¹Ať nás tedy každý (člověk) považuje za služebníky Krista a správce Hospodinových tajemství. ²Dále se od správců žádá, aby byl každý shledán věrný. ³U mne je však až na posledním místě, abych byl posouzen vámi nebo lidským soudem, nebo i poznán sám sebou, ⁴protože nejsem obhájen těmito (způsoby) -- ten, kdo mne posuzuje, je Pán. ⁵Tedy nesuďte nic předčasně, dokud nepřijde Pán, který vynese na světo skryté věci tmy a odhalí úmysly srdcí. Pak se každému dostane chvály od Boha.

⁶Tyto věci, bratři a sestry, jsem vztáhl na sebe a na Apolla kvůli vám, abyste se naučili nevidět v nás více než to, co je psáno, a nepovyšovali se jeden nad druhého ohledně někoho z nás (dvou). ⁷Vždyť kdo tě odlišil (od ostatních)? Co máš, co jsi nedostal? A jestliže jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys (to) nedostal? ⁸Už jste nasyceni, už jste zbohatli, bez nás jste se ujali vlády; a kéž byste i kralovali, abychom i my kralovali spolu s vámi.

⁹Mám totiž za to, že Bůh nás apoštoly ustanovil nejmenšími, odsouzenými na smrt, protože jsme se stali podívanou světu, andělům i lidem. ¹⁰My jsme hloupí kvůli Kristu, vy jste však rozumní; my jsme slabí, vy jste silní; vy jste slavní, my jsme beze cti. ¹¹Až dodnes hladovíme, žízníme, nemáme do čeho se obléci, jsme znevažováni a bez domova. ¹²Pracujeme a namáháme se vlastníma rukama. ¹³Jsme pomlouváni, ale povzbuzujeme. Stali jsme se jako smetím země, až dodnes jsme odpadem všech věcí.

¹⁴Toto píšu ne abych vás zahanbil, ale abych vás jako milované děti napomenul. ¹⁵Vždyť třebaže máte desetitisíce vychovatelů v Kristu, otců mnoho nemáte, vždyť já jsem vás zplodil v Ježíši Kristu skrze dobrou zprávu. ¹⁶Žádám vás tedy, abyste byli mými napodobovateli. ¹⁷Proto jsem také k vám poslal Timotea, který je mým milovaným a věrným synem v Pánu, a on vám připomene moje způsoby jednání v Ježíši Kristu, které učím všude v každém shromáždění.

¹⁸Někteří se povyšovali, jako bych k vám ani neměl přijít. ¹⁹Ale přijdu k vám brzy, když to Pán bude chtít, a prozkoumám ne slova, ale moc těch, kdo se povyšují. ²⁰Království Boží totiž nespočívá ve slovech, ale v moci. ²¹Co chcete víc: abych k vám přišel s prutem, nebo s láskou a v duchu mírnosti?

Komentářové poznámky

— Apoštol a Korintská církev

Ve 3. kapitole psal Pavel o tom, že církevní obec nesmí být závislá na těch, kdo jí zvěstovali evangelium, protože patří jen Kristu. Ve 4. kapitole jde o to, že i zvěstovatel evangelia a zakladatel církevní obce je vnitřně svobodný vůči této obci. Zodpovídá se za svou službu tomu, kdo ho k ní povolal, tedy Kristu. Rozhodně není záležitostí církevní obce, aby posuzovala Ježíšem poslaného apoštola. V korintské církevní obci však zřejmě byli lidé, kteří Pavla silně kritizovali. Vyčítali mu, že jeho chování bylo jiné, než chování ostatních misionářů.

V této kapitole Pavel brání své pojetí apoštolátu a reaguje na nějaké události v církevní obci. Ty události byly korintským křesťanům dobře známé, proto o nich neuvádí žádné podrobnosti, a nám tak zůstávají nejasné. Nicméně víme, že Pavlovi šlo na prvním místě o to, aby se všichni korintští křesťané vrátili k pravému evangeliu. K tomuto cíli používá v textu svého listu povzbuzení, pochvaly i důrazná napomenutí. Chce dosáhnout toho, aby způsob života korintské církevní obce odpovídal Boží milosti, které se obci dostalo.

a) Pouze Boží soud je směrodatný (4,1-5)

1 Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství.

služebníky Kristovy – je tu použito slovo hypēretas – podřízení, sluhové, služebníci – jde tedy o ty, kdo slouží někomu většímu. Tito služebníci nejsou důležití sami od sebe, ale tím, k čemu jsou pověřeni.

správci Božích tajemství – hlasatelé evangelia jsou správci, nikoli vlastníci Božích tajemství. Důležitá je spolehlivost a věrnost správce tomu, kdo ho do služby povolal, a také tomu, co mu k spravování bylo svěřeno:

2 Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným.

shledán věrným – i v řeckém originále je použit trpný rod, kterým se tady vyjadřuje, že je to Bůh, kdo má svého správce shledat věrným. A Pavel si nebyl vědom, že by něčím narušil svou věrnou službu Kristu. Někteří korintští křesťané však zřejmě měli o jeho působení v Korintu jiné mínění.

3 Mně tedy pramálo záleží na tom, soudíte-li mě vy nebo jakýkoliv lidský soud. Vždyť ani já nejsem soudcem sám nad sebou; 4 ničeho si nejsem sice vědom, tím však ještě nejsem ospravedlněn, neboť mým soudcem je Pán.

Jen Bůh může posuzovat Pavlovu službu a žádný lidský soud nemůže vystavit posudek týkající se jeho působení v Korintu. Pavlovi byl takový lidský soud lhostejný, protože byl pro něj důležitý jen soud Boží. Nicméně je znát, že ho poněkud pobouřil negativní soud některých korintských křesťanů.

Nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí; tehdy se člověku dostane chvály od Boha.

Teprve při druhém příchodu Krista se před očima všech vyjeví, jakou hodnotu má člověk, až bude zjevné nejvnitřnější nitro lidského srdce. Pavel se nenechal kritikou ze strany lidí od své služby odradit, a nevyhledával ani jejich chválu. Korintským křesťanům připomněl, že člověk nevidí jasně ani do svého vlastního srdce. Teprve až Pán přijde, zjeví se záměry srdcí.

Jediné, co můžeme dělat, je být pokorní – tedy vědomí si toho, že jsme byli nezaslouženě obdarování Bohem – a důvěřovat v Boží milosrdenství, od něj očekávat svou spásu.

b) Povýšenost korintských křesťanů (4,6-8)

6 Toto jsem, bratří, kvůli vám vztáhl na sebe a na Apolla, abyste se na nás naučili, co znamená ‚ne nad to, co je psáno‘, a nikdo se nepyšnil jedním z nás proti druhému.

ne nad to, co je psáno – Pavel tím říká: na základě našich příkladů (Pavla a Apolla) byste se měli naučit nepřekračovat rámec toho, co je psáno. Zřejmě to znamená psáno ve Starém zákoně, kde je na mnoha místech zdůrazněno, že skutečná moudrost a poznání patří jen Bohu. A Pavel tuto skutečnost už napsal v 1 Kor 3,19: Moudrost tohoto věku je bláznovstvím před Bohem... Slova 6. verše Pavel zřejmě směřoval především na skupinu „korintských gnostiků“, kteří odmítali jakékoli lidské autority v církevní obci, protože se domnívali, že sami mají vyšší poznání a vhled (gnose) do tajemství spásy. Členové této skupiny rádi dávali jednotlivým místům Starého zákona jiný význam, než původně měl, a hledali v něm vyšší moudrost. Tak se dostávali do nebezpečí, že sami sebe budou pro své vyšší poznání povyšovat nad ostatní křesťany. Nedrželi se víry, jejíž základ Pavel a Apollo v Korintu položili: Víry v Kristův kříž a zmrtvýchvstání. Pavel i Apollo své poslání přijali od Krista a nevyvyšovali se jeden nad druhého. Všechno je darováno Bohem, každé povyšování sebe je tedy nesmyslné:

7 Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal?

Kdo ti dal vyniknout? – doslova: Kdo tě skutečně učinil odlišným? Tato otázka se týkala sklonu některých korintských křesťanů vyvyšovat se nad ostatní, považovat se za nadřazené.

proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal? – křesťan nemá vůbec nic, co by nebyl dostal. Jakékoli chlubení nebo povýšenost nejsou na místě. Pavel napomínal ty korintské křesťany, kteří se chlubí svou moudrostí a poznáním. Ten, kdo pronikl do tajemství kříže, ví, že postojem křesťana nemůže být sebechvála, ale jen vděčnost, protože všechno přichází od Boha. Je možné se chlubit jen v Pánu (viz 1 Kor 1,31), tedy chlubit se svým spojením s Kristem, což není chvála člověka, ale chvála Boha, protože jsme z Boží moci v Kristu Ježíši (1 Kor 1,30a).

8 Už jste nasyceni, už jste zbohatli, vešli jste do Božího království, a my ne! Kéž byste skutečně vešli do království, abychom i my kralovali spolu s vámi!

vešli jste do Božího království, a my ne – v originále je jen chōris hēmōn ebasileusate – bez nás jste se ujali vlády, nebo: bez nás jste kralovali. Tedy: „My, vaši apoštolové, jsme se vám stali nepotřebnými. Už jste dosáhli plnosti, už oplýváte moudrostí, už vládnete bez naší pomoci.“ S takto ostrou ironií Pavel odmítl povýšenost a od reality odtržené představy těch, kdo si namlouvali, že již dosáhli dokonalé podoby života. Je možné, že tato skupina korintských křesťanů byla nějak ovlivněna tehdejšími módními filosofickými proudy (stoicismus – nová stoa), podle nichž moudrý člověk už stojí nade vším a nemůže se ho dotknout bolest a smrt. Takové smýšlení ohrožovalo křesťanskou víru těchto lidí, protože do Božího království nelze vejít jen vlastními silami, ale je to Boží dar, jehož prostředníkem je Ježíš ukřižovaný a vzkříšený. Sám Pavel se považoval za toho, kdo je jen na cestě, kdo do cíle ještě nedorazil. Chtěl onu skupinu lidí z korintské církevní obce zbavit jejich iluze, že už dosáhli naplnění smyslu svého života, že už kralují.

c) Utrpení apoštola (4,9-13)

Následující verše jsou jedním z těch míst v Pavlových listech, která nám nabízejí nejen apoštolovu nauku, ale i osobní postoj a vyznání. Z jejich textu živě vystupuje Pavlova osobnost a jeho nasazení pro službu Kristova apoštola, které nezná hranic. Sám sebe řadil mezi blázny pro Krista.

9 Skoro se mi zdá, že nás apoštoly Bůh určil na poslední místo, jako vydané na smrt; stali jsme se divadlem světu, andělům i lidem.

Každodenní život apoštola není naplněn povznášejícími pocity, ale cítí se být na posledním místě, vydaný na smrt. Pavel poukázal na to, že zvěstování tajemství Ježíšova kříže formuje i život apoštola. Ten nestojí nad druhými, ale úplně dole, a tak se podobá Ježíši ukřižovanému. Dokonce tady uvedl srovnání údělu apoštolů s údělem odsouzenců na smrt, kteří vystupovali v amfiteátru pro zábavu publika při gladiátorských hrách nebo bojích s divokými šelmami. Andělé jsou kosmickým publikem těch, kdo byli připraveni o poslední kousek důstojnosti.

10 My jsme blázni pro Krista, vy ovšem jste v Kristu rozumní; my jsme slabí, vy silní; vy slavní, my beze cti.

Ve třech výrocích Pavel postavil do protikladu své zkušenosti existence člověka slabého, beze cti a sebevědomé smýšlení některých členů korintské církevní obce.

My jsme blázni pro Krista – ti, kdo jsou jako apoštol Pavel blázni pro Krista, si uvědomují svou lidskou slabost. Svět jimi pohrdá, pomlouvá je a pronásleduje. Přesto blázni pro Krista přejí druhým všechno dobré.

vy ovšem v Kristu rozumní – korintští křesťané chtěli být moudří pro svět a současně zůstat učedníky Krista. Pavel s ironií popsal jejich sebehodnocení slovy fronimoi en Christō – rozumní (moudří) v Kristu. Ale Kristus není rozumný v očích světa, je přece Ukřižovaný.

11 Až do této chvíle trpíme hladem a žízní a nemáme co na sebe, jsme biti, jsme bez domova,

Pavel napsal o své službě Kristova apoštola a o útrapách s ní spojených podrobněji ve svém dalším listě do Korintu: ...ve vězení jsem byl vícekrát, ran jsem užil do sytosti, smrti jsem často hleděl do tváře. Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, ... Častokrát jsem byl na cestách – v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími (2 Kor 11,23-26). Útrapy nevyhledával, ale když nastaly, přijímal je jako součást povolání apoštola. Tak svou nauku o Ježíšově kříži dosvědčoval svým životem.

12 s námahou pracujeme svýma rukama. Jsme-li tupeni, žehnáme, pronásledováni neklesáme, 13 když nám zlořečí, odpovídáme laskavě. Až dosud jsme vyděděnci světa, na které se všechno svaluje.

s námahou pracujeme svýma rukama – podle obecného prvokřesťanského pojetí náleželo apoštolovi právo na obživu od církevní obce, ve které působil: Což nemáme právo přijímat od vás jídlo a pití (1 Kor 9,4)? Ale Pavel poukázal tady a na dalších místech svých listů (1 Kor 9,15-18; 1 Thes 2,5.9; Fil 4,15), že si na své živobytí vydělává prací vlastních rukou, což v Korintu důsledně dodržoval. I to přispívalo k jeho nezávislosti a vnitřní svobodě vůči této církevní obci.

Jsme-li tupeni, žehnáme – ponižováním se Pavel nenechal dohnat k hořkosti, ale proti zlu stavěl sílu své víry, trpělivost, žehnání a laskavost.

jsme vyděděnci světa – doslova je tady: odpadky světa jsme se stali. Slova perikatharmata tou kosmou – odpadky světa  je tehdejší nadávka, která označuje lidi zpustlé, bezcenné. Takto si podle Pavlovy zkušenosti svět cenil poslů Kristova evangelia. Pavel se tímto silným vyjádřením snažil korintské křesťany přivést zpátky k jím hlásané zvěsti o Boží lásce, která vrcholí na Ježíšově kříži. Tak jako byl Ježíš zavržen svým židovským národem, tak i jeho učedník jde ve stopách svého mistra a stává se odpadkem tohoto světa.

d) Apoštolův příklad (4,14-16)

14 Nepíši to proto, abych vás zahanbil, ale abych vás jako své milované děti napomenul.

Pavel v tomto verši použil smířlivější tón duchovního správce, který chtěl korintskou obec získat na svou stranu. Jeho předchozí slova měla korintské křesťany napomenout, ale ne zahanbit.

Nepíši to proto, abych vás zahanbil – doslova: Nezahanbuji vás, když píšu tyto věci. Ovšem ty věci, které Pavel napsal, zahanbující byly. A lze si těžko představit, že by na ně Korinťané nereagovali se zahanbením, a někteří možná s rozhořčením. Pavel je proto označil za své milované děti, čímž vyjádřil skutečnost, že mu na korintských křesťanech velmi záleží, tak jako otci záleží na jeho dětech, a proto je napomíná.

15 I kdybyste měli tisíce vychovatelů v Kristu, otců mnoho nemáte, neboť v Kristu Ježíši jsem vás já přivedl k životu skrze evangelium.

Vychovatelé – je tu použito slovo paidagógos – poručník nebo vychovatel. V antické době toto slovo označovalo člověka, který měl na starosti chlapce v rodině jako jejich opatrovatel. Pavel tohle nepříliš důstojné označení vylepšil tím, že ostatní hlasatele křesťanské víry označuje za paidagógous en Christō – vychovatelé v Kristu. A uznával, že tito vychovatelé, k nimž se korintští křesťané hlásili, nebo je vyzdvihovali, mohli být výřečnější a obratnější než on, mohli mít u posluchačů větší úspěch. Ale pouze on byl tím, kdo korintskou církevní obec založil, kdo se tak stal jejím otcem.

 já jsem vás přivedl k životu – egó hymas egennésa – já vás zplodil. Pavel se považoval za otce korintské církve, proto byl jeho vztah k ní jedinečný a cítil se za ni trvale odpovědný. On není paidagógos on je pateros – otec. Korintským křesťanům hlásáním evangelia zprostředkoval nový život v Kristu. Proto si Pavel jako zakladatel obce činil nárok na zvláštní autoritu.

16 Prosím vás: Jednejte podle mého příkladu!

Jednejte podle mého příkladu – doslova: napodobiteli (následovníky) mě se staňte. Výzva k napodobování (následování) se objevuje jen v listech určených těm obcím, které Pavel založil. Slovo mimétés – imitovat, napodobovat, případně následovat – znamená v antice jednání podle předkládaných vzorů. Pavlovi tady však šlo o něco jiného. Neměl na mysli, že korintští křesťané mají napodobovat jeho ctnosti, ale že ho mají následovat v jeho vztahu k Ježíšovu kříži. Měřítkem se jim měl stát obraz apoštola, který slouží cílům ukřižovaného a vzkříšeného Pána a přijímá svůj život s důvěrou v Kristovu blízkost.

e) Ohlášení návštěvy (4,17-21)

17 Právě proto jsem k vám poslal Timotea, svého v Pánu milovaného a věrného syna. On vám připomene můj způsob jednání v Kristu, jak učím v každé církvi.

Situaci v korintské církevní obci považoval Pavel za tak vážnou, že do Korintu poslal Timotea, jednoho ze svých nejlepších spolupracovníků. (Píše o něm podrobněji ve Flp 2,20-22: Vždyť nemám nikoho, jako je on, kdo by se tak upřímně o vás staral; ... O Timoteovi však dobře víte, jak se osvědčil, když se mnou jako syn s otcem sloužil evangeliu.) Timoteus měl korintským křesťanům připomenout základní Pavlovy pokyny:

připomene můj způsob jednání v Kristu – doslova: připomene ty cesty moje, ty v Kristu Ježíši. Je použito slovo hodos – cesta, které odpovídá hebrejskému slovu derek – cesta, způsob. Toto slovo ve Starém zákoně často označuje život podle Božích přikázání a mravních nařízení. I tady jsou míněny Boží cesty, po nichž Pavel chodí a kterým učí. Připojil slova: v Kristu Ježíši. Tato slova se v původním řeckém textu vztahují ke slovu cestám: ty v Kristu Ježíši. Takže jde o následování Pavlovy cesty utvářené Ježíšovým křížem.

jak učím v každé církvi – následování Pavlovy cesty se netýkalo jen církve v Korintu.

18 Někteří se začali povyšovat, protože prý už k vám nepřijdu; 19 ale přijdu k vám brzy, bude-li Pán chtít, a učiním si úsudek o těch domýšlivcích ne podle toho, co mluví, ale podle toho, co dokážou. 20 Království Boží nezáleží v slovech, nýbrž v moci.

Někdo v korintské církevní obci zřejmě šířil nepravdivou informaci, že si Pavel už netroufá do Korintu přijít. Ale Pavel tady ohlásil svou brzkou návštěvu, bude-li Pán chtít. Pak se ukáže, co se skrývá za slovy Pavlových protivníků.

učiním si úsudek o těch domýšlivcích ne podle toho, co mluví, ale podle toho, co dokážou – doslova: budu poznávat (usuzovat) ne podle slov těch nadutých, ale podle jejich síly. Volba Pavlových slov vyjadřuje, že jde o sílu a moc Krista, jehož je Pavel apoštolem.

21 Vyberte si: Mám na vás přijít s holí, nebo s láskou a mírností?

S hořkým humorem takto Pavel vyhrožoval korintským křesťanům holí, aby je přivedl zpět k pravému evangeliu. Velmi však doufal, že jim bude stačit jeho láska a mírnost.

Z Pavlových slov můžeme vnímat, kolik pokory, kolik úsilí a lásky vkládá do svého vztahu ke korintským křesťanům, které chce přivést k pevné důvěře ve spásnou moc Kristova kříže. Jeho postoj otce církve v Korintu je zřetelným znamením lásky Boha Otce, který pečuje o svou církev prostřednictvím Krista v Duchu svatém.