Toto je sedmý článek v sérii Poznámky k Bibli, a sedmý článek v podsérii o poznání pravdy, založený na str. 31-35, 41-42 textu (DeWitt 2004, Why Christianity). Součástí této podsérie jsou testové otázky -- ale pro změnu jsou uvedeny až na konci článku.
V článcích P1 až P6 jsme až dosud dospěli k tomu, že a) pravdou máme na mysli to, co je absolutní (v tom smyslu, že to platí pro všechny lidi); b) David Dewitt se soustředí zejména na kritérium nepopiratelnosti při poznávání pravdy, já jsem se snažil zdůraznit i další kritéria, o kterých David vlastně také mluví:
Rozumný skeptik stejně musí přiznat nepopiratelnost určitých skutečností.
Učíme se věřit, ale hledáme spolehlivé zdroje, kterým věřit je moudré (spolehlivost).
Naše víra se musí opírat o fakta, ale hledáme takový názor na svět a na život, který tato fakta vysvětluje v největší míře (hledáme světonázor, který dobře vysvětluje fakta).
Naším požavadkem je i pravý, nefalšovaný prožitek, cizinci jej nazývají slovem autentický: (autentický prožitek = pravost, nefalšovanost, realita prožitku světonázoru)
Důležitý není jen prožitek nás samotných, ale prožitek mnoha generací po mnohá staletí: pravdivý světonázor musí být žitelný: probouzí naši chuť jej žít, je použitelný ve všech oblastech života; vyzkoušený minulými generacemi, ale i "živý" a pružný = použitelný v nových situacích a věcech, které přicházejí.
Pravdivý světonázor musí být logicky soudržný.
c) V předchozích dvou článcích P05, P06 jsme dospěli k tomu, že většině těchto kritérií vyhovuje jediný z šesti zvažovaných světonázorů, a sice teismus. V systémech víry je dále řada světonázorů odpovídajících teismu, a tento a následující článeček mají přispět k důvodům, proč si zvolit za světonázor křesťanský teismus, a ne islám nebo judaismus. Při prezentaci budeme postupovat dosti rychle, pro delší přemýšlení v podobném duchu doporučuji pdf text v angličtině Five Major World Religions (vyšlo i v češtině pod názvem Pět největších světových náboženství, mluví o judaismu, křesťanství, islámu, ale i dvou nejrozšířenějších panteistických pohledech, a sice hinduismu a buddhismu).
V tomto a následujícím článku zvážíme sedm otázek, které dohromady dobře prezentují světonázor křesťanského teismu (a jsou shrnutím rozsáhlejšího online textu Davida DeWitta Answering the Tough Ones, který chce vést pochybujícího skeptika ke křesťanství).
(1) Je Ježíš Kristus jedinou cestou k Bohu?
(1a) Nestačí být prostě upřímný?
Upřímně věřme, a nějak to dopadne! (ve smyslu: upřímně věřme, a dopadne to dobře). Tato otázka v sobě skrývá výhrady proti výlučnosti: Je přece nerozumné, aby někdo byl z cesty k Bohu vyloučen. Ale třebaže upřímnost je úžasná vlastnost, upřímně se držet něčeho, co je nesprávné, znamená upřímně se mýlit.
Nejdůležitější není síla víry nebo upřímnost víry -- mohu upřímně věřit, že led na řece mne unese, ale navzdory své víře se propadnu, jestliže není dost silný. Jinými slovy, v otázce víry existuje kritérium spolehlivosti: je ten, komu věřím, spolehlivý? I když někomu věří hodně lidí, bez ohledu na jejich upřímnost, pokud se v této víře mýlí, následky mohou být katastrofální.
(1b) Jaký je rozdíl mezi křesťanstvím a dalšími náboženstvími?
Svým způsobem všichni zakladatelé hlavních světových náboženství tvrdili, že jsou cestou k Bohu nebo znají cestu k Bohu (i když Boha definovali různě). Ale Ježíš prohlašoval, že JE Bohem. Mnoho lidí shledává náročným uvěřit, že člověk (Ježíš) se mohl stát Bohem -- ale to není tím, co se stalo: Bible učí, že Bůh se stal člověkem v Ježíši z Nazaretu, nikoli naopak.
Důvodem, proč na sebe Ježíš Kristus oblékl lidství, je to, aby mohl zemřít -- za Mohameda, Buddhu, tebe i mne. Ježíš řekl, že přišel, aby dal svůj život jako výkupné za mnohé (Matouš 20,28), doslova: aby dal svůj život jako náhradu za mnohé.
(1c) Není křesťanský pohled příliš úzký?
Lidé často rychle uzavřou, že křesťanská víra je netolerantní k dalším vírám. To je pravda. Ale důvodem je to, že křesťané zdůrazňují absolutní pravdu, tedy pravdu založenou na skutečné historii -- skutečných lidech, místech a událostech. Křesťanství je v podstatě reportáží, nikoli světonázorem. Pravda je úzká svou podstatou -- tolerovat osobní názor druhého je ctností, ale tolerovat lež je směšné (to spíše ukazujeme, že nám na druhém nezáleží, když ho necháme v jeho lživém pohledu).
(1d) Je nesmysl říci: to je pravda pro tebe, ale ne pro mne
Cokoli, co je pravdivé obecně a objektivně, nemůže platit pouze pro někoho. Pokud je to pravdivé, tak je to pravdivé pro každého. Pokud to není pravdivé, tak to není pravdivé pro nikoho.
David DeWitt zde vypráví o své učitelce matematiky: "Nezapomeň, DeWitte: Jestliže nemáš stejný výsledek jako já, tak se buď mýlíš ty, nebo já -- ale nemůžeme mít oba pravdu!!" Jestliže Ježíš Kristus řekl, že je jedinou cestou k Bohu, a Mohamed nebo někdo další řekl, že existuje nějaká další cesta k Bohu, tak buď se mýlí Ježíš, nebo Mohamed, ale nemohou mít oba pravdu!
Ježíš řekl: Já jsem pravda, cesta i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne (Jan 14,6). Předtím řekl: Já a Otec jsme jedno (Jan 10,30). Potom řekl: Kdo vidí mne, vidí Otce (Jan 14,9). Buď je tedy jedinou cestou k Otci, nebo není. Pokud je, tak je to pravdou pro vás i pro mne a pro kohokoli dalšího, bez ohledu na to, kde žijí a čemu věří. Pokud není jedinou cestou, tak to není pravda ani pro mne, ani pro kohokoli dalšího, bez ohledu na to, jak moc tomu věřím.
(1e) Může být Ježíš jednou z mnoha cest k Bohu?
Tvrdit, že Ježíš je jednou z mnoha cest k Bohu, znamená říkat opak toho, co řekl on. Kdybychom v tom měli pravdu, Ježíš by se mýlil, a nebyl by spolehlivou cestou nikam. Jeho výrok, že je jedinou cestou k Bohu, není jen poznámkou na okraj, ale jádrem celé jeho zvěsti. Je jedinou cestou, protože je Bohem, Stvořitelem vesmíru (Jan 1,1-3; Koloským 1,16-17). Jestliže tedy existuje jiná cesta, jeho základní zvěst je lživá a Ježíš není cestou vůbec žádnou.
(1-závěr)
V prvním oddílku jsme zvážili pět myšlenek, které ukazují, že výrok křesťanství, že Ježíš je jedinou cestou k Bohu, není nerozumný. Je nepopiratelné, že Ježíš prohlásil, že je jedinou cestou k Bohu. Je nepopiratelné, že Ježíšův výrok je rozumný -- můžeme tedy uzavřít, že Ježíš Kristus by opravdu mohl být jedinou cestou k Bohu.
(2) Jsou zázraky zapsané v Bibli možné?
(2a) Vedou zázraky k víře?
Ateisté, agnostici a skeptikové obyčejně chtějí vědět: Jestliže Bůh konal kdysi zázraky, proč je nedělá dnes? Pokud by dělal zázraky, bylo by více věřících.
Ale zázraky ani kdysi nevedly k víře. Když Ježíš vzkřísil Lazara z mrtvých, čteme v Bibli, že někteří uvěřili, ale velekněží se uradili, že Lazara také zabijí, protože díky němu mnoho židů odcházelo a uvěřilo v Ježíše (Jan 12,10-11). Ve Skutcích 4,16-17 čteme, že podobná věc se stala, když Petr a Jan uzdravili chromého žebráka. Ježíš sám řekl: Jestliže neposlouchají Mojžíše a proroky (tedy: Bibli), tak nebudou přesvědčeni, ani když někdo vstane z mrtvých (Lukáš 16,31).
Tedy když je někdo ochotný uvěřit, zázrak by mu mohl pomoci rozhodnout se rychleji.
Tekutina do zapalovače rozpálí oheň, ale nezapálí jej; na to potřebujete jiskru. Žádné množství zázraků víru nevyrobí (viz Zjevení 16,9-11: když je někdo rozhodnutý nevěřit, více zázraků jej nepřesvědčí).
Důvodem, proč Bůh činil zázraky, je to, aby potvrdil, že zpráva či posel pochází od něho. Autor listu Židům napsal: Poté, co zvěst sdělil Pán, potvrdili ji ti, kdo jej slyšeli. Bůh ji také potvrzuje znameními a divy, zázraky a dary Ducha podle své vůle (Židům 2,3-4). Zázraky potvrzovaly, že velká zpráva o záchraně pochází opravdu od Boha.
(2b) Můžeme i dnes čekat zázraky?
V Bibli nikde nečteme, že lidé, kteří žili v jejích dobách nebo kteří žijí dnes, všichni spatří zázraky proti povaze přírody. To, že se něco stalo, neznamená, že
se to stane každému. Bůh nečeká, že projdeme Rudé moře suchou nohou jako Izrael nebo že budeme chodit po vodě jako Petr. A většina lidí žijících v biblických dobách také neviděla zázraky. Zázraky v Bibli měly potvrdit zprávu od Boha, a Bible je záznamem této zprávy. Bible netvrdí, že většina lidí prožije zázračné věci -- jen tvrdí, že je záznamem toho, co Bůh dělal v jistých okamžicích historie.
(2c) Jak se nadpřirozené zázraky odehrály?
Zázraky jsou normálními činy nadpřirozené bytosti. Co zní nerozumně pro člověka ve třírozměrném prostoru, může být normálním pro Boha, který ovládá více než tři rozměry.
Při výkladu Bible se někteří snaží "odvysvětlit" nadpřirozenost zázraků. Říkají, že příběh o Adamovi a Evě, nebo o Jonášovi a velrybě je jen mýtem, nikoli historickou událostí. Tento způsob myšlení je v rozporu s přímočarou interpretací Bible. Větší porozumění našemu třírozměrnému světu možná přinese některá rozumná vysvětlení, ale nikdy nedodá přirozené vysvětlení nadpřirozené události zaznamenané v Bibli.
(2d) Boha lze především poznat skrze "normální věci", ne skrze zázraky
Bible sama mluví o tom, že Boha můžeme poznat ne skrze zázraky, ale skrze normální věci, které vidíme kolem sebe, když o nich přemýšlíme (Římanům 1,18-20: Hněv Boží se zjevil z nebe proti každé bezbožnosti a zlovolnosti lidí, kteří svou zlovolností potlačují pravdu. Vždyť to, co můžeme o Bohu poznat, je jim zjevné, protože Bůh to ukázal. Od stvoření světa jsou vidět neviditelné vlastnosti Boha -- jeho věčná moc a božská podstata -- skrze to, co bylo stvořeno, takže nemají výmluvu). Tyto normální věci jsou takzvaným obecným zjevením; kromě nich Bůh mluvil a jednal, a toto jeho jednání a slova jsou zaznamenána v Bibli jako zvláštní (speciální) zjevení. Zázraky potvrzovaly pravdivost svědků, kteří toto speciální zjevení zapsali.
(2-závěr)
Nadpřirozené zázraky zaznamenané v Bibli nemůžeme popřít. Je nepopiratelné, že tyto události se mohly v historii odehrát. Je tedy nepopiratelné, že biblické zázraky jsou možné.
(3) Je Bible spolehlivá?
(3a) Jedinečnost Bible
Bible je jedinečnou knihovnou 66 knih napsaných v průběhu 1500 let asi čtyřiceti autory ve třech jazycích (hebrejština, aramejština, řečtina) na třech různých kontinentech (Evropa, Asie, severní Afrika). Tyto knihy zahrnují historii, poezii, lásku, romantickou literaturu, prózu, proroctví; popisují asi 2930 postav na 1551 místech; píší o stovkách kontroverzních předmětů s dokonalou harmonií a návazností.
Tato harmonie je nepravděpodobná, ukazuje proto na jednání Boha. Lidé prostě tak snadno nesouhlasí, i ohledně objektivnějších předmětů, jako je fyzika, chemie, lékařství. Například je pravděpodobné, že dva lékaři se stejnou specializací vám nesdělí stejnou diagnózu. Bible byla přeložena asi do 1700 jazyků a obstála test času jako nejhodnotnější kniha světa.
(3b) Charakter Bible
Bible nás seznamuje s tím, že Bůh se rozhodl ukázat sebe sama a svůj pohled na svět. Toto ukázání Boha nazýváme zjevení. On toto zjevení provedl skrze své stvoření a skrze své psané slovo, které je označované jako inspirované (2. list Petrův 1,21; 2. list Timoteovi 3,15-16). Proto je Bible bezchybná v tom smyslu, že její slova jsou záznamem mysli a plánů Boha (Lukáš 24,27.44). Proto bychom k Bibli neměli nic přidávat, ani z ní ubírat (Zjevení 22,18-19). Bible je bezchybným inspirovaným zjevením Boha.
(3c) Pragmatické užívání Bible
V historii musela církev rozhodnout, které knihy Bůh inspiroval. Soubor těchto knih nazýváme kánon. Například 27 knih Nového zákona bylo rozeznáno jako Boží slovo, jestliže (1) na svých stránkách říkaly, že jsou Božím slovem; (2) učily věci soudržně s obsahem celé Bible; (3) byly napsány či schváleny někým z apoštolů; (4) byly už používány církví.
(3d) Předání textu Bible
Starý zákon byl přepisován písaři, kteří pečlivě počítali každý řádek, slovo, slabiku, znak, aby zajistili přesnost. Nejstarší kopie Starého zákona je datována do roku cca 900 našeho letopočtu -- a v roce 1947 byly nalezeny Svitky Mrtvého moře, které obsahují i některé starozákonní knihy z doby asi 150 před letopočtem, tj. asi o 1050 let dříve. Když porovnáme například svitek knihy Izajáš z roku 900 n.l. s textem z roku 150 př.n.l., jsou v podstatě stejné, až na drobnosti, jako např. vynechání spojky "a", apod.
Nový zákon se částečně nebo zcela vyskytuje asi v 24 000 rukopisech, nejstarší fragmenty pocházejí z roku 130 našeho letopočtu, což dělá z Nového zákona nejspolehlivější text, který existuje. Například Cézarovy Zápisky o válce Galské (z roku 58 př.n.l.) mají asi deset existujících rukopisů, a nejstarší je datován asi 900 let po Cézarově době. Nový zákon je také hojně citován církevními otci, kteří žili asi 150-200 let po Kristu. Těchto citátů je tolik, že z nich lze sestavit téměř celý Nový zákon, až na jedenáct vět (veršů). Tj. celý Nový zákon lze rekonstruovat z materiálu, který není vzdálen více než 200 let od doby Kristovy smrti a vzkříšení.
(3e) Archeologie
Archeologie potvrzuje znovu a znovu přesnost a spolehlivost Bible. Zde jsou čtyři příklady:
Dibonský kámen je datován aso do roku 800 př.n.l. a zaznamenává jméno krále Omrího z Jeruzaléma (1. kniha Královská 16,15-28), řadu biblických míst a jméno Boha Izraele.
Tabulky z Ebly (2400-2250 př.n.l.) objevené v Sýrii ukazují, že písmo existovalo v době před Mojžíšem; a v literatuře té doby byly zaznamenány zákony, zvyky, události podobné těm zaznamenaným v Bibli.
Lukášovo evangelium a Skutky apoštolů, napsané Lukášem, ukazují přesná data, lidi, místa, události -- žádný z údajů nebyl zpochybněn jako nepřesný.
V Jeruzalémě byla objevena rakev s nápisem Jakub, syn Josefův, bratr Ježíše. To potvrzuje kamenným nápisem dobu smrti Jakuba a historickou existenci Ježíše, Jakuba a Josefa, jak o nich Bible píše.
(3f) Proroctví
Splněná proroctví potvrzují přesnost Bible. Zde je několik příkladů:
Starý zákon předpověděl, že Babylon, Persie, Řecko, Řím povstanou a padnou (Daniel 2,31-45).
Město Týr ylo zničeno, přesně jak Ezechiel 26 předpověděl.
Abrahamovi potomci stále existují, jak bylo předpovězeno v Genesis 12 až 15.
Neexistuje stopa po Kenaancích a Edómcích, kteří byli prokleti Bohem (Genesis 9,25; Abdijáš 1 až 21).
Proroctví o Mesiáši byla naplněna na Ježíši Kristu, včetně místa jeho narození (Micheáš 5,2; Matouš 2,1), jeho narození z panny (Izajáš 7,14; Matouš 1,23), jeho prozrazení za třicet stříbrných (Zacharjáš 11,12; Matouš 26,15), probodnutí jeho rukou a nohou (Žalm 22,17; Matouš 27,35), losování o jeho oděv při jeho ukřižování (Žalm 22,19; Matouš 27,35), jeho pohřbení (Izajáš 53,9; Jan 20,28) a že bude označen za Boha (Izajáš 9,6; Jan 4,25-26).
(3g) Spolehlivost
Bible sama sebe prohlašuje za spolehlivé svědectví. Například,
Autoři Starého zákona zaznamenávají asi na 2600 místech, že píší slovo od Boha.
V Novém zákoně je asi 320 citací Starého zákona.
Petr položil rovnítko mezi Písmem (od Boha) a Pavlovými dopisy (viz 2. list Petrův 3,16).
Ježíš řekl, že Starý zákon je Boží slovo (Matouš 5,18), když položil rovnítko mezi to, co napsal Mojžíš a to, co řekl Bůh (Matouš 15,4).
(3-závěr)
Předchozích sedm oddílků ukazuje, že pravost Bible nelze popřít. Bible činí výroky o pravdě, které nelze popřít. Proto jsou křesťanské pravdy nepopiratelné. Tím je potvzena pravdivost Bible, nikoli pravdivost výroků různých církví, které pocházejí z jiných textů nebo zdrojů.
V příštím článku budeme pokračovat argumenty 4,5,6,7 celé prezentace křesťanského teismu.
otázky na téma: Křesťanský teismus
zhodnocení odpovědí
19) Zázraky jsou svou podstatou
19a) mystické;
19b) nadpřirozené;
19c) nepravděpodobné.
ad 19a) není správně, protože mysticismus nepodává vysvětlení, a to ani vysvětlení zázrakem;
ad 19b) ano: nadpřirozené čine nebo činy nadpřirozené bytosti;
ad 19c) není správně, protože zázraky jsou svou podstatou proti přírodě, ne proti pravděpodobnosti.
20) Překlad Nového zákona, který máme k dispozici, pochází
20a) z hebrejských rukopisů.
20b) z řeckých rukopisů.
20c) ze starých latinských, němecých a anglických rukopisů.
Správně je (20b), Nový zákon byl přeložen z řeckých textů.
21) Jaký význam mají Svitky Mrtvého moře?
21a) Potvrzují existenci Ježíše.
21b) Potvrzují některé texty Starého zákona.
21c) Potvrzují některé texty Nového zákona.
Správná odpověď je (21b): jeskyně v Kumránu, na severozápadním okraji Mrtvého moře, obsahovala řadu starozákonních rukopisů z doby o tisíc let dříve, než byly datovány dosud známé rukopisy Starého zákona.
22) Který z výroků více odpovídá realitě?
22a) Zázrak by vzbudil naši víru v Boha.
22b) Nemusíme vidět zázraky, abychom uvěřili v Boha -- stačí přemýšlet o obyčejných věcech.
Realitě více odpovídá výrok (22b), viz výše citace listu Římanům 1,18-20 v oddílku (2d).