1A toto jsou soudy, které jim předložíš: 2Když si koupíte Hebrejce za služebníka, šest let vám bude sloužit, ale sedmý rok svobodně odejde, aniž by platil. 3Jak dobrovolně přišel, tak i svobodně odejde, a pokud je ženatý, jeho žena odejde s ním. 4Když mu dáte ženu a ona mu porodí syny a dcery, ta žena i děti zůstanou vám a on odejde sám. 5Ale pokud ten služebník jasně řekne: "Mám rád svého pána, svou ženu a děti a nechci svobodně odejít", 6jeho pán jej přivede před Boha a u veřejí dveří propíchne šídlem jeho ucho -- od té chvíle mu služebník bude sloužit už napořád.
7Když někdo ovšem prodá svou dceru jako služebnou, ta nebude moci v sedmém roce odejít podobně jako služebníci. 8Pokud její pán ji nepovažuje za dobrou, ikdyž ji přijal za manželku, může ji prodat -- ovšem nemá právo ji prodat cizímu národu, to by se vůči ní zachoval proradně. 9Když ji určí za ženu pro svého syna, bude s ní jednat podle práva dcer. 10A když dá svému synu druhou ženu, neomezí té první jídlo, ošacení či manželské závazky. 11Pokud s ní nebude jednat některým z těchto tří způsobů, smí ona odejít svobodně bez vyplacení.
12Když někdo bije člověka, který pak umře, též musí být zabit. 13Pokud jej nezabil záměrně, ale Bůh dopustil jeho smrt, určím vám místo, do kterého uteče ten, kdo zabil. 14Ale když se někdo povyšuje nad svého bližního a úkladně jej zabije, vezmete jej třeba i od mého oltáře a zabijete.
15Kdo by zbil svého otce nebo matku, musí být zabit. 16Když někdo někoho unese a prodá jej, nebo bude u něj ten člověk nalezen, musí být zabit. 17Kdo zlehčuje svého otce nebo matku, musí být zabit.
18Když se lidé pohádají a jeden druhého udeří kamenem či pěstí a ten nezemře, ale bude upoután
na lůžko, 19ale pak vstane a bude chodit venku o holi, tak ten, kdo jej udeřil, bude zproštěn viny, jen mu vynahradí dobu nemoci a musí se postarat se o jeho uzdravení.
20Když někdo zbije svého služebníka či služku holí, až mu padnou pod rukama mrtví, ti musí být pomstěni. 21Ale pokud po několika dnech vstanou, tak nebudou pomstěni, protože jsou pánovým
majetkem.
22Když se muži bijí a udeří těhotnou ženu, takže dítě se narodí a nedojde k újmě, musí i tak ten muž zaplatit před soudci pokutu, kterou na něj uloží ženin manžel. 23Pokud dojde k újmě, tak dáš život za život, 24oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, 25popáleninu za popáleninu, zranění za zranění, modřinu za modřinu.
26Když někdo udeří svého sluhu či služku do oka a zničí je, musí je za to propustit na svobodu.
27A Když vylomí svému sluhovi či služce zub, musí je za to propustit na svobodu.
28Když býk utrká muže či ženu k smrti, musí být ukamenován a jeho maso nejezte, ale pán toho býka bude nevinný. 29Pokud ovšem ten býk byl trkavý i dříve a jeho pán byl varován, ale nedá jej hlídat, takže býk usmrtí muže nebo ženu, ten býk musí být ukamenován, ale jeho pán bude také usmrcen. 30Pokud bude na
býkova pána uložena platba, dá za svůj život výkupné, které bude požadováno. 31Když býk utrká syna či dceru, vůči jeho pánu bude postupováno podle téhož výnosu. 32Pokud býk utrká sluhu či služku, musí majitel býka zaplatit jejich pánu třicet šekelů stříbra a býk bude ukamenován.
33Když někdo otevře či vyhloubí jámu a nezakryje ji, takže tam spadne býk nebo osel, 34majitel jámy urovná škodu a vyplatí stříbro jejich majiteli, a mrtvé zvíře připadne jemu. 35Když něčí býk zraní sousedova býka a ten zemře, prodají toho živého býka a rozdělí si utržené stříbro. Mrtvé zvíře si též rozdělí. 36Pokud je známo, že býk byl trkavý už dříve, ale jeho pán ho nestřežil -- pak jistě musí vyrovnat býka za býka a nechá si toho mrtvého.
Tyto Hospodinovy soudy (pokyny, ukazatele) ohledně služebníků (21,1-11) a zabití či ublížení na zdraví lidem (21,12-32) či domácím zvířatům (21,33-36) navazují na zkušenost lidu Izraele v Egyptě -- sami byli otroky v Egyptě, kteří byli úkladně zabíjeni a bylo jim ubližováno. Hospodin sjednal právo lidu Izrael, a nyní je vyučuje o životě ve svobodě: nemějte svobodu za příležitost k prosazování takového jednání, kvůli kterému jsem soudil Egypt.
Ex 21,1-11: Verše 1-11 mluví o postoji ke služebníkům a otrokům -- nikoli o postoji, který by druhého vykořisťoval, ale spíše o potřebě zajistit všechny lidi ekonomicky. Verš 1 začíná mluvit o situaci, kdy někdo z Hebrejů -- tedy z těch, jimž je Hospodin Bohem -- je v takové sociální a ekonomické situaci, že si sám nevydělá na živobytí (nemá svou vlastní živnost), tak je koupen jako služebník jiným Hebrejem a slouží mu po sedm let, a sedmého roku může odejít. Tak je ve vztahu pán -- služebník zakotveno i propuštění na svobodu, které v Egyptě chybělo a lid Izraele se ho domohl jen s velkým zásahem Hospodina.
Pokud pán tomuto služebníku dal ženu (což je zřejmě spojeno s dalšími ekonomickými výdaji, na něž tento služebník sám nemá prostředky), po sedmi letech má služebník možnost se rozhodnout, zda zůstat s touto ženou u svého pána natrvalo, nebo za odejít a snažit se o další živnost nebo hledat jinou situaci. Tím se snad současně řešila a) svoboda služebníka odejít; b) možnost zůstat, pokud je jeho pán dobrý; c) finanční otázka: služebník mohl svou manželku svému pánovi vyplatit, nebo počkat, až ona si odpracuje dohodnutou dobu na své vyplacení, apod.
Pravděpodobně je možné se domnívat, že služebníci neměli důvod odcházet od dobrých pánů, kteří byli čestnými zaměstnavateli a zajišťovali jim živobytí. Tak většinou snad možnost po šesti letech odejít byla vytvořena pro případ, že pán-zaměstnavatel nebyl dobrý.
Ve verších 7-11 se zdá, že ženám přijatým za služebnice bylo upřeno stejné právo jako mužům ... Klíčem k pochopení je asi fakt, že nový pán platil nejen cenu za pracovní sílu, ale kupoval si i právo rozhodnout v otázce jejího manželství, rodiny a dětí -- buď ji sám přijme za manželku, nebo ji dá za manželku svému synu a bude s ní jednat sociálně i ekonomicky jako se dcerou, nebo ji prodá jinému, pokud je pro něj po šesti letech její služby nepřijatelná žádná z předchozích dvou variant.
Pán tedy platil jakousi cenu za nevěstu, pravděpodobně jejím rodičům. Tj. z těchto souvislostí lze snad usoudit, že u žen se jednalo o více než přijetí do služby -- o jejich zajištění do budoucnosti. Tím snad chtěl Hospodin zajistit, aby v lidu Izrael nebyly žádné bezprizorní ženy, a také žádné bezprizorní děti (tj. s přijetím ženy do služby měl pán právo, ale i zodpovědnost postarat se o zajištění jejích budoucích dětí). Stuart ([2] str. 482-484) upozorňuje na rozdíl mezi normálním manželstvím a přijetím ženy do služby s manželským právem -- tato druhá varianta nezaručovala jejím dětem právo dědit, tj. dětem služebné nebyl rozdělen majetek jejich pána. Na druhé straně (verš 9) žena domluvená pro pánova syna měla statut dcery Izraele, tj. její potomci měli normální dědické právo. Tyto detaily byly pravděpodobně domlouvány už při nástupu ženy do služby, i když po šesti letech mohl pán změnit její situaci, jak naznačuje daný oddíl.
Podle verše 10 pán (nebo jeho syn) mohl mít více žen -- to je zvláštní pokyn, který snad souvisel s prioritou postarat se o všechny ženy v dané společnosti (například povinnost postarat se o manželku svého bratra, pokud ten zemřel -- včetně zplození potomka, kterému by předal část svého majetku a plnoprávně jej prohlásil za syna svého bratra). To znamená, že Pán Bůh tímto pokynem zařídil, aby v Izraeli byl za každou ženu odpovědný vždy nějaký muž, dokud ona sama nebude mít děti, které by o ni pečovaly, až bude starší. V Nové smlouvě je tento model zrušen a převýšen věrností jediné ženě; Ježíš Kristus (Matouš 19,5-9) později říká, že propustit manželku je ústupek, který byl v zákoně pro tvrdost lidského srdce -- neukazuje na Boha a jeho věrnost do té míry, jaký Bůh skutečně je. Snad podobné vysvětlení lze vztáhnout i na tehdejší možnost více žen pro jednoho muže -- bylo cílem zajistit péči o každou ženu a její děti, a tak měla být pospolitost Izraele příkladem věrnosti a péče o druhé. V Nové smlouvě apoštol Pavel v autoritě Ducha svatého píše 1.list Timoteovi 3,2 (v překladu ČSP): má být bezúhonný, muž jedné ženy -- manželství s jednou ženou má charakterizovat křesťana jako příklad pro ostatní.
A poslední věc -- pán nemá prodat (tj. ani provdat) ženu mimo národ Izrael, tj. mimo komunitu lidí, jimž je Hospodin Bohem a kteří věří Hospodinu, a také chtějí zachovat tuto péči o ženy a jejich rodiny. Zodpovědnost za služebníky a jejich rodiny je součástí smlouvy s Bohem -- vše se má dít ve vztahu k Bohu a úctě k životu, který jim on dal (v zaslíbené zemi, do které je přivádí).
Ex 21,12-17: Téma zabití bylo už v knize Exodus aktuální: Mojžíš viděl, jak egyptský dráb bije Hebreje (Ex 2,11-12), tak jej zabil. Druhý den dva Hebrejové bili jeden druhého a Mojžíš chtěl mezi nimi rozsoudit -- tj vidíme, že v Egyptě byli biti (a zabíjeni) Hebrejové (Ex 5,14-16), ale také se bili navzájem (a potřebovali řád i pro bratrské soužití, nikoli jen pro "vnější vztahy").
Mojžíš chtěl kdysi správně zastavit bezprávné bití služebníka, ale možná k tomu použil nepřiměřené zabití drába
(které by zřejmě podle tohoto oddílu bylo charakterizováno jako předem nepřipravené zabití, při kterém (ad verš 13) Bůh dopustil tuto smrt. Viktor Bér ([13],str.60) upozorňuje na W.Proppa, který dává Mojžíšovo zabití do souvislosti s oddílem Ex 4,24-26, kdy sám Hospodin působí jako soudce ve věci Mojžíšova činu zabití). Hospodin nyní v kapitole 21 vydává řadu výnosů pro stejné i podobné situace.
Hebrejský kmen slovesa n-k-h má dvojí překlad: bít nebo zabít, tak jsou některé varianty překladu nejednoznačné. Je možné např. přeložit ve verši 15 kdo by zabil ..., ale z verše 17 vidíme i zmírnění v podobě ponižování, svolávání zla, tj. musí být zabit je trest vyřčený u více úrovní špatného vztahu vůči rodičům.
Stuart, str. 487, upozorňuje, že n-k-h znamená minimálně někoho zmlátit; zlehčování rodičů vidí ne jako odmlouvání v rámci hádky, ale o veřejné vyslovení neúcty vůči rodičům, odmítnutí postarat se o ně v jejích pokročilém věku, apod.
Vidíme zde dva druhy výzev za přečiny zabití -- první je smrt za úkladnou vraždu či únos nebo za přečin vůči nejbližší rodině, druhým trestem (či jeho řešením) je možnost utéct do města za neúmyslné zabití, kde by toho člověka nikdo neměl právo trestat na oplátku (verš 13). Velký trest za vraždu ukazuje na velkou úctu vůči druhému člověku, kterou Bůh žádá. V Nové smlouvě mám za to, že Ježíš Kristus ruší toto provedení trestu ve stejném duchu, jako byl prohřešek, tj. ruší trest smrti a ukazuje mnohem dál než dané storasmluvní přikázání -- na projevování lásky (viz
Matouš 5,38-48) a na velkou úctu k druhému, který má něco proti nám (Matouš 5,23-24).
Verše 16-17 možná mluví o jiné situaci z historie lidu Izraele -- jak Jákobovi synové prodali svého bratra do otroctví Egypta. Bůh jim kdysi už odpustil, když litovali svého činu, ale nyní k celé situaci mluví i ve svém zákoně -- ukazuje její bezprávnost, stejně jako ve verši 17 bezprávnost pohrdání a lhaní vůči rodičům (kterého se též Josefovi bratři dopustili). Díky Bohu, že Pán Ježíš zrušil v Nové smlouvě velice přísný trest tohoto verše za přestupek v této věci. I když list Efezským uvádí páté přikázání i v Nové smlouvě (Ef 6,1-4; patrně proto, že rodiče mohli vychovat děti nejen k jejich užitku ve Staré smlouvě, kdy se prodloužily jejich dny v zaslíbené zemi, ale i dnes je mohou vést k Nové smlouvě záchrany skrze Ježíše Krista), nikde v nové smlouvě se neopakují tresty za projev neúcty vůči rodičům, bez ohledu na vážnost této věci.
Ex 21,18-21: Verše 18-19: mluví o situaci, kdy někdo zraní blízkého člověka a ten nezemře, ale pouze si nese následky, ze kterých se lze uzdravit. Vodítka jsou jasná: původce a) vynahradí druhému dobu nemoci, b) postará se o jeho uzdravení.
Verše 20-21: Zde se opakuje situace z veršů 13-14, ale nyní vůči služebníkům -- situace analogická vztahu lidu Egypta vůči lidu Izraele. Pomstěni v jakém smyslu? Snad ve stejném jako ve verších 13-14, tj. při impulzívním činu útočištné místo, kam pachatel uteče, při promyšleném činu i trest smrti -- toto ustanovení snad mělo bránit služebníky a zastavit pánovo trestání nepřiměřeně. Pokud služebník nezemře, je jasné, že újmu na zdraví lze nahradit propuštěním na svobodu -- verše 26 a 27 mluví o tomto typu újmy.
Ex 21,22-27: Zranění dítěte či ženy je dána stejná vážnost jako zranění muže v Ex 21,12-14.18-21. Ženám i dětem má být prokazována stejná úcta. Protože se mluví o zranění třetího člověka při boji dvou mužů, pravděpodobně by se trest klasifikoval jako trest při nepřipravené újmě. Zákon o odplácení (verše 23-25) měl obecnější platnost než jen v situaci zranění těhotné ženy. Zhruba také říká, že (Stuart, str.492-494) viník by měl být postihnut trestem, který odpovídá bolesti postiženého. Pán Ježíš toto pravidlo odplácení zcela ruší a vyzývá k odpuštění a pokračující službě (Mt 5,38-48); naopak pozitivně formuluje pravidla chování podle Mt 7,12 (Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak i vy jednejte s nimi).
Verše 26-27: přiměřeným řešením újmy na zdraví služebníka či služebné bylo jejich propuštění na svobodu.
Ex 21,28-36: Zákon Izraele pamatoval i na situace, kdy člověka usmrtí nebo vážně poškodí zvíře jiného majitele. Rozlišuje situaci, kdy pán o tomto sklonu svého zvířete nevěděl (verš 28), či věděl (verše 29-30), tj. mluví o zodpovědnosti majitelů za problematická zvířata. Další rozlišení je mezi újmou na lidu Izraele (verše 28-31) a na újmou služebníka (verš 32), a sice v tom, že Hospodinův zákon hájí předem služebníka a předem stanovuje cenu za újmu na zdraví služebníka -- úcta vůči služebníkovi je bráněna, třicet šekelů je velká cena, takže majitel měl dbát na rizika práce, kterou služebníkovi zadává.
Poslední část (verše 33-36) mluví o škodě způsobené zvířeti jiným zvířetem či jámou, kterou někdo vykopal. Lidé si měli dát pozor na zakrytí jam, které měli na svém pozemku (33-34), či na zvířata, která mohla uškodit jiným zvířatům (35-36 ... býk je jen příkladem, ne nutně jediným nebezpečným zvířetem, které může způsobit škodu).