Komentářové poznámky
Jaroslav Schrötter, 3.3. 2024
— Nedospělost korintských křesťanů a jejich rozpory (3,1-4)
1 Já jsem
k vám, bratří, nemohl mluvit jako k těm, kteří mají Ducha, nýbrž jako
k těm, kteří myslí jen po lidsku, jako k nedospělým v Kristu.
Pavel tady navázal na verš 2,14. (Přirozený člověk nemůže
přijmout věci Božího Ducha..., protože se dají posoudit jen Duchem.) Někteří
členové korintské církevní obce se domnívali, že každý z nich je člověkem
duchovním, Duchem obdařeným. Ale Pavel jim ve svém listě odporoval a napsal
doslova: nebyl jsem schopen mluvit k vám jako k (lidem) duchovním
(pneumatikois), ale jako k tělesným (sarkinois) .
mluvit ... jako k nedospělým v Kristu
– někteří lidé z korintské církevní obce vytýkali Pavlovi, že jeho
zvěstování bylo chudé, chyběly v něm hluboké vhledy do Božího tajemství a
hloubka poznání. Pavel se o tom zmínil ve verši 2,4 (má řeč a mé kázání
se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti). Tady v 3,1-4 vysvětlil
důvod svého prostého hlásání. K tomu vysvětlování použil obraz, který
převzal z tehdy populární stoické filozofie. Je to obraz mléka pro
kojence, tedy začátečníky, a pevné stravy pro dospělé, pro pokročilé. (Podobně
i Žid 5,11: ... je těžké vám to vyložit, protože nejste ochotni slyšet.)
2 Mlékem jsem
vás živil, pokrm jsem vám jíst nedával, protože jste jej nemohli snést –
ani teď ještě nemůžete, 3 neboť dosud patříte světu. Odkud je mezi vámi
závist a svár, ne-li z toho, že patříte světu a žijete jako
ostatní lidé?
Mnozí křesťané v Korintu o sobě tvrdili, že mají hlubší
moudrost a poznání, a považovali se za dokonalé, plně dospělé křesťany. Ve
skutečnosti však zůstali ve svém křesťanském životě nedospělými dětmi. Vytváření
skupin, které se oddělovaly od zbytku církevní obce, a také závist a svár, které
se objevovaly mezi lidmi v obci, to obojí považoval Pavel za dětinské. Viděl
v tom projev skutečnosti, že tito lidé dosud patřili světu.
Píše doslova: Což (tím) nejste tělesní a denně po lidsku nechodíte
(nežijete)?
4 Když se
jeden z vás hlásí k Pavlovi a druhý k Apollovi, neznamená
to, že jste lidé světa?
Jejich nedospělost se projevila v tom, jak nepřiměřený
význam dávali lidem, které považovali za své učitele, i v tom, jak se
kvůli svým lidským autoritám svářeli. A jsou tady jmenováni dva hlasatelé
Kristova evangelia, ke kterým se část lidí z církevní obce hlásila: jeden
z vás se hlásí k Pavlovi a druhý k Apollovi. A Pavel
se nakonec těch, kdo se takto oddělují od církevní obce, zeptal: nejste tělesní?
(ouk anthrōpoi este?)
— Církevní obec: Boží pole, stavba, chrám (3,5-17)
5 Kdo je
vlastně Apollos? A kdo je Pavel? Služebníci, kteří vás přivedli
k víře, každý tak, jak mu dal Pán.
služebníci – diakonoi – Pavel se tu
nepostavil před Apolla, ale uznal, že je s ním ve stejné službě. Označení služebníci
vylučuje osobní zájmy. Tito dva služebníci přispěli každý tak, jak jim to
bylo dáno od Pána, tedy podle darů, které ke své službě od Boha dostali. Jejich
služba je přivedla k tomu, aby Korinťanům hlásali Kristovo evangelium a
svým hlásáním jim otevřeli cestu k víře. Pavel i Apollos konali úkol,
který na ně Pán vložil. Pavel pak použil tři přirovnání, aby vysvětlil svůj a
Apollův úkol. Přirovnal korintskou církevní obec k poli, stavbě
a chrámu.
6 Já jsem
zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst; 7 a tak nic neznamená
ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst. 8 Kdo sází
a kdo zalévá, patří k sobě, ale každý podle vlastní práce obdrží svou
odměnu. 9 Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole,
Boží stavba.
Pavel i Apollos vykonali nezbytnou práci na Božím poli,
kterým pro ně byla korintská církevní obec. Ale to rozhodující, tedy růst, dal
Bůh. A z Pavlova přirovnání je zřejmé, že rozhodující není to, co dělají
lidé, ale to, co vykoná Bůh, který dává vzrůst. Tak Pavel ukázal
jako nesmyslné stranění Apollovi, nebo Pavlovi. Přes všechnu svou rozdílnost oba
tito služebníci pařili k sobě, oba byli spolupracovníky na Božím
díle, na Božím poli, kterým byla církevní obec v Korintu.
10 Podle
milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ
a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví. 11 Nikdo
totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je
Ježíš Kristus.
Pavel se díky darované milosti Boží stal stavitelem
Boží stavby, kterou byla církevní obec v Korintu. Položil
základ a druhý na něm staví. Neměl tu na mysli jen Apolla.
Psal o všech, kdo se v Korintu podíleli na této Boží stavbě, o kazatelích,
kteří v Korintu po Pavlovi působili. Každý z nich ať dává pozor, jak
staví na tom základu, který položil Pavel.
základ už je položen – základ každé církevní
obce a celé církve je Ježíš Kristus, a to ukřižovaný a vzkříšený.
Pro Pavla i ostatní kazatele byl tento základ nedotknutelný.
12 Zda někdo
na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy,
slámy – 13 dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví
v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. 14 Když
jeho dílo vydrží, dostane odměnu.
Jak kdo stavěl a z jakého materiálu, to vyjde najevo v
den soudu. Stavební materiál prověří zkouška ohněm Božího soudu. Pak se ukáže,
zda jednotliví hlasatelé víry v Krista vytvořili něco prchavého ze slámy, nebo
něco trvalého z drahého kovu: Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu.
Ta spočívá v eschatologické radosti z díla Božího, na němž se člověk
mohl podílet.
Tak bude při posledním soudu každému poslovi víry zřejmá
hodnota jeho práce.
15 Když mu
dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm.
Co bylo na práci zvěstovatelů bezcenné, nebude moci obstát
v den soudu. I takový kazatel díky Božímu slitování dosáhne spásy: sám
bude zachráněn, ale utrpí škodu. Bude totiž muset zakusit
poznání, že jeho práce neměla pro církev Kristovu žádnou cenu. Očekávaná
záchrana i těch, kdo svůj úkol nesplnili, souvisí s Pavlovým hlubokým
přesvědčením, že záchrana člověka je nezaslouženým darem Boží milosti.
16 Nevíte, že
jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? 17 Kdo ničí chrám
Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy.
Třetím přirovnáním církevní obce je chrám Boží,
protože i obec je zasvěcena Bohu a Duch Boží v ní přebývá.
Podobně je to vyjádřeno i v Ef 2,22: v Pánu jste i vy společně
budováni v duchovní příbytek Boží. Duch svatý přebývá v každém
křesťanovi (viz 1 Kor 6,19: Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha
svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha?) a proniká celou
obcí (viz 2 Kor 6,16: My jsme přece chrám Boha živého.). Zničení nebo
znesvěcení chrámu bylo od pradávna považováno za zločin hodný smrti: Kdo ničí chrám Boží, toho
zničí Bůh. Křesťanská obec je tak jako chrám prostorem Boží přítomnosti
působením Ducha svatého.
Bůh sám je ochráncem církevní obce. A existence korintské obce
je v nebezpečí, protože stranické spory ji rozbíjejí. Jsou tu skupiny lidí
a každá z nichž si přivlastňuje nárok, že jako jediná chápe a žije
křesťanství správně. Stoupenci jednotlivých skupin se oddělují od ostatních
členů obce (viz 1 Kor 1,12). Proto Pavel vyostřuje své varování: Kdo ničí
obec, toho zasáhne Boží soud. Vždyť církevní obec je nedotknutelným
vlastnictvím Božím.
— Základ víry (3,18-23)
Touto podkapitolou Pavel uzavírá tematický okruh týkající se
sporů v korintské církvi.
18 Ať nikdo
sám sebe neklame. Domnívá-li se někdo z vás, že je v tomto světě
moudrý, ať se stane bláznem, aby se stal opravdu moudrým.
Mýlí se ti lidé z korintské církve, kteří se domnívají,
že moudrost znamená usilovat o oproštění od touhy po požitcích a od dalších
vášní, jak to učí stoická a platónská tradice, a hledat svou nezávislost na
všem, co člověka připoutává k tomuto světu. Skupinu takto smýšlejících
korintských křesťanů ovlivnila gnose. Podle gnostiků Bůh svým vyvoleným svěřil
tajnou moudrost, která vede k poznání (gnosi) zaručujícímu spásu. Gnostici
své vyvolení spojovali s vírou ve své duchovní napojení na božské bytí. Pavel
však vždy usiloval o to, aby vyvolení bylo spojeno s vědomím závislosti na
Ježíšově oběti, na jeho kříži. S vědomím, že spása spočívá jedině na
ukřižovaném Pánu. Skutečně moudrý je ten, kdo s vírou přijímá Kristovo
poselství spásy a žije podle něho, třebaže moudrými tohoto světa je považován
za blázna: Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě
k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží (1 Kor 1,18). A tady
ve verši 3,18 Pavel navazuje slovy: ať se stane bláznem, aby se stal
opravdu moudrým. Zvěst o kříži staví na hlavu všechno, co obvykle mezi
lidmi platí: Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé
a slabost Boží je silnější než lidé (1 Kor 1,25).
19 Moudrost
tohoto věku je bláznovstvím před Bohem, neboť je psáno: ‚Nachytá moudré na
jejich vychytralost;‘ 20 a jinde: ‚Hospodin zná úmysly moudrých
a ví, že jsou marné.‘
Pavel tady ve své argumentaci použil citáty ze Starého
zákona:
Nachytá moudré na jejich vychytralost –
v ekumenickém překladu: Moudré jejich chytrostí (Bůh)
dovede lapit,...(Job 5,13). Hospodin zná úmysly moudrých a ví,
že jsou marné – v ekumenickém překladu: Hospodin
zná smýšlení lidí; jsou pouhý vánek (Ž 94,11). Tak Pavel ukazuje, že (i
podle textů Starého zákona) to, čemu svět říká moudrost (sofia),
je z Boží perspektivy bláznovství (mória).
21 A tak
ať se nikdo nechlubí lidmi. Všechno je vaše, 22 ať Pavel nebo Apollos nebo
Petr, ať svět nebo život nebo smrt, přítomnost nebo budoucnost, všechno je
vaše, 23 vy však jste Kristovi a Kristus je Boží.
Tím, že se korintští křesťané odvolávají na Pavla, Apolla
nebo Kéfu, chlubí se jimi, ztrácejí ze zřetele základ víry,
tedy vztah k Bohu. Zvěstovatelé víry jsou však jen služebníky církevní
obce: Všechno je vaše, ať Pavel nebo Apollos nebo Petr (v
originále: Kéfas).
Pak Pavel předkládá tehdy běžné úsloví stoické filozofie,
podle něhož se moudrý člověk nemusí dát ničím vyrušovat z niterného klidu
své duše, protože vnější svět ho nemusí podstatně znepokojovat, vše podstatné
má ve svém nitru. Proto Pavel píše: svět nebo život nebo smrt, přítomnost
nebo budoucnost, všechno je vaše – máte to v sobě, ve svém nitru.
Těmto slovům Korinťané rozumí, ale Pavel této stoické moudrosti dává
zcela jiné zaměření:
vy však jste Kristovi – takže Pavel tu nemluví
o stoické vyrovnanosti, ale o křesťanském pokoji, který nespočívá na
člověku samém a jeho dokonalosti, vnitřním klidu a moudrém odstupu, ale na
příslušnosti ke Kristu.
vy však jste Kristovi a Kristus je Boží– také je v této závěrečné větě vyvrcholení Pavlova argumentu: To, co Vás spojuje s Bohem, je Kristus -- vy patříte Bohu, protože jste spojeni s Kristem, toho se nesmíte vzdát, na tom musíte trvat (ne Pavel, Apollo či cokoli na světě vás spojuje s Bohem, ale Kristus).
Kristus je Boží – Christós dé Theoú – podobně
jako v 1 Kor 11,3: hlavou Krista je Bůh má i tady Pavel na mysli
Kristovo lidství. Ježíš Kristus je ve svém lidství s námi spojen,
a proto s ním a v něm patříme Bohu. Ani svět s veškerou svou
krásou i ohroženími, ani přítomnost, ani strach z budoucnosti, ani sama
smrt nemůže ohrozit naše spojení s Kristem, naše zakotvení v Bohu.
Později v listě Římanům Pavel napsal: Kdo nás odloučí od lásky
Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí
nebo meč?... Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si
nás zamiloval. Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti,
ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani
co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je
v Kristu Ježíši, našem Pánu (Ř 8,35.37-39).