|
o autorech stránek articles in English 
rozhovor nad Biblí: Genesis Exodus Žalmy Izajáš Matouš Marek 1. list Korintským Efezským Zjevení Bible v mobilu české překlady Bible komentáře k Bibli software pro Bibli základní otázky: Existuje Bůh? Proč křesťanství? poselství Bible poznámky k Bibli různá témata: společnost film, televize souvislosti matematiky povídky recenze knih drobnosti teologická diskuse Augustin o Janovi učit se, učit se: biblická hebrejština biblická řečtina matematika Starší články: 2023 2022 2021 nejnovější příspěvky do diskuse: Břeťa 2022-09-30 20:46:46 John Lennon and Imagine: Is the discussion w Jaroslav Schrötter 2022-02-21 14:02:54 Břeťa - intro: Vážený pane Fajmone Břeta 2021-11-07 21:43:00 Matouš 3-4: Děkujeme za reakci. Milan 2021-11-04 12:46:31 Matouš 3-4: Dobrý den, reaguji Ondřej Kratochvíl 2021-11-01 21:44:53 Exodus - obsah: :) Břeťa 2021-02-20 17:52:27 Žalmy - úvodem: Jde o to, že to slo Pavla Turková 2021-02-20 17:07:50 Žalmy - úvodem: PŘIVÍTALA BYCH NĚJA Břeťa 2020-12-04 09:11:09 Software pro čtení Bible: Ke čtení Bible se o 
|
Nicejsko-cařihradské vyznání křesťanské víryBřetislav Fajmon 29.8.2024 Toto je sedmnáctý článek chronologicky v sérii Poznámky k Bibli a první článek (V01) v podsérii Vyznání křesťanské víry. Zatímco podsérie Poznání (P01-P08) se zabývala velmi pomalu otázkami, jak vlastně poznáváme, a podsérie Literatura (L01-L08) uvádí různé zdroje pro široký pohled na křesťanskou víru, v této sérii bych rád shromáždil několik článků na téma, co vlastně je jádrem křesťanské víry. V tomto článku si stručně projdeme: a) Apoštolské vyznání víry, b) Nicejské vyznání (325 n.l.), c) Nicejsko-cařihradské vyznání (381 n.l.). Kde začít? V češtině možná u knihy Bartoš, Dobiáš, Molnár, Říčan: Čtyři vyznání, Praha 1951. Tato kniha je zaměřena na čtyři reformační vyznání křesťanské víry (Augsburgské 1530, Bratrské 1535, Helvetské 1566, České 1575), ale v úvodu (str. 27-34) uvádí pět vyznání mnohem starších:
Význam vyznání víryNejvíce pomocný je ve vysvětlení, jakou roli hrála v historii křesťanské církve vyznání víry, Philip Schaff, 1: Creeds Guide. Následující dva odstavce z jeho knihy jsou dobrým úvodem do čtení jakéhokoli kréda či vyznání křesťanské víry:Oddíl 1.1: Označení a definice: Krédo, pravidlo víry či symbol (označení, znak) víry je vyznáním víry k veřejnému užití, skupina slov označující s autoritou určité články víry, které jsou autory považovány za nutné pro záchranu či přinejmenším pro blaho křesťanské církve. Krédo může pokrývat celý rozsah křesťanského učení, nebo obsahovat dostatečné základy, nebo články, které byly předmětem sporu. Může být řečeno oznamovacím způsobem, nebo formou otázek a odpovědí. Může být stručné a krátké (jako Apoštolské vyznání či Nicejsko-cařihradské vyznání) pro použití při výuce a při křtu; nebo i propracovanější a teologické, pro služebníky a učitele jako měřítko zdravého učení (například vyznání víry z období reformace, jako Augsburgské, Bratrské, apod.) -- v tom případě je obyčejně výsledkem dogmatických diskusí a přímo či nepřímo se staví proti omylu odpůrců. Každé vyznání nese otisk své doby a historické situace, ve které vzniklo. Tedy v historii vyznání víry lze spatřovat vývoj -- kréda nabývají konkrétnějšího tvaru s růstem biblického a teologického poznání. Jsou milníky v historii křesťanského učení. Ztělesňují víru generací, nejhodnotnější výsledky náboženské diskuse. Nadále tvarují a usměrňují teologické myšlení a veřejné vyučování křesťanských církví. Udržují naživu napětí rozdílných názorů, ale také odhalují shodu a nastiňují možnosti budoucího souladu. Oddíl 1.3: Autorita kréda: V protestantském chápání je autorita vyznání vytvořeného lidmi relativní a omezená. Krédo-vyznání nemá stejnou váhu jako Bible, která je jediným neomylným pravidlem křesťanské víry a života. Hodnota kréda závisí na míře jeho souladu s Písmem Bible. I ta nejpoctivější snaha formulovat vyznání víry je jen přibližným výkladem zjevené pravdy Písma, a krédo tak může být upraveno při pokroku poznání v církvi. Na druhé straně, Bible zůstává dokonalá a neomylná. Bible přišla od Boha -- vyznání víry je pouze lidskou odpovědí na Boží slovo. Bible je norma, která určuje a posuzuje (norma normans ... norma, která normuje) -- vyznání víry je norma posuzovaná (norma normata ... norma, kterou musíme zvážit, posoudit). Bible je pravidlo víry (regula fidei) -- vyznání je pravidlo učení (regula doctrinae). Bible má tedy autoritu Boží, absolutní, kdežto vyznání má jen autoritu církevní, relativní. Bible je měřítkem náboženské víry i života laiků i duchovních. Vyznání víry jen regulují veřejné vyučování církve, podobně jako ústava a zákony regulují vládu, a jako zpěvníky a liturgie regulují uctívání v církvi. Jakýkoli vyšší pohled na autoritu kréda je neprotestantský. (Philip Schaff zde naráží na to, že ortodoxní (východní) církev prohlásila kréda prvních sedmi ekumenických koncilů 325 až 787 za absolutní a neomylná; na druhé straně, Římskokatolická církev vydala roku 1870 dogma o papežské neomylnosti, kdy všechna rozhodnutí (kréda) papeže v otázkách víry a morálky musí být přijata jako konečná, bez nutnosti být potvrzena ekumenickým koncilem; Schaff vidí v těchto dvou prohlášeních rozpor) ... do této diskuse jsem se nechtěl pouštět, jen jsem chtěl vyzdvihnout Philipa Schaffa, že dává dobrý důraz na to, že kréda jsou prozatímní a nevystihují celou pravdu, úkolem křesťanů je vždy vyučovat celou Bibli a na základě celé Bible tvarovat svůj život; na druhé straně, krédo vždy může být pomocí pro krátké vyznání víry nebo pro zdůraznění jednoho bodu křesťanské víry oproti druhému. Po tomto vyjasnění, co to vyznání víry (krédo, starším slovem symbolum) vlastně je a jakou může mít roli, se už podívejme na tři konkrétní kréda. a) Apoštolské vyznání víryPodívejme se nejprve na dílko Apoštolská tradice (pravděpodobně od Hippolyta Římského z roku cca 215 n.l.), kapitola 21,12-18, kde vidíme instrukce tří otázek při křtu (obřadu přijetí do křesťanské církve), které byly položeny před trojím ponořením (citováno z: Pelikan, Creeds and Confessions, str. 60-61). :I. Když člověk, který je křtěn, sestoupí do vody, ten, kdo křest koná, položí na něj ruku a ptá se: "Věříš v Boha, Otce všemohoucího?" A křtěnec odpovídá: "věřím". Křtitel drží ruku na jeho hlavě a ponoří jej.Následuje Apoštolské vyznání víry, jak jej představil Rufinus kolem roku 390 n.l. a odkud vidíme, že tradice z roku 215 je zde víceméně uchována a mírně rozvinuta. (podle Schaff, 1: Creeds Guide, oddíl 2.7): I. Věřím v Boha, Otce všemohoucího,A do třetice, viz kniha Čtyři vyznání (viz výše), str. 28, podle Bratrského katechismu z roku 1608 (k očíslování jsem přidal písmeno "a"). Toto vyznání je nejčastějším a nejstručnějším vyznáním západní církve (a to jak církve Římskokatolické, tak církví reformačních): a1) I. Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země;(poznámka ke "svatých obcování": Ve východní církvi označuje spíše obecenství při svátostech, v západní církvi spíše spojení církve pozemské s církví zvítězilou) Část (I) Apoštolského vyznání tedy ukazuje na Boha Stvořitele, část II na Ježíše Krista a chronologicky na jeho život a působení, které začalo v minulosti a přesahuje do budoucnosti, část III ukazuje na práci Ducha svatého na srdci člověka a chronologicky to, co se s člověkem a církví děje (působením Ducha vzniká církev, ve které jsou vysluhovány svátosti křest a večeře Páně (eucharistie), Duch svatý v církvi zprostředkuje dalším lidem odpuštění hříchů vydobyté Kristem, při druhém příchodu Krista jsou lidé vzkříšeni a žijí věčným životem). Dobrá charakteristika Apoštolského vyznání víry zaznívá z úst Philipa Schaffa (1: Creed Guide, oddíl 2.7): Jako modlitba Páně je modlitbou modliteb, Desatero je zákonem zákonů, tak Apoštolské krédo je krédem všech kréd. Obsahuje všechny základní články křesťanské víry nutné pro spasení, ve formě faktů, jednoduchého biblického jazyka a v nejpřirozenějším pořadí (v řádu zjevení) od Boha a stvoření až ke vzkříšení a věčnému životu. Je trojiční, rozdělené na tři hlavní odstavce, vyznává: víru v Boha Otce, Stvořitele nebe a země, a v Ježíše Krista, jeho Syna, a v Ducha svatého. Hlavní důraz je položen na druhém odstavci -- na nadpřirozeném narození, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Potom krédo pokračuje vírou ve svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla (a věčný život). Jedná se o zdaleka nejoblíbenější shrnutí křesťanské víry na tak malém prostoru. Přesahuje stále všechna pozdější vyznání svou výstižností a stručností pro účely vyučování a liturgie, obzvlášť jako vyznání žadatelů o křest nebo o členství v církvi. Není to logické pojednání o abstraktních doktrínách, ale vyznání živých skutečností a zachraňujících pravd. Je to liturgická báseň a skutek chvály. Podobně jako modlitba Páně, ani Apoštolské vyznání víry neztrácí krásu nebo účinnost ani častým používáním, třebaže bezmyšlenkovým opakováním může vyznít naprázdno. Apoštolské vyznání víry je srozumitelné a poučné i pro dítě, a svěží a bohaté i pro nejhlubšího křesťanského učence, který se s rostoucím věkem vrací k základům a prvním principům. Má vůni starověku a neocenitelnou váhu společného souhlasu. Je to pouto sjednocení se všemi věky a částmi křesťanství. Je nepřekonatelné v oblasti použití v církvi a ve škole. Na druhé straně musíme říci, že jednoduchost a stručnost tohoto kréda, tolik vhodná pro všechny skupiny křesťanů a pro veřejné bohoslužby, nestačí regulovat veřejné učení církve na pokročilejší úrovni teologického poznání. Omezení na základní články a prostý jazyk jejich vyjádření si žádá rozvinutí u vědeckých hlav v církvi. Proto bylo vytvořeno další krédo, Nicejské (a nicejsko-cařihradské), aby se přesněji vymezilo proti ariáncům, kteří odmítali, že Kristus je Bůh. A později krédo Atanášovo, obsahující celé učení o Trojici a o osobě Krista, a tak bránící křesťanskou víru proti různým herezím po Nicejském koncilu. Reformační vyznání pak jsou specifičtější ve vysvětlení autority a inspirace Písma a učení o hříchu a milosti, což jsou témata Apoštolským vyznáním nezmiňovaná. b) Nicejské vyznání víry z roku 325Jak už bylo řečeno v předchozím oddílku, potřeba přesněji se vymezit proti některým učením na okraji křesťanství, zejména proti učení biskupa Areia (tzv. ariánskému učení), vedla k vytvoření Nicejského vyznání (325 n.l.). Znění je vzato z knihy Čtyři vyznání, str. 29, jen rozdělení na odstavce je moje, navrhuji je pro snazší zapamatování. Změny oproti Apoštolskému vyznání jsou zhruba tři:
n1) I. Věříme v jednoho Boha, Otce vševládnoucího,Učení o Trojici je těžké pochopit a přijmout, nicméně je v jádru biblického svědectví o jednání Boha, a proto se oň křesťané museli pokusit: Celé učení o Trojici se rozvinulo jako odpověď na otázku, kým je Ježíš Kristus: Má Ježíš Kristus stejnou podstatu jako Bůh, nebo je jeho podstata jen podobná té, co má Bůh? (McGrath, Christian Theology, kap. 10, The Trinity as a statement about Jesus Christ.) Odpovědí zde byla například 14. kapitola Janova evangelia, kde Ježíš říká učedníku Filipovi na výzvu, aby jim ukázal Otce: "Tak dlouho jsem s Vámi, Filipe, a ty mne neznáš?" Tedy Otec a Syn jsou téže podstaty, a tou je podstata Boha. V Ježíši Kristu se vtělil sám Bůh. Latinskou terminologii, která se pak šířila v západním světě, sestavoval Tertullián, 160-220 AD (Trojice ... Trinitas; osoba ... persona; podstata ... substantia), a ten slovo "osoba" začal používat v kontextu, kde se jím rozuměla "maska" či "role" v římském dramatu, používaná herci. Boha tedy vyjádřil jako toho, kdo má jednu podstatu (substantia), ale tři role (persony). (McGrath, Christian Theology, kap 10, The emergence of trinitarian vocabulary) Díky tomuto označení se začal šířit tzv. modalismus, tedy nauka o tom, že Otec, Syn a Duch jsou jen tři mody (způsoby), jak se jeden Bůh dává lidem poznat. Velmi brzy ovšem někteří upozornili na slabiny pohledu, protože v Novém zákoně jednají tyto osoby často současně (Matouš 3,13 až 4,1: Ježíš je pokřtěn; z nebe se ozve hlas Otce; na Ježíše sestupuje Duch, který Ježíše vede), tj. Bůh nemůže být jen osobou, která má různé "tváře", nýbrž vidíme zde tři různé osoby, i když jednají v souladu. Jedná se tedy o triteismus, existují v křesťanské víře tři bohové? Někteří na to ve svém výkladu Nového zákona reagovali pokusem o redukci počtu tří osob ve Trojici. Například adopcianismus tvrdil, že Ježíš Kristus byl obyčejný člověk, kterého jen Bůh při jeho křtu adoptoval, když na něj seslal svého Ducha. Pak by Bůh byl vlastně jen jeden, který jen nějak zmocnil Ježíše. Proti tomu je ale svědectví Bible, když tvrdí, že Ježíš Kristus byl počatý z Ducha svatého, tj. narodil se Marii pouze za přispění Boha -- jinými slovy, je Bohem od svého narození (Matouš 1,18-25). Ba co víc, Janovo evangelium v první kapitole mluví o tom, že božský Logos, který se vtělil v Ježíši Kristu, byl na počátku u Boha, tedy Bible svědčí o Ježíšově preexistenci ještě před jeho narozením. (viz např. Lohse, Epochy dějin dogmatu, str. 32) Podobně nelze redukovat Ducha jen jako na součást Otce nebo Syna (např. při Ježíšově křtu sestupuje na Ježíše, ale je odlišný od Ježíše i od Boha Otce; nebo výzva ke křtu Ježíšových učedníků v Matouši 28,19 obsahuje odkaz na Otce, Syna i Ducha jako tři různé osoby). A když na základě některých míst Nového zákona vidíme, že Duch je osoba odlišná od Otce i Syna, jiné oddíly zase svědčí o božství tohoto Ducha: Například Jan 14,23 dosvědčuje, že když Duch svatý přijde k člověku, který uvěří Kristu, vlastně s ním přijdou současně Otec i Syn a učiní si u věřícího příbytek (tím je velmi silně vyjádřeno božství Ducha). Lze tedy shrnout, že křesťanské učení o Trojici, jakkoli obtížně uchopitelné i vyjádřitelné, je pokusem věrně popsat Boha, který se vtělil v člověka v Ježíši Kristu a skrze Ducha umožňuje věřícím spojení s Otcem i Synem. (McGrath, Christian Theology, kapitola 10, The Trinity as a statement about the Christian God) Ovšem tento vztah mezi Otcem, Synem a Duchem není triteismem, ale jednotou. Jak to vyjádřil Augustin (Lohse, Epochy dějin dogmatu, str. 55-56): Bůh je jen jeden, i když ve třech osobách. Začal používat pojem Relatio (vztah) o vztahu mezi Otcem, Synem i Duchem -- jednání Trojice je nerozdělené, Otec, Syn i Duch působí vždy společně. Tedy to, že se Bůh vůči lidstvu projevil jako Otec, Syn i Duch, není náhoda, ale je to výraz věčné podstaty jejich vztahu. Sláva a majestát náleží jednomu Bohu, ne každé z osob Trojice odděleně. A též Thiselton cituje Augustina: Láska drží Trojici pohromadě -- neustále jsou otevřeni jeden druhému, a ne uzavřeni v sobě či pohlceni sami sebou (Thiselton, Systematic Theology, str. 36). Bůh tedy není bytostí zaměřenou na sebe, ale bytostí vztahující se k druhým. c) Nicejsko-cařihradské vyznání z roku 381Toto vyznání víry bylo přijato na 2. koncilu v Cařihradě (Konstantinopoli) roku 381 a je nejšíře přijímaným vyznáním východních (ortodoxních) církví, i když i západní církev (tj. Římskokatolická církev i reformační církve) jej také přijímá v plné míře. Můžeme tedy říci, že toto vyznání je přijato všemi třemi hlavními odnožemi křesťanské církve: církvemi ortodoxními, církví Římskokatolickou a církvemi reformačními: až na spor v (nc12) o tom, zda Duch svatý vychází od Otce, nebo od Otce i Syna (slova "i Syna" totiž nebyla v původním koncilním znění a byla přidána a dobře zdůvodněna snad Augustinem v jeho 99. výkladu na Janovo evangelium, oddíly 6 až 9, a tato formulace pak byla dobře přijata Římskokatolickou církví i reformačními církvemi, ale nikoli ortodoxními církvemi; právě z pohledu historika Philipa Schaffa můžeme tento spor vyřešit jednoduše: (viz předchozí článek) vyznání víry nikdy nevykládají křesťanské svědectví v Bibli vyčerpávajícím způsobem, a tak je dobré se podívat do Bible a uzavřít z ní, že Duch svatý určitým způsobem vychází i od Syna (Syn požádal Otce, aby lidem seslal Ducha; Duch lidem oznamuje, co přijal od Syna; Duch Boží je současně Duch Kristův; a další biblické oddíly); na druhé straně, asi bychom našli rozměr, ve kterém Duch přichází výhradně od Otce (např. Syn musel požádat Otce, a pak až Otec poslal Ducha), tj. mohly by mít pravdu i ortodoxní církve; tedy pravdu mají možná obě strany -- to ukazuje na slabinu formulací v krédu, ty musí být vždy vysvětleny, doplněny z Bible).Nicejsko-cařihradské vyznání (viz Čtyři vyznání, str. 30, v překladu Jana Husa) oproti Nicejskému vyznání:
nc1) I. Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího,(poznámka k (nc12), Čtyři vyznání, str. 30, Duch "z Otce i Syna vychází": Řecký text neobsahuje slovo "i Syna" v předchozí větě, tj. pravoslavná církev vytýká církvi západní, že tuto formulaci změnila. Reformace trvá na znění západním, jež pojímá pevněji jednotu božské Trojice a určitěji vyjadřuje, že vztah k Bohu Otci není možný jinak než skrze Ježíše Krista.) Nicejsko-cařihradské vyznání víry obsahuje zhruba: Oddíl I (nc1-nc5) obsahuje články o Bohu Otci a Bohu Synu a jejich stejné podstatě (nejen Bůh Otec je Stvořitel (nc1), ale i Bůh Syn je Stvořitel (nc5), to plyne z Janova evangelia, kapitoly 1, verše 3 a 10). Oddíl II (nc6-nc10) vyznává chronologicky o Ježíši Kristu, začíná na věčnosti (sestoupil z nebes), pokračuje životem Ježíše a končí v budoucnosti jeho druhým příchodem a věčnou vládou. Oddíl III nejprve vyznává Ducha jako třetí osobu Trojice (nc11-nc14), a pak pokračuje o díle Ducha v církvi (nc15-nc18): Duch vytvoří církev, ta vede lidi skrze křest (a dodal bych osobně: a večeři Pánovu (eucharistii)) k odpuštění hříchů, a v budoucnu budou lidé vzkříšeni a budou žít věčně. Přitom v oddílu II je už lépe obsažena zpráva o díle Krista, která je v oddílu III šířena skrze Ducha a vede k odpuštění hříchů, že totiž (nc6) Kristus sestoupil z nebe pro naše spasení (záchranu, jejíž dopad je vykreslen v oddílu III) a (nc7) pod Pontským Pilátem byl ukřižován za nás (tj. odpuštění hříchů vyznávané v oddílu III je umožněno Kristovou smrtí za naše hříchy vyznávanou v oddílu II). Nicejsko-cařihradské vyznání víry je tedy shrnujícím vyvrcholením série vyznání, které se snaží vystihnout odpověď zejména na otázky: Jakým způsobem nás zve ke křesťanské víře jeden Bůh ve třech osobách? Co je klíčovým dílem každé z těchto osob (i když všechny tři osoby působí současně)? Jaký dopad má toto dílo na záchranu člověka (a co tato záchrana znamená)?
zpět na podsérii: Poznámky k Bibli (B): Vyznání křesťanské víry
Diskuse: Vstup do diskuse: |