¹Nechci tedy, bratři, abyste nevěděli, že vaši otcové byli všichni pod oblakem (Hospodinovým) a všichni prošli skrze moře, ²a všichni byli pokřtěni v Mojžíše skrze oblak a skrze moře, ³a všichni jedli tentýž duchovní pokrm ⁴a pili tentýž duchovní nápoj. Pili z duchovní skály, která šla s nimi, a tou skalou byl Kristus. ⁵Ale v mnohých z nich nenašel Bůh zalíbení, byli rozeseti na poušti.

⁶Ti se stali pro nás výstrahou, abychom nebyli těmi, kdo touží po špatných (věcech), jak i oni zatoužili. ⁷Ani nebuďte modláři, jako (byli) někteří z nich. Jak je psáno: Usedl lid, aby se najedl a napil, a povstali k tanci. ⁸Ani nesmilněme, jak někteří z nich smilnili, a zemřelo jich jeden den dvacet tři tisíc. ⁹Ani nepokoušejme Pána, jak někteří z nich pokoušeli, a od hadů hynuli. ¹⁰Ani nereptejte, jak někteří z nich reptali a byli zahubeni zhoubcem.

¹¹Tyto věci se jim staly jako výstraha, byly napsány k varování nás, ke kterým přišel konec věků. ¹²Proto ten, kdo se domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nespadl. ¹³Nezastihla vás (jiná) zkouška než lidská. Ale věrný je Bůh, který nedopustí, abyste byli zkoušeni více, než můžete, a se zkouškou připraví i východ, který je možné snést. ¹⁴Proto tedy, moji milí, utíkejte před modlářstvím. ¹⁵Jako k rozumným (k vám) mluvím: Posuďte, co říkám.

¹⁶Kalich chvály, který chválíme -- což (to není) společenství krve Krista? Chléb, který lámeme -- což to není společenství těla Krista? ¹⁷Tedy my mnozí jsme jeden chléb, jedno tělo. Všichni tedy máme účast na jednom chlebu. ¹⁸Hleďte na Izrael podle těla: Což nejsou ti, kdo jedí oběti, společenstvím oltáře?

¹⁹Co tedy říkám? Co je maso z pohanských obětí? A co je modla? ²⁰To, co obětují, obětují zlým duchům, a ne Bohu. Nechci, abyste byli společníky zlých duchů. ²¹Nemůžete pít kalich Pánův i kalich zlých duchů. Nemůžete mít účast na pokrmu Pánovu a pokrmu zlých duchů. ²²Nebo podnítíme Pána k hněvu? Copak jsme silnější než on?

²³Všechny věci jsou dovoleny, ale ne všechny věci jsou užitečné. Všechny věci jsou dovoleny, ale ne všechny věci budují. ²⁴Nikdo ať nehledá to, co je jeho, ale to, co je bližního.

²⁵Vše na trhu prodávané jezte, a nic nezkoumejte skrze svědomí. ²⁶Pánova je země a její plnost. ²⁷Jestliže někdo z nevěřících vás zavolá a chcete jít, jezte vše, co je vám předkládané, a nic nezkoumejte skrze svědomí. ²⁸Ale jestliže vám ale někdo řekne "Toto je maso z pohanských obětí", nejezte kvůli tomu, kdo vám to řekl, a kvůli svědomí. ²⁹A to ne kvůli vašemu, ale kvůli svědomí bližního. Vždyť proč by měla být moje svoboda pohoršením pro druhé svědomí? ³⁰Jestliže mám účast na milosti, proč bych měl být pohoršením ohledně toho, za co vzdávám díky?

³¹Ať tedy jíte či pijete či cokoli činíte, všechny věci čiňte ke slávě Boží. ³²Buďte bez pohoršení i Židům i Řekům i církvi Boží. ³³Jako i já ve všech věcech myslím na všechny, nehledám jen svůj užitek, ale užitek všech, aby byli spaseni.

Komentářové poznámky

Pavel se v 10. kapitole, stejně jako v té 8., zabýval otázkou, zda křesťané mohou jíst maso, které bylo použito při obětech v pohanských chrámech. Jednoznačně zakazoval účast křesťanů na pohanském kultu (10,1-22), a pak ve verších 10,23-11,1 hledal schůdná řešení problému křesťanů s masem, které pocházelo z obětí v pohanských chrámech a které se díky jeho nízké ceně v korintské společnosti běžně používalo, prodávalo se na trzích a vařilo v domácnostech. Hledal taková řešení, aby mezi bratry v křesťanské obci nedocházelo k pohoršení: Každý ať má ohled na druhého. V 10,26 připustil: Jezte všechno, co se prodává v masných krámech, a pro své svědomí se nepotřebujete na nic ptát. Naproti tomu, byl-li křesťan někým upozorněn, že se jedná o maso z oběti v pohanském chrámu, pak Pavel požadoval, aby křesťan maso odmítl s ohledem na svědomí toho, kdo ho na původ masa upozornil.

Jsme tu svědky procesu Pavlova hledání norem chování křesťanů v pohanském prostředí. A jak uvidíme v následujících verších, není při tomto hledání ani populistou, ale ani demagogem.

Varování před modloslužbou

1 Chtěl bych vám připomenout, bratří, že naši praotcové byli všichni pod oblakovým sloupem, všichni prošli mořem, 2 všichni byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem, 3 všichni jedli týž duchovní pokrm

naši praotcové – pateres hénón pantes – otcové nás všech – Pavel označil Izraelce, kteří putovali pouští, jako otce všech křesťanů, ať ti byli původem židé nebo pohané. Vyvrcholení a dokonání dějin vyvoleného izraelského národa viděl v Ježíši Kristu a Kristovu církev chápal jako nový Boží lid, nový Izrael. To, co Hospodin učinil na Sinaji s Izraelci, interpretoval Pavel jako předobraz Božího jednání s církví. Uváděl paralely Mojžíš – Kristus, přechod mořem – křest, mana na poušti – eucharistický chléb. Ze svého výkladu starozákonních textů vyvodil svá napomenutí týkající se korintské církevní obce.

pod oblakovým sloupem – oblak byl znamením přítomnosti Hospodina, a také jeho ochrany a pomoci.

všichni prošli mořem – Izraelci byli pod zvláštní ochranou Boha, který je převedl Rákosových mořem při jejich východu z Egypta.

byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem – eis ton Móusén ebaprisanto – doslova v Mojžíše ponořeni. Je použito slovo baptizó – ponořit, potopit. Když Pavel použil tento obrat, znamenalo to, že se Izraelci přítomností Boha v oblaku a svým průchodem Rákosovým mořem stali Božími vyvolenými ve svém spojení s Mojžíšem, Hospodinovým vyvoleným.

Pavlem použitá formulace byla utvořena podle starokřesťanské formule křtu v Krista. Jak to čteme v Řím 6,3: ... pokřtěni v Krista Ježíše – doslova ponořeni v Krista Ježíše. Přechod Izraelců mořem chápal Pavel jako paralelu křtu v Krista: Přechod Rákosovým mořem byl ponořením izraelského národa v Mojžíše a křest byl ponořením v Krista. Hlavním důvodem tohoto srovnání byla skutečnost, že v obou případech šlo o záchranu Bohem. Izraelci byli zachráněni od otročení Egyptu a křesťané jsou zachráněni od otročení hříchu.

duchovní pokrm – chléb z nebe, mana, to byl ten pokrm pocházející od Boha (pneumatikos – duchovní), kterým Hospodin sytil svůj lid na poušti. Toto darování chleba z nebe bylo pro Pavla předobrazem Ježíšova obdarování apoštolů při Poslední večeři, kdy jim svěřil tajemství chleba eucharistického.

4 a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus.

skály, která je doprovázela – je použito sloveso akoloutheó – následovat, doprovázet. Pavel tady použil legendární židovskou tradici, podle níž skála, z níž tryskala voda, doprovázela Izrael pouští.

tou skálou byl Kristus – tento Pavlův výklad má paralelu u židovského filosofa Filona Alexandrijského, který skálu na poušti provázející Izraelce vykládal jako Boží moudrost, která preexistuje od počátku a existuje do věčnosti. (Filón Alexandrijský – asi 25 př. n. l.-50 n. l. – byl filozofem a historikem v alexandrijské židovské diaspoře.) (Poznámka redakce: Další roviny významu, viz Thiselton 2000, str. 727-730: a) Pavel může mluvit i o Kristově věčné preexistenci, a tím trochu zesiluje Filónův obraz Boží moudrosti; b) Pavel uvádí typologické souvislosti mezi zkušeností Izraele v historii a zkušeností církve v Korintu (viz též verš 3 výše a viz Schrage: podobně jako kdysi Izrael dostával milost pokrmu many, nyní církev dostává milost Pánovy večeře).

5 A přece se většina z nich Bohu nelíbila; vždyť poušť byla poseta jejich těly‘.

V Nu 14,27 čteme: Jak dlouho mám snášet tuto zlou pospolitost, která proti mně stále reptá? Důsledkem stálého reptání Izraelců bylo Hospodinovo rozhodnutí: Proto žádný z mužů, kteří viděli mou slávu a má znamení, jež jsem činil v Egyptě i na poušti, a pokoušeli mě už aspoň desetkrát a neposlouchali mě, nespatří zemi, kterou jsem přísežně zaslíbil jejich otcům (Nu 14,22-23). Tak Izraelci, Boží vyvolení, nespatřili zemi zaslíbenou, ale zemřeli na poušti. Hospodin rozhodl: Na této poušti padnou vaše mrtvá těla, ...vás všech od dvacetiletých výše, kdo jste proti mně reptali (Nu 14,29).

Pavel tímto veršem varuje, že tak, jak se vedlo Izraelcům na poušti, tak by se mohlo vést i křesťanům v Korintu, pokud by nepřestali pokoušet Boha.

6 To vše se stalo nám na výstrahu, abychom nezatoužili po zlém jako oni.

jako oni – Pavel ukazoval na žádostivost Izraelců, na jejich touhu po egyptských hrncích masa: Kéž bychom byli zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme sedávali nad hrnci masa (Ex 16,3).

nezatoužili po zlém – události týkající se Izraelců putujících pouští do jim zaslíbené země Pavel vztáhl jako výstrahu na korintské křesťany, jimž bylo zaslíbeno Boží království. Byl totiž přesvědčen, že Boží jednání s člověkem zůstává stálé, a stálé zůstává i lidské pokušení, a tedy ohrožení. A do tohoto ohrožení zahrnul i sebe, když použil první osobu množného čísla: mé einai hémas epithymétas kakón – nebyli my žádostiví zlých věcí.

7 A také nebuďte modláři jako někteří z nich, jak je psáno: ‚Usadil se lid, aby jedl a pil, a potom povstali k tancům.‘

Pavel varoval před modloslužbou a volně citoval příběh o zlatém býčkovi Ex 32,4-6:

(Áron) odlil ... sochu býčka. A oni řekli: „To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“... Pak se lid usadil k jídlu a pití. Nakonec se zvedli a pustili se do tance. Tanec měl podle všeho být poctou božstvu.

nebuďte modláři – uvedení tohoto varování tady, a pak i v 1 Kor 10,14, ukazuje na naléhavost tohoto varování. Jak víme z 1 Kor 8,10, účastnili se někteří korintští svobodomyslní křesťané kultických hostin v pohanských chrámech, aby svým příkladem rozptýlili obavy slabých, že maso z pohanských obětí má nějaký náboženský význam. Pavel tady jasně vyjádřil svůj názor, když jejich jednání přirovnal k modloslužbě Izraelců shromážděných kolem zlatého býčka. 

8 Ani se neoddávejme smilstvu jako někteří z nich, a padlo jich za jeden den třiadvacet tisíc.

Pavel tady citoval Nm 25,1-3.5.9 jako varování před smilstvem: Když Izrael pobýval v Šitímu, začal lid smilnit s Moábkami. Zvaly totiž lid k obětním hodům svého božstva a lid hodoval a klaněl se jejich božstvu. Tak se Izrael spřáhl s Baal-peórem. ... Mojžíš tedy izraelským soudcům řekl: „Pobijte každý ze svých mužů ty, kdo se spřáhli s Baal-peórem .“ ... mrtvých při té pohromě bylo čtyřiadvacet tisíc. (Citoval Starý zákon zpaměti a je zajímavostí, že uvedl třiadvacet tisíc těch, kdo padli, ale v Numeri je jich uvedeno čtyřiadvacet tisíc. K textu citovanému z Numeri je třeba poznamenat, že tvrdost trestů, které starozákonní texty popisují, jsou literárním vyjádřením velké závažnosti provinění lidu.)

V Nm 25,1-3 šlo o modloslužbu a nikoli o smilstvo. Provinění Izraelců spočívalo v tom, že se účastnili pohanského kultu plodnosti, jehož cílem bylo pohnout Baal-peóra k činnosti, a tak zajistit déšť, dobrou úrodu, a tedy obživu na další rok. Šlo tedy o magický obřad, modloslužbu, kterou však Starý zákon na mnoha místech označuje za smilstvo. Toto označení vychází z obrazu ženicha a nevěsty, který proroci používali pro Hospodina a jeho vyvolený národ. V Ex 34,14 je zachyceno Hospodinovo přikázání: Nebudeš se klanět jinému bohu, protože Hospodin, jehož jméno je Žárlivý, je Bůh žárlivě milující. Nevěra vyvoleného národa byla pak označována jako smilnění. (Například v Dt 31,16: ... tento lid povstane a bude smilnit s cizími bohy země, do níž vstupuje, opustí mě a poruší mou smlouvu.)

Pavel svými slovy o modloslužbě a smilstvu narážel na účast některých křesťanů v Korintu na pohanských kultických hostinách. Tito lidé tak ohrožovali křesťany slabé ve víře, protože ti se jejich jednáním dostávali do nebezpečí, že je budou následovat a opět propadnou pohanskému náboženství. A také pohoršovali křesťany ze židovství, pro které bylo takové jednání odporné. Svou účastí na pohanských obětních hostinách poutali pozornost spolubratrů na tyto modly, a tak šířili jejich vliv. Připomínkou osudu Izraelců, kteří se spřáhli s Baal-peórem, je Pavel varoval před Božím soudem.

9 A také nechtějme zkoušet Pána, jako to dělali někteří z nich, a hynuli od hadího uštknutí, 10 ani nereptejte jako někteří z nich a byli zahubeni Zhoubcem.

hynuli od hadího uštknutí – Pavel připomněl osud těch Izraelců na poušti, kteří se postavili proti Bohu a proti Mojžíšovi a hynuli od hadího uštknutí (viz Nm 21,4-6). Toto reptání lidí na poušti bylo výrazem nedůvěry vůči Božímu vedení.

nereptejte jako někteří z nich a byli zahubeni – reptat znamená mluvit proti někomu nebo něčemu, vyjadřovat nechuť, netrpělivost nebo nespokojenost. Jak jsme se dočetli v předešlých kapitolách prvního listu do Korintu, někteří korintští křesťané reptali proti Pavlovi, svému apoštolovi a zakladateli církevní obce. A Pavel tady srovnával reptání korintských křesťanů s reptáním Izraelců proti Mojžíšovi, a tím proti Bohu. Použité hebrejské sloveso l-w-n (reptat) je silnější než stěžovat si a obsahuje i význam slova bouřit se. Ve tvaru way·yil·lō·nū, které se ve starozákonních textech objevuje, je použito k popisu vzpoury Izraelců proti Bohu (například v Ex 15,24; 16,2-8; 17,2-3; Nu 14,27; 16,11.41). Septuaginta hebrejské l-w-n překládá řeckým diagoggyzó – reptat mezi sebou. Zesílená forma tohoto slovesa goggyzō vyjadřuje těžké reptání, neustálé negativní bručení. A právě toto sloveso goggyzō tady Pavel použil.

Zhoubce – v Septuagintě je slovo olothreutés – ničitel. V textu Ex 12,23 se objevuje Zhoubce (Ničitel), kterého mnozí chápou jako anděla konajícího dílo smrti. V hebrejštině je slovo ham·maš·ḥîṯ – ničitel. Septuaginta ho překládá řeckým slovem olothreutés, které použil i Pavel. Zřejmě narážel na Nu 17,6-15, kde reptající zahynuli na mor. (Druhého dne reptala celá pospolitost Izraelců proti Mojžíšovi a Áronovi: „Vy jste příčinou smrti Hospodinova lidu.“ ... Áron vzal kadidelnici, jak mu řekl Mojžíš, a běžel doprostřed shromáždění. Ale pohroma v lidu již začala.) Je patrné, že Pavel připisoval smrt reptajících Izraelců Zhoubci, tedy andělovi poslanému ničit, ač se v Numeri píše, že zahynuli morem. Ovšem podobné spojení morové epidemie a zásahu anděla zkázy nalezneme i v 2 Sam 24,15-16. (Hospodin tedy dopustil na Izraele mor ... anděl vztáhl svou ruku nad Jeruzalém, aby v něm šířil zkázu. Ale Hospodina pojala nad tím zlem lítost. I řekl andělu, jenž šířil mezi lidem zkázu: „Dost, již přestaň.“)

11 To, co se jim stalo, je výstražný obraz a bylo to napsáno k napomenutí nám, které zastihl přelom věků.

bylo to napsáno k napomenutí nám – Pavel předkládal korintským křesťanům všechny ty příklady provinění Izraelců a důsledky těchto provinění tak, jak to bylo napsáno v knihách Zákona. A zdůraznil aktuální sdělení těchto textů: bylo to napsáno k napomenutí nám. Tak varoval členy církevní obce, aby se nenechali ukolébat falešnou jistotou, jako by jim formální dodržování křtu a eucharistie automaticky zaručovalo spásu. Izraelci byli Bohem vyvoleným lidem, Bohem vykoupeným z egyptského otroctví, lidem, kterému Bůh slíbil zemi Kenaán. Ale většina z nich do zaslíbené země nikdy nevstoupila.

zastihl přelom věků – ta telē tōn aiōnōn katēntēken – konec tohoto věku přišel. Pavel tak vyjádřil přesvědčení, že se blíží druhý příchod Krista. Den Páně je blízko, a tedy čas k nápravě života je krátký.

12 A proto ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl.

Pavel se tímto veršem (jako už v 4,7) znovu obrátil na ty korintské křesťany, kteří se domnívali, že disponují hlubokou moudrostí a poznáním. Mylně si mysleli, že už dosáhli dokonalé podoby života. Pavlovo důrazné varování je mělo upozornit, že čím větší sebejistotu mají, tím větší nebezpečí pádu jim hrozí.

13 Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.

dá vám sílu, abyste mohli obstát – po přísném napomenutí Pavel korintským křesťanům nabídl i povzbuzení a útěchu. Vyslovil svou víru a důvěru v Boží věrnost, která křesťany v Korintu nevystaví zkoušce, kterou by nemohli vydržet, a že jim dá sílu, aby mohli obstát.

Když nás postihne nějaká životní rána, když už sami nic nezmůžeme, v té chvíli většinou upřímně vyznáváme, že Bůh je naše skutečná naděje, a věříme, že s ním se uskuteční i to, co je z lidského hlediska nemožné. Tato zkušenost víry nám může být znamením, že Bůh je s námi uprostřed těžkostí našeho života, dává prostředky, jak z těžkostí vyjít, a sílu, jak je snášet. Dar víry jsme ovšem nedostali jen proto, abychom řešili své těžkosti. Bůh nám v Duchu svatém nabízí sílu své milosti, s níž lze splnit náročné a z lidského hlediska těžko splnitelné úkoly. Například to, abychom jednali dobře i tam, kde na to doplatíme, nebo abychom projevovali lásku i těm, kdo si to vůbec nezaslouží.

14 A proto, moji milovaní, utíkejte před modlářstvím.

A proto – dioper – právě proto – Pavel tedy navázal na předchozí text a znovu se obrátil na ty korintské křesťany, kteří se domnívali, že svou účastí na pohanských obětních hostinách, povzbuzují své spolubratry v církevní obci, aby se osvobodili od své vazby na pohanské modly.

Pavel jim tady znovu opakoval, že tímto demonstrativním předváděním svého vyššího poznání se ve skutečnosti dopouštějí modlářství.

15 Mluvím k vám jako k rozumným lidem; posuďte sami, co říkám: 16 Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? 17 Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu.

Pavel tady citoval slova používaná při večeři Páně a připomínal korintským křesťanům jejich společenství s Kristem při jejím slavení. Získáváme tak jistý náhled do liturgického života tehdejší církevní obce.

kalich požehnání – to potērion tés eulogias – je to do řečtiny převedená formulace z židovské tradice týkající se třetího kalicha paschální hostiny. (Připomeňme, že během paschální večeře účastníci pili 4 kalichy vína. Třetí kalich – kalich požehnání – pili po večeři a nad ním hospodář pronášel díkůvzdání. Při Poslední večeři díkuvzdání pronesl Ježíš a ustanovil, že kalich požehnání dává křesťanům účast na krvi Kristově.

účastí na těle Kristově – Pavel pak podobně napsal i o chlebu, který se lámal při večeři Páně, že dává účast na těle Kristově. Tak se při večeře Páně uskutečňuje osobní společenství s Ježíšem, vzkříšeným Pánem. Toto duchovní spojení s Pánem bylo základem sounáležitosti církevní obce, která se tak stávala jedním tělem.

Ale Večeře Páně nebyla hlavním tématem těchto veršů. Sloužila tu jako argument pro zákaz účasti na pohanských obřadech:

Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo – chléb, který byl lámán při večeři Páně, byl účastí na těle Kristově a toto společenství s Kristem vylučovalo jakékoli spojení s pohanskými božstvy. Pavel toto tvrzení dokumentoval překvapivým způsobem:

18 Pohleďte na izraelský lid: Nespojuje ty, kteří jedí oběti, společenství oltáře?

Nejprve tedy Pavel napsal o obětním kultu v jeruzalémském chrámě:

Nespojuje ty, kteří jedí oběti, společenství oltáře? – Takto zdůraznil, že oběti Izraelců byly oběťmi skutečnému Bohu a duchovní spojení s ním bylo dáno jejich účastí na obětní hostině, kde společně jedli část přinášené oběti. Příkladem je hod oběti pokojné, který popisuje Lv 3,1-5. (Z hodu oběti pokojné přinese Hospodinu jako ohnivou oběť tuk ... Áronovci to jako zápalnou oběť obrátí na oltáři v obětní dým na ohni ze dříví.) Ostatní maso shromáždění lidé snědli při hodu oběti pokojné. Tato hostina vytvářela úzké společenství mezi nimi a Bohem.

19 Co tím chci říci? Že pokrm obětovaný modlám něco znamená? Nebo že modla něco znamená? 20 Nikoli, nýbrž že to, co pohané obětují, obětují démonům, a ne Bohu. Nechci, abyste vešli ve společenství s démony.

Pavel tu navázal na to, co napsal v 8,4: ... modly ani bohové tohoto světa nic nejsou a jest jen jeden Bůh. A pak Pavel korintské obci sděluje nový argument, proč se vyhýbat modloslužbě: Za modlami a jejich kultem stojí démoni. (V Ježíšově veřejném působení bylo vymítání démonů častým znamením jeho moci. A tuto moc předal i svým učedníkům, jak čteme v Mt 10,8: Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte ...)

démon – daimonion – démon, zlý duch – jde o protibožskou sílu, která je v Novém zákoně často nazvána pneuma akatharton – nečistý duch, tedy něco, co je v rozporu s tím, co je svaté. Opakem sféry svatého Boha je sféra démonů. Večeře Páně, stůl Páně patří do sféry svaté, stůl pohanských obětí do sféry démonů. Účast na hostinách v pohanských chrámech je účastí na stolu démonů:

21 Nemůžete pít kalich Páně i kalich démonů. Nemůžete mít účast na stolu Páně i na stolu démonů.

Pavel korintským křesťanům tady předložil své jasné stanovisko a napsal to s autoritou Kristova apoštola. A na Krista pak obrátil pozornost adresátů svého listu:

22 Chceme snad popudit Pána k žárlivosti? Jsme snad silnější než on?

k žárlivosti – o Boží žárlivosti se píše na mnoha místech Starého zákona. Například v Dt 32,21 čteme: Popouzeli mě lžibohem k žárlivosti, svými přeludy mě uráželi. Projevy Boží žárlivosti by postihly i korintskou církevní obec podobně, jako postihly Izraelce na poušti. Proti Bohu by nikdo neobstál, protože Pán je silnější.

Ohled na druhé

23 ‚Všecko je dovoleno‘ – ano, ale ne všecko prospívá. ‚Všecko je dovoleno‘ – ano, ale ne všecko přispívá ke společnému růstu. 24 Nikdo ať nemyslí sám na sebe, nýbrž ať má ohled na druhého!

Všechno je dovoleno – Pavel tady znovu citoval heslo některých korintských křesťanů, kteří rozhodně odmítali židovské předpisy. Jejich výrok použil už v 6,12, kde napsal: ‚Všechno je mi dovoleno‘ – ano, ale ne všechno prospívá. Tady tomuto výroku přidal dovětek: ... ne všecko přispívá ke společnému růstu. Připomněl tak smysl osvobození křesťanů od židovského Zákona. Svoboda křesťanů umožňuje společný růst církevního společenství ve víře v Krista, růst v křesťanské naději a především společný růst v lásce. Později k tomuto tématu napsal: Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu, aby to bylo k dobru společného růstu (Ř 15,2).

ohled na druhého – svoboda křesťana je však současně limitována jak ohledy na druhé, tak nároky, které klade život Kristova učedníka. Pavel požadoval, aby korintská církevní obec odlišovala to, co je dovolené a prospěšné pro službu druhým a službu obci, od toho, co je sice dovolené, ale nepřináší prospěch společenství církve.

25 Jezte všechno, co se prodává v masných krámech, a pro své svědomí se nepotřebujete na nic ptát. 26 ‚Hospodinova je země i její plnost.‘

nepotřebujete na nic ptát – Pavel povzbuzoval korintské křesťany, aby beze strachu a ověřování jedli maso prodávané na trhu. Snažil se tak pomáhat křesťanům pocházejícím ze židovství. Ti úzkostlivě ověřovali původ masa, aby se uchránili před kultickým znečištěním, kterého se i po svém křtu stále obávali. Pavel jim připomíná, že všechny pokrmy jsou dary Boží: Hospodinova je země se vším, co je na ní... (Ž 24/23,1). Slova žalmu tady Pavel citoval jako doklad pro svoje sdělení týkající se masa prodávaného na trhu. Křesťané se nemusí zabývat tím, zda maso pocházelo z porážky v pohanském chrámu.

27 Pozve-li vás někdo z nevěřících a chcete tam jít, jezte všechno, co vám předloží, a pro své svědomí se na nic neptejte.

Podobné instrukce Pavel dával i těm křesťanům, kteří byli pozváni do pohanských rodin. Předkládané maso měli jíst a neověřovat si, odkud pochází.

Povinnost nepohoršit někoho z bratrů nebo sester ovšem zůstává, jak to Pavel napsal v následujícím verši.

28 Kdyby vám však někdo řekl: „Toto bylo obětováno božstvům,“ nejezte kvůli tomu, kdo vás na to upozornil, a pro svědomí – 29 nemyslím vaše svědomí, nýbrž svědomí toho druhého. Proč by moje svoboda měla být souzena cizím svědomím?

Tady Pavel vysvětlil jasně, co znamená mít ohled na druhé. Popsal názorně situaci, kdy křesťana někdo (úzkostlivý bratr, pohanský hostitel, prodavač na trhu) upozorní, že předkládané nebo prodávané maso pochází z kultické porážky, že bylo obětováno božstvu. V tom případě dal korintským křesťanům instrukci, že by měli takto někým označené maso odmítnout. A to s ohledem na toho, kdo přišel s upozorněním. Pohan, který před masem z oběti varoval, by pro svou nevědomost pohrdl slabou (podle jeho mínění) vírou křesťana. Úzkostlivý křesťan by byl pohoršen tím, co viděl nebo o čem se doslechl. Proto Pavel v této situaci kladl důraz na povinnost mít ohled na svědomí toho druhého.

30 Jestliže něco přijímám s vděčností, proč mám být odsuzován za to, zač vzdávám díky? 31 Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží.

Verše 10,30-33 jsou Pavlovým shrnutím obsahu kapitoly. Nejprve zdůraznil význam svobody při osobním rozhodování: Křesťané se nesmí nechat připravit o svou svobodu zbytečnou úzkostlivostí, a to ani svou, ani úzkostlivostí druhých. Pak připomněl zásadu: Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží.

32 Nebuďte kamenem úrazu ani Židům, ani Řekům, ani církvi Boží,

V některých situacích se však své svobody křesťan sám vzdává, a to z ohledu na bližního, z lásky k němu, aby svému bližnímu nebyl kamenem úrazu.

33 já se také snažím všem vyjít vstříc. Nehledám svůj vlastní prospěch, nýbrž prospěch mnohých, aby byli spaseni.

Pro rozhodování v různých situacích nabídl Pavel korintské církevní obci příklad svého vlastního jednání:

já se také snažím – snažil se nikoho nepohoršovat, ani ty v církvi, ani ty, kdo byli mimo církev. Dbal na to, aby jeho chování bylo lidem srozumitelné. Trpělivě své jednání vysvětloval. Nehledal vlastní prospěch, ale snažil se o dobro pro druhé, aby byli spaseni.

11,1 Jednejte podle mého příkladu, jako já jednám podle příkladu Kristova.

Kritériem jednání korintských křesťanů mělo být jednání Pavlovo a kritériem jeho jednání bylo jednání Kristovo.