¹A já, bratři a sestry, když jsem přišel mezi vás, nepřišel jsem s nadřazenými slovy či moudrostí vám ohlašovat tajemství Boží. ²Dal jsem přednost tomu nevědět mezi vámi nic než Krista, a to Krista ukřižovaného. ³A slabý, s mnohou úzkostí a strachem jsem přišel mezi vás, ⁴má řeč a hlásání nespočívaly v přesvědčivých slovech moudrosti, ale v dokazování Ducha a moci, ⁵aby vaše víra nespočívala na moudrosti lidí, ale na moci Boží.

⁶Moudrost sice mezi zralými mluvíme, ale ne moudrost tohoto věku nebo jeho dočasných vládců, ⁷nýbrž moudrost Boží skrytou v tajemství, kterou Bůh předem určil před věky pro naši slávu ⁸a kterou žádný z vládců tohoto světa nepoznal. Kdyby ji totiž poznali, neukřižovali by Pána slávy.

⁹Ale jako je psáno: věci, které oko nevidělo, ucho neslyšelo a na srdci lidském nevyvstaly, které připravil Bůh těm, kdo ho milují, ¹⁰ty nám zjevil skrze Ducha. Duch totiž zkoumá všechny věci, i hlubiny Boží. ¹¹Vždyť kdo zná věci lidí, než jen duch člověka, který je v něm? Podobně i věcí Boha nikdo nepoznal, než jen Duch Boží. ¹²My jsme nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je od Boha, abychom poznali, co nám Bůh daroval, ¹³o čemž mluvíme ne naučenými slovy lidské moudrosti, ale naučenými duchovními (slovy) Ducha, když vysvětlujeme duchovní věci.

¹⁴Duševní člověk nechápe věci Božího Ducha, jsou totiž pro něj bláznovstvím, a nemůže je poznat, protože jsou posuzovány duchovně. ¹⁵Duchovní člověk posuzuje všechny věci, sám však nikým není posuzován. ¹⁶Kdo tedu poznal Pánovu mysl, která mu bude radit? My máme Kristovu mysl.

Komentářové poznámky

— Přišel jsem k vám sláb (2,1-5)

Pavel přišel do Korintu z Athén, kde se neúspěšně pokusil přizpůsobit helenskému způsobu řečnění: Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: „Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy“ (Sk 17,32). V Korintu se rozhodl hlásat Krista ukřižovaného.

1 Ani já, bratři, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí. 2 Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.

Ke zvěsti o kříži samozřejmě patří i vyznání víry ve vzkříšení ukřižovaného (1 Kor15,3–4: Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem). V prvním listě Korinťanům však Pavel položil zvláštní důraz na kříž. Důvodem je to, že si mnozí lidé z korintské církevní obce libovali v kázání nadnesenými slovy, kázání z řečnického hlediska elegantním. Pavlovi vytýkali jeho nedostatečné řečnické schopnosti. Pavel sám o tom napsal v 1 Kor 10,10: Říká se, že mé listy jsou závažné a mocné, ale osobní přítomnost slabá a řeč ubohá. A také v 2 Kor 11,6: I když mi chybí výmluvnost, poznání mi nechybí.

Podle Pavla však řečnicky elegantní kázání odvádí od vlastního obsahu kázání, kterým je vykoupení Ježíšovým křížem. Tato zvěst překračuje každé lidské očekávání a chápání. Je to tajemství víry spočívající v Božím jednání uskutečněném prostřednictvím Krista. Boží moudrost se tu střetává s lidskou moudrostí rozumu a náboženské jistoty vycházející z lidských představ.

3 Přišel jsem k vám sláb, s velkou bázní a chvěním;

Přišel jsem k vám sláb – Pavel nekladl důraz na svoje vlastní schopnosti. Později ve druhém listě do Korintu napsal: Pán mi řekl: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova (2 Kor 12,9). Své povolání chápal jako prorockou službu. Dostal poslání promlouvat a jednat jménem Božím. Neměla tedy zářit jeho lidská moudrost a schopnost přesvědčovat, ale měl přinášet Boží sdělení.

s velkou bázní a chvěním – en fóbo kaí en trómo polló –slova fóbo a trómo se používají v řeckém překladu (Septuagintě) starozákonních textů. (Například v Ex 20,18 se píše: Všechen lid pozoroval hřmění a blýskání, zvuk polnice a kouřící se horu. Lid to pozoroval, chvěl se a zůstal stát opodál.) Bázeň a chvění jsou tam reakcí lidí na setkání s Božím tajemstvím. I Pavel mohl jen s velkou bázní a chvěním odkrývat tajemství Kristova kříže, v němž se zjevuje Boží láska.

4 má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí,

vemlouvavá slova lidské moudrosti – v řeckém prostředí působili zdatní řečníci, kteří svými rétorickými schopnostmi uměli posluchače přesvědčit. Využívali k tomu lichocení, vemlouvavá slova a nejrůznější mudrosloví a přísloví. Zopakujme, že korintským křesťanům se Pavel zdál být slabý řečník. On se však jen vyhýbal těm způsobům rétoriky, které by odváděly od jádra sdělení evangelia. Naprosto důvěřoval vnitřní přesvědčivosti svého hlásání o Ježíšově kříži, protože Duch Boží dával jeho slovům věrohodnost. A Duch Boží dával i Pavlovi samému věrohodnost, kterou prokazoval mocí Boží:

5 aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží.

K víře nevede řečnické umění ani lidské poznání a moudrost, ale Boží milost. Lidé nemají být jen poučeni, mají být proměněni mocí Ducha Božího. Ze strany člověka nejde o to vyznávat něco slovy, ale o to přijmout Boží milost, změnit smýšlení a jednání, aby víra byla základem a východiskem každodenního života.

Pravá moudrost – moudrost Boží (2,6-16)

V této podkapitole napsal Pavel o moudrosti, která vychází od Boha, a je proto nesrovnatelně jiná než všechna moudrost lidská. Problémem textu této podkapitoly je jistá proměna terminologie. Pavel se tu jazykovými výrazy přizpůsobuje řeči jedné ze skupin vzniklých v korintské církevní obci. Byli to lidé, kteří se domnívali, že se jim dostalo hlubšího poznání, že disponují jen jim dostupnou moudrostí a jsou tedy dokonalí ve víře. Tato skupina se často označuje korintští gnostici. Pavel zde použil pojmosloví skupiny těchto lidí a snažil se jejich smýšlení korigovat.

a) Boží moudrost skrytá v tajemství (2,6-9)

6 Moudrosti sice učíme, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře – ne ovšem moudrosti tohoto věku či vládců tohoto věku, spějících k záhubě,

Moudrosti sice učíme, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře – doslovný překlad je: Moudrost ostatně říkáme těm dospělým (dokonalým). Je použito slovo teleiois – dokonalý v každém ohledu, plně dospělý. V Novém zákoně se užívá k vyjádření plnosti křesťanského charakteru člověka. Pavel tedy narážel na sebevědomí korintských gnostiků, kteří se považovali za dospělejší v poznání a moudrosti než ostatní, považovali se za dokonalejší. Ale Pavel jejich mínění nesdílel, protože pro něj dospělost ve víře znamenala přijmout tajemství Ježíšova kříže.

ne ovšem moudrosti tohoto věku – Pavel odlišoval moudrost Boží od moudrosti světa a jeho vládců, kteří zůstávají slepí pro hlubší moudrost Boží. Mocní světa připravili Ježíše o život, a tak se stali nástrojem protibožských sil, které jsou už však Božím soudem odsouzeny k záhubě, až bude Bůh všechno ve všem: Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci. ...a tak bude Bůh všecko ve všem (1 Kor 15,24.28b).

7 nýbrž moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení.

Boží moudrost, o které Pavel psal, se projevuje v tajemství kříže. Pro svět je skrytá, protože Ježíšův kříž zůstává podle lidských měřítek bláznovstvím. Pouze víra v Krista tu odhaluje Boží moudrost.

Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení – když Pavel poukazoval na Boží plán učiněný od věčnosti, vyjádřil tím skutečnost, že kříž byl od věčnosti v Božím plánu. Lidské dějiny se Bohu nevymkly z rukou. A Pavel naději v Krista věřící povzbudil slovy, že Boží plán je od počátku zaměřen k našemu oslavení. To je víra prvotní církve, jejíž vyznání je obsaženo ve starém křesťanském hymnu zachovaném v Ef 1,9-10: ... když nám dal poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu.

8 Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy.

Vládcové tohoto světa byli k této Boží moudrosti slepí, nepoznali, že Ježíš, kterého ukřižovali, je Pán slávy. Toto označení ukřižovaného Ježíše je u Pavla ojedinělé. Zřejmě použil slova, která používali korintští gnostici pro toho, kdo jim zprostředkovával tajné poznání. Pavel jim sděluje, že člověku se nedostává slávy pro jeho moudrost a poznání. Očekávané oslavení člověka je výhradně Boží dar, jehož jediným prostředníkem je ukřižovaný Ježíš. On je Pán slávy.

9 Ale jak je psáno: ‚Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.‘

Pavel tady citoval Iz 64,3, ale jeho citát je hodně volný. Není textem ze Septuaginty, ani doslovným překladem hebrejského textu. (Ekumenický překlad Iz 64,3: Od věků se něco takového neslyšelo, k sluchu neproniklo, oko nespatřilo, že by jiný bůh, mimo tebe, (Hospodine,) učinil něco pro toho, kdo na něj čeká.)

těm, kdo ho milují – v Iz 64,3 se říká, že Bůh činí nepředstavitelné dobro pro toho, kdo na něj čeká. Židé čekali na příchod Mesiáše, který měl uskutečnit to, co od věků k sluchu neproniklo, oko nespatřilo. Pavel však měl na mysli ty, kdo nejen na Boží čin čekají, ale kdo Boha milují. Na ty, kdo odpovídají na Boží lásku, která se vrcholně projevila v Ježíšově kříži. Na ty, kdo jsou spojeni s Ježíšem, mají účast na jeho životě a smrti. Těm Bůh připravil to, co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo. Zaslíbená sláva je natolik nesrovnatelná s čímkoli v tomto světě, že se vymyká každé lidské představě. Přesahuje všechny zkušenosti v rámci pozemského života.

b) Zjevení Boží moudrosti (2,10-16)

Verš 2,10 navazuje na sdělení verše 2,8: Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal… V dalších verších je Pavlovo sdělení, jak je možné proniknout do tajemství Boží moudrosti.

10 Nám však to Bůh zjevil skrze Ducha; Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží.

Korintští gnostici svoje poznání chápali jako tajné učení svěřené vyvolené skupině. Pavel zdůrazňuje, že je to Duch svatý, kdo dává své zjevení, a dává je všem křesťanům. Ti, kterým Bůh daroval svého Ducha, mohou poznat hlubiny Boží. Boží hlubiny tady znamenají tajemstvím Božího plánu přivést všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu, a to prostřednictvím Ježíšova kříže (Ef 1,10).

11 Neboť kdo z lidí zná, co je v člověku, než jeho vlastní duch? Právě tak nikdo nepoznal, co je v Bohu, než Duch Boží.

Tady Pavel používá zásadu antické filosofie, že cokoli může být posuzováno jen sebou samým. Takže jen svým duchem může člověk poznat své nejhlubší úmysly a sám sebe. Právě tak pouze Boží Duch může poznat, co je v Bohu, co v Boží hlubině.

12 My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je z Boha, 13 abychom poznali, co nám Bůh daroval. O tom i mluvíme ne tak, jak nás naučila lidská moudrost, ale jak nás naučil Duch, a duchovní věci vykládáme slovy Ducha.

Teprve přijetí Ducha podle Pavla vede k poznání toho, co nám Bůh daroval.

Pavel znovu zopakoval, že ve svém hlásání nepředává slova lidské moudrosti, ale (protože chápe své poslání jako poslání proroka) zjevení darované Božím Duchem. Pavlovo hlásání pak může být přijato pouze těmi, kdo přijali Božího Ducha. Jen ti dokážou být citliví pro to, co je skutečně duchovní:

14 Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem. 15 Člověk obdařený Duchem je schopen posoudit všecko, ale sám nemůže být nikým správně posouzen.

Přirozený člověk - psychikos de anthropos – tady (ve staré řečtině) psychikos znamená přirozený, přírodní, pozemský, živočišný.

Člověk obdařený Duchem – anthropos (ho) de pneumatikos – člověk spirituální, duchovní.

Tyto dva řecké protikladné výrazy Pavel zřejmě opět převzal od korintských gnostiků. V řecké gnózi tyto termíny vyjadřovaly dualistické pojetí člověka. Šlo o obraz člověka, v němž je znehodnoceno všechno pozemské a tělesné. Všechno spirituální si člověk přinesl ze své nebeské preexistence. To ovšem neodpovídalo Pavlovu pohledu na člověka. Duch je pro něj Božím darem, kterým Bůh obdaroval člověka přirozeného, a to při křtu. Obdaření Duchem jsou tedy všichni, kdo byli křtem spojeni s Kristem. Nikoli jen členové nějaké elitní skupiny.

posoudit – anakrinó – zkoumat, vyšetřovat, poznávat, posuzovat – má široký význam.

Kdo je naplněn Božím Duchem, má vhled do Božího plánu a má tedy pravou soudnost, je schopen všechno posoudit. Naproti tomu pro toho, kdo Ducha nemá, jsou mnohé skutečnosti skryté, nesrozumitelné, jsou mu bláznovstvím.

sám nemůže být nikým správně posouzen – tato slovo jistě znamenají, že člověk nemůže být jiným člověkem správně posouzen, protože do nitra člověka druhý člověk nevidí. I podle řecké filosofie jen svým duchem může člověk poznat své nejhlubší úmysly a sám sebe. A k tomu židovské i křesťanské náboženství dodává: Jen Bůh vidí i do nitra člověka, a to jasněji než člověk svým duchem. Ovšem tato slova mohou být i náznakem Pavlova sdělení těm členům korintské církevní obce, kteří Pavla z různých důvodů kritizovali. Jasně to vyjádřil ve verši 4,3: Mně tedy pramálo záleží na tom, soudíte-li mě vy nebo jakýkoliv lidský soud.

16 Vždyť ‚kdo poznal mysl Páně a kdo ho bude poučovat‘? My však mysl Kristovu máme.

Pavel tu citoval Iz 40,13: Kdo změřil Hospodinova ducha a byl mu rádcem a vedl ho k poznání? Ovšem nepoužil v citátu slova to pneuma Kyriou – ducha Páně (Hospodinova), ale noun Kyriou – mysl Páně. Nekonečný odstup mezi Bohem a člověkem, jak se o něm píše ve Starém zákoně, překlenul Bůh prostřednictvím Ježíše. Ten, kdo byl obdařen Duchem, má účast na Kristově mysli, poznání, pravdě. To dovoluje učedníkům hlubší vhled do tajemství Krista. Neznají ho jenom „zvenku“, tedy na základě slov vyslovených o něm lidskou řečí, ale do jisté míry i „zevnitř“, protože s ním jsou spojeni v Duchu svatém. Proto může apoštol Pavel bez nadsázky pronést neslýchaný výrok: My však mysl Kristovu máme.