— Kázání v Nazaretu

1 Vyšel odtamtud a šel do svého domova; učedníci šli s ním.

Marek tak propojuje předchozí vyprávění o vzkříšení dcery Jairovy s následujícím líčením Ježíšova pobytu v jeho domovském Nazaretu.

domov – použité slovo patris může znamenat rodný kraj nebo domov. Marek tu tedy označuje Nazaret za Ježíšův domov. Pojmenování Ježíše příjmením Nazaretský se objevuje u Marka na několika místech. Například: Když (slepý žebrák Bartimaios) uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, dal se do křiku (10,47). Řekl jim (anděl): „Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován...“ (16,6).

učedníci – myslí se Dvanáct. Text se tady o nich zmiňuje, a tak se připravuje následující zpráva o jejich poslání ve verších 6,7-11. 

 

2 Když přišla sobota, počal učit v synagóze. Mnoho lidí ho poslouchalo a v úžasu říkali: „Odkud to ten člověk má? Jaká je to moudrost, jež mu byla dána? A jak mocné činy se dějí jeho rukama!

počal učit v synagóze – v synagóze mohl ke shromáždění promluvit každý muž, pokud ho k tomu vybídl představený synagógy. Marek píše o tom, že Ježíš učil v synagóze už v 1,21: Když přišli do Kafarnaum, hned v sobotu šel do synagógy a učil.  V 1,39 se píše: A tak šel, kázal v jejich synagógách po celé Galileji... A v 3,1-6 Marek píše o tom, jak Ježíš v synagóze uzdravil člověka s ochrnulou rukou. Počtvrté se o Ježíšově učení v synagóze píše tady, kde jde o synagógu v Nazaretu. O nějakém dalším Ježíšově vstupu do synagógy už není u Marka žádná zmínka.

Odkud to ten člověk má? – To je první z 5 otázek, které jsou ve verších 2-3 pronášeny v poněkud pohrdavém tónu.

odkud – pothen – odkud, od jakého dárce, jakého původu – toto slovo je základním slovem zpochybnění Ježíše: Odkud pochází tato mimořádná moc daná člověku, kterého přece známe a který je stejný jako my? Pochyby o tom, že je Ježíšova moc od Boha, jsou podnětem útoků proti němu. Už jsme to četli ve 3. kapitole, kde farizeové nařkli Ježíše, že jeho moc pochází od vládce zlých duchů Belzebula. Jak však dále uvidíme, v Nazaretu po otázkách zpochybňujících původ Ježíšovy moci následuje na něj dokonce fyzický útok ze strany jeho bývalých sousedů a známých.

Jaká je to moudrost, jež mu byla dána? – sofia – moudrost (jediný výskyt toho slova u Marka). Tato otázka přirozeně navazuje na Ježíšovo učení. Naproti tomu následující třetí otázka, která se týká zázraků, je zvláštní, protože se v Nazaretu dosud jednalo jen o Ježíšovo učení, které přednesl v synagóze. Nicméně už v 1,21-28 jsme viděli, že u Marka spojení Ježíšových mocných činů a učení svědčí o tom, že je obdařen Boží moudrostí a mocí.

A jak mocné činy se dějí jeho rukama! Slovo Dynamis (doslova mocný čin) je jedním z novozákonních výrazů pro zázrak. V originále má tato otázka Nazareťanů poněkud složitou stavbu. Někteří překladatelé obě otázky spojují: moudrost byla dána jemu, takže (dokonce) i takové  mocné činy... Ve Starém zákoně jsou moudrost a moc konat zázraky božské vlastnosti. Jejich božský původ u Ježíše je však často zpochybňován. Většinou ho zpochybňují Ježíšovi nepřátelé, ale tady je Ježíš a jeho božské poslání zpochybněno jeho spoluobčany z Nazaretu:

 

3 Což to není ten tesař, syn Mariin a bratr Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nejsou jeho sestry tady u nás?“ A byl jim kamenem úrazu.

Což to není ten tesař – je použito slovo tektón – což znamená člověk, který ručně opracovává pevný materiál – tesař, truhlář, zedník, kameník. Série otázek pokračuje dvěma otázkami Ježíše znevažujícími. Týkají se jeho nízkého lidského původu. Podle Nazareťanů nemůže být Ježíš obdařen Boží moudrostí a mocí, protože je obyčejným tesařem a jeho původ je naprosto lidský. Všichni v Nazaretu znají jeho matku i jeho bratry a sestry.

 syn Mariin – měl by tam být podle tradice odkaz hlavně na Josefa, ale Marek Josefa jako otce Ježíšova vynechává s ohledem na 1,11: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“, tedy na Ježíšovo poslání Syna Božího.

bratr Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nejsou jeho sestry tady u nás?

Zmínka o Ježíšově řemesle a o jeho příbuzných (matka, bratři, sestry) má zvýraznit jeho obyčejnost, která byla předmětem jejich pohoršení.

Slova bratři, sestry se někdy překládají jako příbuzní, příbuzné, aby se naznačilo, že to nemuseli být jeho vlastní sourozenci, že mohlo jít o vzdálenější příbuzné, kteří se běžně označují v židovském prostředí za bratry a sestry.

Zde zmíněný Jakub se stal po Petrovi hlavou Jeruzalémské církve a jako zastánce dodržování Zákona dostal přízvisko Spravedlivý. Apoštol Pavel ho označuje za jeden ze sloupů církve: Jakub a Petr a Jan, kteří byli uznáváni za sloupy církve, podali mně a Barnabášovi pravici na stvrzení naší dohody, že my půjdeme mezi pohany a oni mezi židy (Gal 2,9).

A byl jim kamenem úrazu – v originále je použito sloveso skandalizó ve tvaru eskandalizonto – byli pohoršeni. Ale sloveso skandalizó také znamená způsobit klopýtnutí, urazit, přimět člověka, aby nedůvěřoval, způsobit, aby odpadl. V tomto významu se toto sloveso objevuje ve 14,27: Ježíš jim řekl: „Všichni ode mne odpadnete. Ježíšovi spoluobčané z Nazareta nedokázali překonat své předsudky a přijmout božský původ jeho moudrosti a moci. Tak se zařazují mezi ty, kdo se nad ním pohoršili, a tak stáli vně. (4,11: Vám je dáno znát tajemství Božího království, ale těm, kdo jsou vně, je to všecko hádankou.)

 

4 Tu jim Ježíš řekl: „Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, u svých příbuzných a ve svém domě.“

V helénském prostředí je známo přísloví o obtížném životě filozofa v rodném kraji. Ježíš ve svém výroku vychází ze zkušenosti proroků, které Izraelci nechtěli přijmout a často je násilím umlčovali. Tento výrok je v jednoduché podobě v Lk 4,24: Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti. Zde ve 4. verši Marek slova ve své vlasti doplňuje o příbuzné a o lidi ve svém domě, tedy o rodinu. Ani Ježíšovi příbuzní nedokázali překonat své předsudky a respektovat Ježíšovo poslání. Smýšlení lidí o Ježíšovi se od Nazareťanů přeneslo i na jeho příbuzné a do jeho rodiny. Ve vesnickém prostředí tehdejšího Nazaretu bylo odlišení se jednoho člena rodiny od běžných norem příčinou pohany pro všechny její členy. A tak, jak jsme četli v 3,21, se Ježíšovi příbuzní rozhodli jednat: jeho příbuzní přišli, aby se ho zmocnili; říkali  totiž, že se pomátl.

Markův obraz Ježíše je ovlivněn postavením odmítnutého proroka, a také postavou trpícího Služebníka Hospodinova v Izajášovi 53,3: Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, ... tak opovržený, že jsme si ho nevážili.

 

5 A nemohl tam učinit žádný mocný čin, jen na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je. 6a A podivil se jejich nevěře.

To, že Nazareťané Ježíše nepřijali, způsobilo, že tam nemohl učinit žádný mocný čin. Ježíš nepřichází jako divotvůrce, který oslňuje svými mocnými skutky. Jeho činy jsou prostředkem k tomu, aby lidé uvěřili, že je poslán Bohem, a přijali jeho učení s vírou a důvěrou v Boží moc, kterou zprostředkovává. Aby však bylo jasné, že Ježíš měl moc uzdravovat i v prostředí, kde v  něho lidé nevěřili, Marek dodává: jen na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je.

Ježíš si nemůže vynutit přijetí. Přijetí, nebo odmítnutí je věcí rozhodnutí člověka. Marek ukazuje čtenářům, že Ježíš staví člověka před toto rozhodnutí: Buď se člověk rozhodne s vírou přijmout Boží milosrdenství, nebo se uzavře do své nevíry, a tak odmítne nabídku Božího uzdravení, Boží záchrany. Tohle vyhranění – víra a nevíra, přijetí a odmítnutí – je pro Marka typické.

 

— Vyslání Dvanácti

6b Obcházel pak okolní vesnice a učil.

V přechodových větách Marek ukazuje Ježíše jako učitele, který se svým učením chodí za svými posluchači. Ježíš se tedy nedal na své misii odradit neúspěchem, který zažil v Nazaretu. Naopak svou misii rozšířil:

 

7 Zavolal svých Dvanáct, počal je posílat dva a dva a dával jim moc nad nečistými duchy.

Zavolal –– stejné sloveso jako v 3,13: Vystoupil na horu a zavolal k sobě ty, které si vyvolil. Je to jiné slovo než kalein (povolat), které je použito v 1,20 a 2,17. Slovo proskalein znamená zavolat někoho a pověřit ho vykonáním konkrétního úkolu. Tím posiluje úlohu vyvolených Dvanácti. Marek však ve svém evangeliu nikde nepřipisuje Dvanácti eschatologický význam, o kterém se píše v evangeliu Matoušově: ...vy, kteří jste mě následovali, usednete na dvanáct trůnů a budete soudit dvanáct pokolení Izraele (Mt 19,28).

počal je posílat – je tu použito jednak slovo archomai – začít (v čase), které vyjadřuje, že nešlo o jednorázovou záležitost, že Ježíšovo pověření Dvanácti ke spolupráci začalo a bude trvalé. A pak je použito sloveso apostelló – poslat, které vyjadřuje, že poslaný má roli vyslance, tedy toho, kdo má delegovánu autoritu a moc. Marek tady používá stejné sloveso (apostelló) jako v 3,14.  Zatímco tam je vyjádřen Ježíšův záměr do budoucna – aby je posílal (apostellē) kázat – tady je tento jeho záměr naplněn.

dva a dva – možná proto, aby si byli navzájem svědky, což by odráželo  zákon, že k rozhodnutí soudce je třeba svědectví dvou svědků (viz například Dt 19,15).

moc nad nečistými duchy – veřejné působení Dvanácti stejně jako Ježíš ovo působení se dostává do konfliktu se zlými duchy. Moc (exúsia) nad zlými duchy je Dvanácti dána už při jejich povolání v 3,15, teď mají možnost ji použít v praxi.

 

8 Přikázal jim, aby si nic nebrali na cestu, jen hůl: ani chleba, ani mošnu, ani peníze do opasku; 9 aby šli jen v sandálech a nebrali si dvoje šaty.

Tento Ježíšův příkaz měl zřejmě vyjádřit odevzdanost do Boží ochrany a současně i askezi Dvanácti. Ta je v prvotní církvi zdůrazňována například apoštolem Pavlem: Pán ustanovil, aby ti, kteří zvěstují evangelium, měli z evangelia obživu. Já jsem však ničeho z toho nepoužil. Nepíšu o tom proto, abych se toho dožadoval. To bych raději umřel hladem, než aby mne někdo zbavil této chlouby (1Kor 9,14-15)!  

aby šli jen v sandálech – tak Ježíšovi misionáři připravení zde na cestu připomínají Izraelity při večeři před odchodem z Egypta: s opánky (na-‘ă-lê-ḵem – sandály) na nohou a holí v ruce (Ex 12,11).

ani chleba, ani mošnu, ani peníze do opasku – tento pokyn jistě vyžaduje důvěru v Boha i pohostinnost a podporu lidí, ke kterým misijní cesta míří. Zákaz takového vybavení na cestu může zdůraznit odlišnost Ježíšových misionářů od potulných filosofů a náboženských hlasatelů, kteří byli vybaveni právě tou mošnou a penězi v opasku. Jim šlo ovšem o vlastní prospěch.

nebrali si dvoje šaty – v originále je použito sloveso enduo – obléknout, hromadit oblečení. Tedy nemají mít na sobě ani dvě vrstvy oblečení, ani jedno oblečení na cestu a druhé, které budou mít v noci na lůžku. V řečtině je oblečení vyslaných Dvanácti pojmenováno

chitón – tunika, tedy oděv, který se obléká přímo na tělo, takže stačila jedna vrstva oblečení. Zákaz mít náhradní šaty na cestě ukazuje na odevzdanost do Boží péče a současně na výhodu, že budou na své misijní cestě lehčí a budou se snadno pohybovat.

 

10 A řekl jim: „Když přijdete někam do domu, tam zůstávejte, dokud z těch míst neodejdete. 11 A které místo vás nepřijme a kde vás nebudou chtít slyšet, vyjděte odtamtud a setřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim.“

tam zůstávejte – mají zůstat u prvního hostitele a ne hledat výhodnější ubytování.

setřeste prach – oddělit se od takového prostředí jako od nečistého. Podobná situace je popsána i ve Sk 13,50-51: Podnítili tím proti Pavlovi a Barnabášovi nepřátelství a vyhnali je ze svého kraje. Oni na svědectví proti nim setřásli prach s nohou a odešli do Ikonia.

 

12 I vyšli a volali k pokání; 13 vymítali mnoho zlých duchů, potírali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.

Obsahem hlásání Dvanácti je učení Ježíšovo: Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu (Mk 1,15).

vymítali mnoho zlých duchů – po hlásání učedníků, stejně jako po hlásání Ježíšově v 1,21-28, následuje střetávání s mocí zlých duchů a jejich vyhánění.

potírali olejem mnoho nemocných – Dvanáct dělá Ježíšovou mocí to, co dělal Ježíš: I uzdravil mnoho nemocných rozličnými neduhy a mnoho zlých duchů vyhnal (Mk 1,34). Zde se však navíc mluví o potírání olejem. Místo slov o uzdravování a léčení Marek tady použil: aleíphō elaiō, což je běžný termín používaný pro pomazání těla olivovým olejem. To byl léčebný postup pro mnohá zranění. V ostatních evangeliích se o takovém léčení nemocných nepíše, ale v Jakubově listě čteme: Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně (Jk 5,14). Tuto Jakubem popsanou praxi prvotní církve zachytil i Marek ve svém evangeliu. 

 

— Smrt Jana Křtitele

Tato podkapitola se skládá ze dvou částí: První 6,14-16 se zabývá tím, co se říkalo o Ježíšově totožnosti, a druhá část 6,17-29 vypráví o popravě Jana Křtitele a o tom, co jí předcházelo. Zařazení této podkapitoly umožňuje Markovi oddělit vyslání Dvanácti od zprávy o jejich návratu, o němž se píše až ve verši 6,30.

 

14 Uslyšel o tom král Herodes, neboť jméno Ježíšovo se stalo známým;

Král Herodes – byl to Herodes Antipas, syn Heroda Velikého. V době smrti Heroda Velikého byli naživu tři jeho synové: Archelaus, Antipas, Filip. Správa jeho říše byla roku 4 před Kristem rozdělena mezi tyto tři syny. Antipas dostal titul tetrarcha (vládce čtvrtiny), jak ho ve svých evangeliích správně označují Matouš a Lukáš. Nebyl skutečným králem, ale působil jako Římem dosazený vládce nad Galilejí a Perejí. Ty spravoval po celou dobu Ježíšova života. Oženil se s Herodiadou, jež však už byla manželkou Antipasova nevlastního (jiná matka) bratra Filipa z Chalcis, usazeného v Římě, s nímž měla dceru Salome.

 

říkalo se: „Jan Křtitel vstal z mrtvých, a proto v něm působí mocné síly.“

říkalo se – dohady podobné těm, které uslyšel Herodes Antipas, přetrvávají mezi lidmi i v pozdější době a setkáme se s nimi v Mk 8,27-28: Ježíš se svými učedníky vyšel do vesnic u Cesareje Filipovy. Cestou se učedníků ptal: „Za koho mě lidé pokládají?“ Řekli mu: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a někteří za jednoho z proroků.“

Jan Křtitel vstal z mrtvých – použití perfekta egégertai – vstal z mrtvých – naznačuje, že Jan Křtitel vstal z mrtvých a stále žije. Takový názor je pro židy hodně neobvyklý. Farizeové věřili ve vzkříšení, ale až na konci věku, při příchodu Mesiáše. Zřejmě se pověst o zmrtvýchvstalém Janu Křtiteli roznesla spolu s vírou, že se přiblížil začátek eschatologického věku, na který Jan Křtitel ukazoval svým hlásáním soudu: Jan říkal: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem?“ (Lk 3,7)

mocné síly – dynamis – doslova mocné činy, což je výraz pro zázraky. Zvěst o Ježíšových zázracích se dostala i k Herodovi a někteří tyto zázraky připisovali zmrtvýchvstalému Janu Křtiteli.

 

15 Jiní říkali: „Je to Eliáš!“ A zase jiní: „Je to prorok – jeden z proroků.“

Eliáš – žil v 9. století před Kristem a podle 2 Kr 2,11 neumřel, ale byl vzat do nebe. (A hle, ohnivý vůz s ohnivými koňmi je od sebe odloučil a Elijáš vystupoval ve vichru do nebe.) Jeho návrat do světa byl očekáván v posledních dnech na konci věku:  Hle, posílám k vám proroka Eliáše, dříve než přijde den Hospodinův veliký a hrozný (Mal 3,23). Takže i příchod Eliáše je v souladu s vírou, že se přiblížil začátek eschatologického věku. Tuto víru potvrzovaly zvěsti o mocných činech, které jedni připisovali Janu Křtiteli, jiní Eliášovi a ještě jiní jinému prorokovi:

Je to prorok – další zvěsti říkaly, že se objevil nový prorok. Je Hospodinem povolán a obdařen mocí tak, jak bývali dávní proroci. Dar prorokování se vrací do Izraele, a to je opět znamení, že nastaly poslední dny: Všech se zmocnila bázeň, oslavovali Boha a říkali: „Veliký prorok povstal mezi námi“ a „Bůh navštívil svůj lid.“ (Lk 7,16)

jeden z proroků – a ještě další zvěsti říkaly, že šlo o návrat některého z proroků, kteří už kdysi působili v Izraeli.

Všechny tyto řeči lidí mají jedno společné, a to víru, že se přiblížil den Hospodinův a vláda Mesiáše, Pomazaného Hospodinova.

 

16 Když to Herodes uslyšel, řekl: „To vstal Jan, kterého jsem dal stít.“

Herodes se zřejmě přiklonil k názoru, že vstal z mrtvých Jan Křtitel. To tedy předpokládá, že Jan Křtitel byl v té době již popraven a další verše (6,17-29) jsou retrospektivním doplněním souhrnu domněnek týkajících se totožnosti toho, kdo konal ty mocné činy, o nichž se dozvěděl i Herodes Antipas. Z jeho slov – To vstal Jan, kterého jsem dal stít – i z následujících veršů je vidět, že Herodes měl před Janem Křtitelem respekt a zřejmě se ho bál i po jeho smrti. Byl si totiž vědom, že ho Jan napomínal právem.

 

17 Tento Herodes totiž dal Jana zatknout a vsadit v poutech do žaláře, protože si vzal za ženu Herodiadu, manželku svého bratra Filipa, 18 a Jan mu vytýkal: „Není dovoleno, abys měl manželku svého bratra!“

Takové manželství bylo porušením Zákona: Kdyby někdo pojal ženu svého bratra, znamená to znečištění. Odkryl nahotu svého bratra, zůstanou bezdětní (Lv 20,21). Což se také stalo. Salome, dcera Herodiady, byla totiž z jejího prvního manželství.

 

19 Herodias byla plná zloby proti Janovi, ráda by ho zbavila života, ale nemohla. 20 Herodes se totiž Jana bál, neboť věděl, že je to muž spravedlivý a svatý, a chránil ho; když ho slyšel, byl celý nejistý, a přece mu rád naslouchal.

byla plná zloby – enechein – ve smyslu zanevřít, doslova mít uvnitř (podobně jako v češtině říkáme mít v žaludku). Chtěla by se Jana definitivně zbavit, přála si jeho smrt. Ale to Herodes nebyl ochoten udělat. Jana se totiž bál.

chránil ho – držel ho v ochranné vazbě v Tiberiadě. Tím zabránil tomu (dle Josefa Flavia), aby Jan Křtitel vyprovokoval povstání, protože byl velmi oblíbený a současně velmi přísný na dodržování Zákona, proti kterému se Herodes často proviňoval, stejně jako ostatní kolaboranti s římskou mocí (herodiáni).

Herodias dál čekala na svou příležitost, jak se pomstít Janu Křtiteli, a ta nastala:

 

21 Vhodná chvíle nastala, když Herodes o svých narozeninách uspořádal hostinu pro své dvořany, důstojníky a významné lidi z Galileje.

narozeninách – je použito slova genesia, což je oslava narozenin, ale ve staré řečtině se toto slovo používalo i pro pohřební slavnost na památku zesnulého přítele (zdroj?). Marek použitím dvojznačného slova genesia sděluje, že tyto Herodovy narozeniny budou připomínány jako památka na zemřelého Jana Křtitele.

 

22 Tu vstoupila dcera té Herodiady, tančila a zalíbila se Herodovi i těm, kdo s ním hodovali. Král řekl dívce: „Požádej mě, oč chceš, a já ti to dám.“

dívce – korasion – což je zdrobnělina od koré (dívka, mladá žena) a používá se pro dívku, která se blíží věku na vdávání (12 let).

 

23 Zavázal se jí přísahou: „Dám ti, co si budeš přát, až do polovice svého království.“

Herodes není skutečným králem a žádné království nemá. Jím spravované území patří Římanům a on je nemůže půlit ani rozdávat. Jeho vláda je závislá na římském císaři, který jej jmenoval a také ho odvolá. Svou přísahou ukazuje, že jeho slova a jednání nevycházejí z rozumného uvažování, ale z momentálního citového vzplanutí.

 

24 Ona vyšla a zeptala se matky: „Oč mám požádat?“ Ta odpověděla: „O hlavu Jana Křtitele.“ 25 Dcera (hned) spěchala dovnitř ke králi a přednesla mu svou žádost: „Chci, abys mi dal ihned na míse hlavu Jana Křtitele.“

Ze strany té dívky jde o požadavek na splnění Herodovy přísahy. Důkaz splnění má být okamžitě předložen. V řeckém textu jsou slova označující rychlost a naléhavost: euthys, meta spoudēs, exautēs dōs – hned, se spěchem, hned dal.

 

26 Král se velmi zarmoutil, ale pro přísahu před spolustolovníky nechtěl ji odmítnout.

zarmoutil – perilypos genomenos – stal se smutný – Markem použitá řecká slova vyjadřují velmi silné citové pohnutí. Nicméně se Herodes především cítil být vázán vlastní neuváženou přísahou, kterou pronesl před mnoha svědky.

 

27 Proto poslal kata s příkazem přinést Janovu hlavu. Ten odešel, sťal Jana v žaláři 28 a přinesl jeho hlavu na míse; dal ji dívce a dívka ji dala své matce. 29 Když to uslyšeli Janovi učedníci, přišli, odnesli jeho tělo a uložili je do hrobu.

dala své matce – Herodias je pravým viníkem a manipulátorem, ale slaboch Herodes je za smrt Jana Křtitele odpovědný, stejně jako slaboch Pilát za smrt Ježíše.

uložili do hrobu – řádný pohřeb je znamením úcty, kterou Janu Křtiteli prokázali jeho učedníci. Řecká slova, kterých se používá pro tělo (ptóma) a hrob (mnémenion – doslova znamení památky) se znovu objeví v Mk 15,45-46: (Pilát) daroval mrtvé tělo Josefovi. Ten koupil plátno, sňal Ježíše z kříže, zavinul ho do plátna a položil do hrobu...

Tak Marek ukazuje smrt Jana Křtitele jako předobraz smrti Ježíšovy, Jan jde před Pánem.

 

— Nasycení pěti tisíců

30 Apoštolové se shromáždili k Ježíšovi a oznámili mu všecko, co činili a učili.

Zmínka o návratu Dvanácti spojuje příběh o nasycení zástupu s textem o vyslání učedníků (6,6b-13).

Apoštolové – jde tady o jediné místo, kde jsou učedníci, přesněji Dvanáct, označováni za apoštoly. Toto označení je použito v souvislosti s jejich rozesláním, takže slovo apostolos - poslaný je použito v původním smyslu, nikoli ve smyslu zvláštní úlohy a postavení v církvi.   

činili a učili – to je opakování slov o jejich působení, jak je popsáno v 6,12-13. Marek tak opakuje to, co je podstatou učednictví: Dělat to, co dělal Mistr, tedy učit a uzdravovat od nemocí a zlých duchů.

V Sk 4,29-30 čteme modlitbu prvotní církve, kterou se může (a měl by se) modlit každý Ježíšem poslaný – apostolos: Pohleď tedy, Pane, ... a dej svým služebníkům, aby s odvahou a odhodlaně mluvili tvé slovo; a vztahuj svou ruku k uzdravování, čiň znamení a zázraky skrze jméno svého svatého služebníka Ježíše.

 

31 Řekl jim: „Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte!“ Stále totiž přicházelo a odcházelo mnoho lidí, a neměli ani čas se najíst. 32 Odjeli tedy lodí na pusté místo, aby byli sami.

pusté místo – erémos topos – pustina, poušť –  místo setkání s Bohem, dál od lidí a denních záležitostí. Na takové místo se Ježíš chodil modlit (1,35.45). Tady to má být místo odpočinku a stolování ve společenství s Ježíšem.

přicházelo a odcházelo mnoho lidí – to je častý Markův motiv: zástupy lidí obklopují Ježíše. (Například 2,4: Protože se pro zástup nemohli k němu dostat. 3,32: Kolem něho seděl zástup. 4,1: Shromáždil se k němu tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď na moři. 5,24: Velký zástup šel za ním a tlačil se na něj.) Proč to Marek stále tak zdůrazňuje? Ukazuje tím na velikou přitažlivost Ježíše. Učil jako ten, kdo má moc (1,22), a tuto moc projevoval i mocnými činy. To všechno bylo nevídané a pro lidi přitažlivé.  

aby byli sami – úmysl dopřát si odpočinek, najíst se a být v soukromí s Ježíšem tady není naplněn právě pro Ježíšovu velikou přitažlivost pro zástupy lidí:

 

33 Mnozí spatřili, jak odjíždějí, a poznali je; pěšky se tam ze všech měst sběhli a byli tam před nimi.

se tam ze všech měst sběhli – je použito slovo polis – město, které tady Marek užívá jako opak k pustému místu – kómopoleis. Je to literární příprava pro příběh, který bude vyprávět o tom, jak na pustém místě byl velký zástup lidí:

 

34 Když Ježíš vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. I začal je učit mnohým věcem.

bylo mu jich líto – v řečtině je použit obrat, jehož smysl odpovídá slovům: slitoval se nad nimi. Toto slitování není nějaký sentiment, ale je mostem od soucitu k činu. Čtenář má pochopit, že Ježíš je viditelným znamením pastýře Izraele, kterým je Hospodin. Iz 40,11: Jak pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí, březí ovečky šetrně vede. Ježíšův čin je viditelným znamením milosti Boží.

začal je učit mnohým věcem – pro Marka je to typický obrat, kterým zdůrazňuje, že to, co Ježíš říká zástupům, je pro ně důležité učení.

 

35 Když už čas pokročil, přistoupili k němu jeho učedníci a řekli: „Toto místo je pusté a je už pozdě. 36 Propusť je, ať si jdou do okolních dvorů a vesnic nakoupit něco k jídlu.“

Toto místo je pusté – Ježíšovo učení přerušují učedníci, kteří myslí na zaopatření potravy pro velký zástup lidí. Na tom opuštěném místě se jim to jevilo jako nemožné. Marek tak v souvislosti s místem a časem obvyklým pro večerní jídlo popisuje tuto situaci jako kritickou.

Propusť – apolyson – je to strohé užití rozkazovacího výrazu, který znamená pošli je pryč! Toto vyjádření učedníků kontrastuje s Ježíšovým slitováním, s jeho projevem soucitu. A tento rozdílný přístup Ježíše a jeho učedníků k nasycení shromážděných lidí se projeví v dalším verši:

 

37 Odpověděl jim: „Dejte vy jim jíst!“ Řekli mu: „Máme jít nakoupit za dvě stě denárů chleba a dát jim jíst?“

Dejte vy jim jíst! – připomeňme si, že Ježíš se svými učedníky neměli čas se najíst (verš 31), a proto odpluli na opuštěné místo, aby byli sami (verš 32). Je pro ně tedy naprosto nemožné ze svých zásob jídla dát najíst velkému zástupu lidí. V řeckém originále je Ježíšem použito zájmeno hymeis – vy sami, což ještě více zdůrazňuje, že jsou to právě Ježíšovi učedníci, kdo se mají o nasycení zástupu lidí postarat. Což je opak požadavku učedníků na Ježíše: Propusť je, ať si jdou... Je tady Ježíš, který má s lidmi soucit, a jsou tu jeho učedníky, kteří se chtějí zbavit problému nasycení zástupu lidí.

za dvě stě denárů chleba – jde tedy o údaj, který vyjadřuje nemožnost zajistit jídlo pro všechny. 200 denárů, které zřejmě učedníci měli, by na nasycení pěti tisíců mužů nestačilo. Tím se kritičnost situace ještě zvyšuje, problém je neřešitelný.

A v této kritické chvíli Ježíš dá jíst velkému zástupu lidí. A využije k tomu zásoby jídla, které učedníci měli:

   

38 Zeptal se jich: „Kolik chlebů máte? Jděte se podívat!“ Když to zjistili, řekli: „Pět, a dvě ryby.“ 39 Přikázal jim, aby všecky rozsadili po skupinách na zelený trávník.

rozsadili po skupinách – anaklinai pantas symposia symposia – usadili se všichni po skupinách. Symposion je skupina lidí, kteří společně mohou stolovat, tedy kteří dosáhnou na společné jídlo a mohou si ho brát. Užitím slov anaklinó (lehnout) a symposion vyvolávalo u Markových řecky a latinsky mluvících čtenářů obraz slavnostní hostiny.

 

40 Rozložili se tam oddíl za oddílem stokrát po padesáti.

oddíl za oddílem – prasiai prasiai – doslova po záhonech. Tady se už nemluví o symposiích, ale spíše o vojenském pořádku: oddílech (záhonech). 50 lidí je na symposion moc. Oddíl se tedy na zelené trávě skládal z několika symposií.

stokrát po padesáti – v originále je po stu a po padesáti.

 

41 Potom vzal Ježíš těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům, aby je lidu předkládali. Také ty dvě ryby rozdělil všem.

vzhlédl k nebi – pohled k nebesům je gestem modlitby.

vzdal díky – eulogéas – doslova dobrořečil nebo požehnal. Ježíš zřejmě pronesl židovskou modlitbu, kterou na začátku stolování pronášel hospodář: Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, který vyvádíš ze země chléb.

lámal chleby – v židovském prostředí to byl otec rodiny nebo hospodář, kdo lámal chléb a dával ostatním. V křesťanském společenství tento verš připomíná Ježíšovo lámání chleba při poslední večeři. Tak Marek tento příběh vyprávěl s důrazem na Ježíše jako pravého pastýře, který sytí lid v Hospodinově jménu. 

předkládali – je použito sloveso paratithémi, které se používá, když je předkládané jídlo projevem přijetí a pohostinnosti. Ježíš své učedníky přiměje, aby místo snahy zbavit se zástupu lidí, všechny ty lidi přijali a pohostili jako hosty ve svém domě.

 

42 A jedli všichni a nasytili se;

nasytili se – echortasthésan – najedli se dosyta – svědčí o tom, že jídla byl dostatek pro všechny. Došlo k zázraku, ale nenásleduje žádný údiv zástupu, jak to Marek popisuje u jiných Ježíšových zázraků. Zázračnost události tady pro Marka není na prvním místě. Zdůrazňuje, že Ježíš je pastýřem Božího lidu, prostředníkem Boží starostlivosti a lásky.

 

43 a ještě sebrali dvanáct plných košů nalámaných chlebů i ryb.

Zbylo dvanáct košů (kofinos) dalších porcí nalámaných chlebů a ryb. Tím je vyjádřena hojnost a štědrost Božího obdarování. Číslo 12 je počet židovských kmenů a naznačuje, že Ježíšova hostina na tomto místě se týkala zástupu Židů.

 

44 Těch, kteří jedli chleby, bylo pět tisíc mužů.

muži – andres – toto slovo se u Marka vyskytuje jen zde.

pět tisíc mužů – v zástupu lidí byly ovšem i ženy a děti. Jde o starozákonní způsob počítání rodin podle mužů, kteří byli hlavou rodiny. Matouš má na paralelním místě: A jedlo tam na pět tisíc mužů kromě žen a dětí (Mt 14,21).

 

— Ježíš kráčí po moři

45 Hned nato přiměl Ježíš své učedníky, aby vstoupili na loď a jeli napřed na druhý břeh k Betsaidě, než on propustí zástup.

přiměl – anankazein – má význam donucení, ale není tady žádný náznak toho, proč byla plavba tak naléhavá. Snad jedině proto, že Ježíš chtěl být sám.

k Betsaidě – pros Bēthsaidan – směrem k Betsaidě. Městečko Betsaida je na severovýchodním břehu jezera, poblíž (východně) ústí Jordánu. Nevíme, kde bylo to opuštěné místo, na němž Ježíš nasytil velký zástup lidí, ale jistě bylo na západním břehu. Odplouvali směrem k Betsaidě, tedy na severovýchod. Silný protivítr (verš 48) jim zřejmě zabránil plout zvoleným směrem, a tak v 6,53 čteme: Když se dostali na druhý břeh, přistáli u Genezaretu, tedy stále na západním břehu jižně od Kafarnaum. O tom, že Ježíš s učedníky došel do Betsaidy, se dočteme až ve verši 8,22.

 

46 Rozloučil se s nimi a šel na horu, aby se modlil.

Učedníci odpluli a Ježíš zůstal sám, aby se modlil. Po velkém shromáždění lidí následuje zkouška víry učedníků na moři.

šel na horu – ve Starém zákoně bývá hora místem setkání s Bohem (Sinaj, Sión). Tento motiv se objevuje i v Novém zákoně (hora Proměnění, Olivová hora). Ježíš šel na horu, aby se vzdálil zástupu lidí, aby tam byl sám s Bohem, aby se modlil.

 

47 A když nastal večer, byla loď daleko na moři a on jediný na zemi. 48 Spatřil je zmožené veslováním, neboť vítr vál proti nim; tu k nim před svítáním kráčel po moři a chtěl jít dál kolem nich.

Opět se jedná o večerní plavbu jako při plavbě v bouři popsané ve 4. kapitole. Zase je tu namáhavé úsilí učedníků v protikladu s Ježíšovým pokojem. Tak Marek vytváří ve svém vyprávění napětí.

Spatřil – Ježíš je na pevnině daleko od lodi a ve tmě. Jeho vidění ukazuje na nadpřirozenou moc a je přípravou na následující situaci.

před svítáním – doslova kolem čtvrté noční hlídky – jedná se tedy o dobu mezi 3. a 6. hodinou.

kráčel po moři – Markovy zázraky na moři vycházejí ze starozákonních motivů Boží moci nad silami chaosu symbolizovanými mořem: ...kráčí po hřebenech mořských vln (Job 9,8b)

chtěl jít dál kolem nich – doslova: chtěl je minout. To je zvláštní sdělení, které na paralelních místech Matouš a Lukáš nemají. Možný výklad tohoto sdělení můžeme nalézt, když se podíváme na řecký originál, kde je použito slov éthelen parelthein – chystal se minout, chystal se přecházet. Tento infinitiv parelthein se v Septuagintě (řeckém překladu Starého zákona) používá pro zjevení Boha: Bůh přechází a ukáže se lidským očím. Je například použito v Ex 33,19, kde se Hospodin zjevuje Mojžíšovi. V Septuagintě je doslova: Přejdu před tebou se svou slávou. Další použití je v Ex 34,6: Když Hospodin kolem něho přecházel... A v 1 Kr 19,11, kde se Hospodin zjevuje Eliášovi: A hle, Hospodin se tudy ubírá (doslova přechází). Marek touto větou zřejmě vyjadřuje Ježíšovu epifanii, zjevení Ježíšova božství.

 

49 Když ho uviděli kráčet po moři, vykřikli v domnění, že je to přízrak; 50 všichni ho totiž viděli a vyděsili se. On však na ně hned promluvil: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ 51 Vstoupil k nim na loď a vítr se utišil. I byli celí ohromení úžasem.

Vzchopte se – je ujištění o přítomnosti Boží. I slovo nebojte se má podobný význam: není třeba se bát v přítomnosti Boží.

vítr se utišil – potvrzení Ježíšovy moci a Boží přítomnosti, kterou Ježíš zjevuje. Ježíš tady nedává žádné příkazy moři a větru, stačí jen jeho přítomnost. Marek zde víc než zázračné utišení větru a moře zdůrazňuje Ježíšovu epifanii.

ohromení úžasem – Marek toto jejich ohromení chápe negativně, jako nedostatek víry a důvěry v Ježíše. Následuje vysvětlení začínající gar – totiž:

 

52 Nepochopili totiž, jak to bylo s chleby, neboť jejich mysl nebyla vnímavá.

jejich mysl nebyla vnímavá – doslova jejich srdce bylo zatvrzelé. Popórómené kardia – zatvrzelé srdce – označuje lidi, kteří se uzavřeli Božímu slovu. Takže tady Marek přiřazuje učedníky na lodi k těm, kdo v Ježíše neuvěřili. Jejich strach a zděšení jsou projevem toho, že v Ježíše neuvěřili tak, jak by odpovídalo množství znamení, jichž byli svědky: Nepochopili totiž, jak to bylo s chleby. Rozmnožení chlebů bylo tím znamením, které mělo učedníkům otevřít mysl, otevřít srdce.

Marek tady svým čtenářům sděluje, že ti kdo uvěří v Ježíše, jsou v jeho moci stále, i když ho nevnímají. On je stále vidí a v nebezpečí je jim nablízku. Je jen potřeba nemít zatvrzelé srdce jako učedníci na lodi.

 

— Uzdravování u Genezaretu

53 Když se dostali na druhý břeh, přistáli u Genezaretu.

V řeckém originále je použito sloveso diaperaó – přejít, překročit, v tomto případě přeplout. Tak tento verš zní doslova: A když přepluli, dostali se do kraje genezaretského a přistáli. Přepluli z jednoho místa na druhé, nicméně zůstali na západním břehu Genezaretského jezera (viz poznámka za veršem 45).

Jak tady, tak i v minulých kapitolách jsme viděli, že Marek označuje a pojmenovává místa událostí, proslovů i polemik. Proč je v tomto zařazování tak důsledný? Připomeňme si, že v řecké kultuře existovalo množství mythologických vyprávění o bozích, divotvůrcích a hrdinech. Tyto mythologie často nebyly zasazeny do konkrétního času a místa. Markovo evangelium (i další spisy Nového zákona) zdůrazňují, že Ježíš je skutečnou historickou osobou, proto jeho život, činy a učení zasazují do konkrétních míst, která jsou čtenářům známá. A také do konkrétní doby: To se stalo, když Jan Křtitel vystoupil na poušti...(Mk 1,4).  Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius (Lk 2,1).

 

54 Jakmile vystoupili z lodi, hned lidé Ježíše poznali, 55 zběhali celou tu krajinu a začali nosit na nosítkách nemocné na každé místo, o kterém slyšeli, že tam právě je.

hned lidé Ježíše poznali – Marek tu zdůrazňuje nadšení lidí pro Ježíše. Rychlé a všeobecné poznání Ježíše bezejmennými lidmi tady možná stojí v protikladu s tím, jak Ježíšovi učedníci svého mistra nepoznali a viděli v něm přízrak.

zběhali celou tu krajinu – další zdůraznění Ježíšovy přitažlivosti.                             

na každé místo, o kterém slyšeli, že tam právě je – doslova: všude tam, kde slyšeli, že je – ti, kdo Ježíše poznali, se stali zvěstovateli jeho přítomnosti a moci, a tak o něm slyší další lidé. Mnozí do Ježíše vkládají svou naději i svou důvěru. A tak nelitují námahu a nosí na nosítkách nemocné a věří v zázrak uzdravení:

 

56 A kamkoli vcházel do vesnic, měst i dvorců, kladli nemocné na tržiště a prosili ho, aby se směli dotknout byť jen třásně jeho roucha. A kdo se ho dotkli, byli uzdraveni.

kamkoli – doslova všude – hopú. Dvojí užití tohoto slova v 55 a 56 podtrhuje všeobecný respekt lidí vůči Ježíšovi, jejich důvěru, jejich touhu mít podíl na jeho uzdravující moci.

vesnic, měst i dvorců – to jsou hlavní formy osídlení. Marek zdůrazňuje, že Ježíš působil v nejrůznějších místech, kde lidé žili.

tržiště – agora – náměstí, volné prostranství – střed města, který je místem obchodního i náboženského dění

prosili – je použito sloveso parakalein, které se objevuje i u předchozích uzdravení. Doslova znamená přivolat na pomoc. Nemocní tedy chtějí, aby byl Ježíš s nimi, jako ten, kdo jim pomůže, kdo je zachrání, což odpovídá Markově obrazu Ježíše dobrého pastýře.

Zajímavé je, že podstatné jméno odvozené od parakalein je paraklétos. V řečtině má tento výraz význam zastánce, ochránce, obhájce. V Ježíšově řeči na rozloučenou v Jan 14,15 se píše: Já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce (Parakléta), aby byl s vámi na věky. Tím prvním Paraklétem je tedy Ježíš. Ostatně toto označení je použito v 1 Jan 2,1b: Máme u Otce Parakléta (přímluvce), Ježíše Krista spravedlivého. Tím novým Paraklétem je Duch svatý, který tedy koná dál Ježíšovo dílo. Nový Paraklétos je zastáncem Ježíšovy věci, a proto i zastáncem všech lidí v Krista věřících.

třásně jeho roucha – je použito slovo  kraspedon – střapec, okraj. Ježíš podle tohoto verše nosil roucho s třásněmi, jak tehdy bylo u Židů zvykem. Tyto třásně Židům připomínaly Boží přikázání: Budete mít třásně, abyste si při pohledu na ně připomínali všechna Hospodinova přikázání a plnili je... (Nu 15,39). Lidé se chtěli dotknout třásní jeho roucha, protože věřili, že je Ježíš jako svatý muž a divotvůrce obklopen aurou moci. Také v Mk 3,10 čteme: ti, kdo trpěli chorobami, tlačili se k němu, aby se ho dotkli. Podobně i žena s krvotokem si v 5,28 řekla: Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna! Ježíšova moc byla lidmi chápána jako fluidum, které přechází na člověka dotekem.

byli uzdraveni – esōzonto – doslova byli zachráněni.

Je tu použito sloveso sózó: zachránit, vysvobodit z nebezpečí, zachránit před zkázou. Bývá použito především pro Boží záchranu věřících před mocí hříchu, před věčnou smrtí. Například

Mk 8,35: ...kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání (sōsei) jej. Mk 10,26:

Kdo tedy může být spasen (sōthēnai)? Použití slova sózó umožňuje Markovým čtenářům chápat, že setkání s Ježíšem, jeho dotek, člověka nejen uzdravuje od tělesné nemoci, ale také zachraňuje pro věčný život.