Poznání a Bible II

rozhovor nad Biblí:

Genesis
Exodus
Žalmy
Izajáš

Matouš
Marek
1. list Korintským
Efezským
Zjevení

Bible v mobilu
české překlady Bible
komentáře k Bibli
software pro Bibli

základní otázky:

Existuje Bůh?
Proč křesťanství?
poselství Bible poznámky k Bibli

různá témata:

společnost
film, televize
souvislosti matematiky

povídky
recenze knih

drobnosti
teologická diskuse
Augustin o Janovi

učit se, učit se:

biblická hebrejština
biblická řečtina
matematika

Starší články:

2023
2022
2021

nejnovější příspěvky
do diskuse:

Břeťa 2022-09-30 20:46:46 John Lennon and Imagine: Is the discussion w

Jaroslav Schrötter 2022-02-21 14:02:54 Břeťa - intro: Vážený pane Fajmone

Břeta 2021-11-07 21:43:00 Matouš 3-4: Děkujeme za reakci.

Milan 2021-11-04 12:46:31 Matouš 3-4: Dobrý den, reaguji

Ondřej Kratochvíl 2021-11-01 21:44:53 Exodus - obsah: :)

Břeťa 2021-02-20 17:52:27 Žalmy - úvodem: Jde o to, že to slo

Pavla Turková 2021-02-20 17:07:50 Žalmy - úvodem: PŘIVÍTALA BYCH NĚJA

Břeťa 2020-12-04 09:11:09 Software pro čtení Bible: Ke čtení Bible se o

Poznání a Bible II

Břeťa Fajmon, 13.1.2010

Toto je 10. článek v sérii matematika v souvislostech.

V předchozí, 9. části, jsem mluvil o tom, že kdyby ateistu Richarda Dawkinse nezastavilo ve čtení Bible několik zmínek, které podle něj nejsou v souladu s historií, mohl pokročit dále a ptát se, zda mu Bible nechce něco sdělit, jaké je její poselství. Představme si nyní, že by Richard Dawkins se dostal přes tuto (podle něj zatím nepřekonatelnou) překážku, nenašel nic, co by nebylo v souladu s historií (a nebo otázku historičnosti Bible zatím odložil stranou), a zcela svobodně si položil otázku: co mi vlastně Bible chce sdělit?

Tato otázka je dobrým příkladem otázky v oblasti poznání nebo poznatelnosti (cizím slovem: epistemologie) psaného textu, ať už se jedná o text vědecký, román, či například Bibli. Speciálně Bible v sobě skrývá jistý rozměr nejistoty, protože existují různé názory na její výklady, které navozují pochybnosti, zda je vůbec možné, aby psaný text (a Bible obzvlášť) měl jednu jedinou možnost výkladu, kterou má člověk pochopit. Jsou různé výklady Bible důkazem, že jediný správný přístup k Bibli neexistuje? Když se o výklad Bible přou různí teologové, kteří se třeba porozumění Bible věnují celý život, má vůbec smysl, aby se Bibli snažil pochopit obyčejný jednotlivec? Rád bych se nad touto otázkou zamyslel za pomoci knihy Kevin Vanhoozer: Is There a Meaning in This Text? – tento článek je vlastně takovou minirecenzí uvedené knihy:

a) Určuje význam textu jeho autor?

Klasická představa modernismu říká: Protože autor je původcem textu, tak původní význam textu je autorův význam – autor je zdrojem významu. Protože význam textu je určen autorem, tak je stálý a nemění se. Při výkladu textu je potřeba hledat původní význam – význam, který dal textu autor. Dnes ovšem žijeme v době postmodernismu a mnozí tento klasický názor na význam zpochybňují. Ptají se například: Má autor vůbec schopnost správně popsat realitu? Vždyť smysl slov se mění, a je otázka, zda slova popisují přesné reálné objekty (filosofický směr zvaný dekonstrukce: neexistuje pevný smysl jednotlivých slov – jedno slovo má v různých souvislostech různé významy; když už ta nejmenší částečka, se kterou skládáme věty, nemá nějaký ustálený absolutní smysl, ale pouze smysl v různých kontextech, jak bychom mohli čekat, že budou mít význam věty a texty, které jsou z jednotlivých slov postavené?). Stoupenci dekonstrukce říkají: Pokud žádné slovo není jednoznačným ukazatelem ke konkrétnímu prvku reality, tak význam slov není pevný, ale nahodilý – je podmíněný kulturou a vnějšími podmínkami. Možná tedy nic takové ho jako význam neexistuje, protože naše myšlení a vyjadřování je postaveno na těchto nejednoznačných malých jednotkách – na slovech.

Podobné pochybnosti pak lze vyjádřit o autorovi: Ví vůbec autor, o čem mluví (píše)? Není určen spíše vlivy svého podvědomí, kultury, sociopolitickými vlivy? Autor není svrchovaným tvůrcem textu a pánem jazyka, je spíše ve vleku různých vlivů, které jej obklopují – vlastně nemůže do textu vložit význam, který by tam vložit chtěl (tzv. filosofický směr, který autor knihy (9) označuje jako uživatelé – jazyk sice používáme, ale vlastně nevíme, o čem mluvíme). Je to pragmatický pohled na naše vyjadřování, vlastně je tím řečeno: jazyk člověk používá jen k prosazení svých zájmů, nebo zájmů své skupiny.

Třetí kritický pohled (který se možná trochu s předchozími dvěma názory prolíná) je psychologický: I kdyby autor předem ve své mysli nějaký záměr měl, začíná pak psát nebo mluvit a jeho situace a souvislosti se mění – jak může autor zaručit, že jeho výsledný projev (či text) odpovídá tomu záměru, který měl někdy dříve ve své mysli? Autor možná zamýšlel dát svému textu význam, ale shoduje se s tímto záměrem výsledný text? Vždyť v průběhu psaní se pohnutky člověka mění.

Tyto tři kritické pohledy jsou vlastně jen různými úhly skeptické odpovědi na otázku: Existuje něco jako původní autorův význam textu?

b) Lze význam textu nalézt v textu samotném?

Položme si nyní další otázku: Autor možná (aspoň podle a)) není schopen dát textu význam – ale když už je text jednou napsán, tak se nemění a zůstává stále stejný. Je tedy možné, že význam je něco, co je součástí psaného textu – i když se nemusí shodovat se záměrem, který zamýšlel autor, jakmile je text napsán, jeho význam je už pevně dán a dále se nemění. Je možné ten jeden pevný význam textu najít?

Asi už tušíte, že je možné pokračovat v pesimistických myšlenkách z části a). Filozofie dekonstrukce podobně jako v a) říká, že protože slova mění své pochopení u různých kultur a v různých období historie, tak slova neodkazují na konkrétní objekty reality – čtenáři různých zájmů, sociologického okruhu a kultury vidí v jednom textu různé věci (nelze například rozlišit doslovný popis a obraznou alegorii, protože když významy slov nejsou pevně dány, jak by jimi bylo možné ukázat na něco přesně, tedy doslova?). Filosofie pragmatismu (uživatelé = users) říkají, že text neobsahuje žádné klíče pro svou vlastní interpretaci – je jen hřištěm, na kterém jsou všechny jeho interpretace stejně dobré.

Jinými slovy: Autor psal v určitých souvislostech (= v určitém kontextu, jak historickém, tak sociologickém, kulturním, atd.) a rozuměl věcem v rámci těchto souvislostí – může čtenář textu žijící v jiném kontextu (jiných souvislostech) vůbec pochopit věci vyslovené v kontextu jemu neznámém? Smutnou odpovědí mnohých je, že ne – totiž mohl by, kdyby dokázal rozlišit svůj kontext od kontextu, ve kterém psal autor. Ale pokud neexistuje význam nezávislý na kontextu, tak nejsme schopni se od svého vlastního kontextu, od toho, co nás nyní, ve 21.století, tvaruje, osvobodit, abychom mohli poznat kontext autora.

Pesimistický závěr těchto úhlů pohledu tedy zní: Nic pevně daného v textu, co by měl vidět každý jeho čtenář, neexistuje. Text je nekončícím labyrintem, který vede všude a nikde zároveň. Každý výklad textu je stejně dobrý, jako ty ostatní.

c) Spočívá význam textu v jeho dopadu na čtenáře?

Možná autor není schopen umístit do textu záměr, který by chtěl (viz a)). Možná ani psaný text neobsahuje klíče k jednomu záměru, který má čtenář zjistit (viz b)). Nemůže mít tedy význam hlavně etický rozměr? Bez ohledu na záměr autora a bez ohledu na psaný text – nemůže mít tento text na všechny čtenáře stejný dopad?

Otázka b) a c) spolu velmi úzce souvisí: b) se zaměřuje na to, zda můžeme poznat něco "jediného pravého" v textu, c) se zaměřuje na to, zda existuje nějaký jeden pravý etický dopad textu (ve smyslu: jediná konkrétní etická výzva textu).

Odpověď dekonstrukce: neexistuje nestranný pohled na text, každý čtenář je podmíněn svou situací. Proto nemohou různí lidé lidět jednu etickou výzvu textu. Odpověď pragmatismu: filosofové uživatelé (= users) povzbuzují, aby člověk používal čtený text pro své vlastní zájmy a těšil se z mnoha různých interpretací (= výkladů), které si může vymyslet.

Pesimistický závěr: Text neklade na čtenáře žádné závazky. Každý čtenář je vlastně tedy sám něco jako "autorem textu" a může si z něj odnést, co on sám (nebo skupina, ve které se pohybuje) vidí jako důležité. Trvat na jediné správné formě interpretace se rovná ideologickému či mocenskému teroru.

Uvedené postoje a),b),c) správně upozorňují na namyšlenost některých vykladačů Bible, že ten správný výklad "mají v hrsti", znají do všech podrobností. Na druhé straně postoj dekonstrukce a pragmatismu zachází příliš daleko, když tvrdí, že v textu nemůžeme poznat vůbec nic. Kevin Vanhoozer navrhuje vyvážený pohled: jediný pravý význam v Bibli (a jakémkoli textu) existuje, a i když čtenář jej není schopen poznat beze zbytku, je schopen jej poznat dostatečně, a naplnit tak cíl, ke kterému byl text určen.

ad a) křesťanský pohled na svět: význam textu je pevně určen skutkem autora

Křesťanský pohled na svět souhlasí s tím, že vnímání naší skutečnosti je ovlivněno tím, čemu věříme, z čeho vycházíme (viz též část 7 - náš přístup není nestranný). Pokud věříme, že Bůh stvořil svět, tak v tomto jeho skutku je obsažen i záměr – podobně tedy v činu, se kterým souvisí napsání jakéhokoli textu, musí být obsažen i záměr autora.

Křesťanská odpověď filosofii dekonstrukce: předávaný význam není jen věcí slov, ale je věcí celých vět a odstavců. V celých větách je předáván význam, který není upevněn v jednotlivých slovech – ve větách a textech je předáván jakýsi význam vyššího řádu, který není možné rozkódovat z jednotlivých slov. Je to tak proto, že Bůh stvořil jazyk, a Bůh stvořil významy, které nejsou předavatelné pouhými slovy. Například ironii nelze poznat na základě slov uvedených ve větě, dokonce ani na základě celé věty – ironii poznáme na základě tónu, s jakým je pronesena, či na základě kontextu věty v celém odstavci.

Křesťanská odpověď výtce, že záměr autora je jen psychologický konstrukt v jeho hlavě: Dívejme se na záměr ne jako na něco v mysli autora, ale na něco, co je spjato s činem – každému konkrétnímu uskutečněnému činu je možné přiřadit konkrétní záměr (plyne z toho, že Bůh nás stvořil jako bytosti schopné činu, a naše činy mají konkrétní záměr). Text je spjat s konkrétním činem (např. činem: říct lidem, jak věci jsou; přimět někoho něco udělat; slíbit, že sám něco udělám; vyjádřit své pocity a postoje; způsobit jistou změnu). Proto jako význam nechápejme něco, co se nacházelo v mysli autora před činem, ale jako něco, co je neoddělitelně svázáno se skutkem psaní daného textu (tzv. skutek řeči neboli skutek textu – speech act). Tj. za každým textem stojí autor, který skrze tento text jedná. Význam = cíl autorova činu. Pokud jsme schopni chápat činy druhých a jejich důsledky (jakože jsme, protože jsme tak byli stvořeni a to je správná funkce našich schopností), tak to znamená, že jsme schopni chápat texty. A protože záměr činu je neoddělitelně spjat s autorem činu, je autor činu klíčem ke smyslu textu. Autor činu je ten, kdo jedná v historii s určitým cílem – proto nestačí např. při interpretaci Bible jen uvést historické události, ale také interpretovat jejich záměr. Záměr autora je něco, co se nemění v průběhu interpretace daného textu. Při výkladu Bible musíme tedy odpovědět na otázku: co bylo záměrem autora dané biblické knihy?

Samozřejmě i když věříme, že existuje jediný záměr autora, není lehké jej najít (K.Vanhoozer uvádí příklad, že bylo na jednom setkání nalezeno asi třicet významů pohádky o červené karkulce – přesto existuje jakýsi jeden klíčový, hlavní význam této pohádky, i když asi nebude jednoduché se na něm shodnout).

ad b) křesťanský pohled na svět: text obsahuje jasné rysy významu, které lze zjistit z toho, čemu a jak se autor v textu věnuje

Základní postoj křesťana k interpretaci textu plyne zase z křesťanské víry: Bůh nás stvořil se schopností porozumět jeho činům a jeho charakteru – podobně i člověk má schopnost porozumět významu textu, který v sobě obsahuje charakter a záměr autora. Stejně jako z činu (co a jak člověk udělal) lze zjistit záměr původce, tak z textu (čemu se autor věnuje, a jakým způsobem se tomu věnuje) lze najít autorův záměr.

Člověk byl Bohem vytvořen se schopností komunikovat – tj. schopností autora vytvořil zprávu, schopností média (jazyka, řeči, textu) ji předat a schopností posluchače (čtenáře) zprávě porozumět. Pokud tomuto nevěříme, tak nejen že nejsme schopni najít význam Bible, ale neexistuje ani význam našich činů, není žádný význam v tom, co říkáme, můžeme druhými jen manipulovat (není význam v naší argumentaci, jen se snažíme druhého jaksi přimět, aby se podřídil našemu zájmu). Je rozumné věřit v možnost mezilidského setkání a komunikace, stejně jako je rozumné věřit tomu, že Bible není vykládána pouze s cílem posluchači manipulovat pro zájmy nějaké skupiny nebo ideologie. Jak ale směřovat k tomu výkladu, který přesahuje zájmy skupin, mezi kterými se pohybuji?

Prvním důležitým prvkem by mohlo být sledování celkového žánru dané knihy, nebo žánrů, které se střídají: historie, dopis, poezie, zákon (právnický dokument), podobenství, ironie, slib, atd. Stejně jako odstoupit od malby nám umožní ocenit ji jako celek a nejvíce nám o ní řekne, tak celkový obraz biblické knihy říká více než konkrétní detaily.

S tím souvisí důvěra v to, co nám říkají druzí (základním prvkem řeči je dosvědčit skutečnost). (9), str.291: Omezit víru jen na to, co sami vidíme a pamatujeme si, by znamenalo zrušit většimu toho, co víme. Svědectví druhých a učení se od druhých je základním stavebním kamenem civilizace. Každý pokus obejít svědectví textu znamená říci o textu méně, nikoli více. Dobrým začátkem je tedy chápat každý text jako svědectví, autorovo dosvědčení skutečnosti. Svědectví je hlavním žánrem Bible.

Bible tedy není především kniha historická, ale hlavně svědectví – svědectví jejích autorů o tom, jak se Bůh v historii dal poznat v Ježíši Kristu. Záměrem autorů je dosvědčit Hospodinovo smíření s lidstvem skrze Ježíše Krista. Tím hlavním činem mnohých autorů 66 biblických knih je svědectví. Naší rolí není toto svědectví nějak dokazovat či vyvracet, ale udělat to, co děláme s jakýmkoli jiným svědectvím – přijmout je.

Na základě přístupu hledání žánrů biblických knih je dále klidně možné (neříkám definitivní slovo), že například kniha Jonáš není záznamem historie, ale je to vymyšlený příběh; nicméně jejím záměrem (cílem autora) není podat pravdivý záznam historie, ale říct podobenství o namyšlenosti Izraelského národa. Cílem výkladu není vyvrátit nebo dokázat, že je možné či naprosto nemožné, aby člověk strávil tři dny v útrobí velké ryby a vyvázl živ – cílem příběhu je ukázat (literárním útvarem ironického příběhu) na morální úpadek Izraele. Jinými slovy, i pokud by se některé knihy Bible prokázaly jako nehistorické, možná to stejně nebude v rozporu s jejich pravdivostí a svědectvím, protože zjistíme, že jejich autoři je nikdy jako pravdivý záznam historie nezamýšleli. To však neplatí o hlavní dějové linii Bible, lze to vyslovit jako o celku jen o některách knihách, jako je Jonáš, Job, Ester.

[update 2010: Historickou přesnost knihy Jonáš můžeme ovšem potvrdit na základě oddílu Matouš 12,39-41: zde historickou přesnost knihy Jonáš potvzuje Ježíš, jehož autoritu musíme respektovat. Ježíš jednoznačně tvrdí, že na posledním soudu obyvatelé Ninive dosvědčí, že činili pokání - čili jednoznačně potvrzuje, že události knihy Jonáš se odehrály; dále také jednoznačně staví na tom, že Jonáš byl tři dny v útrobách ryby. Podobně Jakubův list 5,11 je biblickým potvrzením, že příběh o Jobovi se skutečně stal. A do třetice, celá historie židovského národa dosvědčuje, že přání vyhladit židovský národ v knize Ester (a zvrácení tohoto přání) má reálný podklad, vždyť toto přání měli v historii mnozí další, např. Hitler a spol., nebo v roce 1948 Liga Arabských států.]

Dále: jednotlivé pokusy o výklad Bible si tedy nekonkurují, spíše se navzájem doplňují. Možná existuje několik rovin, na kterých lze mluvit o záměru autora. Na každé z rovin je možné zapojit mnoho metod, které zkoumají biblický text. Je potřeba přístupu pokory – o každém stavu interpretace si nemyslet, že je už naprosto dokonalý. K různosti pohledů na Bibli jen ještě to: diskuse je možná, protože realita je jen jedna – proto i při nesouladu pohledů (které lze srovnávat, tj. na stejné rovině výkladu) můžeme věřit, že na konfliktní postoje dostaneme nové světlo. Mnoho různých pohledů ale konfliktních není, jedná se jen o různé hladiny a roviny pohledu.

ad c) křesťanský pohled na svět: text obsahuje morální vodítka, která musí čtenář splnit, aby se dobral významu textu

Možná, že skutečným cílem výkladu není porozumět, ale reagovat. Proto možná se nedobereme stoprocentního porozumění, ale naše reakce bude přitom správná a odpovídající. Záměr autora ukazuje určitým směrem. Autorova část práce je hotová v textu, ale jako každý komunikační čin, i text sděluje určité poselství a ukazuje, vede určitým směrem. Proto na čtenáři je tímto směrem jít. Stejně jako cílem mezilidské komunikace není jen porozumění, ale reakce a sdílení života, platí to i o psaném textu.

Naše reakce není totéž, co význam textu. Významem textu je předat záměr autora. Autor ovšem ukazuje určitým směrem, který už sám vyžaduje naši spolupráci. Naši ochotu jít aspoň chvíli stejným směrem. Křesťané věří, že Duch svatý zaručuje správné porozumění textu – pokud čtenář je ochoten se učit, ochoten uslyšet autorovu zprávu v textu. Možná jsme se skutečného porozumění textu, skutečného záměru autora, někdy nedotkli, protože v nás při čtení nebyla ochota jít aspoň na chvíli s Biblí stejným směrem. Význam textu je jen jeden – najít jej, nabo aspoň se k němu blížit, je dobrým předpokladem pro to, aby se pro nás text stal správným způsobem aktuální v různých situacích. Význam každé biblické knihy je jen jeden, jeho aktuálnost můžeme ovšem prožít v různých oblastech a situacích svého života.

Ještě jsem chtěl krátce se vyjádřit k námitce v části b) o různých kontextech, jednak kontextu a situaci autora, druhak kontextu a situaci čtenáře – nebrání tyto různé kontexty tomu, aby čtenář správně přijal autorovu zprávu (= správně pochopil autorův čin)? V jakékoliv komunikaci dvou lidí se vlastně jedná o setkání dvou různých kontextů dvou osobností (situace osobní, rodinná, společenská, a možná i historická, protože člověk přijímá psanou zprávu v jiném časovém bodě, než byla napsaná). Opět při odpovědi vychází Kevin Vanhoozer z křesťanského názoru na svět, že je možné setkání a komunikace dvou lidí, protože Bůh nás tak stvořil, abychom měli schopnost "vyjít ze svého kontextu", setkat se s druhým "v jeho kontextu", tam, kde se nachází, a pak se vrátit zpět do svého kontextu, možná proměnění, jiní, obohacení. Toto setkání kontextů právě také umožňuje Bůh tím, jak nás stvořil. Tato možnost pochopit člověka v jeho kontextu, i když já sám jsem v jiném kontextu, je umožněna tím, že Bůh je vztažný bod, vůči kterému všechny kontexty existují. Díky Bohu je možné mezilidské setkání i komunikace, která není manipulací, ale sděluje nějaký obsah, zve k setkání, k reakci. Opět křesťanský pohled na svět dává základ věřit, že čtenář se v textu setká se záměrem autora. Díky Bohu můžeme číst Bibli jako jakoukoli jinou knihu, protože On stojí za veškerou skutečností.

Zdroje a podněty k dalšímu čtení, které ještě nebyly uvedeny v předchozích částech:

(9) Kevin J. Vanhoozer: Is there a meaning in this text? Zondervan 1998.

zpět na sérii: Matematika v souvislostech

Diskuse:

Vstup do diskuse: