|
Exodus:
úvodem
vznik knihy stručně obsah poselství promluvy přehled literatury Souhrnně v pdf souboru: Poznámky |
Exodus 2
1Šel muž z domu Lévi a vzal si ženu z kmene Lévi,
2která počala a porodila syna. Viděla, že je krásný, a tak jej skrývala tři měsíce. 3Když už jej nemohla déle ukrývat, vzala papyrovou ošatku, vymazala ji
asfaltem a smolou, položila do ní chlapce a dala ošatku do rákosí na břehu Nilu. 4Jeho sestra se postavila opodál, aby věděla, co se s ním děje. Můj vlastní překlad. © Břetislav Fajmon 2012 (můžete volně šířit s uvedením odkazu na tuto www stránku). |
Komentářové poznámkyBřeťa Fajmon, 24.1.2012 Ex 2,1-10: Není známo, jak dlouho trval útlak lidu Izrael. Genesis 15,13 naznačuje, že tento útlak mohl trvat i větší část doby, kterou pobýval lid v Egyptě. V každém případě dále kniha Exodus mapuje narození Mojžíše a jeho záchranu před smrtí (ten, kdo později se stane nástrojem záchrany, nyní sám potřeboval být zachráněn). Není zde řečeno moc, události jsou stručně vykresleny. Jen použití slova "tévá" pro ošatku by mělo ve čtenáři rezonovat -- toto slovo je v Bibli použito na jediném dalším místě, a sice o arše, ve které Bůh zachránil Noeho před potopou. Tak i když v těchto deseti verších není zmíněn Bůh, je skryt v pozadí událostí -- stejně jako kdysi dal milost Noemu a zachránil jej před potopou (Genesis 6--9), i nyní Bůh chrání Mojžíše, který se má stát jeho nástrojem. Jak rozumět verši Ex 2,2, společně ještě ve vztahu s blízkou citací v dopise Židům (Žd 11,23), že Mojžíšovi rodiče si dítě ponechali, protože viděli, že je "krásné" (podle ČSP) či "vyvolené" (podle ČEP)? Znamená to snad, že když dítě se nezdálo rodičům krásné či vyvolené, tak s lehčím srdcem mohli poslechnout faraonovo nařízení o zabíjení chlapců? Co si máme odnést z Ex 2,2; Žd 11,23? Mám za to, že ta myšlenka v dané větě je tak trochu skrytá -- vyvolený a krásný je totiž u Boha každý člověk. V tom smyslu, že každý člověk už při svém narození je povolán k jistému záměru -- k životu s Bohem a k určitým úkolům, které jsou pro něj jedinečné (Peter Enns, viz [1], komentář k danému verši, to potvrzuje slovy: 'kterým rodičům by se jejich dítě nezdálo krásné?') O to smutnější je fakt, že my lidé dnes některým dětem nedovolíme ani se narodit, natož abychom jim pomohli Hospodinovy záměry pro jejich život uskutečnit. Doba je jiná, ale mít děti a dobře je vést vyžaduje stejně velkou odvahu jako v době Mojžíše. A Mojžíšovi rodiče stáli před podobnou volbou jako porodní asistentky v Exodus 1: budou se bát Boha a pomohou Mojžíšovi, aby poznal Hospodina (a dostal možnost přijmout Hospodinovo povolání a přidat se k jeho záměrům pro svůj život), nebo se zaleknou faraonova nařízení a podlehnou strachu o sebe sama? Jeho rodiče projevili víru -- věděli, že Bůh má záměr se životem jejich dítěte. Stejnou víru u svých dětí můžeme projevit i my dnes. Naše dobrota a krása je v tom, že Bůh má s naším životem záměr -- to je důvod, proč žít a nechat žít. V dnešní době je pro nás nebezpečím to, že kult krásy či kult obdarování se stane cílem sám o sobě. Měli bychom si čas od času položit otázku: k čemu mne Bůh vede? Jaký má Bůh záměr s mým životem? Víme, kterým směrem Bůh směruje náš život a k čemu chce naše jedinečné dary použít? Ex 2,11-15: Vidíme zde velkou Mojžíšovu touhu pomoci "svým bratřím" -- lidu Izrael. Lze očekávat, že Mojžíš nebyl příliš velký, když jej jeho skutečná matka předala faraonově dceři (mohl mít dva, tři, čtyři roky (viz [1], str. 63, kde je zmíněn Driverův odhad čtyři roky, či Houtmanův odhad 2-3 roky vzhledem k běžné praxi kojení dětí v té době), ale stejně se dozvěděl, z jakého lidu pochází. Ani faraonova dcera před ním nezakrývala jeho původ, jak je zřejmé ze jména, které mu dala. Mojžíše Bible vyzdvihuje jako toho, který, ač mohl strávit život v klidu faraonova paláce, dává svůj život k dispozici (Židům 11,24-25). Bez ohledu na interpretaci toho, proč a jak Mojžíš zabil Egypťana, vidíme v Mojžíšově srdci velkou touhu pomoci, ustanovit právo -- nejen právo vůči mezi Egypťany a lidem Izraele (verš 11 ... nechci potvrzovat Mojžíšův impulzívní čin -- mnozí komentátoři souhlasí v tom, že byl zřejmě nepřiměřený; chci jen vyzdvihnout touhu zabránit bezpráví, i když asi vyústila v nevhodný čin, který se práva nedržel), ale též touhu prosadit právo mezi lidmi z Izraele navzájem (verš 13: Pokud se shodneme v tom, že Mojžíšův čin zabití byl spíše negativní, lze nicméně v této kapitole vidět pečeť pravosti historického textu: budoucí vůdce Izraele není přikrášlen, je zobrazen se svými chybami, svou impulzívností. Je to jeden z vnitřních důkazů, že svědectví Bible bylo pravdivě předáváno z generace na generaci, nikoli vymyšleno a vyhlazeno). V každém případě z dosavadního textu můžeme vidět, že Mojžíš neměl moc zachránit svůj lid. To je důležité pro další vývoj událostí -- to, že došlo k vysvobození Izraele z Egypta, není Mojžíšovou zásluhou. Mojžíš se přesvědčil, že sám Izraeli pomoci nedokáže. Podobně ani my lidé v mnoha klíčových věcech nedokážeme zachránit ani sami sebe, natož pak někoho dalšího (Richard Rohr uvádí v jedné ze svých knih, myslím, že se jedná o Everything belons (v češtině: Všechno má své místo), že naše největší problémy jsou na takové rovině, kterou nedokážeme vyřešit sami svým přemýšlením nebo svou snahou -- potřebujeme pomoc zvenčí, potřebujeme milost)). A co se týká toho klíčového rozhodnutí, záchrany sebe sama pro věčný život, ani to nedokážeme my sami (ani svým polepšením, ani nakupením dobrých skutků). Jedinou nadějí pro nás je, když by se Bůh rozhodl, že chce, abychom konkrétně vy a já s ním strávili věčnost, odpustil by nám veškerý náš hřích a přijal by nás k sobě, za své syny a dcery. Ex 2,16-25: Slova verše 25 (pohlédl na potomky Izraele a poznal je) nelze chápat v tom smyslu, že by Bůh po sto dvě stě let nevěděl, co se děje s potomky jisté rodiny -- je zde pouze v lidské řeči vyjádřeno, že Bůh pohlédl na utrpení Izraele a chystá se s ním něco udělat: chystá se uplatnit právo pro tento národ. Kdybychom nemluvili o Bohu v našich lidských slovech a termínech (pohlédl, vzpomněl si, poznal), tak nemůžeme o Bohu mluvit vůbec -- jen prostě lidskými slovy je zde vyjádřeno, že Bůh bude jednat (v této souvislosti je vhodné zmínit překlad ČEP, který uvedená surová slovíčka překládá velmi poeticky a lze jej těžko překonat: Bůh se rozpomněl na svou smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem, Bůh pohleděl na syny Izraele, Bůh se k nim přiznal). Bůh zná každého z nás a ví o naší situaci. Jeho čekání mělo svůj důvod: kromě toho, že v budoucí domovině Izraele (v zemi Kenaán) přesáhla nepravost a zlovůle původních obyvatel míru stanovenou Hospodinem (Gn 15,16), tak také nastal okamžik, aby Bůh oslovil lidský nástroj svých záměrů -- Mojžíše. Důvodem Hospodinova čekání je jeho milosrdenství (2.list Petrův 3,9 podle ČEP Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání). Bůh čekal, až se naplní jistá míra, než přikročil k soudu nad Egyptem. Bůh určuje to správné načasování svých záměrů. Pošle k novému králi Egypta Mojžíše, který na faraonově dvoře vyrostl, a proto dobře ví, jak to tam chodí. Ale ještě dříve jej bude muset přesvědčit, že jej opravdu k záchraně "jeho bratrů" povolal. Bůh znal Mojžíšovo srdce a viděl jeho touhu pomoci lidu Izraele (Ex 2,11.13.22). Dokonce jméno Mojžíšova syna naznačuje, že Mojžíš svým srdcem byl někde jinde než v zemi Midján -- a později si touhu jeho srdce použil. Mojžíš ovšem strávil v zemi Midján zhruba čtyřicet let. Bylo to proto, že Bůh chtěl "vyléčit" Mojžíšovu prudkost a prchlivost? Možná i to bylo součástí Hospodinova načasování (viz [7] -- Jerome Daley na mnoha biblických postavách ukazuje, že je téměř pravidlem u každého člověka, kterého si Bůh zvláštním způsobem použil, že v jejich životě bylo delší období čekání, než nastalo období jejich intenzivní služby či zviditelnění jejich povolání). Hospodin ví, co je v našem srdci, má moc použít naše touhy a obdarování, i když jsme je už třeba ve svém životě zneužili, či částečně promrhali. Několik slov závěrem: Kdybych měl vztáhnout tento záznam Staré Smlouvy na křesťanské poselství Nové Smlouvy, zde je tím povolaným zachráncem Ježíš Kristus, a ta záchrana, ke které zve, je záchranou od hříchu. Ježíš Kristus nemusel být někde na poušti, aby se zklidnila jeho povaha, protože on dělal přesně to, k čemu ho Bůh, jeho Otec, vedl. Přišel do tohoto světa tichý a nepoznaný, dozvědělo se o něm jen pár lidí v Betlémě, kde se narodil. Roy Hession dobře vystihuje, jakou roli hraje Ježíš Kristus ([21], str. 27): Ježíš Kristus 'je odborníkem v oblasti hříchu; hřích ho nešokuje ani nepřemáhá, protože v něm samém je dokonalá odpověď ... Není známý kvůli počtu dobrých křesťanů, které by spokojeně poplácával po zádech - nikdo z nás na to není dost dobrý - ale kvůli hříšníkům, které zachraňuje, přestoupením, která odpouští, nepořádkům, které uvádí do pořádku, vztahům, které uzdravuje, a plností svého života, který vlévá do jinak prázdných srdcí.' | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Diskuse: Vstup do diskuse: | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||