Malý přehled církevních otců a velký výbor z jejich díla
Břetislav Fajmon ?.?.2024
Toto je devatenáctý článek chronologicky v sérii Poznámky k Bibli a třetí článek (V03) v podsérii Vyznání křesťanské víry. Budeme se oběma věcem věnovat v opačném pořadí, než je uvedeno v nadpisu:
V současné době se nově překládají a komentují velké části díla církevních otců i v češtině či v knihách, kde na jedné straně je originál a na druhé český překlad (vydav. oikoumené, Knihovna raně křesťanské tradice). Ovšem dílem široce zpřístupňujícím základní spisy rané církve mám na mysli dílo v angličtině, a sice 38 svazků z protestantského prostředí (asi 22 tisíc stran) pod editorem Philipem Schaffem z konce 19. století Early Church Fathers, na uvedeném odkazu v pdf souborech nebo html souborech (které lze například přeložit jako internetovou stránku do češtiny), podle potřeby. Třebaže už jsou to starší překlady, je to dobrý počáteční bod raně křesťanských textů a jsou všechny na internetu:
Přednicejští otcové (ANF = Anti-Nicene Fathers, tj. autoři do roku 325 n.l., kdy se konal Nicejský všekřestanský koncil) ... devět svazků a jeden svazek indexů, publikováno 1867-1873;
Nicejští a ponicejští otcové - série I (NPNF1 = Nicene and Post-Nicene Fathers, series I) ... čtrnáct svazků, z toho osm svazků Augustin (354-430) a šest svazků Jan Zlatoústý (cca 347-407); publikováno 1886-1889; chronologicky tito autoři patří až za desátý svazek druhé série (chronologicky: ANF1-10, NPNF-2.1 až NPNF-2.10, NPNF-1.1 až NPNF-1.14, NPNF-2.11 až NPNF-2.14), ale byli vydáni dříve, protože svým počtem i hloubkou spisů měli největší vliv.
Nicejští a ponicejští otcové - série II (NPNF2 = Nicene and Post-Nicene Fathers, series II) ... čtrnáct dalších svazků, seznam viz předchozí odkaz u série I, publikováno 1890-1900; z toho prvních deset svazků se týká 4. století, poslední čtyři svazky období cca 400-787 n.l., končí tedy sedmým všekřesťanským koncilem, tzv. Druhým nicejským koncilem r. 787. Z toho Jan z Damašku ve svazku devátém je anachronismus ve 4. století, Jan z Damašku žil totiž až v osmém století, ale jeho dílo je důležitým dochovaným pokusem o přehled učení 4. a 5. století napsaný o tři století později.
Odkazy na svazky díla Early Church Fathers (prohazuji se snahou o chronologické řazení autorů; přitom tučným písmem značím zkratku knihy jako doporučení pro případného čtenáře tohoto výběru, který nemá čas číst všechny svazky :-)):
ANF-08: Různé z druhého a třetího století: Odkaz dvanácti patriarchů, výpisky Theodotovy, dva dopisy o panenství, pseudoklementská literatura, apokryfy z Nového zákona, dekrety, memoáry z Edessy a další syrské prameny, další texty druhého a třetího stol.
ANF-09: Různé ze druhého a třetího století podruhé: Petrovo evangelium, Petrova apokalypsa, Taciánův Diatessaron, Klementovy listy (plné znění), Origenovy promluvy k Matoušovi a Janovi.
Dalším pokusem v ucelené sérii je 26 svazků z katolického prostředí Fathers of the Church (FOTC) z let 1947-1954, později vydávány další díly, dnes je svazků více než 140 a přibývají další, ty nejstarší už jsou přístupné v pdf souborech na internetu, ale ne všechny, protože se vydávají novější reprinty ke koupení (následující uspořádání je chronologicky podle autorů):
Řehoř: Otče náš, Oikoumené 2019, originál kolem roku 600 n.l.
ii) Malý přehled dvaceti církevních otců
Jen krátký pohled na předchozí seznamy církevních otců nás může naplnit zděšením. Jména jen lehce se lišící (Dionýz, Dionýzius, Pseudodionýz), některá se opakující s různými přívlastky (Klement Římský, Klement Jeruzalémský, Klement Alexandrijský), nás přirozeně vedou k otázce, zda tato jména má smysl si pamatovat a jejich díla má smysl číst. Odpověd je ano, přinejmenším na druhou otázku, stejně jako má smysl číst díla o historii matematiky, techniky, filosofie a dalších oborů lidské existence: pochopení minulosti nám může pomoci žít náš život v přítomnosti (či vidět důležitost, smysl a směr každé z uvedených oblastí).
A co se týká odpovědi na první otázku (zda má smysl jména raných křesťanských píšících autorů si pamatovat), právě proto jsem se rozhodl sestavit druhou polovinu této stránky: S cílem navrhnout v této záplavě více než sta jmen základní orientaci zhruba u dvaceti křesťanských otců století druhého až pátého. Jedná se jen o malé medailonky s úvodními informacemi a seskupení těchto prvních křesťanských píšících autorů do trojic či čtveřic chronologicky i místně, i když oni se mnozí vyskytovali i na více místech. Určitě jsem na některého důležitého zapomněl a naopak dodal i někoho méně známého. Nicméně těchto 22 jmen poskytuje základní dělení oblastní i chronologické, do kterého snadno doplníte jména dalších raných křesťanů, jestliže budete tento přehled rozvíjet. Tak tedy, rozdělíme tuto exkurzi po 22 jménech na šest částí zhruba místně i zhruba chronologicky:
A) Křesťanští autoři západu 2. století
Mezi nejznámější patří Justin Mučedník (100-165), Ireneus z Lyonu (140-202), Tertulián z Kartága (160-220 n.l.) ... viz mapa jejich působení, vzata z Alister McGrath: Historical Theology, 2013 Wiley-Blackwell, str. 23 (místní jména na mapě jsou z dnešní doby): Justin je známý svým křesťanským působením v Římě a byl umučen v Římě; Ireneus sice pochází z maloasijské Smyrny, ale byl asi dvacet let knězem v Lyonu a pak aspoň deset let biskupem v Lyonu; Tertulián pravděpodobně vyrostl v Kartágu a celý život tam žil.
A1) Justin Mučedník (100-165 n.l.): Byl Řek narozený v Palestině (Samaří), od platonské filosofie konvertoval ke křesťanství a stal se obhájcem křesťanství nad všemi filosofiemi i nad judaismem. Cestoval a šířil křesťanství jako "pravou filosofii". V Římě založil filosofickou školu, po jednom filosofickém sporu byl předán správní moci a popraven i s několika svými žáky. Některá jeho díla byla ztracena, dochovala se První obrana, Druhá obrana a Dialog se Židem Tryfónem. Ve srovnání křesťanství s řeckou filosofií a judaismem Justin prohlašoval, že Ježíš Kristus je božský Logos, věčný řád, věčný rozum a pravda: Řečtí filosofové (Herakleitos, Sokrates) poznali jen semínka poznání (Logos spermatikos, rozesetá semínka pravdy), Logos se částečně zjevil v prorockých knihách Starého zákona a v historii Izraele, ale nejplněji se Logos projevil v Ježíši Kristu, v Ježíši Kristu přišla celá Pravda.
A2) Ireneus z Lyonu (140-202 n.l.): Vyrůstal v řecké křesťanské rodině ve Smyrně (dnešní Izmyr v Turecku) a slyšel kázání Polykarpa, který ještě slýchal kázání apoštola Jana. Potom více než třicet let působil na západě v Lyonu jako kněz a později biskup, věnoval se kázání a misii. Nejznámějším jeho dochovaným dílem je Proti herezím: Mluví zde zejména proti gnosticismu, ale při obraně proti heretickým výkladům křesťanské víry Irenej pomáhá formulovat odpověď na otázku, co je tím správným kritériem pro učení, které mají křesťané předat další generaci (Podle Pelikan, Catholic Tradition 100-600, str. 109-120): a) apoštolské učení Nového zákona navazuje na Starý zákon (učení Starého zákona obsahuje "typy" jak církve, tak nebe; "zkoumat Písma" (Jan 5,39) znamená hledat důkazy, které Boží syn zasadil v Mojžíšově zákoně a Prorocích; křesťansví je naplněním slov Ducha vyslovených starozákonními proroky); b) apoštolské učení NZ je jednotné (typickým znakem hereze je to, že povýší výrok jednoho apoštola nad autoritu výroků ostatních apoštolů; Petr i Pavel byli apoštoly téhož Boha!); a to nejen že je jednotné Písmo, ale i způsob, jak Písmu rozumět a žít jej (apoštolové předali nejen slova Ježíše, ale i život v jednotě ve svých sborech, tj. i kdyby apoštolové nic nenapsali, církev měla dál zachovávat tradici života, kterou jí apoštolové svěřili); c) proto tradice, kterou má předávat církev, má být založena na životě-učení apoštolů a má být s ním jednotná.
A3) Tertulián z Kartága (160-220 n.l.): Vyrůstal pravděpodobně v Kartágu, prožil radikální obrácení k Bohu a měl za ženu křesťanku. Ve druhé polovině svého života byl Tertulián přilákán ke hnutí tzv. montanistů (podle vedoucího Montany) na základě jejich důrazu na pokání a mravní pravdivost a důrazu na nové promluvy Ducha svatého, které nabádají k mravní radikálnosti a opravdovosti. Za jeho velmi důležité dílo je považována obrana víry Proti Markionovi cca z roku 208 n.l., kde odkrývá Markionovo učení a vede ke správnému křesťanskému učení (podle Pelikan, Catholic Tradition 100-600, str. 71-81): a) Markion tvrdil, že Bůh Starého zákona, stvořitel a přísný soudce, je někdo jiný než Bůh Nového zákona, milosrdný Otec Ježíše Krista; tak oddělil učení o záchraně od učení o jednotě Boha; na to Tertulián reaguje tak, že nesouhlasí a napětí křesťanského učení řeší jinak: věčný a neviditelný Bůh Otec s mocnými činy má Syna, který se stal pravým člověkem. b) Markion tvrdil, že Ježíš Kristus nemohl být narozen z ženy a mít lidské tělo s výkaly, nýbrž přišel od Boha a měl tělo z hvězd, podobné Stvořitelovým andělům; trpěl jen zdánlivě, protože sám je neporušitelný, nezranitelný; to není až tak daleko od učení křesťanského, které mělo problém přijmout narození, utrpení a smrt nezranitelného. Církev se proti tomuto názoru vymezovala v následujících dvou stoletích; c) Markion tvrdil, že Ježíš nepřišel Starý zákon naplnit, ale zrušit (slovesa v Mt 5,17 mají být přehozena); a tak musíme opravit křesťanskou víru, Starý zákon odstranit z Nového, dát důraz jen na Boží milost, a ne na zákon -- vytvořil tedy kánon spisů, ve kterých přijal jen Lukášovo evangelium a deset Pavlových listů, ale i odtud odstranil zmínky o autoritě Starého zákona a zmínky o tom, že Otec je Stvořitelem (na podporu svého konání citoval Galatským 1,8: Zpráva ostatních evangelistů je jiné evangelium). A co na to mainstreamová církev? Možná Markionův kánon ukázal i důležitost vytvoření novozákonního kánonu, vznikajícího už "zdola" na základě křesťanských spisů, které byly široce používány.
Tertulián je dále známý jako první křesťanský autor píšící v latině, tj. průkopnicky překládá a jako první používá v latině ekvivalenty řady řeckých slov z novozákonních spisů, ze Septuaginty (řeckého překladu Starého zákona) i od křesťanů píšících v řečtině.
B) Křesťanští autoři východu 3. století
Mezi nejznámější patří Klement Alexandrijský (150-215 n.l.), Origen (185-253), Eusebius z palestinské Cézareje (265-339) ... viz mapa jejich působení: Klement Alexandrijský byl učitelem na katechetické teologické škole v Alexandrii, která vzdělávala biskupy a diakony; jeho žákem byl i Origen, který nějakou dobu žil v Alexandrii, ale pak se pro neshody s biskupem přestěhoval do palestinské Cézareje a založil tam filosofickou a teologickou školu; a konečně Eusebius byl o dvě generace později biskupem v palestinské Cézareji a měl pravděpodobně k dispozici i knihy, které Origen odkázal církvi ve městě; to mu možná také pomohlo v jeho spise Historie církve, jehož první verzi snad dokončil kolem roku 300.
B1) Klement Alexandrijský (150-215 n.l.):
B2) Origen (185-253 n.l.):
B3) Eusebius z palestinské Cézareje (265-339 n.l.):
C) Křesťanští autoři západu 4.-5. století
Mezi nejznámější patří Hilary z Poitiers (310-367 n.l.), Martin z Tours (326-397), Ambrož Milánský (340-397), Augustin z Hippo (354-430 n.l.) ... viz mapa jejich působení: Hilary z Poitiers se narodil v Poitiers a byl biskupem v Poitiers; Martin z Tours byl biskupem v Tours; Ambrož Milánský byl nejprve římským guvernérem, a pak biskupem v Miláně; Augustin studoval filosofii a rétoriku v Kartágu, a začal učit rétoriku v Miláně, kde konvertoval z manicheismu na křesťanství, silně ovlivněn biskupem Ambrožem; v roce 391 se stal knězem v africkém Hippo a roku 395 biskupem v Hippo a žil zde až do své smrti.
C1) Hilary z Poitiers (310-367 n.l.):
C2) Martin z Tours (326-397 n.l.):
C3) Ambrož Milánský (340-397 n.l.):
C4) Augustin z Hippo (354-430 n.l.):
D) Křesťanští autoři východu 4.-5. století, část 1, Alexandrijská škola
Do Alexandrijské školy patří zejména Atanáš (295-373) a o dvě generace později Cyril Alexandrijský (376-444); Areios (256-336) působil jako kněz v Alexandrii, ale jeho učení bylo na Nicejském koncilu (325) prohlášeno za herezi; a konečně Apolinarius ze syrské Laodiceje byl biskup, jehož učení bylo též odmítnuto jako hereze na Konstantinopolském (= Cařihradském) koncilu (381) -- nepatří sice do Alexandrie místně, ale jeho důraz na božství Ježíše Krista, i když odmítnutý jako extrémní důraz, byl v první fázi velmi blízký Alexandrijské škole.
D1) Areios (256-336 n.l.):
D2) Atanáš (295-373 n.l.):
D3) Apolinarius ze syrské Laodiceje (310-390 n.l.):
D4) Cyril Alexandrijský (376-444 n.l.):
E) Křesťanští autoři východu 4.-5. století, část 2, Kappadočtí otcové
Mezi Kappadocké otce patří Vasil z kappadocké Cézareje (330-379), Řehoř z Naziánzu (329-289) a Řehoř z Nyssy (335-394); Vasil a Řehoř z Nyssy byli bratři, Řehoř z Naziánzu byl Vasilův zpřátelený biskup; mezi ně zde přidám ještě Jeronýma (345-420), který není kappadockým otcem, dokonce bývá spíše řazen mezi největší čtyři rané otce západu, ale přišel do kontaktu s Řehořem z Naziánzu v době (studoval u něj), kdy Řehoř z Naziánzu byl biskupem v Konstantinopoli kolem roku 380, a hlavně Jeroným po krátkém čase v Římě žil asi 35 let v Betlémě (kde přeložil bibli z hebrejštiny a řečtiny do latiny; spojitost s hebrejštinou a Betlémem jsou dalšími souvislostmi, na základě kterých jej řadím k východu).
E1) Vasil z kappadocké Cézareje (330-379 n.l.):
E2) Řehoř z Naziánz (329-389 n.l.):
E3) Řehoř z Nyssy (335-394 n.l.):
E4) Jeroným (345-420 n.l.):
F) Křesťanští autoři východu 4.-5. století, část 3, Antiochijská škola
Nejznámnějšími byli Diodor z Tarzu (???-390 n.l.), který na katechetické a teologické škole v Antiochii vyučoval Jana později řečeného Zlatoústého (349-407) i Theodora z Mopsuestie (350-429); o dvě generace později učil na Antiochijské škole Nestorius (381-451); Jan Zlatoústý i Nestorius se stali později patriarchy Konstantinopole, ale nejdéle působili předtím v Antiochii.
F1) Diodor z Tarzu (???-390 n.l.):
F2) Jan Zlatoústý (349-407 n.l.):
F3) Theodor z Mopsuestie (350-429 n.l.):
F4) Nestorius (381-451 n.l.):
Shrnutí: Dokážete na mapě níže dodat 22 jmen jen podle zabarvení hlavního působení těchto křesťanských otců? Kterých sedm působilo na západě? Kterých patnáct působilo na deseti místech na východě (z toho v Antiochii působili dva, kteří se každý ve své době stali patriarchou v Konstantinopoli; v Alexandrii jich působilo pět, z toho jeden z nich později v palestinské Cézareji)? Učení kterých dvou křesťanských učitelů bylo církevními koncily prohlášeno za herezi a odmítnuto?
Článek byl napsán podle anglické Wikipedie, s přihlédnutím ke knihám Lohse: Epochy dějin dogmatu, Mlýn 2003; Pelikan: Emergence of Catholic Tradition 100-600, Chicago 1975.
