|
Exodus:
úvodem
vznik knihy stručně obsah poselství promluvy přehled literatury Souhrnně v pdf souboru: Poznámky |
Exodus 15
1Tehdy Mojžíš i lid Izraele zazpívali Hospodinu tuto píseň:
Můj vlastní pracovní překlad. © Břetislav Fajmon 2015 (můžete volně šířit s uvedením odkazu na tuto www stránku). |
Komentářové poznámkyBřeťa Fajmon, 8.4.2015 Ex 15,1-21: Lid Izraele zpívá píseň chvály Hospodinu za vítězství, které on vybojoval. Místo skepticismu a beznaděje nyní jsou naplněni bázní a hlubokou důvěrou. Bůh dostál svému slovu, že bude bojovat za ně. Až nyní jsou patrny zpětně Hospodinovy záměry -- to, co se zdálo jako bezvýchodná situace, se ukázalo jako lest válečníka, který chce svůj lid dovést k vítězství. Izrael nyní radostně zpívá, že Hospodin je jeho silou (verš 2). Lid Izraele získává důvěru -- takovou důvěru, že z tohoto mezního skutku záchrany usuzuje, že takto to bude vždycky (verše 6-7 ... ti, co vystupují proti těm, co patří jemu, jsou i Hospodinovi nepřátelé, které on svrhává a stravuje), respektive jejich víra nyní obsáhne i Hospodinův slib, že je uvede do země, kde budou moci žít (verše 13-18). Lid Izraele chválí Boha jako toho, kdo je pánem nad stvořením -- ten Bůh, který nyní zachránil Izrael, také kdysi stvořil nebe a zemi. Tyto náznaky lze vidět v některých slovech písně:
Po dvou výskytech slova "svatý" v Bibli (v Ex 3,15 ... místo, kde se setkal Bůh s Mojžíšem na hoře Choréb, je svaté a Ex 12,16 ... svaté je shromáždění v týdnu nekvašených chlebů, kde si lid Izraele připomíná svou záchranu z Egypta), Exodus 15 obsahuje tři další výskyty. První z nich -- Ex 15,10-12 -- rozšiřuje pohled na slovo "svatý": je překvapivé, že Bůh je svatý ve svém soudu nad svými nepřáteli (a skutek soudu je současně skutkem záchrany utiskovaných). Velikost a důstojnost (verš 7) Boha je v tom, že svrhává své protivníky. Jeho oddělenost, jinakost a jedinečnost spočívá též v tom, že je Soudcem, který koná soud. Další dva výskyty, verš 13 (přivedeš Izrael ke svému svatému příbytku) a verš 17 (ke svatyni, kterou sis připravil k přebývání), mluví pravděpodobně o hoře Sijón v Jeruzalémě, kam Bůh dovede lid Izraele (v tom je potvrzen verš Ex 3,5, že svaté místo, je místo, kde přebývá Bůh a setkává se s lidmi). Souvislost s Novým Zákonem: I jako křesťané můžeme Boha chválit za vysvobození, které nám dává -- naše současná vysvobozování jsou příslibem budoucího vysvobození a uvedení do odpočinku a pokoje. V našem životě má proto místo hudba a chvály, zpívání Bohu (viz [1], komentář k danému oddílu: při chvále jsme zaměřeni na Boha a na to, co dělá on). Hlavně je důležité říci, že záchrana skrze Ježíše Krista je skutkem vysvobození, které je zárukou budoucího plného uvedení do slíbené země. Paradoxně, při smrti Ježíše Krista též platí, že skutek soudu je současně dílem záchrany. Někteří zde namítají: jak je možné, aby Ježíš zemřel místo mne? To přece není žádná spravedlnost, když někdo ve škole má kázeňské problémy, aby za něj byl potrestán nějaký student z druhé třídy (tento model představuje Boha, který prostě musí dát ránu. Ať už viníkovi nebo nevinnému. Takovýto Bůh nedokáže odpustit jen tak … Skutečně je spravedlivé, aby za viníka trpěl nevinný? Řeší to problém hříchu? ... myšlenky a ilustrace vzaty z materiálu Milana Barboříka o hříchu (studium číslo 2).). Předchozí námitka nemá váhu kvůli křesťanskému učení o Trojici -- když Bůh potrestá Krista, tak nepotrestá mého bratra nebo studenta ze druhé třídy, ale potrestá sám sebe (Ježíš Kristus v tom příměru musí být učitelem, vůči kterému se daný student hříšník provinil). Není zde problém, protože hříchem urážíme přímo Krista i Otce i Ducha, všichni tři o tom vědí a všech třech se to týká (To, co se odehrálo v životě Ježíše Krista, a dopad jeho života pro nás nelze vysvětlit běžným potrestáním někoho jiného místo mne -- klíčové na celé věci je, že tím potrestaným je Bůh. Celý příběh o trestu pro nezdárného školáka je věrnou ilustrací jen tehdy, pokud do něj zakomponujeme Trojici a vzkříšení z mrtvých, např.: Studenti nemají rádi svého učitele, který je usvědčuje z jejich lajdáctví a nedospělosti, a tak se domluví a učitele zabijí. On ale vstane z mrtvých, protože existuje spravedlnost a smrt nemůže udržet nevinného ve své moci). Lidé zhřešili tím, že přestoupili Boží přikázání. Bůh i tak přichází k lidem v osobě Ježíše Krista a usiluje o vztah s nimi. Lidi jej ovšem mají v nenávisti a zabijí jej. Bůh přichází k lidem a nechá se od nich soudit. Lidi projevují svou povahu a zlé srdce a zabíjejí samotného soudce. Bůh ale vstane z mrtvých a říká, že nikdo další už zemřít nemusí -- jestli totiž byl potřeba nějaký trest, on jej vzal na sebe; pokud bylo potřeba zaplatit nekonečnou sumu, on ji zaplatil sám penězí, které nikdo z nás neměl, ani ti nejbohatší. Jak je na smrti Ježíše vidět lidská nenávist a ohavnost hříchu, který zabíjí nevinného Boha, stejně mocně je vidět i Boží láska a její krása, Bůh totiž prohlásil, že tato smrt je dostatečná a žádné další smrti není třeba. Hřích musel být potrestán, ale Bůh říká: Já jsem zemřel namísto vás -- a naplnil jsem všechna přikázání také namísto vás. Chcete-li mít tuto novou kvalitu života, která největší skutek bezpráví obrací v největší skutek lásky, přijďte ke mně. Já stále stojím o to žít s vámi. Možná, že Trojiční dynamika je ještě trochu jiná, moc nejsme zvyklí v ní uvažovat, například: Otec stvořil svět pro to, aby byl jeho obrazem, a stvořil lidi pro Krista. Lidi ale odmítli žít s Kristem a odešli od Boha. Kristus přesto přišel za lidmi a svým životem i smrtí za ně prokázal svou lásku k nim a to, že se jich nikdy nevzdá -- že ubrání každý satanův argument. Pokud satan řekne, že spravedlnost musí být naplněna dokonalostí, Ježíš řekne, že on sám je za nás dokonalý (a my jsme ukryti v něm); pokud satan řekne, že trest za hřích musí být smrt, Ježíš řekne, že vzal tuto smrt sám na sebe (a zemřel místo nás). Tak Ježíš Kristus obhájí každou satanovu výtku a obžalobu. V zázraku přechodu lidu Izraele a zániku faraonovy armády je teprve završeno vyvedení z Egypta, které ve svém zárodku započalo v Exodu 1. Všechny rány, které dopadly na Egypt, by byly marné, kdyby ke konečnému vysvobození nedošlo -- Bůh tak potvrzuje svou velikost a důstojnost a stálost, ve které dostál svému slovu. Tyto události nás mohou povzbudit na naší vlastní cestě: a) smrt je situací, kdy je člověk zatlačen životem do neřešitelné situace, ve které si sám nedokáže pomoci -- zdá se nám nemožné, že by nás Bůh mohl provést smrtí k novému, pokračujícímu životu. Přesto událost exodu podává svědectví, že ani v této klíčové bezvýchodné situaci nemusí přestat naše očekávání a naděje (Většinou je k okamžiku smrti přirovnáván až přechod Jordánu v knize Jozue před obsazením Kenaanu -- kdy Izrael vešel do odpočinutí, které Bůh připravil. Nicméně bychom mohli též říci, že podobně jako exodus byl počátkem života lidu Izraele s Bohem, i náš průchod smrtí je počátkem nového života v plnosti. Žalm 23 mluví o cestě údolím stínu smrti, a je tak dobrým Hospodinovým slovem provázejícím na této cestě.). b) Pro mnohé je událost exodu především předobrazem jejich vlastního začátku života s Bohem. Někdy prožíváme podobné pocity jako Izraelci, které dostihla faraonova armáda. Na začátku života s Bohem se nám zdá propast mezi námi a Bohem nepřekonatelná: jak by nám mohl On odpustit? Jak by nás mohl provést k novému životnímu stylu? Sami nevidíme ani na krok, spíše vnímáme bezvýchodnost situace. Přesto provedení lidu Izraele vodou svědčí o tom, že Bůh má moc provést v našem životě radikální změnu. Co se týká naprostého začátku, lze se hodně učit z podobenství o marnotratném synu (užito v komentáři David Garland: Mark, edice NIVAC, 1996, myšlenky k veršům Mk 1,14-15): Když na začátku svého setkání s Bohem přiznáváme, že jsme před ním chudí a nemáme nic, On se nám nevysměje, naopak -- jako otec v tom podobenství nás chce skutečný Otec přijmout, i když jsme svá obdarování a úkoly promarnili. Bůh jak svým odpuštěním, tak svou pomocí překonává bariéry, třebaže pro nás lidi je to zprvu nepředstavitelné. Ex 15,22-27: Cesta lidu Izrael do slíbené země pokračuje. Ale tři dny po zázračném přechodu Rákosového moře přichází další zkouška (Ex 15,25): lidé nemají vodu a přicházejí k místu, kde je voda hořká. Odehrává se situace podobná první Egyptské ráně (Ex 7,21); kdysi egypťané, a nyní ani lid Izraele nemohli pít vodu. Začínají reptat, ale Bůh se stará o to, co potřebují. Nejen že je nezasáhly rány Egypta, Bůh dělá něco víc: proměňuje hořkou vodu ve zdravou (Ex 15,26) a ukazuje, že se chce starat o ty, co jej následují (viz [1],str.323: Bůh nejen že nedává prokletí egyptských ran, on dělá naprostý opak -- přináší požehnání, dává dobré dary). Při následování Hospodina a jeho pokynů si lid Izraele přivlastní požehnání, které Bůh připravil. | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Diskuse: Vstup do diskuse: | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||