¹Pokud jde o to, co jste napsali, je pro muže dobré se ženy nedotýkat. ²Ale pro zamezení nemravnostem ať každý má svou manželku, a každá (žena) ať má svého manžela. ³Manželce ať muž dává, co jí náleží, a podobně i žena manželovi. ⁴Žena (tak) nemá moc nad svým tělem, ale její manžel. Podobně Muž nemá moc nad svým tělem, ale jeho manželka. ⁵Neodpírejte se jeden druhému, jen na čas po vzájemné dohodě, abyste se věnovali modlitbě, a pak se zase vraťte k sobě, aby vás satan nepokoušel skrze vaši nezdrženlivost. ⁶To ovšem říkám jako ústupek, ne jako příkaz. ⁷Přeji si, aby všichni lidi byli jako já, ale každý má svůj vlastní dar od Boha, někdo takový, někdo jiný.

⁸Říkám svobodným a vdovám, je dobré, aby zůstali v takovém stavu jako jsem já. ⁹Jestliže se však neovládají, ať vstoupí do manželství.

¹⁰Těm, kdo žijí v manželství, přikazuji, ne já, ale Pán, aby žena od muže neodešla, ¹¹a když odejde, ať zůstane neprovdaná, nebo ať se s manželem smíří; a muž ať svou manželku nepropouští.

¹²Ostatním říkám já, nikoli Pán: Jestliže má nějaký bratr nevěřící ženu a ona chce žít s ním, ať ji neopouští. ¹³A jestliže nějaká žena má nevěřícího manžela a on chce žít s ní, ať manžela neopouští. ¹⁴Nevěřící manžel je totiž posvěcen touto (věřící) ženou, a nevěřící žena je posvěcena v tomto manželovi. Jinak by totiž vaše děti byly nečisté, ale takto jsou svaté. ¹⁵Jestliže však nevěřící odchází (chce odejít), ať odejde. Bratr ani sestra nejsou v takových případech vázáni. Bůh vás zavolal k pokoji. ¹⁶Copak víš, ženo, zda zachráníš manžela? A copak víš, muži, zda zachráníš manželku?

¹⁷Nicméně, každému jak udělil Pán, každého jak zavolal Bůh, tak ať žije. Tak se nařizuje ve všech církvích. ¹⁸Někdo byl zavolán obřezaný: ať nezatajuje svou obřezanost. Nekdo byl zavolán neobřezaný: ať se nenechá obřezat. ¹⁹Obřízka i neobřízka nejsou ničím -- záleží na zachovávání Božích příkazů. ²⁰Každý ať zůstává v tom povolání, ve kterém byl zavolán. ²¹Byl jsi zavolán jako otrok? Netrap se tím -- ale jestliže se můžeš stát svobodným, raději toho využij. ²²Ten kdo byl v Pánu zavolán jako otrok, je Pánovým propuštěncem. Podobně ten, kdo byl zavolán jako svobodný, je otrokem Krista. ²³Byli jste koupeni za velkou cenu. Nebuďte otroky lidí. ²⁴V čem každý byl zavolán, v tom ať setrvá před Bohem.

²⁵Co se týká svobodných, nemám Pánův příkaz, ale dávám radu jako ten, nad kterým se Pán smiloval, abych byl věrný. ²⁶Pro nastalou tíseň pokládám za dobré toto: Je lepší, aby člověk byl tak, jak je. ²⁷Jsi vázán k manželce? Nehledej rozluku. Jsi volný od ženy? Nehledej manželku. ²⁸Ale jestliže vstoupíš do manželství, nezhřešíš. A jestliže panna (či panic) vstoupí do manželství, nezhřeší. Budou však mít trápení těla, a toho vás chci ušetřit.

²⁹Bratři, říkám nakonec toto: Čas je zkrácený. Ti, co mají manželky, ať jsou, jako by je neměli, ³⁰ti, co pláčou, jako by neplakali, ti, co se radují, jako by se neradovali, ti, co nakupují, jako by nevlastnili, ³¹ti, co užívají tento svět, jako by neužívali, neboť vnější podoba tohoto světa pomíjí.

³²Chci, abyste byli bez starosti. Svobodný se stará o věci Pánovy, jak by se zalíbil Pánu. ³³Ten, kdo vstoupil do manželství, se stará o věci světa, jak by se zalíbil manželce, ³⁴a je rozpolcený. I neprovdaná žena či dívka se stará o věci Pánovy, aby byla svatá jak na těle, tak na duchu. Ta, která se provdala, se stará o věci světa, jak by se zalíbila manželovi. ³⁵To říkám k vašemu vlastnímu užitku, ne abych vám kladl léčku, ale k čestnému a vytrvalému (životu) před Pánem bez narušování.

³⁶Ale domnívá-li se někdo, že jedná nesprávně vůči své dívce, jestliže už je ona zralého věku, a že tak se má stát, ať učiní, co chce, a nehřeší: ať se vezmou. ³⁷Kdo je ovšem pevně rozhodnutý ve svém srdci a necítí tíseň, ale má moc nad svou vlastní vůlí: jestliže usoudil v srdci, že zůstane sám panic, učiní dobře. ³⁸Ten, kdo se ožení se svou dívkou, činí tedy dobře; ten, kdo se neožení, učiní lépe.

³⁹Žena je vázána po tu dobu, co žije její manžel. Jestliže manžel zemře, je svobodná se vdát, za koho chce, ale jen v Pánu. ⁴⁰Ale podle mého názoru bude šťastnější, jestliže zůstane neprovdaná. Myslím, že i já mám Ducha Božího.

Komentářové poznámky

— Manželství a bezženství

V 7. kapitole Pavel nepojednával o tématu manželství a panenství obecně, ale odpovídal na dotazy korintských křesťanů. Šlo o to, zda v korintské církevní obci mají svobodní lidé a vdovy vstupovat do manželství. Tato otázka je zvláštní, protože v antickém a židovském světě byla rodina s mnoha dětmi znamením požehnání. Pro muže bylo největším přáním, aby měl mnoho synů. Na ženy, které neměly děti, se pohlíželo jako na někoho, kdo nenaplnil své poslání.

V korintské církevní obci byla tato otázka podnícena dvěma okolnostmi. Jednak se tam projevoval vliv poměrně významné skupiny korintských asketiků, kteří se zcela zříkali sexuálního života, a to i v manželství. S nimi Pavel nesouhlasil a zdůrazňoval (7,4), že manželé mají v tělesném manželském životě jednat ve prospěch svého partnera. Zřeknutí se sexuálního života v manželství Pavel připouštěl jen tehdy, když to bylo po dohodě obou a na omezený čas určený k modlitbě (7,5).

Tou druhou okolností, která nastolila téma manželství a panenství, byla skutečnost, že v prvotní církvi panovalo obecné očekávání brzkého příchodu Božího království. Atmosféra brzy očekávaného konce světa podporovala názor, že je lépe se neženit.

Text 7. kapitoly je ovlivněn také tím, že apoštol Pavel sám pro sebe dával jednoznačně přednost bezženství. (V této věci byl mezi apoštoly výjimkou, jak sám píše v 1 Kor 9,5: Nemáme právo brát s sebou věřící ženu, tak jako ostatní apoštolové i bratří Páně i Petr?) Korintské církevní obci však napsal, že muž, který žije bez ženy, k tomu musel dostat zvláštní dar milosti, charisma. Stejně tak i žena, která žije bez muže. Každý má jít svou cestou podle svého povolání a Božích darů: ... každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden tak, druhý jinak (7,7). Když Pavel označil bezženství za charisma, znamená to, že je tento dar Bohem svěřen člověku pro jeho podíl na budování církve. Je to dar Ducha svatého, který člověk dostává ke službě druhým.

1 Pokud jde o to, co jste psali: Je pro muže lépe, když žije bez ženy.

Je vidět, že Pavel odpovídal na napsanou otázku korintských křesťanů, kterou tu cituje. Doslovný překlad je: dobré pro muže (je) ženy se nedotýkat. Tazatelé zřejmě tvrdili, že je dobré nemít vůbec pohlavní styk se ženou. Přičemž z dalších veršů plyne, že tím mysleli i manželku.

2 Abyste se však uvarovali smilstva, ať každý má svou ženu a každá svého muže.

Pavel tady psal o vzájemném sexuálním odevzdávání se manželů. Doslova tady napsal: každý se nechává vlastnit svou ženou a každá se odevzdává svému manželovi. Tak reagoval na přehnané asketické požadavky tazatelů, podle nichž sexuální život ohrožoval duchovní život obce. Pavel uváděl pro tuto skupinu přesvědčivé argumenty. Ukazoval realisticky, že při takové přehnané askezi lidé mohou přecenit své schopnosti a být ohroženi nějakou formou smilstva. (Pavel se tu však nevyjadřoval k tomu, co je smyslem křesťanského manželství. Reagoval jen na konkrétní problém, tedy přehnané odmítání sexuálního styku některými členy církevní obce v Korintu.)

 Je znovu vidět, že Pavlovy výroky v 1 Kor se týkaly různých skupin členů korintské církevní obce. V 6,12-20 Pavel zaujímal stanovisko k značné sexuální uvolněnosti některých korintských křesťanů, tady se naopak jasně staví proti postojům skupiny, která zastává pozice přísně asketické až nepřátelské vůči sexualitě, a to i v manželství. Nicméně oba postoje mají tentýž kořen: znevažování tělesného kvůli duchovnímu.

3 Muž ať prokazuje ženě, čím je jí povinen, a podobně i žena muži.

Doslovný překlad první části verše: své ženě manžel to, co jí dluží, nechť naplní. Pavel pak ve druhé části verše ženě přiznával v manželském soužití stejná práva jako muži, což bylo v tehdejší patriarchální společnosti převratné. Manželskou sexualitu chápal jako projev vzájemného odevzdávání se.

povinen – je použito slovo – ofeilé – dluh. Ale v souvislosti s manželstvím se při  překladu ofeilé používají slova manželská povinnost, čímž se ovšem z tohoto vyjádření vytrácí láska, o kterou v manželství jde.

Jak už bylo řečeno, Pavel tu nepsal o smyslu manželství. Šlo mu o to, že manželská sexualita patří k důsledkům uzavření sňatku, vyplývá ze vzájemného odevzdání se manželů. Má se tedy naplnit vše, co je s manželstvím spojeno. Pavlův pohled na manželství byl tedy  opakem postoje některých korintských křesťanů, kteří hlásali: dobré pro muže (je) ženy se nedotýkat.

Pavel si možná uvědomoval, že slovo ofeilé nebylo pro spojení muže a ženy v manželství  zvoleno ideálně, a tak ještě vysvětlil:

4 Žena nemá své tělo pro sebe, ale pro svého muže. Podobně však ani muž nemá své tělo pro sebe, ale pro svou ženu.

Doslovný překlad první věty zní: Žena své tělo  nemá pod svou vládou, ale (její) manžel. Pavel vyzýval, aby manželé mysleli a jednali vždy podle potřeb toho druhého a nikoli svých vlastních. Rovná práva manžela a manželky tady byla Pavlem jasně vyjádřena: Manžel nemá své tělo pod svou vládou, ale manželka.

5 Neodpírejte se jeden druhému, leda se vzájemným souhlasem a jen na čas, abyste byli volni pro modlitbu. Potom zase buďte spolu, aby vás satan nepokoušel, když byste se nemohli ovládnout.

Pavel tu učinil ústupek podmíněný však třemi jasnými podmínkami: Zřeknutí se manželského tělesného styku je možné po vzájemné dohodě, toto zřeknutí má být časově jasně omezené a slouží k vytvoření prostoru pro modlitbu.

6 To ovšem říkám jako ústupek, ne jako příkaz.

Nicméně stejně zdůraznil, že to není příkaz, ale jen ústupek. V dalším verši přešel od problematiky života v manželství k životu lidí neženatých.

7 Přál bych si totiž, aby všichni lidé byli jako já; ale každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden tak, druhý jinak.

Pavel považoval život mimo manželství za dobrý, ale chápal povolání k životu v celibátu  jako dar milosti, který nemůže být dán všem: každý má od Boha svůj vlastní dar,  jeden tak, druhý jinak. V církvi je rozmanitost darů a povolání. Každý má jít svou cestou podle svých  možností a darů.

8 Svobodným a vdovám pravím, že je pro ně lépe, když zůstanou tak jako já. 9 Je-li jim zatěžko žít zdrženlivě, ať vstoupí v manželství, neboť je lepší žít v manželství než se trápit.

Pavel v těchto verších pokračoval v dosavadní linii své argumentace. Považoval za dobré, aby neprovdané a ovdovělé ženy nevstupovaly do manželství, tak jako zůstával neženatý on sám. Ale pouze v případě, že k tomu od Boha přijaly dar zdrženlivosti jako charisma, díky němuž jim nebude zatěžko žít zdrženlivě pro službu obci. Ponechal jim svobodu rozhodování, nečinil žádný nátlak. Nechtěl, aby se trápily tím, že se zřekly manželství.

10 Těm, kteří žijí v manželství, přikazuji – ne já, ale Pán – aby žena od muže neodcházela.

žena od muže neodcházela – doslova: žena od manžela ať není oddělena. Je použito sloveso chórizó – oddělit, rozdělit, dát od sebe. V předcházejících verších poskytuje Pavel svou vlastní radu, ale tady se odvolává na Pánova slova: Kdo propustí svou manželku a vezme si jinou, dopouští se vůči ní cizoložství; a jestliže manželka propustí svého muže a vezme si jiného, dopouští se cizoložství (Mk 10,11-12). Korintským křesťanům tak připomíná Ježíšův zákaz rozvodu.

11 A když už odejde, ať zůstane neprovdána nebo se s mužem smíří; a muž ať ženu neopouští.

Zdá se, že Pavel měl na mysli zcela konkrétní manželské páry z korintské církevní obce a jejich problémy. Pokud žena už odešla (a ze souvislosti se zdá, že odešla dobrovolně), musí zůstat neprovdána, nebo se vrátit ke svému původnímu manželovi.

a muž ať ženu neopouští – doslovný překlad však zní: manžel ženu neposílá pryč (nepropouští) – v originále je totiž použito slovo afiémi – poslat pryč, nechat jít –

které má stejný význam jako v evangeliích užité slovo apoluó – propustit, uvolnit, poslat pryč – a týká se Ježíšova zákazu propustit manželku (Mk 10,6-12), což bylo u Židů běžné: napíše jí rozlukový list, dá jí ho do rukou a vykáže ji ze svého domu (Dt 24,1).

12 Ostatním pravím já, a ne už Pán: Má-li někdo z bratří ženu nevěřící a ona je ochotna s ním zůstat, ať ji neopouští. 13 A má-li žena muže nevěřícího a on je ochoten s ní zůstat, ať ho neopouští.

Šlo o situace, kdy se křesťanem stal pouze jeden z partnerů v manželství, zatímco druhý křesťanství nepřijal. (Pavel se tu zřejmě zabýval stanoviskem některých přehnaně horlivých lidí v korintské církevní obci, kteří požadovali rozloučení takovýchto smíšených manželství s poukazem na to, že pohanský partner poskvrňuje partnera křesťanského.) Nebylo možné se v této otázce odvolat na nějaké Ježíšovo slovo, a tak Pavel sám musel dát odpověď. Protože byl přesvědčen, že Kristova svatost a síla Ducha svatého je mnohem větší než nespravedlnost pohanů, napsal, že se křesťanský partner nemusí obávat života v manželství se svým partnerem pohanským: když on je ochoten zůstat, ať ho neopouští. Řešil tady jen ty případy, kdy pohanský partner chtěl manželství s křesťanem zachovat.

Vidíme, že apoštol Pavel i tady, podobně jako v 7,4, zachovával stejná práva i odpovědnost v manželství mužům i ženám. Byl přesvědčen, že svatost pokřtěného partnera přechází i na partnera nevěřícího:

14 Nevěřící muž je totiž posvěcen manželstvím s věřící ženou a nevěřící žena manželstvím s věřícím mužem, jinak by vaše děti byly nečisté; jsou však přece svaté!

Omilostnění pokřtěného se stává pro jeho manželství požehnáním: Na nevěřícího partnera se rozšíří něco ze svatosti partnera pokřtěného, protože je posvěcen jejich manželstvím.

děti by byly nečisté – použité přídavné jméno akathartos (nečistý, není čistý, poskvrněný) je odvozeno od katharós (čistý, nesmíšený, bez příměsi). Tedy smysl slov je: Kdyby manželství nevěřícího nebylo posvěceno pokřtěným partnerem, děti by byly nečisté, protože by byly poskvrněné hříchem, který by se vmísil do jejich nitra jako špatná příměs. Jako opak slova akathartos je tu použito slovo hagios – svatý. Děti z manželství posvěceného pokřtěným partnerem jsou však svaté účastí na tom, že jejich pokřtěný rodič je hagios – svatý, oddělený pro Boha.

(V Novém zákoně se o křtu malých dětí nepíše. Teprve z konce 2. století máme svědectví o křtu malých dětí, a to u Origena (185-254) a Tertuliána (160-220). Tito církevní otcové napsali, že malé děti jsou v církvi křtěny od nepaměti. Nicméně nevíme, kdy se skutečně začalo se křtem malých dětí a jak a kdy bylo rozšířeno v celé církvi. Většinou se předpokládá, že se tato praxe objevuje ve druhé polovině 2. století.)

15 Chce-li nevěřící odejít, ať odejde. Věřící nejsou v takových případech vázáni. Bůh nás povolal k pokoji.

Pavel se tu tedy zabýval i případy, kdy si nevěřící partner přeje z manželství odejít. Nechal na nevěřícím partnerovi rozhodnutí, zda bude v manželství pokračovat nebo manželství s pokřtěným partnerem opustí. V odchodu z manželství mu nemá křesťanský partner bránit, protože má žít v pokoji a nikoli ve sporech:

16 Víš snad, ženo, zda se ti podaří přivést muže ke spáse? Víš snad, muži, zda se ti podaří přivést ženu ke spáse?

Pavel tedy radil, aby si křesťanský partner trvání manželství nevynucoval v nejisté nadějí, že by mohl svého partnera v manželství obrátit na víru a přivést ke spáse. Byl si vědom, že víra je Božím darem, který člověk buď přijme nebo odmítne. A proti takovému odmítnutí, může být snaha křesťana přivést ke spáse svého nevěřícího partnera neúčinná. 

17 Každý ať žije v tom postavení, které měl od Pána, když ho povolal k víře. A tak to nařizuji v církvích všude.

Křesťanské povolání dostávali lidé v nejrůznějších životních situacích. A Bůh je pak povolal pro různé služby a obdařil je různými dary. Proto Pavel vyzýval církevní obec, aby respektovala rozdíly při uskutečňování křesťanského povolání.

18 Jsi povolán jako žid? Nezatajuj svou obřízku. Jsi povolán jako pohan? Nedávej se obřezat. 19 Nezáleží na tom, zda je někdo obřezán nebo není, ale na tom, zda zachovává Boží přikázání.

V listě Galaťanům Pavel napsal: Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši (Gal 3,28). V církevní obci nemělo být rozhodující, zda někdo pocházel ze židovství nebo z pohanství. Důležité však bylo, zda křesťan přijímal Boží vůli, zda zachovával Boží přikázání, zda Bohu dovolil, aby dával směr jeho životu.

20 Nikdo ať neopouští postavení, v němž ho Bůh povolal. 21 Byl jsi povolán jako otrok? Netrap se tím. Ale kdyby ses mohl stát svobodným, raději toho použij.

Byl jsi povolán jako otrok? – V Gal 3,28, v 1 Kor 12,13 i v dalších listech apoštol Pavel jasně vyjádřil princip stejné důstojnosti všech křesťanů. A to i v tehdejším uspořádání společnosti, jejíž součástí byli otroci, jejichž postavení bylo velmi těžké. Z listu Filemonovi 15-16 víme, jaké bylo Pavlovo přání týkající se křesťanských majitelů těch otroků, kteří se stali křesťany: Snad proto byl (Onezim) na čas od tebe odloučen, abys ho měl navěky – ne už jako otroka, nýbrž mnohem více než otroka: jako milovaného bratra.

Ale kdyby ses mohl stát svobodným, raději toho použij – řecký text je velmi zhuštěný a poněkud nesrozumitelný. Je tam použito sloveso chraomai (využít), ale není jasné, zda se toto sloveso váže k příležitosti se osvobodit (tak je použito v ČEP), nebo se vztahuje k slovu otrok. Pak by byl smysl věty: I pokud by se otrok mohl stát svobodným, ať raději využije svůj stav otroka obráceného na křesťanství. Mnoho současných komentářů má tento výklad, který dobře odpovídá souvislosti s 20. veršem (ať neopouští postavení).

V této souvislosti si můžeme ocitovat text z jednoho z pozdějšího listů, ve kterém jsou ti křesťané, kteří žili jako otroci, nabádáni, aby svého stavu využili ve své službě Kristu: Otroci, poslouchejte své pozemské pány s uctivou pokorou a z upřímného přesvědčení jako Krista. Nejen naoko, abyste se zalíbili lidem, ale jako služebníci Kristovi, kteří rádi plní Boží vůli a lidem slouží ochotně, jako by sloužili Pánu (Ef 6,5-7).

22 Koho Pán povolal jako otroka, má v Pánu svobodu. Koho povolal jako svobodného, je v poddanství Kristově.

Kdo byl povolán do církve jako otrok, dosáhl v Kristu pravé svobody, tedy osvobození od svých hříchů, od své sebestřednosti. Dostal svobodu pro lásku, pro naplnění Boží vůle. Ale současně všichni křesťané patří Bohu a jsou služebníky Krista.

23 Bylo za vás zaplaceno výkupné, nebuďte otroky lidí!

Zdroj svobody Pavel viděl v Ježíšově oběti na kříži. Svoboda je tedy něco velmi cenného. I když koná otrockou práci, má v Pánu svobodu. Nesmí být ve svém nitru otrokem jiného člověka, ani sebe samého: Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné (1 Kor 6,20b.21a).

Pokud v Bohu nalézám pokoj, učiní mě to svobodným ve vztahu k lidem a událostem.   Budu schopen přijmout lidi kolem sebe takové, jací jsou. Budu schopen přijmout události svého života, aniž bych si zoufal, že neodpovídají mým očekáváním.

24 V čem byl kdo povolán, bratří, v tom ať před Bohem zůstane.

před Bohem – para Theó – v řečtině jsou tato slova na konci věty, tím byl zdůrazněn Pavlův pohled na původ a postavení křesťana. Jde o to, aby křesťan libovolného původu a v jakémkoli postavení všude a vždycky zůstával před Bohem.

25 Co se týká neprovdaných, nemám žádný rozkaz Páně, ale dávám jen radu jako ten, kdo je pro milosrdenství Páně hoden důvěry.

Pavel přešel k dalšímu dotazu korintské církevní obce, který se týkal neprovdaných. V řeckém textu je použito slovo parthenos – panna, panic. Otázka se týkala toho, zda se tito panici a panny mají oženit nebo vdát, či zda mají zůstat neprovdaní. Pavel napsal, že se nemůže odvolat na žádné slovo Krista. (V Mt 19,12 najdeme Ježíšův výrok týkající se neprovdaných. Ten uvádí, že jsou lidé, kteří se manželství zřekli pro Boží království, ale nejde o žádný rozkaz Páně.) Pavel s odvoláním na svou důvěryhodnost apoštola, vychází i v této otázce ze své rady ze 7,24: V čem byl kdo povolán, bratří, v tom ať před Bohem zůstane.

26 Domnívám se, že vzhledem k tomu, co má přijít, je pro člověka nejlepší zůstat tak, jak je. 27 Máš ženu? Nechtěj se s ní rozejít. Jsi bez ženy? Žádnou nehledej.

Pavlova odpověď byla pro tehdejší dobu revoluční. V antice znamenal život mimo manželství nenaplnění života a vyvolával pohrdání lidí. V židovském prostředí to bylo stejné. Je známý výrok rabbiho Eliezera: Žid, který nemá manželku, není člověkem. (Nicméně některé židovské sekty, například esejci, celibát znali.)

V souvislosti s očekáváním brzkého příchodu Božího království se však pohled církevních obcí na život a jeho předěly změnil. Eschatologický konec tohoto věku byl spojován s mnoha trápeními. To se odráží i v synoptických evangeliích, například v 13. kapitole evangelia Markova: S těmi dny přijde takové soužení, jaké nebylo od počátku světa, který stvořil Bůh, až do dneška a nikdy nebude (Mk 13,19). Toto a podobná varování jsou převzata z židovské apokalyptiky popisující den Hospodinova soudu.

Pavlova rada v této situaci byla střízlivá: Vzhledem k blížícímu se konci radí nedělat žádné změny:

28 Ale i když se oženíš, nezhřešíš. A vdá-li se dívka, nezhřeší. Dolehne však na ně tíseň tohoto času. Toho vás chci ušetřit.

Dolehne však na ně tíseň tohoto času – zde se objevil apokalyptický motiv, že člověk v manželství je více než jiní zneklidňován starostmi a strastmi. Tuto myšlenku nalezneme v židovské apokalyptice: A vy, ženichové, nevstupujte, a panny ať se nezdobí věnci, a vy, ženy, neproste, abyste porodily (Baruchova apokalypsa 10,13). A objevuje se v apokalyptických částech evangelií. Například: Běda těhotným a kojícím v oněch dnech (Mk 13,17) a podobně Mt 24,19 a Lk 23,29.

29 Chci říci, bratří, toto: Lhůta je krátká. Proto ti, kdo mají ženy, ať jsou, jako by je neměli, 30 a kdo pláčou, jako by neplakali, a kdo jsou veselí, jako by nebyli, a kdo kupují, jako by nevlastnili, 31 a kdo užívají věcí tohoto světa, jako by neužívali; neboť podoba tohoto světa pomíjí.

Pavel tady pomocí pěti „jako by ne“ popsal postoj křesťanů k tomuto světu. Jde ve všech pěti případech o vnitřní odstup od věci tohoto světa: manželství (Mt 22,3: v Božím království se lidé nežení a nevdávají), smutek, veselí, majetek, světské radosti. Ukazuje, že hodnoty tohoto světa nemohou být tím nejdůležitějším, tím definitivním. Jsou pomíjivé, neboť podoba tohoto světa pomíjí. Toto vědomí dává křesťanům vnitřní svobodu a pokoj.

Současně je však třeba mít na paměti i Pavlova slova z Řím 12,15: Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Pavlovi tedy nejde o postoj oproštěný od emocí, ale o postoj vnitřní svobody křesťanů, kteří patří Pánu.

32 Já bych však chtěl, abyste neměli starosti. Svobodný se stará o věci Páně, jak by se líbil Bohu, 33 ale ženatý se stará o světské věci, jak by se zalíbil ženě, a je rozpolcen. 34 Žena bez manžela nebo svobodná dívka se stará o věci Páně, aby byla svatá tělem i duchem. Provdaná se stará o světské věci, jak by se zalíbila muži.

Tady Pavel nepíše o křesťanském manželství v Kristu, ale klade důraz na to, že se svobodným člověkem může Pán volně nakládat. Ale i těchto veršů se týká Pavlovo konstatování v 7,7: Přál bych si totiž, aby všichni lidé byli jako já; ale každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden tak, druhý jinak.

jak by se zalíbil ženě – tady Pavel dává do protikladu službu Bohu a soužití ženatého muže se ženou. Ve svátostném manželství (jak o něm píše Ef 5,28-29, kde je vztah manžela a jeho ženy srovnáván se vztahem Krista a církve) se muž a žena navzájem milují tak, jako Kristus miluje církev, a jsou tak znamením Boží lásky, společně naplňují Boží vůli, a tak není rozpor mezi snahou zalíbit se Bohu a zalíbit se manželce. Tady však Pavel oslovoval ty, kterým je dáno charisma žít v celibátu. Proto se vyjádřil jednostranně, když formuloval ideál: Svobodní se mohou zcela soustředit na službu Pánu, mohou celou svou energii, tak jako Pavel, vložit do hlásání evangelia.

Jsou tady podobnými slovy osloveni muži i ženy. Tím apoštol Pavel vyjádřil rovnost mužů a žen při jejich povolání k celibátu.

35 To vám říkám, abych vám pomohl, ne abych vás uvedl do nesnází, ale abyste žili důstojně a věrně lnuli k Pánu bez rozptylování.

ale abyste žili důstojně –  doslova: ale pro to, co je vhodné (povzbuzující, krásné). Pavel chtěl pro každého to, co pro něj bylo vhodné. Použil slovo euschémón – půvabný, vhodný, povzbuzující, krásný. (V Řím 13,13 je použito sousloví euschēmonōs peripatēsōmen – řádně měli bychom chodit, správně žijme.)

Zdá se, že Pavel v tomto verši ještě doplnil smysl veršů předchozích. Proto výslovně zdůraznil, že nechtěl své čtenáře spoutávat svými nároky a uvádět je do nesnází. Chtěl jim pomoci, aby se mohli řádně věnovat Pánu bez rozptylování.

36 Domnívá-li se někdo, že jedná nečestně vůči své snoubence, která je už ve zralém věku, a že se patří, aby si ji vzal, ať udělá, co chce: nehřeší. Ať se vezmou. 37 Ale kdo je v nitru pevný, nic ho nenutí, má v moci svou vlastní vůli a pevně se rozhodl, že se s ní neožení, jedná dobře. 38 Takže kdo se ožení se svou snoubenkou, jedná dobře, ale kdo se neožení, udělá lépe.

Smysl prvních tří veršů závisí na tom, jak přeložíme slovo gamizōn ve verši 7,38. Tohle slovo se většinou překládá jako provdá. Proto se tyto tři verše tradičně překládají tak, jak to najdeme i v Českém studijním překladu z roku 2009: Jestliže však někdo myslí, že vůči své panně, která je ve zralém věku, jedná nečestně, a že to musí tak být, ať dělá, co chce: nehřeší. Ať se vezmou. Část biblistů se však domnívá, že ve verších 36-38 se nepíše o otci a dceři, ale o mladém muži a panně, kteří jsou snoubenci. Tito biblisté na základě nových jazykových výzkumů ukazují, že slovo gamizōn může nabývat i významu ožení se, vezme si (do manželství). Pak dostávají tyto verše jiný význam. Tuto interpretaci zvolili i autoři Českého ekumenického překladu. Text těchto veršů je pak vztažen na mladého muže, který přemýšlí o tom, zda si vezme svou snoubenku (heautou parthenón – doslova: svou pannu).

Pavel v těchto verších sděluje: Když je mladý muž přesvědčen o smyslu zachování panenství své snoubenky a nic nedá na lidské mínění, když dívka souhlasí a je vděčná, že může žít dál jako neprovdaná, jedná takový mladý muž dobře, když ji nechá jako pannu.

39 Žena je vázána zákonem, pokud žije její muž. Jestliže muž umře, je svobodná a může se vdát, za koho chce, ale jen v Kristu.

Na otázku, zda se ovdovělá žena může po smrti svého muže opět vdát, odpovídá Pavel, že vdova je v zásadě volná ve svém rozhodnutí. To, že se má vdát v Kristu, zřejmě znamená, že se má provdat za křesťana.

40 Po mém soudu bude však pro ni lépe, zůstane-li tak; myslím, že i já mám Ducha Božího.

I zde však Pavel dává přednost zřeknutí se manželství. Opět z toho však nedělá zákon. Je to jeho osobní rada. Jestliže se při tom výslovně dovolává své duchovní autority, souvisí to zřejmě s tím, že mu jí někteří v Korintu upírali.