Recenze knihy – Blaise Pascal: Myšlenky

Blaise Pascal: Myšlenky, vydání 1937.


Jedná se o pdf sken knižního vydání, doplněný úvodem, (1937, obsahuje i Pascalův životopis, který napsala jeho sestra). Tento překlad se opírá o Léona Brunschvicga -- úplné vydání Myšlenek s výkladovými poznámkami z roku 1904. Podle tohoto vydání jsou většinou číslovány a uváděny jednotlivé stati Myšlenek, jsou číslovány čísly 1 až 929. Brunschvicg všechny Pascalovy zápisky logicky uspořádal do 14 kapitol a napsal k nim komentář, protože řada myšlenek potřebuje bližší výklad, Pascal často cituje jiné autory a diskutuje s nimi.


• Anglicky online: Pascal: Pensées, projekt Gutenberg 2006 online, podle anglického vydání 1958, nakl Dutton, New York, s předmluvou od T.S.Eliota, nositele Nobelovy ceny za literaturu. Poznámky jsou moderně hypertextově (lze skočit na poznámku v odkazu, a pak po přečtení poznámky se vrátit klikem na číslo poznámky na začátku řádku), jedinečný je u anglického vydání tematický rejstřík!

1. Čtěme Pascala v souvislostech, ve větších celcích. Kniha jeho Myšlenek má cca 500 stran, ale kapitol je 14, tj. každá kapitola má jen asi 50 stran. Dříve, než si budeme moci vychutnat jeho dílčí věty, měli bychom se pokusit pochopit jeho opakující se myšlenky a větší celky. Například kdybychom vytrhli ze souvislosti jeho slavnou stať "srdce má své důvody, o kterých rozum vůbec neví", mohli bychom si myslet, že opěvuje romantickou nerozumnou lásku. Pascal určitě proti mezilidským vztahům nebyl, ale pokud jeho stati začnete číst jednu za druhou, už v první kapitole objevíte stať 4:
   
   
   • Kdo jsou zvyklí usuzovat citem, nepochopí nic z věcí rozumových, neboť chtějí nejdřív proniknouti jedním pohledem a nejsou zvyklí hledati principy. A druzí naopak, kteří jsou zvyklí rozumovati v principech, nepochopí nic z věcí citových, protože v nich hledají principy a nedovedou viděti jedním pohledem.
   
   Z toho je vidět, že vnímání srdcem, jakési citové vnímání, je protipólem či partnerem rozumového vnímání. Podobně jako Komenský do Labyrintu, i Pascal zve vlastně v celé své knize k vnímání srdcem. Zve nás na cestu naším srdcem, promlouvá od srdce k srdci. Na rozdíl od vnějšího poznání toto citové poznání, poznání srdcem, je to, co nás potěší a povzbudí v době těžkostí (stať 67). Atd. tato linie vnitřního poznání se line celou knihou.

Podobně větu (ze stati 100)
• Zbylo by málo přátelství, kdyby každý věděl, co o něm říká přítel v jeho nepřítomnosti

někteří citují jako Pascalův výrok o životě, ale opět se jedná vytržení ze souvislostí, ze kterého bychom mohli nesprávně usoudit, že Pascal nezná opravdové přátelství. Kdybychom četli v souvislostech, zjistili bychom (stať 100 je dlouhá čtyři strany!!!!), že Pascal nepláče nad pokrytectvím přátel -- naopak, je si vědom toho, že nám přátelé nastavují zrcadlo a říkají, co i nechceme slyšet ... zdůrazňuje spíše, že my sami se zdráháme přijmout napomenutí od přítele, když on je poskytne (a jsme na ně nepříjemní, když oni k nám jsou čestní). Vytrhnout z Pascala větu je dost velká šance, že ji pochopíme nesprávně.


2. Některým připadá Pascal moc negativní a depresivní. Zde bych mohl zopakovat slova o nedokončenosti a o tom, že by snad Pascal poukázal ve svém dokončeném díle, pokud by měl k tomu možnost, i na radost. Ale on o radosti mluví i tak hodně, ovšem v každém případě nemaže svým čtenářům med kolem úst, co se týká naší lidské nedokonalosti. Může nás snad utěšit, že naše myšlenky jsou i jeho myšlenkami, že tedy sám sebe z nedokonalosti nevyjímal. A také ukazoval na toho, kdo nás může dovést dál, než jsme sami dosud došli -- na Ježíše Krista.


3. Co se týká lidské morálnosti či morálky, právě tu vidí prý Pascal černě. Je ale důležité uvažovat zase v celé šíři jeho knihy, a kapitolu 7 o morálce nevytrhnout ze souvislostí. Například výše citovaná stať 485 je docela dobrým pojednáním o morálce, pokud tedy jí poskytneme patřičný výklad:
   • Pravá a jediná ctnost je tedy nenáviděti se ... neznamená zatratit se a zlomit nad sebou hůl, ale hledat odpuštění u Boha, a nenávidět skutky, které rozbíjí život můj i lidí kolem.
   
   
   • a hledati bytost opravdu lásky hodnou, abychom ji milovali ... lásku potřebujeme, na koho tedy zaměřit své srdce?
   
   
   • ale protože nemůžem milovati, co je mimo nás .... nejprve jsem si myslel, že Pascal zde mluví o lidech, které nemáme možnost milovat, protože nejsou v naší blízkosti, a proto se máme-musíme obrátit do sebe; ale potom jsem si uvědomil že v souvislosti s celou statí se vlastně jen ptá: co nebo kdo je v naší bezprostřední blízkosti, abychom to-je mohli milovat?
   
   
   • je třeba milovati bytost, která by byla v nás, a která by nebyla my ... dospívá k tomu, že můžeme milovat Bytost nekonečnou, Boha, protože on je nám neustále besprostředně blízko;
   
   
   • Království Boží je v nás: dobro nekonečné je v nás, a není my ... Pascal asi mluví o Duchu svatém, který vejde do našeho srdce, když své srdce otevřeme; je to rozměr Božího království v našich vztazích, který je klíčový: protože nemůžeme mít jako nejvyšší věc sebelásku, a ani podřizování se druhým ani nadvládu nad druhými, existuje zde cesta: být poddaný Bohu v mých vztazích, prokazovat svým jednáním vůči sobě i druhým současně i lásku k Bohu, žít před Boží tváří. To neznamená, že druhé beru nereálně, jako by byli lepší či horší, nebo že s nimi nejednám, jak zrovna potřebují -- chovám se k nim čestně, jací oni jsou, ale Bůh je ten, před jehož tváří žiju.
   
   V celé stati by mohlo být pochopeno, že se obracíme do sebe, uzavíráme. Ale "Boží královstí není my" naznačuje, že jednám, protože můj Král je bezprostředně blízko, takže věřím, že je v tom obsažen etický postoj k sobě i k druhým. Jsem přesvědčen, že kdybychom četli Pascala pozorně, pečlivě, našli bychom rozměr radostné morálky, která není pasivní či negativní. Někteří říkají, že Pascal zve jen k Bohu, ale ne už k praktickému životu v tomto světě. Věřím, že i rozměr praktické etiky u Pascala je, jen není natolik zjevný či rozpracovaný.