Toto je třetí článek v sérii matematika v souvislostech. Opět se silně opírá o materiál Jeremyho Pierce (odkaz v první části).
Někteří (nebo mnozí?) hlubší význam věcí nehledají, jak dokumentují následující dva pohledy na svět (jedná se o pokračování výčtu pohledů na svět započatých v předchozí části). Abyste správně rozuměli – nejde mi o hledání životních rozhodnutí, jako třeba volba životního partnera nebo hledání práce, ale spíše ještě jiné hledání. Mám na mysli něco jako smysl života, nějaký pevný bod, vůči kterému člověk vztahuje vše, co dělá. Jakési poznání nečeho pevného, stálého, co vždycky platí.
D. Pragmatismus
Pragmatik reaguje na skeptikovu otázku, čím si můžeme být jisti, odpovědí: "Téměř ničím. To mi ale nevadí". Na rozdíl od skeptiků pragmatik říká, že je naprosto v pořádku věřit některým věcem, které neznáme a jejichž základ jsme neprozkoumali (tedy se jedná o slepou víru). K pragmatismu vedou různé motivace (důvody):
Vynucený pragmatismus: Nevíme téměř nic, ale nemůžeme si dělat starosti – musíme věcem kolem sebe věřit, protože nemáme jinou možnost. Jsme utvořeni takovým způsobem, že si myslíme, že mnohé věci známe, i když pro to nemáme pořádný důvod.
Pragmatismus "proč ne": (= pragmatismus ze setrvačnosti) Raději bychom měli věřit věcem, které se zdají být pravdivé, protože je to bezpečnější. I když nemáme žádnou představu, proč jsou pravda, když už něčemu věříme, věřme tomu dál, pokud se nám to zdá dobré, i když nevidíme důvody pro nebo proti. Například: důkazy, které máme k dispozici pro fakt, že skutečně existuje svět kolem nás, se stejně dobře dají vysvětlit teorií Matrix (= vnímáme jen počítačový nebo iluzorní svět, zatímco naše skutečná těla někde jen leží v kádi napojená na počítač), ale když už věříme, že okolní svět existuje, budeme tomu věřit i dál.
Morální pragmatismus: Nevíme téměř nic, ale bylo by nesprávné se chovat, jako bychom téměř nic nevěděli. Protože žijeme ve společnosti, musíme předpokládat, že společnost má pravdu, a chovat se ke druhým dobře. Je také docela dobře možné, že moje normální jednání přijímané lidmi ve společnosti působí muka jiným bytostem ve vesmíru, ale nemám (nebo nehledám?) žádné důkazy, které by tomu naznačovaly.
Pragmatismus "funguje to": Nevíme téměř nic, ale když jednáme, jako bychom věděli, vede to k dobrým výsledkům. Pokud má víra praktický dopad, tak je v pořádku podle ní žít, i když nemáme žádné důkazy.
Pragmatismus říká: Věřme dál věcem, kterým věříme, i když pro to nemáme žádné důkazy. Nedělejme si starosti – věřmě třeba tomu, čemu věří většina. Poselstvím pragmatismu není, že si můžeme dělat, co chceme – pragmatismus pouze tvrdí (a v tom je jeho hlavní síla), že se nemusíme trápit hledáním odpovědí a můžeme věřit těm věcem, pro jejichž pravdivost nemáme záruku nebo vysvětlení.
Přesto pragmatismus není ucelený pohled na svět: neshoduje se totiž s tím, jak většinou žijeme – neustále nás lidi totiž zajímá nejen to, čemu lidé věří, ale také proč tomu věří; jako by lidé měli mít nějakou podporu pro své poznání.
E. Kontextualismus
Kotextualismus je dnes populární pohled na svět. Říká také, stejně jako pragmatismus, abychom hlubší odpovědi nehledali, ale má k tomu jiný důvod. Říká: Nehledejte hlubší odpovědi, protože žádná hlubší pravda neexistuje. Neexistuje absolutně platné poznání, protože v různých kontextech (= souvislostech) platí různé pravdy.
Například: koupíte si stůl a opatrně přivezete a rozbalíte, a stůl je hladký. Ale to není úplná pravda – on je totiž hladký (říká kontextualismus) jen v běžném kontextu, jen v běžné smyslu slova. Ve fyzikálním smyslu ten stůl hladký není – mikroskopické pozorování by odhalilo na povrchu stolu drobné hrbolky, takže v kontextu mikroskopického pozorování tentýž stůl hladký není.
Jiný příklad: Někdo řekne, že v ledničce nic není, ale ve skutečnosti je v ledničce minimálně vzduch. Někdo jiný řekne, že v ledničce není žádné mléko, ale ve skutečnosti je v bočních dveřích malá loužička mléka. Kde je tedy pravda? Žádná není, mění se s kontextem (se souvislostmi) – respektive, pokud v ledničce nejsou klobásky, můžete ve volnějším kontextu říci, že tam nic není, ale v přísnějším kontextu byste v ledničce museli vytvořit vakuum.
Takže kontextualista je shovívavý a připouští, že "se sníženým měřítkem pravdy" může obyčejný člověk říci, že v ledničce nic není nebo že stůl je hladký, ale jakmile "vstoupí do místnosti filosofů", musí mlčet, protože v různých kontextech (souvislostech) platí různé věci. Žádné obecně platné poznání neexistuje.
Námitka ze síně filosofů vůči kontextualismu je následující: Nedává kontextualista, podobně jako pragmatista, skeptikům (pochybujícím naprosto o všem) příliš snadno za pravdu? Co když skutečné poznání se neřídí Descartovou definicí (*) (viz část 2) a co když je možné například s definicí (***) spolehlivismu mnohé věci poznat a toto poznání zprostředkovat i jinému člověku?