Křest a Večeře Páně

rozhovor nad Biblí:

Genesis
Exodus
Žalmy
Izajáš

Matouš
Marek
1. list Korintským
Efezským
Zjevení

Bible v mobilu
české překlady Bible
komentáře k Bibli
software pro Bibli

základní otázky:

Existuje Bůh?
Proč křesťanství?
poselství Bible poznámky k Bibli

různá témata:

společnost
film, televize
souvislosti matematiky

povídky
recenze knih

drobnosti
teologická diskuse
Augustin o Janovi

učit se, učit se:

biblická hebrejština
biblická řečtina
matematika

Starší články:

2023
2022
2021

nejnovější příspěvky
do diskuse:

Břeťa 2022-09-30 20:46:46 John Lennon and Imagine: Is the discussion w

Jaroslav Schrötter 2022-02-21 14:02:54 Břeťa - intro: Vážený pane Fajmone

Břeta 2021-11-07 21:43:00 Matouš 3-4: Děkujeme za reakci.

Milan 2021-11-04 12:46:31 Matouš 3-4: Dobrý den, reaguji

Ondřej Kratochvíl 2021-11-01 21:44:53 Exodus - obsah: :)

Břeťa 2021-02-20 17:52:27 Žalmy - úvodem: Jde o to, že to slo

Pavla Turková 2021-02-20 17:07:50 Žalmy - úvodem: PŘIVÍTALA BYCH NĚJA

Břeťa 2020-12-04 09:11:09 Software pro čtení Bible: Ke čtení Bible se o

Křest a Večeře Páně

Břeťa Fajmon, 22.10.2014

Při čtení biblické knihy Exodus, zejména kapitol 11, 12 a 13 se dostáváme v Bibli k prvním dvěma rituálům hebrejské víry, a sice obřízce a slavení pesachu. To možná vyvolává otázky, zda existují nějaké analogické rituály i v křesťanské víře. S trochou fantazie bychom mohli říct, že křest je křesťanským ekvivalentem obřízky, a s mnohem pevnější jistotou lze říct, že Večeře Páně (= eucharistie) je křesťanským ekvivalentem slavnosti pesachu (nebo vlastně mnohem víc -- protože Ježíš Kristus je naplněním obrazu zabitého beránka, který byl při pesachu používán).

a) Analogií obřízky je víra, vyjádřená ve křtu ponořením do vody nebo pokropením vodou. V některých církvích se křest vysvětluje jako událost analogická události obřízky -- podobně jako obřízka se křest odehrává jednou za život věřícího; na rozdíl od obřízky je ovšem křest prováděn u všech věřících, nikoli jen u mužů; další analogii mezi křtem a obřízkou bychom možná našli u těch církví, které křtí i malé děti (nebo děti natolik malé, že křest není jejich vlastním rozhodnutím) -- tyto církve upozorňují na fakt, že obřízka byla prováděna u dětí osmý den po narození, tedy v době, kdy se sami rozhodnout nemohli. Budiž -- mějme v církvi svobodu křtu dětí i dospělých. Ovšem rád bych upozornil na fakt, že obřízka nezaručovala trvalé přijetí do Hospodinovy smlouvy -- vědomé nerespektování nařízení o nekvašených chlebech znamenalo vyloučení z lidu Izraele (viz Ex 12,15-19 a poznámka ke slovu "vyhlazen" v těchto verších: Doslova, např viz Viktor Bér, [13]: "vyťat". Nejedná se o příkaz, který by museli Izraelité vykonat, ale o proroctví, že Bůh rozhodne o tom, že tito lidé budou vyňati ze smlouvy Hospodina s Izraelem, protože se rouhali a vykazovali neúctu vůči Bohu (viz [2], str. 283-285.) Podobně si myslím, že ani křest dětí nezaručuje přijetí těchto dětí u Boha -- klíčovým je, podobně jako u obřízky, víra a respekt vůči Bohu (Marek 16,16:) "Kdo uvěří a pokřtí se, bude spasen", říká Markovo evangelium -- ovšem například Lukáš 23,39-43 popisuje, jak zločinec na kříži vzdává úctu Ježíši, který mu slibuje věčný život, i když není pokřtěn; můžeme tedy při syntéze těchto dvou veršů vyvodit, že klíčová pro záchranu je víra, nikoli křest. Spíše než křest bych tedy raději tvrdil, že analogií obřízky je ve dnešní době víra = obřízka srdce, našeho nejvnitřnějšího myšlení a cítění (a křest je jen vyjádřením naší víry). Toto je v Bibli doloženo například v dopisu Koloským 2,12 (v překladu B21: V něm jste také obřezáni, a to obřízkou, již nelze vykonat ručně; jde o odložení tělesné přirozenosti, o obřízku Kristovu.) Tj. ve spojení s Ježíšem Kristem skrze víru došlo k proměně našeho srdce, která je nejdůležitější. Ale abych tu otázku nezamluvil -- jaký je tedy význam křtu? Tři myšlenky na základě několika míst z Bible a hesla "křest" v Novém biblickém slovníku.:

i) křest je vyjádřením pokání (= změny smýšlení), víry, prosby o odpuštění. Při porozumění významu křtu mi nejvíce pomáhají slova z 1. listu apoštola Petra, kapitola 3, verše 20-21 (v překladu B21: Bůh trpělivě čekal, než se postaví archa, v níž se skrze vodu zachránilo jen několik (totiž osm) duší. Naplněním tohoto předobrazu je křest, který nám teď přináší záchranu - nejde o omytí tělesné špíny, ale o závazek dobrého svědomí před Bohem - skrze vzkříšení Ježíše Krista). Podle těchto slov není křest analogií k obřízce, ale analogií k potopě světa (Genesis 6--8). Kdysi hodně lidí zahynulo při potopě kvůli svému hříchu; my nyní ke křtu přistupujeme vědomě, a při ideální variantě jsme celí ponořeni pod hladinu (vody či bazénu). Tím říkáme Bohu, že souhlasíme s jeho ortelem, že si za hřích zasloužíme smrt. Též mu tím ovšem říkáme, že chceme sami pohřbít tento život BEZ NĚHO, život hodný odsouzení, a prosíme ho o milost. Na druhé straně Bůh při potopě skrze vodu zachránil osm lidí -- podobně i při vynoření z vody jednak vyznáváme, že chceme žít S NÍM životem těch, které zachránil, vykoupil Bůh -- prosíme o Ducha svatého, o sílu k novému životu (po vynoření z vody chci žít svůj život Bohu a ne sám sobě -- jeho následovat, dělat věci, které on prohlašuje za dobré).

Dnes se často v některých částech církve vede k modlitbě za vydání svého života Ježíši Kristu -- ovšem prvotní církev vedla ke křtu. Křest je zejména modlitbou -- prvním krokem na cestě pokání = odkládání života bez vztahu k Bohu, prosbou o Ducha svatého, který mne naučí o Bohu a o tom, co to znamená žít k Boží slávě, být obrazem Boha na zemi, a dá mi sílu tímto novým životem žít.

Dalším, možná klíčovým předobrazem či analogií křtu, je právě vyvedení Izraele z Egypta a provedení lidu Izraele mořem. Tato událost je popsána ve 14. kapitole knihy Exodus -- Bůh rozehnal vody a vytvořil z nich stěny, mezi kterými Izrael přešel po pevné zemi do vysvobození před Egyptskou armádou. Tento zázrak znamenal, že "křest vodou" = "průchod vodou" byl na počátku jejich cesty k novému životu, kdy přestávají sloužit faraonovi a začínají sloužit Bohu. Podobně i u nás, kteří jsme pokřtěni, vyjadřujeme své rozhodnutí k novému životu, kdy Bůh Bible bude naším Bohem.

ii) křest je vyjádřením zapojení do křesťanské církve: i když je křest především modlitbou a událostí mezi člověkem a Bohem, poněkud překvapivě má být jeho vykonavatelem služebník církve k tomu pověřený -- tj. Bůh už od začátku volá nás lidi do zapojení mezi křesťany; i když je přirozeností nás lidí (v dnešní době obzvlášť, a u čechů to platí dvojnásob) nedůvěřovat druhým a je velmi rozumné být vůči druhým obezřetný, Bůh zde riskuje a svěřuje církvi zodpovědnost za nové křesťany (a chce, aby událost významu (i) mezi člověkem a Bohem měla svědky mezi křesťany, stejně jako svatební obřad dvou lidí má další svědky mezi lidmi). Bůh označil křesťany za tělo Kristovo a Krista za hlavu církve (Efezským 1,22-23) -- všichni jsme napojeni na hlavu, ale navzájem se potřebujeme jako části jednoho těla, těla věřících. I když způsoby kontaktu mezi věřícími se v různých dobách lišily, křest má dát člověku dobrou zkušenost toho, že skupina křesťanů je mu v jistém smyslu pomocí v jeho osobním vztahu s Bohem (např. sbor Bratrské jednoty baptistů v Brně nabízí novým lidem křest, aniž by striktně vyžadoval, že se tito lidé poté zapojí do této církve. Tak je splněn původní význam křtu jako pomoc při modlitbě člověka vůči Bohu -- chce být novým křesťanům pomocí, ale tuto pomoc si nenárokuje, dává Duchu svatému prostor, aby člověka dále vedl), a naopak možná i místem, kde nový křesťan má co dát druhým ve svém obdarování, které od Boha přijal.

iii) křest je obyčejně chvílí setkání člověka s Bohem, kdy je dán a přijat Duch svatý. Někdy (možná většinou) už samotný křest je událostí, kdy Bůh odpoví na modlitby člověka, který ke křtu přistupuje -- a křtěnec prožije setkání s Bohem, přijetí odpuštění od Boha a Daru ducha svatého jako závdavek budoucího života s Bohem v plnosti (Efezským 1,13-14). Někteří lidé přijali Ducha svatého i odpuštění svých hříchů před křtem, jiní nějakou dobu po křtu. U těch, co už ke křtu přistupují \uv{plni Ducha}, snad je klíčovým význam (ii), potvrzení těchto věcí církví; u těch, co ještě odpuštění a přijetí Ducha svatého neprožili, je křest prvním krokem na cestě k těmto věcem.

Ve světle těchto tří skutečností, které naznačují význam křtu, bych velmi rád hlasoval pro to, aby církev, pokud je to možné, ustanovila řád křtu jako něco, co se stane poté, až se člověk k významům i), ii), iii) sám vědomě rozhodne -- bylo by škoda, kdybychom křtem dětí brali lidem možnost se účastnit události, která by pro ně mohla být i) vyjádřením jejich vlastní víry na cestě pokání; ii) důležitým setkáním s církví, kde mohou mnohé věci přijímat i dávat; iii) setkáním s Bohem, při kterém se odehraje mnohé z toho, co je důležité pro jejich přijetí odpuštění od Boha a Ducha jako závdavek nového života. Možná je dobré ještě jednou připomenout, že podle Bible křest není nutný pro záchranu člověka k věčnému životu s Bohem -- nikde v Novém zákoně se neříká, že křest je podmínkou nového narození (Jakub 1,18; 1.list Janův 3,9; Efezským 2,8-10), ani dotykem, kdy se víra člověku zázračně vštípí. Právě naopak -- v Bibli se mluví o tom, že víra je ze slyšení Božího slova (Římanům 10,9-17) ... tedy víra také vstupuje do srdce člověka až skrze jeho vědomí!! Proč tedy nepokřtít děti až potom, co vědomě uvěří, těsně poté, co přijali víru?

(Velmi se mi líbí praxe Církve Bratrské v České Republice, která dává svobodu v otázce víry a křtí děti i dospělé podle toho, jak se k tomu jejich rodiče postaví. Přesto bych svůj hlas dal raději té praxi, kdy člověk může prožít význam křtu až poté, co se pro něj sám rozhodl na základě své víry. Bůh je pánem nad lidskou praxí, a to i nad praxí různých církví, ale křest na základě vyznání víry podle mne nejlépe odpovídá významům, jež mu přisuzuje Bible. S tímto je spjata ještě jedna otázka, a sice když jsem byl pokřtěn jako malé dítě a uvěřil Bohu třeba ve dvaceti nebo i později, mám se tedy nechat pokřtít znovu, když vím, že křest je určen až těm, co vyjádřili svou víru? Odpověď zde neexistuje -- Bůh je svrchovaný a zachrání nás, i když jsme byli pokřtěni jen jako děti; na druhé straně, sám jsem byl pokřtěn jako dítě, a ve svých 25 letech znovu, poté, co jsem byl už sedm let věřícím -- znamená to, že jsem ve křtu přijal další dary, které ten, kdo není pokřtěn na základě vyznání své víry, mít nemůže? Nemyslím si to -- jen jsem svým křtem chtěl vyjádřit své připojení se k tomu hnutí, které bere křest na základě víry jako nejvhodnější biblický výklad významu křtu vzhledem k jeho načasování v životě víry (nicméně, nebo právě proto, slavnost víry ve smyslu (ii) to byla hezká)).

b) Analogií židovského svátku pesachu je mezi křesťany slavnost Večeře Páně (v novější češtině asi: Pánova večeře) Je to slavnost, kterou ustanovil Ježíš de před svým ukřižováním, viz např. Matouš 26,26-29, B21: Když jedli, Ježíš vzal chléb, požehnal, lámal a dal učedníkům se slovy: "Vezměte a jezte; toto je mé tělo." Potom vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: "Pijte z něj všichni; toto je má krev nové smlouvy, která se prolévá za mnohé na odpuštění hříchů. Říkám vám, že od této chvíle už neokusím plod vinné révy až do dne, kdy ho s vámi budu pít nový v království svého Otce.").

V první řadě budiž řečeno, že Večeře Páně je událostí, na kterou pesach ukazuje: stejně jako krev beránka sloužila k vykoupení synů Izraele (Ex 13,13-15), i krev Ježíše Krista je na vykoupení hříchů lidí (Mt 20,28) skrze jeho smrt se událo odpuštění našich hříchů (nebo možná mnohem více -- krev beránka totiž sama o sobě odpuštění nemá moc způsobit; kdežto Ježíš Kristus, který sám byl Bůh, mohl sám vykonat odpuštění, protože právě proti němu jsme zhřešili\footnote{Jak říká Don Carson v knize The God Who Is There (kapitola 2), odpuštění skrze Ježíše Krista má smysl jen tehdy, pokud Ježíš je Bůh. Každý náš hřích totiž není jen vůči nám samotným nebo druhým lidem, ale především vůči Bohu -- vůči samotnému Životu, tomu, kdo život stvořil (viz Žalm 51,6: Proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé ve tvých očích.). A protože jsme zhřešili především vůči Ježíši Kristu, který nás stvořil s cílem nést jeho charakter, v kterémžto úkolu jsme selhali, má smysl, když on zprostředkuje pro nás odpuštění.); stejně jako při obřadu zasvěcení prvorozených synů během pesachu (Ex 13,1-13) mohli v Izraeli prožít vděčnost za záchranu životů a dar nového života s Bohem, což je vedlo k novému vydání svého života Bohu, i při setkání s Ježíšem Kristem během Večeře Páně můžeme prožít nové odevzdání sebe sama Pánu Ježíši (tuto skutečnost popsal například apoštol Pavel v Galatským 2,20 (při vědomí, že Kristus zemřel za jeho hříchy, Pavel vydává sám sebe Kristu, aby už nežil jen Pavel, ale aby žil Kristus skrze Pavla ... nežiji už já, ale žije ve mně Ježíš); ale na druhé straně všechny detaily hodu pesachu nejsou stejné jako souvislosti Večeře Páně, např. zdržování se kvasu má při Večeři Páně už spíše přenesený význam, a sice (1. list Korintským 5,7-8 ... viz t éž Peter Enns, [1], str.259-265, který se zamýšlí nad významem rituálu v životě křesťana. Uzavírá, že opakované rituály nebyly nikdy míněny jako suché události bez obsahu, ale jako okamžiky dalšího a nového setkání s Bohem, které proměňuje naši mysl a nově k nám promlouvá), místo vylučování chleba s kváskem ze stravy Nový Zákon mluví o zbavení se hříchu: zbavme se kvasu zášti a špatnosti (což koneckonců je dobrá analogie stravy bez kvasu -- stejně jako v Izraeli si nemohli dělat zásoby jídla, ale očekávali během první pesachové noci Hospodinovo vedení, závislí na jeho časování, i my se máme učit dělat pokání, tj. opouštět život, ve kterém to, co děláme, určuje někdo jiný než Bůh, a znovu se ptát, k čemu nás Bůh vede).

Ve druhé řadě budiž řečeno, že Večeře Páně (v katolické církvi: eucharistie... eucharistó = vzdávám díky ... z řečtiny; tento název dobře vystihuje povahu Večeře Páně jako vzdávání díků za to, co vykonal Ježíš Kristus, i když se nejedná JEN o vzdávání díků) je událostí, která je odlišná od slavnosti pesachu v tom, že je výlučně zaměřená na Ježíše Krista, na jeho oběť, na to, že On je Pán, na jeho vzkříšení a spojení s ním. Ježíš Kristus neřekl, jak často máme vykonávat Večeři Páně, a frekvence této slavnosti se liší pro různé církve. Někteří slaví Večeři Páně každý týden, jiní každý měsíc, jiní zhruba jednou za čtvrtletí při některém z významných svátků v kalendáři křesťanské liturgie. V křesťanském sboru, do kterého jsem zapojen, ji slavíme každou první neděli v měsíci. Musím říci, že jako člověka z protestantského prostředí mne znovu zaujala katolická mše, které jsem se zase po letech účastnil -- nyní jsem byl více schopen ocenit, jak je eucharistie v centru katolické mše. Právě i na mši je vidět, jak skutečnosti prožívané při Večeři Páně jsou stále v centru pozornosti: i) to, že Ježíš Kristus zemřel za naše hříchy, že tedy jeho krev způsobila naše smíření s Bohem -- vděčnost, možná znovuprožití této skutečnosti; ii) to, že se máme zbavit hříchu jako kvasu, který vše prokvasí -- uvědomit si, že chceme žít především Bohu, před jeho tváří; iii) znovuvydání sebe sama Bohu -- nejen díky, ale též otvírání svého srdce, aby Ježíš Kristus žil v něm, skrze nás.

Možná i v protestantském prostředí bychom se mohli učit tomu, že Večeře Páně je centrem naší zbožnosti. Pak lépe prožijeme, že víra není pouze intelektuální věcí, ale vždy především setkáním s Bohem. Proto může být toto setkání vždy živé, protože každý týden můžeme prožít, že Kristus zemřel a vykoupil nás z hříchů toho týdne, že nás chce vést v tom následujícím týdnu, a probrat tyto všechny věci s ním (centrem naší zbožnosti pak nebude kázání nebo jen setkání s přáteli, ale především setkání s Bohem). Líbí se mi i to, co dělali v jednom protestantském prostředí, že totiž každou neděli večer slavili Večeři Páně -- a to tím způsobem, že po jejím provedení ještě hodinu dvě byli společně a modlili se v naprostém tichu v jedné místnosti (všichni sedí a modlí se v tichu, nebo pokud někdo potřebuje, může požádat o modlitbu někoho, komu důvěřuje, ve věci, která je pro něj těžká (zejména v nekatolickém prostředí, kde nefunguje oficiálně pravidelná zpověď -- ovšem právě Večeře Páně je vlastně pravidelnou příležitostí obnovení naší víry)), a tak mohli každý sám za sebe probrat s Bohem ty věci, na které ukazuje i hod pesachu: vděčnost za osobní odpuštění a vysvobození, vydání sebe sama Ježíši Kristu (takové večery pak mají potenciál propuknout v noc bdění pro Hospodina, o které mluví Ex 12,42; nemám ale na mysli délku, ale především postoj srdce nechat se vést, jak Bůh mne chce vést tehdy, když je k tomu ten správný čas -- stejně jako se to dělo při pesachové noci v době Exodu z Egypta (viz Exodus 12)). Ať už chápeme význam Pánovy Večeře jakkoliv, nikdy se nejedná jen o připomínku něčeho minulého -- vždy jde o aktuální setkání s Bohem.

(((Katolická církev se interpretačně oddělila od velké skupiny protestantských církví svým trváním na tom, že když Ježíš říká "toto JE mé tělo" (v Mt 26,26), tak přece MUSÍ docházet k transsubstanciaci (česky: změně podstaty) = proměně hostie v Ježíšovo skutečné tělo. Naproti tomu, protestantské výklady si uvědomují limitace našeho jazyka a jsou si vědomy toho, že naše vyjadřování není často striktně matematické ve smyslu rovnosti množin či struktur. Např. Don Carson, Exegetical Fallacies, str. 57-60, uvádí, že někdy příliš omezujeme význam slovíčka JE, zatímco ono (i v Bibli samotné) se používá na několika různých rovinách: i) totožnost celku či části (Římanům 7,7: JE zákon hříchem? Jan 1,1: to slovo BYLO Bůh); ii) vlastnost, atribut (Marek 10,18: Nikdo NENÍ dobrý, jedině Bůh); iii) příčina (Římanům 8,6: mít tělesnou mysl JE smrt ; iv) podobnost (Jakub 3,6: jazyk JE oheň); v) naplnění proroctví (Skutky 2,16: Toto JE to, o čem mluvili proroci). Katolické výklady až příliš rychle podle Carsona omezily sémantický rozsah slova JE na odstín (i)= totožnost, ale to je lingvistická metodologická chyba, protože při prvotním chybném vymezení sémantického rozsahu už se pak někdy správného výkladu nelze dobrat. Klasické protestantské výklady berou při výkladu verše Mt 26,26 sémantický odstín (iv)= podobnost. Pro zájemce o ponoření do úskalí v této náročné diskusi doporučuji rozhovor katolického kněze s protestantským kazatelem o rozdílech mezi eucharistií a Večeří Páně, nebo též článek "Five solae" na anglické Wikipedii o pěti principech reformace.)))

Diskuse:

Vlasta, přidáno 31.05.2017, 11:23:11

Vážený bratře Fajmone,
po delší době jsem narazila na Váš velice hodnotný článek \"Křest a Večeře Páně\".
Moc za něj děkuji. Jenom bych si dovolila mít poznámku ke křtu malých dětí.
Je to chvíle velmi důležitá také pro celou rodinu. Děkují za dar nového života a také slibují spolu s kmotry, že dítě se narodilo, ale také, že dítě i nadále povedou k Bohu. Je už jiná otázka k zamyšlení do jaké míry to budou plnit i za pomocí církve. Církev jim také slibuje, že chce být nápomocna v jeho dalším/křesťanském/ vedení. K tomu slouží biblické hodiny pro děti, 1. Večeře Páně a v posledku uvědomění si významu křtu a přítomnosti Ducha svatého při
biřmování. Jsem proto přesvědčena, že křest malých dětí má své opodstatněné místo, jak pro celou rodinu, tak pro dítě i náboženskou obec. Ještě jednou děkuji za Váš článek a přeji pokojné, radostné a požehnané dny.
S úctou, Vlasta Šanteková, farářka CČSH, v Olomouci-Hodolanech.

Petr, přidáno 09.06.2017, 14:00:03

Dle mého názoru křest novorozeňat je klasickou ukázkou nebiblického rituálu, který nemá pro človíčka bez rozhodovacích schopností žádný duchovní význam. \"Pouze\" se automaticky stává příslušníkem církevní organizace ve které byl pokřtěn, nikoliv však křesťanem.

Jinak autorovi tohoto webu patří můj velký dík a uznání za excelentní obsah!!!

S pozdravem
Petr Bareš

Břeťa, přidáno 12.06.2017, 16:20:17

Chápu důvody, proč je křest dětí hezký a velká událost. Přesto bych chtěl asi svým článkem hlasovat pro to, abychom (pokud je to možné) počkali a dali dětem tu výsadu si křest prožít, až mu budou sami rozumět. Neznamená to, že bychom museli se vzdát rodinných slavností -- v našem sboru obvykle rodiče mají tzv. \"požehnání\", že novou rodinu přinesou a modlí se za ni celý sbor. To je velká slavnost pro sbor i rodinu, a přitom křest zůstává ještě do budoucna.

Vstup do diskuse: