Euromedia Group k.s. - Odeon, Praha 2003. Z ruského originálu vydaného nakl. Giangiacomo Feltrinelli v Miláně roku 1957 přeložil Jan Zábrana. Verše přeložili Jiří Kovtun a Jan Zábrana. Počet stran 544. Vydání druhé (první vydání v češtině 1990, ve slovenčině 1969 podle překladu Zory Jesenské).
Obecně o knize: Nezapomenutelná balada o lásce a o realitě života a smrti umocněné válkou. Boris Pasternak (1890-1960) napsal svůj román v letech 1945-55. Po rozpacích vydat román v
Moskvě nabídl Pasternak román k tisku v Itálii, kde vyšel roku 1957. Zřejmě tento román přispěl k tomu, že hned roku 1958 Pasternak dostal Nobelovu cenu za literaturu -- pod politickým tlakem v Rusku
však odmítl tuto cenu převzít (cenu převzal o třicet let později, roku 1988, jeho syn, téhož roku také román vyšel v Rusku poprvé). Kniha popisuje život doktora Jurije Živaga a jeho blízkých v letech 1901
až 1943. Autor se na pozadí života svých hrdinů snaží o vystížení své doby, zejména období 1915-1925. Román obsahuje i některé autobiografické prvky (začíná v roce 1901, kdy bylo Juriji Živagovi
deset let, stejně jako Borisi Pasternakovi). Polovina událostí se odehrává v Moskvě, druhá polovina na různých místech Ruska. Podle románu byl také natočen film (v Americe vznikly dva filmy Doktor
Živago, v letech 1965 a 2002; film z roku 1965 je nesrovnatelně lepší a pohybuje se kolem 100. místa v první pětistovce filmů hodnocených v české databázi filmů (pozice v roce 2009)). Až někdy roku 2005 vznikl jakýsi televizní film ruské televize, který se natáčel přímo v Rusku.
Významné prvky knihy: (nejedná se o obsah, ale mnohé z obsahu bude zmíněno) Nepříznivé přijetí knihy v Rusku bylo patrně způsobeno reálným vykreslením nepokojů a válek v knize. Např. už na str.8 dává Pasternak zaznít v roce 1903 z úst pomocného dělníka v nakladatelství: U nás na vsi říkají, že se lidem povolilo. Moc se s každým mazlej, to říkají. S našima lidma se takhle jednat nedá. Dej mužikovi svobodu, a u nás zaškrtí jeden druhýho, přisámbůh. Na druhé straně o postojích bohatého majitele tkalcovny hedvábí před revolucí roku 1905 říká na str. 70: Kologrivov byl neobyčejně praktický podnikatel nového typu, talentovaný a schopný muž. ... Schovával u sebe ilegální pracovníky, najímal obhájce obviněným z politických procesů, a jak ho žertem ujišťovali, aniticipoval revoluci tím, že svrhával sám sebe jako vlastníka a vyvolával stávky ve vlastní továrně (později tento pěstounský otec Lary spáchá sebevraždu a není vyjasněno proč). Válka je také jednou z příčin, která rozbila rodiny Pasternakových hrdinů. Ve válce dojde ke zvláštnímu sblížení Jurije a Larisy, i když každý z nich má už své vlastní manželství. Po říjnové revoluci utíká Jurijova manželka Toňa s dětmi z Ruska do Francie a Jurij svou rodinu už nikdy neuvidí, protože nedostane povolení z Ruska vycestovat. Larisin manžel Pavel Antipov po nedorozumění v rodině odchází na frontu a do své smrti se se svou ženou už nesetká. Román je velkým svědectvím o krutosti války a ruské revoluce a dopadem těchto událostí na osud mezilidských vztahů.
Boris Pasternak byl básník a z jeho knihy je to poznat - až poeticky vykresluje osudy mnoha lidí. Mnohé jeho scény obsahují, jak říká Daniel Pastirčák, až pro dnešní čtenáře neatraktivní a "nadbytečné" vykreslení nálad a atmosféry, ve které se děj odehrává. Jurij Živago při svém pohřbu leží v rakvi na stole, na němž hořela svíčka, kterou ve stejném okamžiku viděli Jurij i Larisa ještě dříve, než se znali (tento motiv je důležitý, protože Boris Pasternak chtěl původně svůj román nazvat slovy Planula svíce). Román obsahuje desítky postav, které jsou představeny během svého dětství, a pak se jejich osudy proplétají během války a revolučních let (a objevují se i na obou stranách fronty). Pasternak vypráví děj jako hlavní vypravěč (o všech postavách mluví ve třetí osobě), ale nemluví z neutrálního pohledu -- při každé scéně se mísí názory a myšlenky dané postavy s pohledy a myšlenkami lidí, kteří jsou kolem. Tak je dosaženo zvláštního kontrastu s tím, co daná postava právě prožívá, a jak ji vidí její okolí. Jako poslední kapitola knihy (35 stran) jsou také přímo uvedeny básně prezentované jako básnická sbírka napsaná Jurijem Živagem.
Pasternak dává též zaznít svým názorům na náboženství a víru. Už na straně 11 z úst Jurijova strýce říká: Řekl jsem, že je třeba být věrný Kristovi. Hned to vysvětlím. Nechápete, že člověk může být ateista, že nemusí vědět, zdali je Bůh a proč je, avšak zároveň může vědět, že člověk nežije v přírodě, ale v dějinách, a k těm -- tak jak je chápeme nyní -- položil základy Kristus a evangelium je jejich výkladem. A co jsou dějiny? Je to práce rozvržená na celá staletí, jejímž cílem je postupně rozluštit záhadu smrti a v budoucnu nad ní zvítězit. Kvůli tomu lidé objevují matematické nekonečno a elektromagnetické vlny, kvůli tomu píší symfonie. Tímto směrem se nedá postupovat bez jistého zanícení. K těmto objevům je nezbytná duchovní výzbroj a její předpoklady jsou obsaženy v evangeliu. Pasternak svým románem přivádí čtenáře k otázce života a smrti. Říká, že základní principy moderního člověka jsou idea svobodné osobnosti a idea života jako oběti. Říká, že historie, tak jak ji známe dnes, začala až Ježíšem Kristem -- před Ježíšem měla historie jen kruté vládce a pyšné pyramidy, ale Ježíšem historie začíná, protože teprve Ježíšem Kristem začíná historie předávat dalším generacím nějaké poselství. Smutné je, že Pasternak nemá živou křesťanskou víru ve vzkříšení a věčný život -- z úst Jurije Živaga na straně 66 zaznívá jen jistý odvar panteismu: Kristova slova o živých a mrtvých jsem vždycky chápal jinak ... Vy se třeba obáváte, zda vstanete z mrtvých, ale vždyť se to stalo, když jste se narodila, toho jste si nevšimla ... Člověk v druhých lidech -- to je právě jeho duše. A tohle tedy jste -- tím dýchalo, živilo se a zpíjelo celý život vaše vědomí. Vaší duší, vaší nesmrtelností, vaším životem ve druhých. No a co? V druhých jste byla, v druhých také zůstanete. Pasternak uvádí určitě pravdivý (a často neviděný a neuvědomovaný) pohled na lidstvo, které roste a učí se, a svým způsobem je tedy lidstvo pouze jedna velká rodina, jeden velký živý organizmus. Protože však Pasternak nevyjadřuje živou křesťanskou víru, celá jeho kniha vyznívá z pohledu jednotlivce jako krutá ruská balada. Odkazem románu je společné dítě Jurije a Larisy -- ale to je jen malá naděje jako odkaz života Pasternakových hrdinů, zmítaných krutými osudy války.
Pasternakova kniha je velkým románem o lásce. Básník Pasternak se snaží vykreslit cit mezi mužem a ženou. Jeho velkým odkazem jsou např. slova ze str. 413: Když ses jako stín v studentském stejnokroji vynořila z temného výklenku hotelového pokoje, já, chlapec, který o tobě nic nevěděl, jsem veškerou trýzní té síly, kterou jsi ve mně vyvolala, pochopil: tohle štíhlé, hubené děvčátko je vrchovatě -- jako elektřinou -- nabito veškerou ženskostí, jakou si lze na světě představit. Jestliže přistoupím až k ní, nebo dotknu-li se jí prstem, jiskra ozáří místnost a buď mě na místě zabije, nebo mě na celý život zelektrizuje magneticky toužící, naříkající tíhou a smutkem. Byl jsem pojednou plný bludných slz, všechno ve mně jiskřilo a plakalo. K smrti mi bylo líto sebe, chlapce, a ještě více mi bylo líto tebe, dívky. Celá má bytost žasla a ptala se: jestli je takhle bolestné milovat a pohlcovat elektřinu, oč bolestnější asi je být ženou, být tou elektřinou a lásku vzbuzovat.
Při čtení mi působilo jisté potíže, že ruská jména mají tři části -- jméno křestní, jméno po otci, a třetí je příjmení. Někdy je postava označená jen příjmením, někdy prvními dvěma jmény, takže jsem musel listovat a ujišťovat se, která postava se pod prvními dvěma jmény bez příjmení vlastně skrývá. Ale do ruské literatury ruská jména patří. Bohatství postav je velké -- i když hlavních postav je méně než deset, kniha vykresluje osudy více než stovky lidí. Stejně jako u Tolkiena se čověk musí vracet a hledat jména, chce-li porozumět všem vykresleným osudům. Překlad pochází z originálního rukopisu, který hned putoval do italského vydavatelství a do něhož nebyly už zahrnuty autorovy opravy -- nebyly v něm opraveny některé věci, ze kterých by byla lépe patrná spojitost oddílů u každé postavy románu (zejména některých vedlejších postav).
Dialog s autorem: Slabinou poselství knihy je to, že velký cit hlavních hrdinů je mimomanželským vztahem. Jurij začíná svůj vztah s Larisou ještě v době, kdy jeho rodina je mu nablízku (nikoli až poté, co je od své rodiny válkou navždy odloučen). Zatímco autor určitě popisuje realitu života a velikost citu, který člověka překvapí, od nositele Nobelovy ceny by člověk čekal větší povzbuzení do vztahu manželské věrnosti a lepší slovo o možnosti citového uzdravení.
Jedním z podnětů pro Jurije Živaga, aby se s Larisou Antipovovou znovu setkal, bylo to, když si uvědomil, že ve snu slyšel její hlas. Je škoda, že Pasternak nečetl knihu O něco svobodnější (Kalich 2002: rozhovory s Milošem Rejchrtem), kde Miloš Rejchrt upozorňuje, že se mu zdají různé sny, ale nečiní z nich unáhlené závěry (str. 290: Byl to ale ještě sen, nebo už myšlenka, kdy jsem si ve snu uvědomil, že se mi to jen zdá? ... Nebyl v tom snu přítomen zředěný sice, ale přece jen úmysl? Mezi snem, bezděčnou myšlenkou a úmyslem je spíš široké hraniční pásmo než ostrá čára.) Mám pocit, že některé sny odrážejí spíše naše přání než že jsou zjevením, podle něhož bychom se měli řídit.
Podobně tragický je vztah Larisy Antipovové k jejímu manželovi Pavlovi. Larisa není schopna Pavlovi před svatbou říct, že měla předmanželský vztah s Komarovským. Pavel je proto tímto po svatbě zaskočen (a možná nedokáže zcela odpustit) -- a je také zaskočen tím, že Larisa jej asi nemiluje tak jako on ji (a snad tím, že Larise on sám nemá co dát?). Místo aby nadále usiloval o Larisinu lásku a o vzájemné sblížení, své pochybnosti řeší tak, že se dobrovolně rozhodne odejít do války, která mezitím vypukla -- stává se slavným velitelem (své jméno si mění na Strelnikov) a dostává se do víru války, svou ženu a dcerku už nikdy neuvidí.
Jako balzám na mne působil kontrast s poselstvím knihy Příběh matky a otce od Evarda Hoema (Kalich 2007, 197 stran), který jsem četl v období blízkém od přečtení Pasternakovy knihy. Edvard Hoem z Norska se pokouší o autobiografický příběh svých rodičů s beletristickými prvky. Edvardův otec Knut (kazatel venkovské misie) potkává jeho matku Kristinu v situaci, kdy tato prožila velkou lásku k německému vojákovi v době druhé světové války a čeká dítě, ale nemůže se smířit s tím, že voják se při změně poměru sil před koncem války vrátil do Německa a opustil ji.
Knut říká, že by si Kristinu vzal, ale Kristina nesouhlasí, protože nemůže přetvořit své srdce (má v něm příliš velké pouto k otci svého dítěte). Knuth nenaléhá, ale několik let trpělivě vyjadřuje svůj zájem. Sděluje Kristině, že bude čekat, až ona bude moci čestně říct, že je připravena vejít do vztahu s ním. Kristina se po několika letech opravdu provdá za Knuta. Z této útlé knížečky mne pak zaujaly dvě drobné promluvy z úst této Kristiny, maminky autora knihy. Ta první promluva je odpovědí na autorovu otázku "Mami, miluješ tátu?", kterou si Edvard Hoem pamatuje, že jako šestiletý mamince položil (str. 6): "Když jsme se brali, tvého otce jsem nemilovala, ale postupně jsem ho začala mít ráda, protože je věrný a věrnost je stejně důležitá jako láska". Druhá větička je ze závěru Kristinina života, když při návštěvě svých příbuzných říká: "Prožila jsem šťastný život". Pokud Boris Pasternak dostal za Doktora Živaga Nobelovu cenu, tak Edvardu Hoemovi bych ji udělil tím spíš -- Pasternak popisuje tragédii mezilidských vztahů, kdežto Hoem v podobné situaci osudů zamotaných válkou mluví o jejich uzdravení.
Diskuse:
Díky za recenzi. Vím, že Doktor Živago určitě stojí za přečtení. Líbí se mi Břeťo, že jsi v té knize odhalil určité prvky beznaděje a dal mi tip na toho Edvarda Hoema? Je ten Hoem věřící? Já osobně věřím na uzdravení vztahů. Je možné díky Kristu, sám jsem to prožil. Břeťa, přidáno 2009-11-18 11:30:50
Ten Hoem asi věřící je. Jeho otec byl kazatelem, o tom v té knížce taky dost píše. Anni, přidáno 2010-02-08 15:54:45
Zajímavá recenze, ale (bez urážky) rozebral jste pouze tu \"vrchní vrstvu\" románu, kterou vidí každý. Ovšem Živago má velké množství spodních proudů, ve kterých se odkazuje na filozofy jako je Platón, Kant atd., v této knize lze najít podobenství Rasputina, Mikuláše II., Jusupova, Dostojevského Puškina (a samozřejmě jejich děl) a mnoha a mnoha dalších významných osobností. Žel bohu řadový čtenář toto nikdy nezjistí, protože by musel být skutečně \"renesančním\" člověkem, aby měl dostatečné znalosti pro pochopení všech vrstev tohoto geniálního díla. Břeťa, přidáno 2010-02-09 10:03:40
Děkuji za reakci, určitě číst knihy znamená stát se společníkem těch autorů, sdílet pohled na svět jejich doby, setkávat se s názory, které oni četli a znali. Nedávno jsem zkoušel číst Dostojevského, a skutečně je v těch knihách více rovin kromě toho příběhu hlavních postav. Vracím se i k Živagovi, v tom vydání, co mám, jsou nějaké poznámky překladatele, takže na některé souvislosti s jinými autory a díly upozorňuje, to jsem vlastně zapomněl říct.Vstup do diskuse:
