A) Obecně o knize:Kniha vyšla roku 2012 (Mlýn, Jihlava) a má podtitul Proměny náboženstvív postmoderní době. Počet stran 141, její autor přednáší religionistiku na ETF UK v Praze.
B) Stručný obsah knihy: Doporučuji knihu každému, kdo se zajímá o vztah mezi křesťany (nebo jinými věřícími) a okolní kulturou v Česku, ať už křesťanem jste nebo nejste. Kniha je rozdělena do pěti kapitol:
První kapitola knihy se věnuje rozboru ústupu náboženství, zejména křesťanství, v uplynulých dvou stoletích, devatenáctém a dvacátém. Ze stavu, kdy byla společnost "pod posvátným baldachýnem" křesťanství (= fungovalo jako síla, která drží společnost pohromadě), které hrálo roli "hráze proti Chaosu", do stavu, kdy je křesťanství v procesu sekularizace (zesvětštění) z různých důvodů ideových i neideových (které autor knihy rozebírá) vytlačeno a dále vytlačováno na okraj společnosti (autor na str. 63 vysvětluje, že v období modernity dochází k odmítání nadvlády tradice a orientaci na "rozum" a "pokrok"). Krátce se věnuje i srovnání společnosti v Evropě a USA a uzavírá, že v Evropě je proces "zesvětštění kultury a oslabení náboženství" rozhodně nejdále.
Ve druhá kapitole si autor všímá, jak v posledních desetiletích dochází k návratu judaismu, islámu, křesťanství a dalších náboženských tradic do veřejného prostoru, a to shora (= zapojením do politiky) i zdola (= zapojením lidí do životního stylu věřících, čímž získávají životem i slovy další zájemce o víru). Upozorňuje na nebezpečí, kdy své hledání jistoty chtějí věřící prosadit, odsuzováním, násilím, nebo i jen "fanatickou vášní po dokonalosti".
Ve třetí kapitole autor vysvětluje, že ideje "rozumu" a "pokroku" v době modernity vlastně chtěly dát společnosti nový zastřešující baldachýn -- rozumový přístup, rozkvět průmyslu, hospodářský růst. Dnes ovšem žijeme v době postmodernity, kdy tento sen vědeckého světového názoru a prosazení vědecké racionality byl rozbit bankrotem dvou velkých totalit 20.století, nacismu a bolševizmu. Tj. autor vykresluje, že nastala doba postmodernity, kdy už společnost nečeká, že rozum a vědecký pokrok nastolí zlatý věk lidských dějin. Roli "hráze před Chaosem" tedy dříve hrálo náboženství, pak v západním světě modernita, a nyní v době postmodernity žádná jedna tato hráz neexistuje -- žijeme v době tržnice (nabízející se mnohost, která nemá jednu strategii či jednotný charakter), době spotřeby (lidé mohou okoušet různé nabídky). Současně se vrací i posvátno, ale jen jako jedna z nabídek ("autentické prožitky" pro rozum i cit!) -- ovšem nikoli ve formě jednoho duchovního proudu, ale ve formě mnoha hnutí a duchovních aktivit, meditací a spirituálních cvičení, ve kterém není jednoduché se zorientovat, ale lidé jsou zvaní, podobně jako v oblasti komerce, si duchovní zážitky vyzkoušet. Tedy i postmoderní přístup ke spiritualitě je často hravý a nezávazný.
Čtvrtá kapitola se zabývá přehledem české společnosti ve vztahu k náboženství za poslední desetiletí -- ukazuje na vlažný přístup čechů k náboženství, nedůvěru v církve, přehled situace od roku 1918, úbytek členství v církvích za posledních 30 let (autor popisuje zejména změny v době 1991-2011), ale celkem zájem o různé alternativní výklady duchovna, jako je reinkarnace, horoskopy, "něcisté" (= něco nad námi je, ale nedávám tomu konkrétní podobu). Řada čechů odmítá cokoli sdělovat o své víře a považuje ji za osobní věc.
Ve svobodné společnosti budou vždy stoupenci víry, protože vždy budou hledat odpovědi na otázku, proč tu jsme a kam v životě směrovat. Proto pátá kapitola obsahuje (na str. 103 až 110) přehled pěti modelů vztahu křesťanů k okolní kultuře, ve které žijí, jak je představil Richard Niebuhr v roce 1951 ve své knize Christ and Culture a které jsou učebnicovým přehledem, co to na základě bible i historie znamená žít jako křesťan v kultuře, která křesťanská není. Na to Pavel Hošek volně navazuje svým přemýšlením a doporučeními, jak jako křesťan nefanaticky, a přitom zodpovědně, žít v tomto světě, speciálně v Evropě a naší republice (jedná se už o moji interpretaci těchto rad, takže si je přečtěte raději v autorově originálu): a) vnímejme kulturu a rozvíjejme to dobré v ní; b) naučme se naslouchat současným lidem a mluvit jejich řečí; c) rozvíjejme nejen rozum, ale i city, intuici, vztah k přírodě, zkrátka svůj celkový přístup k životu; d) představujme Bibli jako příběh konkrétních lidí; e) představujme Bibli jako naše duchovní dědictví, ze kterého lze čerpat; f) v době postoptimistické svým životem odkazujme na konkrétní naději Božího lidu na dobrou budoucnost; g) v době postmaterialistické zdůrazněme, že i citové setkání s Ježíšem je možné zažít; křesťanství není jen souborem faktů, jde i o autentický zážitek setkání s Ježíšem Kristem; h) v době osamělosti sdílejme křesťanství jako předivo mezilidských vztahů, jako prostředí autentického setkávání s lidmi.
C) Komentáře a dialog s autorem: Jak už jsem řekl, kniha je dobrým čtením pro kohokoli, kdo přemýšlí, jak zodpovědně (a přitom nefanaticky) mohou křesťané žít ve většinové společnosti, jejíž kultura (a postoj k životu) se dost liší od křesťanského pohledu na svět. Autor též představuje pohled na hodnocení dnešní doby postmodernity a její charakteristiky, a tak je výzvou k zamyšlení pro každého na téma, proč děláme to, co děláme, a čím naplňujeme svůj život.
Dále kniha dobře vede k přemýšlení, zda náš křesťanský život je dobrým či srozumitelným svědectvím o naší víře v dnešní době, vede k přemýšlení, jak naše slova či život lidé mohou chápat, tj. vyjasňuje, jak sdílet svou víru svým životem s druhými nevtíravě, ale přitom srozumitelně. Pokud je tedy nevtíravost vůbec možná, protože samotná podstata toho, že Ježíš Kristus je Pán nade vším a Soudce všech, je a bude vždy agresivní pro toho, kdo Ježíše ignoruje. Ale v rámci možností se jedná o dobré rady a ukazatele.
Představení pěti modelů vztahu mezi křesťany a okolní kulturou je dnes už klasika, modely, jež navrhl Richard Niebuhr, jsou dnes dobrou součástí učebnic religionistiky a knih, které se věnují vztahům mezi kulturami. Např. Dr.Naugle, Philosophical Department, Dallas Baptist University, představuje tyto modely (jejich silné a slabé stránky, jak je viděl už sám Niebuhr) v angličtině na 22 stranách -- i jen zběžný pohled na tyto stránky vede k diskusi či přemýšlení, jak mohou křesťané a nekřesťané vedle sebe žít v jedné společnosti (a k otázkám s tím spojených).
Dobrým příspěvkem do diskuse je angická kniha Dona Carsona Christ and Culture Revisited (Eerdmans 2008), kde si její autor uvědomuje, že Niebuhrovy modely nepředstavují pět různých modelů, ale jen pět aspektů jednoho modelu, který vyvstává z Bible a zobrazuje různý styl jednání křesťanů za různých konkrétních situací ve vztahu k okolní kultuře. Daný jeden model vztahu křesťana a kultury můžeme zachytit a sdílet, když se budeme držet základní dějové linie Bible jako celku, tj. zhruba mozaiky dvanácti bodů:
a) stvoření světa
b) pád člověka (první hřích lidí)
c) povolání Abrama
d) exodus, vydání zákona
e) monarchie (doba královská)
f) vzestup proroků po rozpadu monarchie
g) exil
h) vtělení Ježíše Krista
i) zástupná smrt Ježíše Krista za naše hříchy, jeho vzkříšení
j) Ježíšův odchod do nebe, počátek jeho kralování nad církví
k) příchod Ducha svatého, věk Ducha
l) návrat Ježíše Krista, poslední soud, nové nebe a nová země
Don Carson na několika příkladech vykresluje, jak vynechání jakéhokoli aspektu z této základní dějové linie Bible vede k vynechání něčeho důležitého z našeho zorného úhlu (Christ and Culture Revisited, str. 81-85): ad a) když vynecháme ze svého zorného úhlu stvoření, budeme mít jakýsi tajemný pohled na víru, ovšem nebude z něho plynout, že Bohu dlužíme vše, protože nás stvořil; ad b) když budeme ignorovat náš hřích, vznikne nám jakási karikatura křesťanství, která potřebuje Ježíše jen jako dobrého a inspirativního učitele, nic víc; ad d) když vynecháme ze svého pohledu exodus a vydání zákona, ztrácíme téma vysvobození vnějšího (vyvedení z Egypta) i vnitřního (uzavření smlouvy, vydání zákona pro život), tj. vědomí toho, že osvobození znamená být zachráněn od něčeho a současně pro něco. Atd. některé body Carson nerozvíjí, ale určitě inspiruje nejen k zamyšlení či diskusi.
Pro některé jsou tyto úvahy Dona Carsona i Pavla Hoška stále dosti abstraktní a neurčité -- těm doporučuji např. materiál (v angličtině) John Frame: Christianity and Culture, 46 stran (předn 2 z tohoto materiálu také diskutuje Niebuhrovy modely, ikdyž diskuse je stručnější a není z ní jasné, co řekl Niebuhr a co dodává J.Frame), kde po třípřednáškovém úvodu je diskutováno něco praktičtějšího pro náš každodenní život, a sice postoj křesťana k filmům (předn. 4) a postoj křesťanů k dnešním křesťanským písním, které jsou součástí křesťanských setkání (předn. 5), což je téma spojené s tím, jak ovlivňuje soudobá kultura křesťanské písně chválící Boha.
D) Závěrem:
Kniha Pavla Hoška dobře vysvětluje roli křesťanství v Česku v posledních dvou stoletích (celkový ústup počtu členů církví, ale mírný a neoficiální nárůst zájmu o různá duchovní hnutí a směry v rámci zájmu o zážitky a autentičnost), upozorňuje na nebezpečí spojená s některými důrazy křesťanů a jiných náboženských skupin, ale nakonec vyváženě představuje, co to křesťanský život vlastně je a co křesťané mohou nabídnout české společnosti. Doporučuji přečíst úplně každému Čechovi, a vlastně komukoli, kdo žije v České kultuře, zejména křesťanům.
Diskuse:
