|
Exodus:
úvodem
vznik knihy stručně obsah poselství promluvy přehled literatury Souhrnně v pdf souboru: Poznámky |
Exodus 20
1Pak Bůh promluvil a řekl toto:
13Nebudeš mít jiné Bohy mimo mne. 24Nevyrobíš si modlu či obraz toho, co je nahoře v nebi, zde na zemi nebo ve vodách pod zemí. 5Nebudeš se jim klanět a sloužit jim, vždyť já jsem Hospodin, tvůj Bůh -- žárlivý Bůh, který trestá špatnost otců na potomcích ve třetí i čtvrté generaci těch, kdo mne nenávidí; 6ale jsem též i Bůh, který jedná milosrdně s tisíci těch, kdo mne milují a dodržují mé příkazy. 37Nebudeš přísahat jménem Hospodina, svého Boha, lživě, neboť Hospodin nezprostí viny toho, kdo bude jeho jménem přísahat lživě. 48Pamatuj na den Sabatu a považuj jej za svatý. 9Šest dní budeš sloužit a dělat svou veškerou práci. 10Ale sedmý den ti bude za Sabat Hospodinu, tvému Bohu -- nebudeš dělat žádnou práci ty, ani tvůj syn, dcera, sluha nebo služka, ani tvá zvířata, ani cizinec, který žije ve tvém městě. 11Vždyť Hospodin v šesti dnech utvořil nebe, zemi, moře a vše, co je v nich, ale sedmý den odpočíval -- Hospodin požehnal dni Sabatu a posvětil ho. 512Važ si svého otce i matky, aby se prodloužil počet tvých dnů v zemi, kterou ti dá Hospodin, tvůj Bůh. 613Nebudeš zabíjet. 714Nebudeš smilnit. 815Nebudeš krást. 916Nevydáš proti druhému člověku klamné svědectví. 1017Nebudeš dychtit po domě či ženě druhého člověka, ani po jeho sluhovi nebo služce, ani po jeho býku a oslu -- nebydeš dychtit po ničem, co mu patří." 18Lid slyšel hřmění a viděl blýskání, slyšel troubení šófaru a viděl kouřící horu -- když to vše spatřili, zachvěli se a stáli opodál. 19Řekli Mojžíšovi: "Mluv k nám ty, my ti budeme naslouchat. Ať k nám Bůh nemluví přímo, abychom nezemřeli." 20"Nebojte se, vždyť Bůh přišel, aby vás prověřil -- abyste měli před očima jeho bázeň a nehřešili." 21Lid stál opodál a Mojžíš se přiblížil k oblaku, ve kterém byl Bůh. 22Hospodin promluvil k Mojíšovi: "Řekneš lidu Izraele: 'Viděli jste, jak jsem k vám mluvil z nebe. 23Nedělejte si tedy bohy ze stříbra či zlata. 24Budete mi dělat oltář z hlíny a obětovat na něm své zápalné oběti a pokojné oběti, ovce, kozy i dobytek. Všude, kde uvedu ve známost své jméno, přijdu k vám a požehnám vám. 25A když mi postavíte kamenný oltář, neuděláte jej z opracovaných kamenů -- pokud byste použili svůj nástroj, tak oltář poskvrníte. 26A nevystupujte na můj oltář po schodech, aby na něm nebyla vidět vaše nahota.' Můj vlastní pracovní překlad. © Břetislav Fajmon 2016 (můžete volně šířit s uvedením odkazu na tuto www stránku). |
Komentářové poznámkyBřeťa Fajmon, 14.1.2016 Ex 20,1-17: Tyto verše jsou označováný jako "deset slov" či "desatero přikázání" a jsou začátkem souboru instrukcí a pokynů, která řekl Hospodin lidu Izrael v kapitolách 20 až 31 knihy Exodus, Tyto instrukce jsou důležitým dalším krokem po vysvobození Izraele z Egypta -- byli vysvobozeni k životu s Bohem, a tak dostávají ukazatele o tom, co mají dělat jako "Hospodinovy děti" (kapitoly 20 až 23) a jakým způsobem bude Bůh přebývat uprostřed nich a oni se s ním setkávat (kapitoly 25 až 31, a tyto instrukce pak pokračují skrze celou další biblickou knihu Leviticus a budou ukončeny až v desáté kapitole následující knihy Numeri). Počet přikázání 10 je uveden až v Ex 34,28. Dělení na těchto "deset slov" (jak je deset přikázání označeno v originálu) není jednotné ([5], str. 20-21, uvádí čtyři různé způsoby číslování). Zejména verš 2 je často považován za první přikázání (:ánóchí :ádónáj = já jsem Hospodin, ...). Verš 3 je někdy považován za první přikázání a stojí samostatně, jindy stojí jako jeden celek všechny verše 3-6. Podobně verš 17 (nebudeš dychtit) se někdy rozděluje na dvě přikázání, jindy je jedním nedílným celkem. Jiří Beneš bere v souladu s dělením hebraismu verš 2 jako samostatné první přikázání, ze kterého tak vyplývá dalších devět. Vzhledem k tomuto vztahu mi připadne přirozenější označit verš 2 jako výchozí předpoklad a přikázání začít číslovat až od verše 3 (verše 2.5-6.11.12b se zdají být vysvětlujícími souvislostmi platícími pro desatero jako celek a všechny jsou uváděny jako součásti jednotlivých přikázání, až na verš 2 -- proto by verš 2 mohl být stejně dobře zahrnut do prvního přikázání nebo jej vytvářet. Zdá se mi, že je ovšem lepší verš 2 považovat za klíčový předpoklad celého Desatera (či za označení a shrnutí Desatera, ale nikoli za přikázání číslo 1)). Přikázání 3 až 9 (v dělení vyznačeném v textu) jsou jednoznačně určena jako jednotky a existuje zde shoda o jejich vymezení -- ovšem zatímco katolická církev označuje např. verš 13 (nebudeš zabíjet) za páté přikázání, všechny evangelické a evangelikální církve rozdělují verše 3-6 na dvě přikázání a na "nebudeš zabíjet" tím pádem vychází číslo šest, atd. A tak největším problémem je někdy v diskusi to, že někdo řekne, že se provinil proti šestému přikázání, ale přitom je necituje konkrétně, takže početné skupině lidí toto číslo vyvolá v paměti jiné přikázání, než má na mysli mluvčí. Až na uvedený problém vyvolaný falešným předpokladem, že všichni víme, o čem je řeč, diskuse o číslování přikázání je pouze formální. Bez ohledu na to, zda považujeme verš 17 či celek 3-6 pouze za jedno přikázání, je jasné, že tyto celky obsahují každý dvě myšlenky, tj. samotné neshody v číslování nezmění obsah Desatera. V textu je vyznačeno dělení evangelické a evangelikální. Některé věci v Desateru byly pro lid Izraele jistě nové -- například přikázání o dodržování Sabatu vzniklo krátce předtím, než Bůh promluvil desatero (Exodus 16; Sabat se stal znamením Hospodinovy smlouvy s Izraelem (Ex 31,13-17) ... ovšem v okamžiku vydání Desatera se též nejedná už o nic nového, jen o ukotvení něčeho, co už ve vztahu mezi Hospodinem a Izraelem probíhalo). Ovšem většina věcí (například: nebudeš zabíjet, nebudeš smilnit) byla jen zopakováním řádu spravedlnosti, který Bůh žádal od lidí i dříve -- nikoli že by se stal spravedlivým a žádal spravedlivé jednání až od událostí u hory Sínaj (viz Carson: the God who is there, str. 63). Někdy se přikázání 1 až 4 považují za duchovní přikázání neboli slova upravující vztah vůči Bohu, přikázání 5-10 za světská přikázání neboli ukazatele promlouvající k provinění vůči lidem. Toto dělení je ovšem svým způsobem zavádějící (viz [1], str.419; viz [32] na více místech), protože celé Desatero je vydáno Bohem a nerespektovat je znamená především provinění vůči Bohu. Jinými slovy, i provinění proti "nebudeš zabíjet" je především proviněním vůči Bohu, proti jeho plánům a ukazatelům pro náš život. 1.přikázání (Ex 20,3): Nebudeš mít jiné bohy mimo mne. Toto přikázání klade lidu Izrael na první místo Hospodina -- ale Hospodin nemá být jen na prvním místě, ale má být Jediný (Též Deut 6,4-9). Na otázku, zda toto přikázání platí pro nás dnes, odpovídá Ježíš Kristus (Matouš 5,17-20, tzv. kázání na hoře): ano a ještě více: pro ty, které zve do svého věčného království, musí jejich spravedlnost přesáhnout ukazatele Desatera. Desatero není tedy konečným maximem dokonalosti, ale pouze ukazatelem na dokonalý charakter Boha. Desatero kdysi (a pro nás v dnešní době Nová smlouva ) se ovšem liší ode všech prohlášení a programů v historii pronesených, protože ten, kdo je prohlašuje (u Desatera Hospodin či u Nové smlouvy Ježíš Kristus) už sám má tento charakter, ke kterému vyzývá. Ano, do jisté míry jsou v Desateru příkazy a výzvy, ale Desatero je též pozváním, aby lid Izraele (a v dnešní době Nové smlouvy i lidé z jakéhokoli národa) se setkal s tím Bohem, který už takový je (a možná právě při setkání s Ním našel sílu k těm pokynům, ke kterým jej Bůh vyzývá). 2.přikázání (Ex 20,4-6): Nevyrobíš si modlu či obraz ... nebudeš se jim klanět ... Přikázání velmi aktuální jak v době Izraele 2.tisícíletí před naším letopočtem (který je přestoupí v Exodus 32 tím, že si udělá zlaté modly, zatímco Mojžíš na hoře Sínaj zapisuje Hospodinovy pokyny!), tak v dnešní době, kdy za modlu lze označit cokoli, co nás odvádí od toho, abychom věnovali pozornost především skutečnému, živému Bohu. Vysvětlující část "trestám špatnost otců na potomcích" bývá někdy špatně chápána (viz [2], str. 454) -- nejedná se o to, že Bůh potrestá syny za hříchy jejich otců, ale že potrestá syny, pokud nepřestanou dělat tytéž modlářské činy jako jejich otcové. Tedy Bůh nás vyzývá k tomu, abychom v jistých věcech došli dál než naši otcové a změnili zvyklosti svých rodin, pokud vidíme, že jsou v rozporu s Bohem. 3.přikázání (Ex 20,7): Nebudeš přísahat jménem Hospodina ... Slovo dané Izraeli zesiluje Ježíš Kristus v kázání na hoře (Matouš 5, 33-37), když říká, aby lidé nepřísahali vůbec, ale raději plnili své slovo. 4.přikázání (Ex 20,8-11): Pamatuj na den Sabatu. Zde je znovu uvedena motivace pro den Sabatu a možná i pro další slova Desatera: Buďte jako Bůh. Vždyť on už i při stvoření sedmý den ustal od veškeré své práce. Možná toto přikázání znamená především výzvu, aby se člověk setkal s Bohem -- Bůh nepracuje, a proto má na nás čas! Je potřeba ovšem říci, že slavení Sabatu bylo znamením smlouvy Hospodina s Izraelem (Exodus 31,13-17), a tedy v době Nové smlouvy bylo zrušeno, protože odpočinutí Sabatu (jeden den v týdnu) je v Nové smlouvě nahrazeno jistotou odpuštění a záchrany skrze Ježíše Krista (Hebrejům = Židům 7,12; ale zejména Hebrejům, kapitoly 3 a 4), tedy nepřetržitým spočinutím ve vztahu k Bohu skrze Ježíše Krista a Ducha svatého. Podrobněji viz pdf oline kniha [32] -- několik biblických odkazů ohledně Sabatu z této knihy, kapitola 7: Sabat byl pro Izrael znamením celé smlouvy (Ex 31,12-18), tj. byl to čas, kdy měl člověk uvést svůj život do souladu se smlouvou a chválit Boha (Ez 20,11-20). Sabat byl stejně jako ostatní svátky naplněn v Kristu, viz Koloským 2,13-17 ... dlužní úpis přibitý na kříž a svědčící proti nám je Desatero!! Lev 23,3 ... Sabat nesouvisel se společnou bohoslužbou, ale měl být dodržován na všech místech, ve všech příbytcích. Nicméně, v Nové smlouvě existuje společné setkávání křesťanů, které nemají lidé zanedbávat (Židům 10,24-25), možná z toho důvodu, že o své záchraně skrze Ježíše Krista se dovídáme zvnějšku, nikoli na základě své vlastní meditace. Dalším důvodem je zachovávání slavnosti Pánovy večeře, ke kterému byli křesťané vyzváni. Jako den setkávání má řada církví stanovenu neděli, v kterýžto den byl vzkříšen Ježíš Kristus, a tak celé křesťanské poselství dostalo smysl. Viz článek Křest a večeře Páně. Též Paul Reisinger, Kamenné desky, str.43, mluví o Pánově večeři jako náhradě Sabatu: ve Staré smlouvě byl Sabat činěn, aby člověk pamatoval na své povinosti, v Nové smlouvě je zachovávána Pánova večeře, aby člověk pamatoval na Ježíšovu smrt, přemýšlel, co to znamená vykoupení z hříchu (Kristus na Golgotě) a nové stvoření (v Kristu). 5.přikázání (Ex 20,12): Važ si svého otce i matky ... Přikázání ukazuje na úctu k rodičům a péči o ně, když to oni potřebují. Možná se toto slovo netýká jen osobního rozměru (viz [1], str. 421) a prodloužení délky života daného člověka, ale stejně jako u ostatních přikázání, též prodloužení bydlení celých generací v zemi slíbené Hospodinem (v tomto kontextu též vážit si otce i matky znamená vážit si Hospodinova učení, které mi otec i matka předávají, protože právě od otce a matky dospívá v ideálním případě člověk k poznání Hospodina, viz Přísloví 1,1-8, kde tóra, modrost či ukazatele od Hospodina jsou představeny jako otcovo napomínání a matčino vyučování -- tj. v tomto přikázání není obsažena jen odpovědnost dětí vůči rodičům, ale též odpovědnost rodičů vůči dětem). 6.přikázání (Ex 20,13): Nebudeš zabíjet. Přikázání o nezabíjení dané Izraeli zesílil Ježíš Kristus ve svém kázání na hoře podstatně: I když tvůj bližní má něco proti tobě, nejen ty proti němu, udělej vše možné pro vzájemné smíření (Matouš 5,21-24). 7.přikázání (Ex 20,14): Nebudeš smilnit. Toto přikázání též Ježíš Kristus v Nové smlouvě zesílil: Nebudeš hledat radost, kterou dává sex, nikde jinde než u své manželky (Matouš 5,27-32, včetně pohledu Ježíše Krista na rozvod; dále slova v listu Efezským o životě v rodině, Efezským 5, apod.). 8.přikázání (Ex 20,15): Nebudeš krást. Toto slovo též nová smlouva rozšiřuje (nebo spíše "zužuje" basketbalový koš na mnohem užší koš?) -- například Efezským 4,28: máme dnes v době Nové smlouvy nejen nekrást, ale naopak podporovat ty, kdo naši pomoc potřebují. 9.přikázání (Ex 20,16): Nevydáš proti druhému člověku klamné svědectví. Toto přikázání, které snad mělo svůj výchozí bod v právnických situacích, Nová smlouva rozšiřuje nejen na pravdomluvnost (Efezským 4,24), ale i na úkol budovat a povzbuzovat druhé vším, co říkáme (Efezským 4,29-32), odpouštět jim a prokazovat lásku. 10.přikázání (Ex 20,17): Nebudeš dychtit po domě či ženě druhého člověka ... Toto poslední slovo Desatera je překvapivě novosmluvní v tom smyslu, že se týká i myšlenek vůči druhým lidem. A tak přikázání 10 svým způsobem zesiluje slova 8 a 9. Nová smlouva podobně nabízí silnější a náročnější pohled, jak už bylo zmíněno u přikázání 8 a 9 -- zde například lze odkázat na Efezským 4,18-24 nebo 1.list Korintským 13, mluvící o tom, že naše činy a myšlenky vůči druhým nemají být negativní, ale pravý opak, že máme usilovat o to nejlepší pro druhého. Závěrem k Desateru to nejdůležitější:
Ex 20,22-26: Bůh se chce odlišit uprostřed Izraele jako Bůh, který nepotřebuje, aby si jej lidé získali krásou svých oltářů či obrazů -- při obětování obětí, které budou podrobněji rozepsány v knize Leviticus, budou používat obyčejných kamenů a hlíny na výrobu oltáře a očekávat, že Bůh sestoupí do jejich jednoduchosti ve své věčné výjimečnosti. Bůh nechce být známý jako nehybná modla, ale jako Bůh, který jedná. | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Diskuse: Vstup do diskuse: | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||