiný smysl.) 

jde do hnoje – tímto popisem trávícího procesu je vyjádřen kontrast mezi vnější a vnitřní čistotou a připravuje čtenáře na výčet lidských neřestí a postojů, které člověka znečišťují, a tedy znesvěcují.

Tak prohlásil všechny pokrmy za čisté – v originále je doslova jen: Čisté všechno jídlo. Je to vložené vysvětlující shrnutí, aby čtenářům Ježíšovo sdělení bylo zcela jasné.

 

20 A řekl: „Co vychází z člověka, to ho znesvěcuje.

Ježíš opakuje druhou část 15. verše a pokračuje podrobným vysvětlením svého výroku:

 

21 Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, 22 cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. 23 Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka.“

vycházejí zlé myšlenky – obecné vyjádření, po kterém následuje výčet dvanácti neřestí, který se zaměřuje na hříchy vůči bližním. Seznam neřestí se v evangeliích objevuje jen zde a v paralele Mt 15,18-19, ale v Pavlových listech se výčty neřestí a ctností vyskytují častěji. Apoštol Pavel psal pro řecké čtenáře a využíval jejich záliby v tradičních domácích tabulích s výčty ctností a neřestí. Pavel svým tabulím dává kristologický smysl. Známý je výčet neřestí v Gal 5,19-21: Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Tyto seznamy mají funkci mravního poučení i varování. Ale v Markově evangeliu je tento seznam uveden jako ukázka konkrétních příkladů toho, co vychází z nitra a znesvěcuje člověka:

 

23 Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka.“

Shrnutí a opakování základní myšlenky obsažené už ve verši 20: skutečné znesvěcení člověka pochází z nitra člověka, nikoli z porušení pravidel o čistých a nečistých jídlech.

 

— Víra syrofenické ženy

24 Vstal a odešel odtud do končin týrských.

Ježíš odchází z Galileje na sever do pohanského území týrských končin sousedících s Galileou. Tam pod správou Týru žilo fénické obyvatelstvo mnohdy smíšené s přistěhovalci.

 

Vešel do jednoho domu a nechtěl, aby o tom někdo věděl. Nemohlo se to však utajit;

Nejde tady o misijní cestu, ale Ježíš hledá pro sebe a své učedníky soukromí. Ježíšův věhlas však přesáhl hranice týrského území, a tak se i tady o jeho přítomnosti ví. A skutečně brzy za ním přichází jedna obyvatelka těch pohanských končin:

 

25 hned o něm uslyšela jedna žena, jejíž dcerka měla nečistého ducha. Přišla a padla mu k nohám;

V této větě se objevují dva přechodníky akúsasa (uslyševši) a esthúsa (přišedši), které spolu se slovem eutheós (okamžitě) vyjadřují rychlost a nedočkavost ženy: okamžitě uslyševši... přišedši padla mu k nohám.

měla nečistého ducha – tady je použito slov pneuma akatharton – duch nečistý, ale v dalším verši už se používá daimonion – démon.

padla mu k nohám – podobně jako u představeného synagógy Jairose (5,22) jde o gesto zoufalého prosebníka, ale také o bohopoctu tomu, kdo je obdařen Boží mocí.

 

26 a ta žena byla pohanka, rodem Syrofeničanka. Prosila ho, aby vyhnal zlého ducha z její dcery.

žena byla pohanka – dé gyné hellénis – doslova žena řekyně. Pohan, pohanka (řek, řekyně) bylo označení všech, kdo nebyli židé.

rodem Syrofeničanka – pocházela z území Fénické Sýrie. Římané totiž označovali Fénicii, a dokonce i Palestinu, za Sýrii. (Císař Adrian rozdělil provincii Sýrie na tři části: vlastní Sýrii, Syro-Fénicii a Sýrii-Palestinu.) Pozdější křesťanská tradice dala této Syrofeničance jméno Justa a její dceři jméno Berenika.

 

27 On jí řekl: „Nech napřed nasytit děti. Neboť se nesluší vzít chléb dětem a hodit jej psům.“

napřed – próton – nejprve – po nasycení dětí se tedy může očekávat i druhé nasycení. Ježíš usiloval o to, aby se Izrael vrátil k svému poslání být Božím lidem, ale obracel se i k pohanům (jak o tom budeme číst i v této a následující kapitole). I prvotní církev usilovala hlásáním evangelia o radikální duchovní obnovu Izraele, ale křesťanství se šířilo i mezi pohany. Apoštol Pavel to zaznamenává v Gal 2,9: Když poznali milost, která mi byla dána – Jakub a Petr a Jan, kteří byli uznáváni za sloupy církve – podali mně a Barnabášovi pravici na stvrzení naší dohody, že my půjdeme mezi pohany a oni mezi židy. Ovšem i apoštol Pavel oslovoval ve městech, do kterých na svých misijních cestách přišel, nejprve židy, a teprve když ti jeho evangelium odmítli, hlásal Krista pohanům.

děti – tekna – LXX toto slovo běžně používá pro lid Izraele jako Boží děti.

se nesluší – v originále je použito slovo kalos – správné, tedy doslova: není správné. Slovo kalos má význam, že něco je mravně dobré, prospívající spáse, tedy nejen prostě vhodné.

hodit jej psům – Tato slova působí tvrdě, protože nazvat někoho psem bylo urážkou. Vztah lidí k psům byl v židovském prostředí negativní, byli pokládání za nečistá zvířata. (Mt 7,6: Nedávejte psům, co je svaté.) V originále je použito slovo kynarion – psík – tato zdrobnělina se používala pro psi, kteří se potulovali v okolí lidí a obtěžovali je svou drzostí.

hodit – naznačuje vyhození chleba ven, aby jej tito psíci mohli uchvátit.

Proč Ježíš, odpověděl touto tvrdou metaforou?

Tradiční výklad je ten, že Ježíš zkouší víru pohanské ženy. Tento výklad však naráží na dva problémy. O nějakém zkoušení není v Markově textu, ani v paralele u Matouše, žádná zmínka. Ale především Ježíš nepotřebuje nikoho zkoušet, protože vidí do srdce.

Když se podíváme na řecký originál Ježíšova výroku a na smysl jednotlivých slov, pak by interpretace mohla znít: Není správné to, co je svaté a určené Božímu lidu, odhodit napospas pohanům. Takže smysl věty je to, že se Ježíš nejprve obrací na Boží lid Starého zákona. Ale události zachycené na konci této kapitoly, a také nasycením čtyř tisíc lidí v pohanském kraji, popsané na začátku 8. kapitoly, ukazují, že Ježíšovo poselství je otevřené i pro pohany.

Ježíš tak současně dává příležitost té pohanské dámě, která svým klaněním až k zemi vyznává svou víru v jeho moc. Ježíš jí dává příležitost, aby projevila svou pokoru a důvěru, aby se tak stala příkladem pro jeho učedníky, a také pro čtenáře jejího příběhu.

 

28 Odpověděla mu: „Ovšem, pane, jenže i psi se pod stolem živí z drobtů po dětech.“

Odpověděla mu - apekrithé legei - doslova odpověděla a říká – toto vyjádření v originále odráží vybraný řečnický styl té fénické ženy. Tak je znovu vyjádřeno, že jde o vzdělanou dámu.

Ovšem, pane - Nai, Kyrios (částici nai mají staré rukopisy, až na Bezův). Oslovení Kyrios je možná záměrně dvojznačné: uctivé oslovení a současně odkaz na božskou osobu.

psi se pod stolem živí – na Ježíšovu metaforu žena odpovídá také metaforou a pokorně sebe i ostatní pohany přirovnává k psíkům (používá také slovo kynaria), tedy k malým psům, kteří byli v řecké kultuře při hostině často přítomni pod stoly. Slovo kynaria má v její řeči nový obsah, a tak vtipně přizpůsobuje metaforu situaci v řeckém kulturním prostředí.

z drobtů po dětech – proti Ježíšovu prohlášení o tom, co není správné, připomíná zvyk dětí krmit psy. Tedy proti výlučnému právu na jídlo pro děti staví obraz dětí, které se rády dělí o své jídlo s psíky. A Ježíš tuto pohotovou a nanejvýš pokornou odpověď očekával a chválil ji:

 

29 Pravil jí: „Žes toto řekla, jdi, zlý duch vyšel z tvé dcery.“

Žes toto řekla – Dia túton ton logon – doslova pro toto slovo

Viděli jsme, například ve 2,5 (Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému) nebo v 5,34 (Dcero, tvá víra tě zachránila.), že je v Markově evangeliu kladen důraz na víru prosebníka. Tady Ježíš za důležité označuje slovo pokorné pohanské ženy. Nicméně Matouš na paralelním místě v Mt 15,28 zdůrazňuje právě víru Syrofeničanky: Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.

zlý duch vyšel z tvé dcery – je použit minulý čas exelélythen – ukončený děj: vyšel. Tak je zvýrazněna Ježíšova moc: na dálku a bez jakýchkoli nahlas vyslovených slov vyhnal zlého ducha.

 

30 Když se vrátila domů, nalezla dítě ležící na lůžku a zlý duch byl pryč.

lůžku – kliné – je to pohovka používaná jak při stolování, tak jako postel. Chudí lidé (jako ten ochrnutý v Mk 2,4) používali krabattos – lehátko, což byla houně. Znovu se tu ukazuje vyšší společenské postavení pohanské ženy.

zlý duch byl pryč – těmito slovy je zázrak potvrzen.

 

— Uzdravení hluchoněmého

31 Ježíš se vrátil z území Týru a šel přes Sidón

Ježíš se vrátil – Kai palin exelthón – doslova a zpět odešel – těmito slovy Marek začíná další zprávu o uzdravení. Vyjadřuje přechod Ježíše z jednoho místa na jiné při jeho působení.

vrátil se z území Týru a šel přes Sidón – překlad řeckého exelthón slovem vrátil se je poněkud podivný, protože se Ježíš nevracel zpět na jih, ale naopak jde dalších více než 20 km na sever do Sidónu.

územím Dekapole – v originále je použita vazba ana meson tōn horiōn Dekapoleōs. (Vazba ana meson znamená doprostřed.) Doslovný překlad je: k jezeru Galilejskému doprostřed Dekapole. Dekapole ležela východně od Jordánu a její severní hranice byla v úrovni poloviny Galilejského jezera.

šel přes Sidón k jezeru Galilejskému – není jasné kudy Ježíš šel ze Sidónu k jezeru Galilejskému, ale vzhledem k tomu, že se ocitl v Dekapoli, je pravděpodobné, že se pohyboval jižní Fénicií, a pak východně od Jordánu, tedy územím Heroda Filipa. (Někdy se i tato oblast označuje jako součást Dekapole, čemuž odpovídá i náš ekumenický překlad: k jezeru Galilejskému územím Dekapole.) Důležité je, že další děj 7. kapitoly se odehrává na území obydleném pohany. I v pohanském prostředí jsou lidé, kteří věří v jeho moc uzdravovat:

 

32 Tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího a prosí ho, aby na něj vložil ruku.

přivedou – i v řečtině je přítomný čas ferousin – přivádějí – což oživuje vyprávění. Marek chce, aby čtenáři věděli, že zvěst o Ježíšovi vzbuzuje u lidí, a to i u pohanů, naději na uzdravení.

hluchého a špatně mluvícího – to je přesný překlad slov kófos (hluchý) a mogilalos (špatně mluvící). I když se někdy slovo mogilalos interpretuje jako němý, neschopný řeči, verš 7,35 naznačuje, že ten postižený jistou schopnost řeči měl.

prosí ho – je použito slovo parakalein – úpěnlivě prosit, zapřísahat.

aby na něj vložil ruku – lidé, kteří přivedli toho postiženého, prosí, aby se ho Ježíš dotkl, protože měli představu, že se tak na něj přenese Ježíšova uzdravující moc.

 

33 Vzal ho stranou od zástupu, vložil prsty do jeho uší, dotkl se slinou jeho jazyka, 34 vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: „Effatha“, což znamená ‚otevři se!‘

Tady popsaný Ježíšův postup uzdravování má celkem šest kroků: vzal ho stranou, vložil prsty, plivl, dotkl se jeho jazyka, povzdechl, řekl: „Effatha“.

Vzal ho stranou od zástupu – apolambanein kat idian – v soukromí od zástupů. Ježíš často uzdravuje před zraky lidí, ale tady, a také v 8,22 (slepý v Betsaidě) odvádí nemocného do soukromí. Zajímavé je, že obě tato uzdravení najdeme jen v Markově evangeliu a spojuje je i to, že vyprávění o nich líčí zvláštní léčebné praktiky, které se jinde neobjevují.

dotkl se slinou jeho jazyka – v doslovném překladu: plivl a dotkl se jeho jazyka – tedy plivl si na prsty a jimi se dotkl jazyka nemocného. V lékařské praxi té doby je taková praktika obvyklá. Slina je ve starověku používána jako dezinfekce, ale bývá také chápána jako médium divotvorných lékařů. Ježíš tady zřejmě použil známou léčebnou praktiku, aby ten hluchý člověk pochopil, oč se jedná.

vzhlédl k nebi, povzdechl – Marek těmito slovy ukazuje, jak se Ježíšovo uzdravování postiženého člověka odvrací od tradičního léčení. Slova vzhlédl k nebi, povzdechl (esténaxen), jsou vyjádřením Ježíšovy modlitby, kterou se obrací k Otci a která je tou hybnou silou zázračného uzdravení.

Effatha – řecký přepis aramejského rozkazu eppatach, odvozeného od petach – otevřít. Tím, že Marek vysvětluje, že toto slovo znamená dianoichthēti – otevři se, je toto slovo Ježíšovým příkazem, jeho mocným slovem, nikoli nějakým zaklínadlem.

 

35 I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně.

Potvrzení zázračného uzdravení sluchu i řeči toho člověka.

otevřel se mu sluch – je použito slovo akoai – sluch, nikoli óta – uši. Vyléčení je úplné, ať příčina hluchoty byla jakákoli.

mluvil správně – elalei orthōs – mluvil bez odchylky od normálu – vada řeči, možná způsobená hluchotou, byla zcela odstraněna.

 

36 Ježíš jim nařídil, aby to nikomu neříkali. Čím více jim to však nařizoval, tím více to rozhlašovali.

jim nařídil, aby to nikomu neříkali – uzdravování se dělo stranou od lidí, nicméně ti to i tak pozorovali. Proto je pak Ježíš oslovil a nařídil, aby to nikomu neříkali. Je tady, v Markově evangeliu častý, další příkaz mlčení a současně i další konstatování, že tento příkaz nebyl dodržován.

rozhlašovali – je tu vyjádřena nezadržitelnost zvěsti o Ježíšovi, kterou i tady v pohanském prostředí lidé rozhlašovali. Marek tady používá sloveso kérussó – hlásat, být hlasatelem. Toto slovo má u Marka náboženský podtext, protože ho používá v souvislosti s evangeliem, které hlásá Ježíš a jeho učedníci. Například 3,14: ... aby je posílal kázat (kēryssein) nebo 6,12: I vyšli a volali (ekēryxan) k pokání.

 

37 Nadmíru se divili a říkali: „Dobře všecko učinil. I hluchým dává sluch a němým řeč.“

Nadmíru se divili – to by bylo řecky: perissós pléssonto, ale Marek tady používá superlativy: hyperperissós exepléssonto. Příslovce perissós znamená nadmíru, ale tady je použita předložka hyper, a dostaneme něco jako: na tu nejvyšší míru. Sloveso pléssein znamená divit se, použitá zesílená forma exepléssein označuje uchvácení smyslů. Svědci zázraku, kteří vše viděli jen z dálky, se stávají nadšeným zástupem, který zvěstuje Ježíšovu moc. Marek nadšení těchto pohanů ze Zajordání doplnil slovy, která vycházejí ze Starého zákona:

Dobře všecko učinil – odkaz na Gn 1,31: Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Ježíšovy činy obnovují padlé stvoření a předjímají mesiánský věk:

I hluchým dává sluch a němým řeč – odkaz na Iz 35,5-6: Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. Marek tak dává tomuto příběhu další rozměr: Uzdravení předkládá jako znamení Boží moci působící mezi pohany. Ti slyší slovo uzdravení (effatha – otevři se) a tu dobrou zvěst rozhlašovali.