A) Obecně o knize:Kniha vyšla v češtině roku 1996 (Oikúmené, Praha) a jedná se o překlad dvanácti rozhlasových přednášek z roku 1950 vydaných knižně roku 1953, přeložil Aleš Havlíček. Kromě stran 1-98 se v knížečce objevuje ještě Jaspersovo doporučení, jak studovat filosofii, na stranách 99-116. Jedná se o dosti základní uvedení do filosofie, tj. představení oboru a otázek, kterými se filosofie zabývá. Jaspersovy odpovědi bychom mohli označit za odpovědi existenciální filosofie -- ovšem jeho odpovědi jsou dobrým základem či uvedením k jakémukoli filosofickému přístupu.
B) Stručný obsah dvanácti kapitol knihy:
Co je to filosofie? Nezpracovává měření, ale podniká cestu: nezabývá se tolik cílem, ale zda k tomu cíli jde pravdivě. Filosofování jsou nezaujaté a nezávislé myšlenky, které můžeme sdílet s druhými a vyzvat je, aby se přidali.
Proč tíhneme k filosofii? Zdrojem je a) údiv ... proč život je, jaký je, co je podstatou bytí? b) pochyby: poznali jsme to nejdůležitější správně? Co když jsou věci naopak, jinak než jsme dosud mysleli? Po pochybách přichází hlubší poznání. c) nedostatečnost, ztracenost: vnímáme, že nemáme život ve svých rukou, vnímáme svou nespolehlivost, nedostatečnost, vinu ... když si uvědomíme zázrak bytí, svou nedostatečnost a nevědomost, začneme vnímat život hlouběji. d) touha po sdílení života s druhými: sdílíme svůj život, protože nechceme jít sami; chceme respektovat druhé, ale současně zůstat sami svoji.
Co je podstatou života? Bytí je objímající = Skutečnost nelze poznat-vysvětlit, protože jsme její součástí. Vnímáme svět v objektech (= sdělitelné poznání, které lze popsat), ale i v subjektech (= nesdělitelné autentické setkání, které lze jen vnímat). Nic nelze poznat plně, ani celou šíři věcí, ani zase jednu věc plně do hloubky. To může vést k nihilismu (= myšlení, že nic nemá cenu), ale též ke vnímání přesahujícího bytí: když se podívám na hranice toho, co jsem poznal, vidím, že za horizontem je něco dál -- vše kolem mne je šifrou, která ukazuje dál. Vnímáme "smysl průhlednosti ve věcech světa".
Jaký je Bůh? Boha nelze beze zbytku vysvětlit -- on není jen objektem, který lze popsat -- pak by už přestal být Bohem. Různé důkazy existence Boha nejsou důkazy ve vlastním slova smyslu, ale vedou nás k otázkám, které nás přesahují, vyvádí nás z našeho sobectví.
Můžeme vůbec jednat nepodmíněně? Většinou jednáme, protože chceme něco získat, chceme z toho něco mít. Je vůbec možné, abychom jednali nepodmíněně, jen na základě vnitřního přesvědčení, že to tak má být, a neúspěch nás nezastavil? Ano, můžeme: od života svým sklonům a náruživostem se obracíme k úsilí o dobro; nemusíme mít jistotu hned, ale naše vnitřní přesvědčení roste a je nepopiratelné; náš život dostává pevný směr, jsme vyváděni ze svého egoismu k oslavě bytí.
Co je člověk? Také je více než předmět (je svobodný od sebe sama), je bytostí vztaženou k transcendentnu (svobodný od světa), nemá jistou cestu jednou provždy (svoboda = neustálé tázání), chce se nechat vést Bohem (ale je i svobodný jednat podle tradice, podřídit se moudrosti předků), přispívá rodině víry (ale je i od rodiny víry svobodný, rozhoduje se jedinečně).
Co je to svět? Podobně i svět lze poznat jen částečně -- jednak vědecky fyzično, jednak rozjímáním absolutno, až něco za světem. Každodennost ubývá, mizí (bytí je mizející), ale má cenu bytí vnímat, protože se odehrává mezi Bohem a existencí: nejsme jen velké nic, ale od Boha jsme vyšli a jdeme k Bohu, tj. smysl zde existuje: v každodennu zakoušíme vztah s věčností.
Jaký je vztah mezi vírou a rozumem? Nejsou v rozporu, to správné napětí mezi nimi udržuje filosofie. Pouze rozum: má tendenci absolutizovat, ale musí se učit vztahovat věci ke správnému kontextu (filosofie kontextualismu); má tendenci vidět jen své vlastní poznání, ale musí se učit korigovat své názory ve společenství druhých lidí; jistota, kterou rozum požaduje, je libovůlí spíše než poznáním -- musíme žít ne z pevné jistoty, ale z víry. Pouze víra: víra se často obrací proti lidem, kteří si dělají, co chtějí -- ale pozor, musíme se učit, že v osobní svobodě člověka se projevuje Bůh; víra je také založena na vědě = pečlivém zkoumání, proto můžeme mluvit o pravdivosti víry.
Jaký je smysl dějin lidstva? V historii světa a lidstva se také vyskytuje něco, co nás přesahuje, z čeho se můžeme učit. Zdá se, že po rozmachu civilizací nastává jejich pád, ale je možné, že záměry Boha se uskutečňují v každé generaci (jsou totiž jiné, než dokážeme my lidé postihnout). Zdá, se, že cesta vpřed vede přes jednotu uskutečňovanou v nekončícím rozhovoru lidí v praktickém životě, podmínkou je právní stát. Máme usilovat o jednotu, argument, že civilizace hyne, nemá být výmluvou -- žijme z hloubi srdce navzdory podmínkám doby.
Filosof musí být nezávislý. Pro zdravou cestu dál potřebujeme svobodu od světa (vlády, pudů) a od vleku druhých (společenského, náboženského, rodinného). Ovšem i svoboda musí mít hranici, potřebujeme v životě i oporu a být zasazeni do konkrétních vztahů. Nepokládej žádnou pravdu za jedinou, nejen vědomosti, ale pohyb-činy, bojuj o pravdu a lidskost v bezpodmínečné komunikaci, žij reálný život (co jsem učinil, čím jsem se stal, co je mi darováno), tj. setkání s transcendentnem prožívej ve své dějinnosti, v konkrétním životě.
Filosofické vedení života. Život je cesta a filosofie se ptá, jak jít dobře. Kde hledat směr v bludišti práce, zábavy a vztahů? a) plň si své povinnosti; b) přemýšlej o svém životě, spoj se s transcendencí (Bohem); c) sám o sobě pochybuj a navazuj kontakt s druhými (sebejistota je formou sebeprosazování); d) vyhni se nezdravým extrémům: měj rád klid, ale vzdoruj pasivitě; neobracej hned kritiku od druhých proti sobě, ale uč se zpracovat kritiku; možná dokážeš žít sám, dělat změny, ale druhým extrémem je obrana před ostatními, nepřítomnost ve vztazích; je dobré je být rozumový, ale přílišná rozumovost nechává všemu volný průběh; nebezpečí komunikace je to, že i uprostřed ní myslím na sebe, nenaslouchám druhým; nebezpečím sebejistoty je neschopnost si přiznat vážný problém.
Lze se učit od druhých? Filosofie je autentická a promýšlí vlastní skutečnost, přesto se můžeme učit i od druhých: 1) vědecký přístup nás učí zpracovat věci, které poznat lze, udělat si v nich systém; 2) žij svědomitě každý den -- učíme se vážnosti rozhodnutí, zpracováváme své vlastní zkušenosti; 3) lze se učit i z názorů jiných na život, i když jejich okolnosti byly jiné. Filosofie je jako mozaika rozhodování a čestného přemýšlení, řadu věcí můžeme užít ve svém rozhodování a na své vlastní cestě.
C) Komentáře a dialog s autorem: Coby začátečník při čtení filosofických knih mi Jaspers hodně pomohl, jak ve vysvětlení, co to filosofie vlastně je, tak i v objasnění, jako roli v našem životě může hrát -- jedná se o čestný přístup k životu, kdy se znovu a znovu zastavujeme a ptáme na další kroky. Souvisí s praktickým životem, ale jejím hlavním cílem není něčeho konkrétního dosahovat. Připadne mi to jako obecný rozdíl mezi muži a ženami: muži často mají na mysli cíle (zejména dlouhodobé!), něčeho dosahují, pro ženy je důležité tady a teď a každý krok na té cestě. Jako by v tomto ohledu byla filosofie "ženskou formou moudrosti", kdy jde o pravost, nefalšovanost našeho života, o tom že se odehrává to podstatné a na nic důležitého se nezapomene.
Text je psán svěžím způsobem a i skutečnost, že celá série byla vysílána rozhlasem, svědčí o snaze autora být co nejsrozumitelnější. A jako je zajímavá třeba série C.S.Lewise K jádru křesťanství, i série Karla Jasperse jde k jádru filosofie -- samozřejmě to, že se série vysílala v rozhlase, není zárukou, že všemu porozumíme, vždyť Lewis i Jaspers byli největšími mysliteli své doby. Ale určitě jsem měl při čtení pocit, že autor je mým průvodcem, chce mne čestně vést a srozumitelně ukazuje na ty základní kroky. Proto přijímám jeho semestrovou přednášku uvádějící do filosofie téměř nekriticky, s vděčností za takovou čestnost.
Hlavní Jaspersova teze) V prvních třech kapitolách Jaspers vede k vymezení pojmu filosofie, ale také vykládá svou základní tezi: mezní situace, uvědomění si nedostatečnosti nás dovádí ke zjištění, že nejsme pány svého života v tom smyslu, že bychom jej pevně třímali v rukou a vše se dělo podle nás -- tehdy si též pokládáme hlubší otázky, tj. o co v životě jde kromě zaměstnání a péče o rodinu? Když přicházíme k horizontu (= ke hranicím svého poznání či síly), setkáváme se s transcendentnem. SKUTEČNOST JE OBJÍMAJÍCÍ BYTÍ ... je kolem nás, má na nás každodenní vliv, nemůžeme je ovšem beze zbytku popsat, protože naše vnímání je součástí světa, a my se nad své vnímání povznést nemůžeme.
Někteří filosofové by možná tuto základní Jaspersovu myšlenku, že my jako subjekty nemůžeme objektivně zcela poznat, odmítli (proč bychom my lidé nemohli objektivně poznat? proč by naše mysl, třebaže je součástí reality, nemohla tuto realitu současně i poznat?) ale myslím si, že je to myšlenka či výchozí bod, která je dnes spíše šířeji přijímána, protože vystihuje dobře, že odpovědi na jisté věci prostě neznáme a síla i moudrost nám dochází (tj. hranice našich možností existují).
Podrobněji o kapitole 5) Pokud kapitoly 1,2,3 vymezují téma a základní tezi, tak kapitoly 10,11,12 Jaspersovy knihy už opět se vracejí k obecným postřehům, jak být tím člověkem, který vnímá svou cestu a jde po ní čestně. No a do centra knihy je zasazeno šest otázek, které jsou příkladem otázek, jež si filosofie klade, i návrhy, jak směřovat k odpovědím na ně. Podívejme se z těchto šesti otázek (kap. 4 až 9) nyní jen na jednu: otázku ničím nepodmíněného činu (kapitola 5):
Spolu s otázkami "Jaký je Bůh?" (kap.4), "Kdo je to člověk?" (6), "Co je to svět-skutečnost?" (7), "Co je to rozum?" (8), "Kam směřuje historie?" (9), Je otázka "Existuje ničím nepodmíněný čin?" (kap. 5) svou hloubkou do jisté míry ekvivalentní, protože stejně jako se můžeme ptát "Existuje Bůh", lze položit i otázku "Jednáme někdy i tak, že z toho činu přímo nic nemáme?" -- vlastně vždy přece jednáme, abychom něco získali, něco zajistili. Musíme přece jednat tak, abychom zajistili rodině jídlo, měli finance na bydlení, protáhli si sportem kosti (oprášili fyzickou kondici, jak říká jeden můj kamarád) -- má smysl dělat něco víc?
Podobná otázka zní: Je nepodmíněné jednání jen třeba jeden čin, který uděláme za celý život, nebo lze, aby nepodmíněné jednání v nás rostlo víc a víc, a pak bychom z něj už třeba žili často či nepřetržitě? Někdo by řekl: proč tak hloubat? Ale Jaspers si klade další otázky, protože už odhalil, že nepodmíněné jednání nás lidí existuje: říká: nepodmíněné jednání vychází z naší účasti na věčném bytí; ne z nutnosti, ale z naší vnitřní svobody, kdy nevyhnutelně dospějeme k nezávislému rozhodnutí: nemohu jinak; nelze je dokázat vědecky, a přece se jedná o něco, co v nás zraje a roste, stává se vnitřně neochvějným a napopiratelným. Lze se v něm i cvičit (i když žádný čin není cvičením, všechny jsou naostro), ale přesto v nepodmíněném jednání nelze být lepší a lepší: buď v takovém jednání žijeme, nebo nám unikne i na poslední chvíli, v jediném okamžiku může být zmařeno.
Jaspers dále naznačuje tři roviny boje se zlem a dobře odhaluje tendence našeho srdce:
Bojujeme ve své mysli, abychom se vůbec rozhodli k dobrému činu.
I když už jsme se pro dobré rozhodli, tak je odkládáme a bojujeme s tím, abychom vůbec jednat dobře začli. James Houston (v knize Touha, Návrat domů 1998) tomu říká sebeklam: klameme sami sebe, když to dobré stále odkládáme. Jaspers uzavírá, že vítěz v tomto boji nezavrhuje drobné štěstí, ale nadřazuje mu nepodmíněné morální dobro jako svou povinnost, směr a kurs, ve kterém musí stále držet svou loď.
I když už jsme jednat dobře začali, bojujeme často v průběhu s tím svou roli a pozici využít pro sebe sama, nikoli pro dobro, které nikomu nestraní. Jaspers uzavírá, že vítěz v tomto boji se o dobro vážně zajímá, i když je od něj vším a všemi odváděn -- KONÁ DOBRO NEPODMÍNĚNĚ. Jak můžeme vůbec v takovém jednání vytrvat nebo se k němu vracet znovu a znovu? Snad jen proto, že Bůh je s námi, sami bychom tak jednat nedokázali.
D) Závěrem:
Jaspersova kniha Úvod do filosofie dobře naznačuje, co to filosofie vlastně je, co to znamená klást si hlubší otázky v různých oblastech života: Bůh, naše jednání, postata člověka, podstata reality, podstata lidského rozumu, podstata historie světa. Nabizí svým pojetím i určitý rámec, ve kterém odpovědi hledat -- ale spíše jen prezentuje tyto hlubší otázky, protože najít na ně odpovědi musí už každý sám na své vlastní cestě (v tom tedy spočívá i "existenciálnost" Jaspersova přístupu: odpovědi musí hledat každý sám přemýšlením, nenajde je za nás někdo jiný).
[Update 2022:Moje nadšení z Jasperse poněkud pohaslo, když jsem se dozvěděl, že neuznával platnost Bible -- zejména Nového zákona, svědectví o životě a vzkříšení Ježíše Krista. Svědčí to trochu o pýše filosofů -- když někdo přijde s poznáním, které filosofové neověřili svým rozumem, zdráhají se je přijmout. K tomu dvě věci: a) myslím si, že je možné přemýšlet svědectví o Ježíši Kristu a rozumově je potvrdit, přijmout jako nepopiratelné (viz Dewitt, str. 16). b) život, ve kterém spolehá člověk jen na svůj rozum, je dost ochuzen, protože poznání jednoho člověka nikdy nebude všeobsahující, jako je poznání Boha.]
Diskuse:
