|
Exodus:
úvodem
vznik knihy stručně obsah poselství promluvy přehled literatury Souhrnně v pdf souboru: Poznámky |
Exodus 1
1Toto jsou jména Izraelových synů, kteří přišli do Egypta s Jákobem, každý z nich se svou rodinou:
2Rúben, Šimeón, Lévi a Juda, 3Isachar, Zabulón a Benjamín, 4Dan a Neftalí, Gád a Ašer.
5To byli všichni, kteří vzešli z Jákoba, celkem sedmdesát duší, až na Josefa, který už byl v Egyptě. 6A zemřel Josef a všichni
jeho bratři a celá jejich generace. 7Ale jejich potomci se rozplodili a rozmnožili -- stali se velmi početným lidem, až se jimi naplnila země. Můj vlastní překlad. © Břetislav Fajmon 2012 (můžete volně šířit s uvedením odkazu na tuto www stránku). |
Komentářové poznámkyBřeťa Fajmon, 8.1.2012 Ex 1,1-7: Děj knihy Exodus pokračuje, přesně tam, kde kniha Genesis celý popis událostí zanechala -- smrtí Josefa, Jákobova syna. Jákob, kterému Hospodin změnil jméno na Izrael (= zápasí Bůh, bojuje Bůh), zanechal své potomky v Egyptě, když jej Hospodin ujistil, že se o ně postará. A skutečně můžeme z verše Ex 1,7 vycítit, že ze 75 lidí (Jákob + Josef + Josefova žena a dvě děti + popisovaných sedmdesát lidí) vzešel zatím v Egyptě početný lid. Celý verš Ex 1,7 je ozvěnou Hospodinových slov požehnání z Genesis 1,28: 'Ploďte se, množte se a naplňte zemi'. Slovy Žalmu 3,9: `Na tvém lidu spočívá tvoje požehnání`. Hospodin přijal syny Izraele za lid, kterému slíbil, že bude žehnat. Ex 1,7 je tohoto požehnání záznamem -- vidíme, že z Jákoba vzniká celý národ, který bude též všude nazýván Izrael. Klíčovým tématem první kapitoly je: rozmnožil, znásobil, velmi mnoho – tyto výrazy jsou v různých obměnách a opakováních v kapitole obsaženy asi třináctkrát. Je zde důraz na znásobení Hospodinova požehnání navzdory útlaku vedenému proti Izraeli. Čtenář záznamu o požehnání vyjádřeného velkým počtem potomků má zde vyrozumět, že Hospodin byl věrný svému slibu, který řekl praotcům tohoto národa Abrahamovi (Gn 12,2; 15,5; 17,6-8; 22,17-18), Izákovi a Jákobovi -- rozmnožení jejich potomků bylo jedním z proudů tohoto slíbeného požehnání. Dalším z proudů byla země, kterou Bůh slíbil jim dát (zejména Genesis 15), třetím proudem bylo, že Hospodin bude bojovat za lid Izrael (viz např. už citované místo Gn 22,17-18), čtvrtým proudem bylo, že Hospodin bude vyučovat lid spravedlnosti (nepřímo v Gn 18,18-19; přímo v Gn 18,25 -- Hospodin je soudcem veškeré země) Tyto čtyři linie požehnání lze vyčíst v životě jak praotců Izraele, tak v životě vznikajícího národa Izrael jako celku. Ex 1,8-14: Farao celkem nelogicky a protiprávně (verš 10) zotročuje Izraelský lid, i když oni status otroků nikdy neměli (viz [13], str. 53-55: Podle Gn 47,11 víme, že farao dal Jákobovi trvalé vlastnictví v zemi Gošen, neměli tedy statut otroků). Paradoxní je zde zotročení a kruté zacházení, které má zabránit nenávisti (takové jednání přece nenávist vyvolává!). Farao začíná svou likvidační válku proti Izraeli. Když oficiální moc ve státě likviduje nějakou etnickou skupinu, mají šanci? Zastane se jich někdo? Jak říká Viktor Ber ([13]), farao sice chtěl jednat moudře, ale sám započal řetěz událostí, který se časem ukázal jako ne příliš moudrý -- stál jej život. Jak říká kniha Přísloví (Př 1,7 v překladu ČEP): Počátek poznání je bázeň před Hospodinem -- a ta asi faraonovi chyběla, takže navzdory svému vysokému postavení ani nezačal vlastně být moudrým. Ex 1,15-22: Na začátku knihy Exodus vidíme, jak se stupňuje útisk Izraele: a) nejdříve jsou podrobeni těžké robotě (Ex 1,11); b) následuje surové zacházení (Ex 1,13-14); c) rozkaz porodním bábám k zabíjení synů (Ex 1,15-16); d) a konečně, když porodní báby odmítaly faraona jako autoritu, on přikázal všem Egypťanům, aby usmrtili každého hebrejského novorozence mužského pohlaví v Nilu oni sami (verš 22). Druhým klíčovým slovem první kapitoly je strach (1,12) či bázeň (1,17.21) -- Egypťané měli strach ze synů Izraele, porodní báby prožívaly bázeň před Bohem. Strach vedl Egypťany k nastolení protiprávní likvidační války (a nakonec ke smrti faraona a všech prvorozených Egypta), strach porodních bab vedl k životu mnohých, a také k životu jejich vlastních rodin (možná Bůh prokázal porodním pomocnicím dobro i v tom, že je zázračně ochránil před zlostí faraona, když odmítly poslechnout jeho protiprávní rozkaz). Ve svém rozhodování stály porodní pomocnice mezi dvěma autoritami -- autoritou faraona, nejvyšší státní moci Egypta (ten jim přikazoval zabíjet syny hebrejů), a autoritou Boha, který stvořil život, který sám stál za rozmnožením počtu Izraelského národa a který měl s tímto národem svůj plán. V tomto konfliktu autorit báby poslechly Boha, který není jen králem poloviny pozemského světa (jako tehdy farao), ale světa celého. Pokud největší zákonná autorita v zemi ukotvila do svých vyhlášek a stanov smrt Izraele, pomocnice četly ve svém svědomí jiný zákon, který vydala ta největší autorita na nebi i na zemi. Boží bázeň tedy neznamená 'strach a děs před Bohem'. Bázeň před Bohem je spíše úctou, která přesahuje všechny ostatní úcty a autority. Vidíme, že v životě porodních pomocnic se Boží bázeň projevila velmi konkrétně a prakticky -- poslechly Boha i v situaci, která pro ně byla nevýhodná a riskantní. A co Egypťané? Měli Egypťané ve svém srdci Boží bázeň v konfliktu s rozkazem faraona (1,22)? Pokud faraona poslechli a protiprávně zabíjeli děti, Bůh pak později odpovídajícím způsobem vedl svou při pravdy a práva už nejen s faraonem, ale s celým Egyptem. Jakou roli hraje pravda, právo a spravedlnost v mém životě? Koho autoritu poslouchám? Jsem jen tím, kdo jde cestou nejmenšího odporu, tj. cestou, kdy se podřídím té nejbližší autoritě větší než já, nebo se ptám na právo a spravedlnost, které vydala ta nejvyšší autorita všech autorit? A když jsem sám, jednám jen podle autority sebe sama, nebo jsem si vědom, že i když jsem sám, vlastně sám nejsem? Dobrým místem v jiné biblické knize, knize Kazatel, je následující oddílek (Kazatel 8,11-13 v překladu ČEP): Poněvadž nad zločinem není hned vykonán rozsudek, tíhne srdce lidských synů k páchání zla. Přestože hříšník páchá zlo stokrát a lhůta se mu prodlužuje, já vím, že dobře bude těm, kdo se bojí Boha, těm, kdo se bojí jeho tváře. Avšak svévolníkovi se dobře nepovede, život se mu ani o den neprodlouží, bude jako stín, protože nemá bázeň před Boží tváří. Zatímco Exodus 1 mluví případu odolání tlaku zvnějšku, Kazatel 8 nabádá k odolání tlaku uvnitř našeho srdce. Při obojím tomto napětí je dobrým vodítkem právě bázeň před Bohem. Velkou lekci o Boží bázni se můžeme učit také ze života prapředka národa Izrael, Abrahama -- v Gn 22,1-12 Bůh oceňuje, že Abraham úctu vůči Bohu dává na první místo ve svém životě, i před svého syna, kterého miloval, který byl tím nejdražším, co měl. Několik slov závěrem: Situace lidu Izrael v Exodus 1 (tichá vyhlazovací válka, kde nevraživost se stupňuje), kromě toho, že se udála v historii, je dobrou ilustrací našeho vlastního příběhu vysvobození, ve kterém se můžeme ocitnout -- jedná se o vysvobození v situaci, ve které si nejsme schopni sami pomoci. Křesťanské poselství je dobrou zprávou, nikoli dobrou radou (viz [21], str. 14-15). Poselství křesťanství není 'když budeš dělat to a to, tak si sám pomůžeš' -- to by byla pouze dobrá rada. Poselstvím křesťanství je dobrá zpráva: v situaci, kde ses už tolikrát snažil, nebo kde nevidíš řešení ve svém otroctví (emocionálním, ekonomickém, nebo jiném), přichází Ježíš Kristus, aby nám nabídl sám sebe -- vztah s ním, kdo byl jediným člověkem bez hříchu, bez zraňování druhých lidí nebo Boha. | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Diskuse: Vstup do diskuse: | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||