¹Což nejsem svobodný? Což nejsem apoštol? Což jsem nespatřil Ježíše, našeho Pána? Což nejste moje dílo skrze Pána? ²Jestliže nejsem aspoštol pro jiné, určitě jsem jím pro vás. Vždyť jste mou pečetí ve službě apoštola skrze Pána. ³To je moje obrana vůči těm, kteří mne posuzují.

⁴Což nemáme pravomoc jíst a pít? ⁵Což nemáme pravomoc sestru manželku mít u sebe, jako i ostatní apoštolové a bratři Pána a Kéfas (Petr)? ⁶Nebo snad jen já a Barnabáš nemáme pravomoc nepracovat? ⁷Kdo táhne do války za svůj vlastní žold? Kdo vysadí vinici a nejí z jejího ovoce? A kdo pase stádo a nepije z jeho mléka?

⁸Neříkám tyto věci jen jako člověk -- což je neříká i zákon? ⁹Vždyť i v zákoně Mojžíšově je psáno: Nenasadíš náhubek býkovi, který mlátí obilí. Což se Bůh nestará i o býky? ¹⁰Což to neříká i kvůli nám? Vždyť i pro nás je psáno: Oráč má orat s nadějí; a ten, kdo mlátí obilí, (má mlátit) s nadějí, že má na něm podíl.

^{11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27}

Komentářové poznámky

— Apoštolův příklad svobody

Text 9. kapitoly se zabývá tématem, které se v Pavlových listech objevuje opakovaně. Týká se Pavlova odmítnutí nároku, aby jako apoštol byl hmotně vydržován církevní obcí, ve které působil. Proto v Korintu pracoval v Akvilově dílně, kde zhotovoval stany, a vydělával si tak na své živobytí. (Sk 18,1-3: Potom odešel Pavel z Athén a přišel do Korintu. Tam se setkal s jedním Židem, který se jmenoval Akvila a pocházel z Pontu. Nedávno přišel se svou manželkou Priscillou z Itálie... Pavel se s nimi sblížil, zůstal u nich a pracoval s nimi, poněvadž měli stejné řemeslo – dělali stany.)

Už ve verši 1 Kor 4,12 Pavel napsal: S námahou pracujeme svýma rukama... A ve 2. listě do Korintu pak Pavel vysvětlil svůj způsob práce apoštola: Nestojím o váš majetek, nýbrž o vás. Děti přece nestřádají pro rodiče, nýbrž rodiče pro děti. Já velmi rád vynaložím všecko, ano vydám i sám sebe pro vaše duše (2 Kor 12,14-15).

1 Nejsem snad svoboden? Nejsem apoštol? Neviděl jsem Ježíše, našeho Pána? Nejste vy mým dílem v Pánu?

Pavel se nejprve obrátil na obec čtyřmi otázkami. Jsou to však otázky, které připouštěly jen kladné odpovědi.

2 I kdybych pro jiné apoštolem nebyl, pro vás jím jsem! Vždyť pečetí mého apoštolství jste vy sami tím, že jste uvěřili v Pána. 3 Toto je má odpověď těm, kteří mne soudí:

Pavel argumentoval tím, že už sama existence korintské církevní obce, kterou založil a považoval se za jejího otce, je potvrzením jeho poslání apoštola. Později korintským křesťanům napsal: Naším doporučujícím listem jste vy sami; je napsán na našem srdci, všichni jej znají a mohou číst (2 Kor 3,2).

Některými lidmi v korintské církevní obci byla Pavlovi upírána autorita apoštola. Argumentem pro toto zpochybňování byla skutečnost, že na rozdíl od ostatních apoštolů Pavel nebyl svědkem Ježíšova pozemského života a velikonočních událostí, kdy byl Ježíš ukřižován a vzkříšen. V 1 Kor 1,12 jsme četli, že se v korintské církvi vytvořily čtyři skupiny, z nichž každá si přivlastňovala nárok, že chápe a žije křesťanství nejlépe. Jednou z těchto skupin byli ti korintští křesťané, kteří se hlásili ke Kéfovi. (Pavel v celém listě nepoužívá řecké Petros – skála, ale řecký přepis aramejského Kéfa, což také znamená skála.) Ti ctili Petra jako nejdůležitějšího a pro ně směrodatného apoštola. Není však nic známo o tom, že by Petr byl někdy v Korintu. Snad tuto skupinu lze spojovat s misionáři z Petrova okruhu. Lidé, kteří se hlásili k Petrovi, zdůrazňovali, že ten byl svědkem života pozemského Ježíše, smrti a vzkříšení. A Petr od Ježíše přijal jak jeho učení, tak také jeho instrukce pro misijní činnost, ke které byl Pánem vyslán. A tak se on i lidé z jeho okruhu řídili tím, co jemu a ostatním apoštolům Ježíš řekl o jejich hmotném zajištění: Když vejdete do některého domu, ... jezte a pijte, co vám dají, neboť „hoden je dělník své mzdy“ (Lk 10,5.7). Takový měl být podle části korintské církevní obce původ a takové mělo být chování skutečného apoštola. A Pavel se této jejich představě poněkud vymykal.

Odvozoval svou pravomoc apoštola z Ježíšova zjevení, kterého se mu dostalo u Damašku, jak o tom napsal v listě Galaťanům: Ale ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjeviti mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům (Gal 1,15.16). A na rozdíl od Petra si vydělával na živobytí prací svých rukou, ačkoli jako hlasatel víry měl nárok na zaopatření od obce, ve které působil. Pavel nechtěl být církevním obcím na obtíž, nechtěl jim klást vůbec žádné překážky přijetí evangelia. Vyjádřil to jasně v 1 Kor 9,12: ... snášíme nedostatek, jen abychom nekladli žádnou překážku do cesty Kristovu evangeliu.

 Nicméně se tento Pavlův postoj nesetkal u všech lidí v korintské církvi s pochopením. Někteří viděli v jeho odmítání hmotného zajištění od církevní obce nepřímé přiznání, že se na svou apoštolskou autoritu odvolává neprávem.

          Řecká společnost obvykle pohrdala tělesnou prací. Pavlova ruční práce tkalce byla chápána jako něco, co se rozhodně nedá spojit s titulem apoštola. Pavel ovšem toto posuzování svého způsobu apoštolské práce příkře odmítl. V Dalších verších nicméně dokazoval, že jako apoštol má nárok na hmotnou péči ze strany korintské církevní obce:

4 Což nemáme právo přijímat od vás jídlo a pití? 5 Nemáme právo brát s sebou věřící ženu, tak jako ostatní apoštolové i bratří Páně i Petr?

Pavel podle praxe prvotní církve měl jako apoštol právo na zaopatření od církevní obce a také právo přivést si věřící ženu jako společnici a pomocnici:

Nemáme právo brát s sebou věřící ženu – doslovný překlad ukazuje, že originální text je konkrétnější: Což nemáme právo na sestru, manželku. Jsou použita slova: exousia – právo, moc, autorita, morální autorita, dále slovo adelphē – sestra, členka církve, a také slovo guné – žena, manželka. (Použití množného čísla my znamená, že si toto právo nárokuje jako jeden z apoštolů.) Pavel při svém misijním působení nepracoval sám, měl své spolupracovníky, muže i ženy, ale nebyl vázán v partnerském vztahu s nějakou ženou.

ostatní apoštolové i bratří Páně i Petr – jiní apoštolové s sebou na svých misijních cestách měli křesťanské ženy jako své pomocnice. 

O Petrovi víme, že měl tchyni (Mk 1,30), tedy měl i manželku. Podobné to podle Pavlových slov bylo i s ostatními apoštoly a také s bratry Páně. Mohlo jít o manželky apoštolů a misionářů, nebo o křesťanky, které podporovaly misionáře především tím, že zabezpečovaly jejich životní potřeby. Tedy nejenže měli apoštolové právo být církevní obcí živeni, ale v případě, že měli manželky nebo pomocnice, měli právo, aby i tyto ženy s nimi mohly žít na náklady církevní obce.

bratři Páně – v Mk 6,3 o Ježíšovi čteme: ... syn Mariin a bratr Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův... Použité řecké slovo adelfos může znamenat bratr nebo člen nějaké komunity, například rodinné nebo náboženské. Slovo adelfoi se někdy, především v katolických vydáních Bible, překládá slovem příbuzní, aby se naznačilo, že nemuselo jít o Ježíšovy sourozence, ale o vzdálenější příbuzné, kteří se v židovském prostředí běžně označují za bratry a sestry. O jednom z bratrů Páně se Pavel zmínil v listě Galaťanům: Nikoho jiného z apoštolů (než Petra) jsem neviděl, jen Jakuba, bratra Páně (Ga 1,19). Pak Jakuba, bratra Páně zařadil po bok Petra a Jana: Jakub a Petr a Jan, kteří byli uznáváni za sloupy církve (Ga 2,9). I ze Skutků apoštolů (Sk 15,13; 21,18) je vidět, že to byl významný člen jeruzalémské církevní obce. Je dokonce pravděpodobné, že v ní kolem roku 44 po odchodu Petra z Jeruzaléma převzal vedoucí roli. (Podle Sk 12,17 Petr z Jeruzaléma odešel, aby unikl Agrippovu pronásledování: ... nakonec jim řekl: „Povězte to Jakubovi a ostatním bratřím.“ Pak odešel z města.)

6 To snad jen já a Barnabáš jsme povinni vydělávat si na živobytí?

Jak víme, Pavel si na svou obživu vydělával prací vlastních rukou. A zřejmě to platilo i o Barnabášovi, jeho spolupracovníkovi na první misijní cestě (viz  Sk 13-14). Pavel rozhodně nechtěl být korintským křesťanům na obtíž, jak to napsal v 2 Kor 11,9: Když jsem byl u vás a měl jsem nedostatek, nikomu jsem nebyl na obtíž, neboť čeho se mi nedostávalo, doplnili bratří, kteří přišli z Makedonie. Ve všem jsem jednal a budu jednat tak, abych pro vás nebyl břemenem.

7 Který voják slouží za vlastní peníze? Kdo vysadí vinici a nejí, co urodila? Kdo pase stádo a neživí se mlékem toho stáda?

I v tomto verši Pavel pokračoval ve zdůvodňování svého nároku na péči církevní obce. Práce misionáře je práce jako každá jiná, a proto si zaslouží odměnu tak, jako žoldnéř ve vojsku má nárok na žold, vinař na výnos z vinice, pastýř na mléko od svého stáda. O tom, kdo hlásá slovo Boží, a tak zasévá duchovní semeno, platí Ježíšova slova: hoden je dělník své mzdy (Mt 10,10; Lk 10,7).

8 Jsou to snad jen mé lidské úvahy? Neříká to sám zákon? 9 V Mojžíšově zákoně je přece psáno: ‚Nedáš náhubek dobytčeti, když mlátí obilí.‘ Má tu Bůh na mysli dobytek?

Tady máme krásnou ukázku tehdejší metody výkladu Mojžíšova zákona, a to v Pavlově podání. Odvolal se na Dt 25,4: Při mlácení nedáš dobytčeti náhubek. (Zemědělci v době judského království obilí rozkládali kruhovitě po mlatu a to bylo mláceno dobytkem, ho­něným v kruhu po obilí. Při tom bylo zakázáno dávat dobytku náhubek.) Byl to tedy velmi přátelský postoj Tóry vůči dobytčatům. Následuje Pavlova výkladová poznámka tohoto textu Deuteronomia: Má tu Bůh na mysli dobytek? Výrok z Deuteronomia je tak vztažen na misionáře. Ti mohou právem počítat s tím, že za svou práci obdrží patřičnou mzdu:

10 Není to řečeno spíše pro nás? Ano, pro nás to bylo napsáno, neboť ten, kdo oře a kdo mlátí, má pracovat s nadějí, že dostane svůj podíl. 11 Když jsme vám zaseli duchovní setbu, bylo by to mnoho, kdybychom sklízeli vaši pozemskou úrodu?

Pavel pokračoval ve své argumentaci a použil obraz setby a sklizně, který se objevil už v 1 Kor 3,8: Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst; To byl tehdy používaný obraz pro misijní činnost, který zřejmě vycházel z Ježíšova podobenstvím o rozsévači: Vyšel rozsévač rozsívat... zrna padla do dobré země a vzcházela, rostla, dávala úrodu a přinášela užitek třicetinásobný i šedesátinásobný i stonásobný (Mk,4,3.8). Apoštol Pavel církevní obec v Korintu založil. On tam byl tím rozsévačem, který rozséval duchovní setbu. Nebylo tedy spravedlivé, aby sklidil aspoň úrodu pozemskou?

12 Mají-li na vás právo jiní, proč ne tím spíše my? Přesto jsme tohoto práva neužili, raději snášíme nedostatek, jen abychom nekladli žádnou překážku do cesty Kristovu evangeliu.

proč ne tím spíše my – Pavel tady znovu zopakoval, že to, na co měl on i Barnabáš jako hlasatelé Ježíšova evangelia právo, odmítli využívat, aby nekladli žádnou překážku do cesty Kristovu evangeliu. Pavel se chtěl vyhnout jakémukoli podezření, že hlásání evangelia považoval za zdroj svých příjmů. Pro něj to byla povinnost uložená mu samotným Ježíšem Kristem, jak to napsal v 9,16: ...  kážu evangelium; nemohu jinak..

13 Což nevíte, že ti, kteří slouží ve svatyni, dostávají ze svatyně jídlo, a ti, kteří přisluhují při oltáři, mají podíl na obětech? 14 Tak i Pán ustanovil, aby ti, kteří zvěstují evangelium, měli z evangelia obživu.

Po jasném odmítnutí hmotné péče vyjádřeném v minulém verši, se tady Pavel opět vrátil k obhajobě práva křesťanských misionářů na hmotné zabezpečení od církevní obce. Tentokrát uvedl jako příklad praxi v jeruzalémském chrámě. A tento příklad byl pochopitelný i pro korintské křesťany obrácené z pohanství, protože kněží ve svatyních nejrůznějších pohanských božstev byli také vydržováni z příjmů svatyně.

dostávají ze svatyně jídlo – popis způsobu obživy starozákonních kněží z jejich posvátné služby židovské komunitě Pavlovi slouží jako analogie se situací křesťanských učitelů, jejichž hlásání evangelia je posvátnou službou církevní obci. Pavel později napsal: Konám tuto posvátnou službu kázáním Božího evangelia, abych pohany přinesl jako obětní dar milý Bohu, posvěcený Duchem svatým (Ř 15,16).

Ve 14. verši Pavlova argumentace dosáhla vrcholu, když velmi volně interpretoval Ježíšova slova uvedená v Lk 10,7: V tom domě zůstaňte, jezte a pijte, co vám dají, neboť hoden je dělník své mzdy! Tento Ježíšům výrok je zachycen jak v Matoušově, tak v Lukášově evangeliu, a byl tedy v prvotní církvi tradován. Původně se týkal Dvanácti, které Ježíš vyslal: Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské (Mt 10,7). A také sedmdesáti jiných, které poslal do každého města i místa, kam měl sám jít (viz Lk 10,1). Pavel ho však aplikuje na všechny ty, kteří zvěstují evangelium.

Proč se Pavel snažil znovu a znovu prokázat svůj nárok, kterého se však jednoznačně vzdal? Přál si, aby korintští křesťané pochopili, že jeho odmítnutí jejich hmotné podpory je projevem jeho lásky ke korintské církevní obci, jeho lásky, která usiluje o jejich nevyšší dobro, o jejich spásu.

V následujících verších 15-18 Pavel s velkou otevřeností popsal další důvod, proč nepoužil své právo na hmotné zajištění církevní obcí: Zač tedy mohu čekat odměnu? Za to, že nezneužívám svou moc hlásat evangelium (1 Kor 9,18).

15 Já jsem však ničeho z toho nepoužil. Nepíšu o tom proto, abych se toho dožadoval. To bych raději umřel hladem, než aby mne někdo zbavil této chlouby!

To bych raději umřel hladem, než aby mne někdo zbavil této chlouby – doslova: dobré je mi spíše zemřít, než ... aby chlouba má byla někým zničena. V překladu se bohužel vytrácí emocionální náboj tohoto Pavlova vyjádření (ekumenický překlad možná k zvýšení emocí přidává slovo hladem).

chlouba – kauchēma – chlubení, hrdost. Pavel sám v tomto listu odmítl, že by se měl někdo čím chlubit: Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš (kauchaomai – chlubit se), jako bys to nebyl dostal? (1 Kor 4,7) Ale tady ve verši 9,15 překvapivě psal o své chloubě. Je třeba si připomenout, že Pavlovo hlavní úsilí bylo zaměřeno na to, aby jeho hlásání Ježíšova evangelia vedlo k obrácení a spáse lidí, aby jeho setba přinesla užitek: ... evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval (1 Kor 15,1-2). Ve snaze zvýšit účinnost svého hlásání, nepoužil práva mít z evangelia obživu. Tak neklade ani tuto překážku do cesty Kristovu evangeliu. A tento svůj styl apoštolské práce, kterým se liší od ostatních apoštolů, Pavel prožívá s hrdostí, o kterou se nechce nechat nikým připravit:  je mi spíše zemřít, než ... aby chlouba má byla někým zničena.

Tuto svou myšlenku rozvíjí a vysvětluje v následujících verších 16-18.

16 Nemohu se chlubit tím, že kážu evangelium; nemohu jinak, běda mně, kdybych nekázal.

Hlásání evangelia nemohlo být pro Pavla chloubou, protože pro něj bylo nutností:

nemohu jinak – anankē gar moi epikeitai – doslova: nutnost na mě je kladena. Tato nutnost spočívá v neodolatelnosti Božího volání, které je podobné neodolatelnosti povolání proroka. (Například v Jer 20,8-9 čteme: Hospodinovo slovo mi přináší jen potupu a pošklebky po celé dny. Řekl jsem: „Nebudu je hlásat, už nebudu v jeho jménu mluvit,“ avšak je v mém srdci jak hořící oheň, je uzavřeno v mých kostech). K tomuto podmanění Bohem došlo už při setkání Pavla se zmrtvýchvstalým Ježíšem u Damašku. Plnit poslání, které od Krista přijal, bylo pro Pavla nutností.

běda mně – kdyby se svému povolání stal nevěrným, pak by jej zasáhlo běda, o němž mluví prorok Ozeáš: Běda jim, protože utekli ode mne. Zhouba na ně, že mi byli nevěrní (Oz 7,13).

Emocionální zabarvení textu (překladem poněkud potlačené) naznačuje, že Pavla trápilo osočování některými členy korintské církevní obce. Díky těmto emocím tady Pavel odhalil, jak prožíval svou službu. Své povolání Kristem chápal jako povolání ke službě Božího proroka.

17 Kdybych to činil ze své vůle, mám nárok na odměnu; jestliže jsem byl povolán, plním svěřený úkol.

Kdyby si sám vymyslel stát se misionářem, a pak svůj úmysl uskutečnil jako své samostatné rozhodnutí, měl by právo za to dostávat odměnu. Ale Pavla Bůh poslal ohlašovat Boží zvěst. Bylo to dílo Boží, jehož byl Pavel jen poslem, prostředníkem. Proto bylo přiměřenou reakcí vzdát se odměny. Tím, že si na své živobytí vydělával prací vlastních rukou (což Řekové považovali za ponižující), podílel se na ponížení svého Pána Ježíše Krista. Spojení svého života plného bolesti s Ježíšovým utrpením Pavel považoval za svou chloubu, za svou odměnu. Ve svém dalším listu do Korintu napsal: Jako na nás v hojnosti přicházejí utrpení Kristova, tak na nás skrze Krista přichází v hojnosti i útěcha. ... Máme pevnou naději a jsme si jisti, že jako jste účastni utrpení, tak budete účastni také útěchy (2 Kor 1,5.7).

18 Zač tedy mohu čekat odměnu? Za to, že přináším evangelium zadarmo, že jsem se vzdal práva, které mám jako kazatel evangelia.

přináším evangelium zadarmo – doslovný překlad: nezneužívám svou moc hlásat evangelium. Je použito sloveso katachraomai – využívat nadměrně, zneužívat. Hlásání Boží zvěsti, které bylo Pavlovi uloženo, nezneužíval k vlastnímu prospěchu. Za tento způsob života kazatele evangelia mohl čekat odměnu.

          Ve verších 19-23 napsal Pavel o svém přístupu k židům i pohanům. Tak chtěl co nejvíce lidí získat pro Krista.

19 Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech, abych mnohé získal.

svoboden ode všech – Pavel patřil jen Kristu, nikdo z lidí na něj neměl nárok, nikomu se nemusel přizpůsobovat. Proto se mohl pro ty lidi, které mu Bůh svěřil, angažovat s plným nasazením:

učinil jsem se otrokem všech – použil slovo douloó – zotročit, podřídit. Svou službu přirovnal ke službě otroka zcela odevzdaného svým pánům. Cílem Pavlova nasazení ve službě apoštola bylo získat pro Krista všechny lidi, ke kterým byl poslán:

získal – v originále je sloveso kerdainó – získat, které se v jazyce prvotní misie používalo ve významu získat člověka pro víru v Krista, přivést ho do církve. Pavel chtěl pro křesťanství získat co nejvíce lidí, a tak vydával sám sebe do krajnosti. Dělal to, co lidé potřebovali, aby se mohli stát křesťany, zotročoval se pro ně.

20 Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem – i když sám pod zákonem nejsem.

Pavel se přizpůsoboval židovským zvykům, ač sám se necítil být vázán předpisy Mojžíšova zákona. Dělal to ve prospěch těch, kdo se vázáni zákonem stále cítili. Jako příklad můžeme uvést verš ze Skutků apoštolů: Pavel zůstal v Korintu ještě mnoho dní, pak se s bratřími rozloučil... Protože učinil slib, dal si v Kenchrejích (přístav 12 km východně od Korintu) ostříhat vlasy (Sk 18,18). Z tohoto verše plyne, že Pavel v Korintu složil nazírský slib, který byl podle Nu 6,1-5 zaveden jako zasvěcení Hospodinu slibem nazíra (zasvěcence). Nazírským slibem zasvěcený člověk se musel vyvarovat vína a opojného nápoje, nesměl si stříhat vlasy a poskvrnit se dotykem mrtvého těla. Volně rostoucí vlasy byly znamením důstojnosti dané Bohem. Pavel nazírský slib v Korintu složil, aby obrousil nepřátelství tamních židů, a vytvořil si tak možnost získat některé z nich pro Krista. Když opustil Korint, zřejmě mu vypršela doba jeho slibu, a tak si dal vlasy ostříhat.

21 Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona – i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus.

Ve styku s pohany se Pavel dovedl od Mojžíšova zákona odpoutat: byl jsem bez zákona. Hned však doplnil: neboť mým zákonem je Kristus. Byl vázán zákonem Kristovým, zákonem lásky. Křesťany vyzývá: Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův (Gal 6,2). Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona (Řím 13,10).

22 Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé.

Odkazem na slabé navázal na verš 8,9, kde zdůrazňoval, že křesťan musí hledět na své bratry a mít na ně ohled. Psal tam o tom, že pro slabé jíst maso obětované modlám znamenalo něco nedovoleného. Pavel na ně bral ohled, který vyjádřil slovy: ... je-li jídlo kamenem úrazu pro mého bratra, nechci už nikdy jíst maso, abych nepřivedl svého bratra k pádu (1 Kor 8,13).

Všem jsem se stal vším – těmito slovy Pavel uzavřel tuto řečnicky pečlivě vybudovanou část 9. kapitoly. Nešlo mu o to, aby se lidem přizpůsoboval, ale aby předkládané evangelium přijalo co nejvíce lidí.

 V listě Římanům Pavel napsal o tom, co ho pohánělo v jeho práci hlasatele evangelia: Každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen. Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval? (Ř 10,12-15) Pavel silně prožíval skutečnost, že každému člověku je naléhavě třeba zvěstovat evangelium, aby lidé uvěřili v Krista, protože ospravedlnění se jim dostává prostřednictvím této víry.

23 Všecko to dělám pro evangelium, abych na něm měl podíl.

Pavel nepovažoval svou spásu za zajištěnou. Svou službu chtěl konat tak, aby sám nebyl shledán nehodným, jak napsal ve verši 9,27: abych snad, když kážu jiným, sám neselhal. Tady zdůraznil, že jeho služba Kristu je důležitá i pro něj samého a pro jeho podíl na Kristově radostné zvěsti.

V závěrečné části 9. kapitoly Pavel povzbuzoval své čtenáře k velkému úsilí o vlastní spásu: Běžte tak, abyste získali věnec nepomíjitelný!

24 Nevíte snad, že ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Běžte tak, abyste ji získali! 25 Každý závodník se podrobuje všestranné kázni. Oni to podstupují pro pomíjitelný věnec, my však pro věnec nepomíjitelný.

V Korintu se každoročně konaly isthmické hry, takže přirovnání z oblasti sportu bylo Korinťanům blízké. (Isthmické hry byly starořecké soutěže pořádané na počest boha Poseidona u pobřežní obce Isthmia. Soutěžilo se v atletických i jezdeckých disciplínách, a také v recitaci, hudbě i malířství. Odměnou vítěze isthmických her byl věnec, jehož zelené jehličí symbolizovalo věčně se vlnící zelenkavé mořské vody boha Poseidona.)

 A tak byl pro korintské křesťany známý příklad běžce, který musí tvrdě trénovat, mnoha věcí se vzdát, a to všechno, aby získal pomíjející zelený věnec. A Pavel zdůraznil, že mnohem větší úsilí jistě s ochotou vynaloží křesťan, když u něj jde o nepomíjející věnec věčného života. (Podobný obraz nacházíme také v 2 Tim 4,7-8: Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce.)

Jsou však mnohé Pavlovy texty, v nichž své čtenáře ubezpečil, že v okamžiku obrácení je hříšník ospravedlněn nezávisle na osobních zásluhách: Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši (Řím 3,23-24). Podle Pavla člověk není schopen se ze své hříšnosti vymanit vlastní silou, proto musí záchrana člověka vycházet od Boha.

Víra v Krista ovšem neznamená pouhé slovní vyjádření, nýbrž jde o zásadní obrat člověka, který se jasně projevuje i v jeho jednání. Víra v Krista je projevem důvěry Bohu, je projevem vydanosti Bohu, která následuje vydanost Ježíše Krista Otci: Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony (Gal 5,24).

26 Já tedy běžím ne jako bez cíle; bojuji ne tak, jako bych dával rány do prázdna. 27 Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal.

Tady se Pavlem použitý obraz změnil. Vedle běžce se objevil boxer. Pavel viděl sebe jako podivného boxera, který nebojuje proti soupeři, ale rány dává sám sobě. Tak se snažil ovládnout sám sebe: Ranami nutím své tělo ke kázni... Chtěl celou svou bytostí, rozumem i vůlí zajistit shodu svých slov a svého jednání: abych snad, když kážu jiným, sám neselhal.