Toto je jedenáctý článek chronologicky v sérii Poznámky k Bibli a třetí článek (L03) v podsérii Teologická literatura, ohlas po ukončení bakalářského studia. Při bakalářském studiu religionistiky na Evangelické teologické fakultě v letech 2019-2022 jsme používali tuto literaturu:
Základní povinná literatura:
Rudolf Otto: Posvátno. Vyšehrad 1998, vyšlo poprvé 1922.
Dále jsme si z hinduismu, budhismu, judaismu, islámu měly vybrat dvě náboženství a ke každému byly doporučeny dvě knihy, vybral jsem si tato náboženství:
Zdá se, že výběr literatury je dobrý a těžko říct, co bych doporučil jinak nebo vylepšil. Oceňuji zejména dvousemestrovou dálkovou výuku, tedy osm devadesátiminutových přednášek, tj. dvě přednášky na každé ze čtyř náboženství judaismus, islám, hinduismus, buddhismus -- jakýsi ucelený přehled vývoje každého z nich, a u některých i základní styčné body a body rozdílnosti mezi nimi a křesťanstvím. To byl výborně využitý čas, kdy jsme slyšeli přehled každého z těchto náboženství, který bychom těžko z mnohé literatury získávali. Na druhé straně, čtyři základní knihy k souborné zkoušce jsou dobrým průřezem vývoje religionistiky ve 20. století.
V tom, co následuje, je obsažena a) moje reakce na čtyři knihy základní literatury, které jsou dobrým výběrem z religionistické literatury 20. století; b) můj pokus o diskusi s knihou Pavla Hoška Islám jako výzva pro křesťany, ve které je naznačen základní přístup k soužití mezi lidmi různých náboženství (tato kniha snad nám byla v bakalářském studiu zamlčena trochu ke škodě, protože odpovídá na důležitou otázku, jak by mohli křesťané (a kdokoli jiný) soužít se stoupenci jiných náboženství (či s ateisty) -- soužití lidí různých věr a vyznání je stále častěji i naší zkušeností v Česku).
i) Rudolf Otto: Posvátno (vyšlo poprvé 1922)
V souladu s naším slovníčkem metod či cest poznání v podsérii A (šest kritérií poznání) je kniha Rudolfa Otto důležitým příspěvkem v religionistice, protože kromě důrazu na výroky, kterým věříme (kritérium víry), dává důraz i na prožitek posvátna (kritérium prožitku). Zaměřuje se na setkání s posvátnem, které sice můžeme popsat slovy, ale nedokážeme toto setkání slovním popisem zcela vyčerpat, samotný prožitek posvátna je více než věrouka.
Otto při označení posvátna či svatého volí obrat mysterium fascinans (něco co nás přitahuje), ale současně mysterium tremendum (budí úděs, je hrozivé). Důležité je, že Rudolf Otto ukazuje na Boha jako na někoho většího, než je náš rozum, většího, než jsou objektivní racionální hodnoty (Bůh je větší, protože nás stvořil, a my jsme jen jeho stvořením).
Rudolf Otto při svém zkoumání setkání s posvátným, které nás přesahuje, i když chce popsat toto setkání s posvátnem obsažené v jakémkoli náboženství, dosti využívá Bibli, protože ta na řadě míst popisuje setkání člověka s Bohem (např. Izajáš 6, Job 38 až 42). Jako vedlejší produkt v kapitole 12 (posvátno v Novém zákoně) vykládá Rudolf Otto význam predestinace: my lidi jsme zvyklí uvažovat v rozumových kategoriích, ale slova o vyvolení či nevyvolení jsou řečena při setkání s Bohem tváří v tvář, tj. nelze jen vzít slova oprostěná od setkání s Bohem a jen z nich logicky něco vyvozovat -- spíše stojíme před Bohem, a on nám říká, že nás vyvolil nebo nevyvolil ... a tento výrok nelze oprostit od tohoto setkání s Bohem. Racionálně se s predestinací nelze smířit, ale reálně, tj. při zkušenosti setkání s Bohem se pravda vyvolení či nevyvolení odehraje v našem prožitku. Apoštol Pavel píše o vyvolení jako jeden z těch, kdo stojí před Boží tváří -- pokud stojíme (či sedíme) před Bohem tváří v tvář, můžeme tato Pavlova slova vztáhnout i na sebe.
Dalším vedlejším produktem knihy je důraz Rudolfa Otto na to, že křesťanství má přednost před jinými náboženstvími -- tento důraz ovšem odvozuje religionisticky, tj. na základě religionistického popisu prožitku setkání s posvátnem:
Kajícnost člověka má i svou posvátnou, zkušenostní složku (kapitola 9: Sanktum jako numinózní hodnota): při setkání se svatým cítíme svou nehodnost (nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu), ale milujeme toto posvátno a být s ním se stává hodnotou, kterou chceme získat jako nejvyšší dobro. Tajemství potřeby pokání nenabylo v žádném jiném náboženství tak plného a silného výrazu jako v křesťanství.
Svatý Bůh křesťanství není jen nepopsatelně tajemný jako Alláh v islámu, ale navíc, i když sám zůstává svatý, vydává etická vodítka pro lidský život, etizuje, racionalizuje, konkretizuje -- to je druhý důvod, proč je křesťanství světovější. V islámu přesahuje numinozita (posvátno) tak silně, že pak morálka není dostatečně formulována (kapitola 11: Posvátno ve Starém zákoně).
I v harmonii stránky racionální a iracionální vyniká křesťanství nad ostatními náboženstvími, utváří se do ušlechtilé podoby (kapitola 18): iracionální momenty chrání náboženství před úplnou racionalizací (absolutno je nedostižitelné, mystérium je nepochopitelné); a naopak sycení racionálními (a etickými) momenty jej chrání před upadnutím do fanatismu či mysticismu, činí z něj náboženství kulturní, lidské.
Ad kapitoly 19 až 21, o divinaci neboli znameních, které probouzí v člověku pocit posvátna: nejsilněji se spása (záchrana) projevuje v Božím království, jak jej představuje křesťanství: a) začíná už zde na zemi, ale přesahuje v něco zcela jiného; b) Ježíš Kristus, král v Božím království, je kvalitativně vyššího typu než Brahma, Višnu, Ormuzd; Alláh; absolutno ve formě nirvány; kaivaiam, tao.
Ad kapitola 21 (divinace dnes): Jak lze dnes ve zjevení vytušit Boží vládu nad světem? a) vidíme souvislosti dějin Izraele, prorocké zvěsti o Mesiáši, a pak život a dílo Krista ... rozjímavým zahloubáním do této velké souvislosti neodolatelně cítíme, že věčnost řídila příchod Ježíše Krista; b) vidíme osobu Ježíše ... rozjímavě cítíme: toto je božské, toto je svatost; je-li Bůh a chtěl-li se zjevit, musel to učinit právě takto (to tvrdíme ovšem ne na základě logické nutnosti, ale na základě prožitku a čistého poznání náboženské intuice); c) z této intuice vyrůstají nezávisle na exegezi Nového zákona další intuice: Ježíš je Mesiáš, protože v něm dospěl na vyšší stupeň celý předcházející vývoj; o spáse byly prorocké předpovědi, které se v Ježíši Kristu naplňují; intuice ztělesnění Boha v Ježíšovi (v jeho zápasech a lásce lze tušit charakter toho, který Ježíše poslal), intuice o Ježíšově synovství; intuice o smlouvě s Bohem (oběť Ježíše je účinný dar Bohu); intuice o tom, že Ježíš nám byl dán jako hříchy přikrývající prostředník. Chápeme se toho, co nám svatost zjevuje, abychom se k Bohu přiblížili. Je chybou, že se o těchto věcech dogmatizuje nebo teoretizuje -- jedná se o volné projevy citu, které plynou ze samotného zážitku Boha.
ii) Mircea Eliade: Posvátné a profánní (vyšlo poprvé 1957)
Tento religionista do jisté míry navazuje na Rudolfa Otto a snaží se podrobněji popsat setkávání s posvátnem než jen pomocí oblasti racionální a iracionální. Dělá to ve čtyřech kapitolách či úhlech pohledu:
Pojetí prostoru: Prostor není homogenní, ale kromě profánního (běžného, světského) prostoru existují i svatá místa, kde se s posvátnem setkáváme -- kde chceme přebývat či chodit, protože tak máme účast na skutečném bytí a podstatě života. Tato posvátná místa mají (a potřebují) všichni, dokonce i rozumoví lidé (ateisté), u nichž to nejsou kostely a chrámy, ale místo první lásky, rodný kraj, zvláštní místo, které znají, dům, kde bydlí, apod. Dialog s autorem: existence těchto "svatých míst" ukazuje, že člověk potřebuje mít místa (či přesněji vždy má místa), kde prožije setkání s posvátnem, s podstatou života, která jej přesahuje.
Pojetí času: Čas není homogenní (jen chronos na hodinách), ale existuje i zvláštní čas (lze jej nazvat kairos), kdy se s posvátnem setkáváme. Tento čas kairos může být spojený s rituálem, kdy si připomínáme jednání Boha nebo život, jaký má být, jaký byl původně stvořen, a obnovujeme-proměňujeme tak svůj vlastní život, aby zachovával svou podstatu. Chceme se přimknout k Bohu, který vytvořil čas, nebo ke svým úkolům a posláním v tomto světě, která jsme od Boha dostali. Tato posvátná období-chvíle-rituály mají (a potřebují) všichni, dokonce i rozumoví lidé (ateisté), u nichž to nejsou náboženské svátky, ale okamžiky zvláštního setkání s milovaným člověkem, chvíle, kdy zakouší naplněný časový rytmus namísto nudy, apod. Dialog s autorem: existence posvátných chvil v životě všech ukazuje na naši lidskou potřebu hledat pravý život a podílet se na něm, obnovit svou existenci a dát jí smysl (posvátno samotné v určitých chvílích vstupuje do našeho času).
Poznání Boha v přírodě: I příroda vyjadřuje něco, co ji přesahuje, a svědčí o Bohu. Nikdo není netečný vůči kouzlu přírody (ani rozumový člověk), kromě její velikosti vidíme i její krásu. Dialog s autorem: poselství přírody je někdy nejasné, např. nebe ukazuje na existenci Nejvyšší bytosti, ale můžeme vnímat, že Bůh (podobně jako nebe) je nám daleko. Toto zjevení Boha na obloze lze nazvat obecným zjevením, ale abychom poznali tzv. speciální zjevení (např. jaké záměry má Bůh do budoucna), potřebujeme, aby Bůh promluvil ještě jiným způsobem než přírodou. Nebo na životě stromu vidíme schopnost přírody obnovovat život, ale potřebujeme i speciální zjevení, abychom poznali, zda život bude nějak pokračovat, když měsíc, slunce i vesmír ztratí svou zář.
Poznání Boha ve výzvách-fázích lidského života: Eliade vykresluje cestu života víry jako průchod několika úzkými branami, kdy člověk nevidí jen přírodu a život kolem sebe, ale vnímá, že existuje posvátno, ktere přesahuje prostor, čas, přírodu i jeho samotného, a hledá toto posvátno v řadě iniciací (zapojovacích zkušeností), aby dospěl do plnosti života. Tyto přechodové zkušenosti prožívají do jisté míry i rozumoví lidé (ateisti), jako například zkoušky ve škole, dospívání, svatbu, nové zaměstnání, výchova dětí, smrt -- i když je nechtějí chápat nábožensky, samotný život s jeho fázemi ukazuje, že se nemáme chápat jako hotoví v tom stavu, kde se nacházíme, ale že život sám nás vyzývá, abychom se zapojili či "narodili" do nových věcí, k životu na jiné rovině náboženské i kulturní. Dialog s autorem: lidský život sám s jeho fázemi nás volá, abychom do něj pustili Boha a přijali jeho výzvy při cestě k plnosti života. Mircea Eliade zdůrazňuje, že: dnešní moderní (rozumový) člověk se snaží oprostit prostor-čas-přírodu-život od náboženského významu, ale nemůže se mu to podařit, protože nemůže zrušit svou minulost, která vychází z kořenů víry; u nenáboženských lidí se náboženství skrylo do podvědomí, kde dřímá -- veškerým životěm tedy probleskuje jak lidské hledání přesahu prostoru-času-přírody-života, tak Boží volání skrze paprsky prostoru-času-přírody-života.
Po přečtení Eliadeho knihy: Lze dobře říci s Davidem DeWittem, že rozumnou reakcí na naše lidské hledání přesahu prostoru-času-přírody-života je obrátit se k teismu (a nejlépe křesťanskému teismu), který dává dobrá vodítka pro nacházení tohoto přesahu. Celá diskuse religionistiky probíhá ze své vědecké podstaty tak nějak zvnějšku jednotlivých náboženství a všímá si, které věci mají všechna náboženství společné (včetně náboženství ateismu), ale myslím, že se tento pohled Eliademu docela povedl: Že dobře vystihl povahu života samotného a naše lidské hledání přesahu (nebo možná nehledání, ale stejně se v daných čtyřech oblastech s posvátnem neplánovaně setkáváme).
iii) Karel Skalický: V zápase s posvátnem (vyšlo poprvé 2005), Po stopách neznámého Boha (vyšlo poprvé 1994)
Knihy Karla Skalického, z toho ta starší (Po stopách neznámého Boha) populárně, ta novější (V zápase s posvátnem) s vědeckou důkladností o všech autorech a jejich religionistické práci, podávají přehled práce religionistiky v průběhu celého 20. století, tj. mapují téměř celý průběh existence tohoto oboru.
Když bychom krátce zmínili obsah knihy starší populární, dostaneme zhruba tyto myšlenky:
kap. 1: Je těžké vůbec definovat slovo "náboženství", ale když začneme u "života s rozměrem posvátna", je to dobrý začátek, jestliže tuto větu postupně naplňujeme určitějším obsahem.
kap. 2: Lingvista Max Müller poukazuje na to, že pojetí Boha v Evropě a Indii dává vědět, že předkové měli kdysi stejné náboženství, protože používají stejný výraz pro nebe-otce.
kap. 3: Z přístupu etnologického vyvěrá velká diskuse, zda se náboženství nějak vyvíjela jedno v druhé, např. zda dříve existoval monoteismus nebo polyteismus; proti myšlence vývoje jednoho typu víry v druhou mluví existence víry v Nejvyšší bytost a Stvořitele vesmíru u nějstarších kultur. Zdá se, že monoteismus je stejně starý nebo starší než animismus, dynamismus, totemismus, atd.
kap. 4: z přístupu psychologického (Zikmund Freud, Karl Jung, Erich Fromm, Viktor Frankl) vidíme, že v člověku neexistuje jen racionálno, ale jakési duchovno či existenciálno, které popisujeme symboly; možná to pramení z kolektivního podvědomí (či předvědomí?) a starověkých vzorců, ale má vliv i na jednotlivce, a to nejen negativní, ale i uzdravující; touha po Bohu, vyvěrající z předvědomí lidského ducha, je spíše reálná než iluzorní.
kap. 5: Ze sociologického pohledu (Emile Durkheim, Max Weber, Peter Berger) je náboženství jen zážitkem posvátna přesahu společnosti nad jedincem (durkheim) nebo lidským počínáním vytvářejícím posvátný svět (Berger) ... tyto definice ovšem vystihují jen lidskou či sociologickou část věci.
kap. 6: Náboženství jako popis zkušenosti s posvátnem ... viz Rudolf Otto a Mircea Eliade (podobně viz výše, předchozí knihy)
Na základě všech předhozích přístupů a celé historie religionistiky Skalický formuluje v kap. 7 své pojetí náboženské skutečnosti:
a) náboženská skutečnost má vertikální osu k tomu, co je nadpřirozené, přesahující, transcendentní;
b) tato vertikální osa má osobní povahu (zkušenost posvátna se kryje s postojem modlitby);
c) tato vertikální skutečnost je pro člověka nejvyšším cílem, hodnotou, smyslem;
d) vůči tomuto vertikálními rozměru může člověk zaujmou postoj útěku (v tomto smyslu je i ateismus druhem útěku, tj. náboženským jevem), nebo postoj uznání a důvěry a odevzdání;
e) náboženská skutečnost má horizontální osu (neuzavírá se do svědomí jedince, ale zahrnuje celý svět): zkušenost posvátna můžeme prožívat v celém světě, ve stvoření i v historii;
f) náboženská skutečnost je hrůzostrašná i okouzlující (viz výše: Rudolf Otto, mysterium tremendum a mysterium fascinans);
g) náboženskou skutečnost nelze převést na činitele psychologické, sociologické či kulturní, přestože je včleněna do konkrétního života jednotlivce i společnosti;
h) náboženská skutečnost plní některé "úkoly" v životě jednotlivce a společnosti, a tak se může stát, že plnění těchto funkcí se zamění za samotnou podstatu náboženské skutečnosti;
i) náboženská skutečnost usměrňuje tužby jednotlivců a zapojuje jejich vědomí do vědomí kolektivního.
V souvislosti velmi dobrého přehledu knih Skalického, včetně zhodnocení jednotlivých proudů, bych doporučil knihu Craiga Bartholomew The Old Testament and God 2022 ... tato kniha se na většině svého obsahu (str. 199-475) zabývá porovnáním světonázoru starozákonního Izraele se světonázory okolních národů v jejich celistvosti, tj. neporovnává jen literárně-teologický obsah víry, ale také kulturně-historickou praxi dané doby, tj. podobně jako Karel Skalický, který popisuje náboženskou skutečnost ze všech možných aspektů, nikoli jen z jednoho úhlu, i Craig Bartholomew srovnáná jednotlivé světonázory v době Starého zákona v jejich celistvosti víry a kulturně-historické praxe, což umožňuje lépe vidět společné prvky těchto světonázorů, ale i rozdílnosti.
iv) Pavel Hošek: Islám jako výzva pro křesťany (vyšlo poprvé 2016)
Tato útlá kniha asi jediná v úvodní várce religionistiky bakalářského studiu chyběla, ale možná se jedná o otázku položeno spíše až v magisterském studiu. Přesto je to otázka důležitá a napadá už studenty bakaláře: Jak žít vedle sebe jako stoupenci různých náboženství a věr, včetně ateismu?
Kniha Pavla Hoška se zabývá spíše jen vztahem křesťanů a islámu, ale je dobrým příkadem pro promýšlení soužití (a misie) mezi jakýmikoli náboženstvími. Pavel Hošek promlouvá ke křesťanům a navrhuje následující:
Hledejme odpovědi na své otázky u Ježíše Krista. Co by ve vztahu k muslimům dělal Ježíš?
Učme se z historie: Křesťané 11.-13. století vedli křížové výpravy, aby znovu dobyli území získané muslimy, a tak bojovali stejnými zbraněmi jako samotní muslimové (tedy co vytýkáme islámu, tedy násilí a zneužití moci, bylo po dlouhá staletí i součástí křesťanství). Prot proudu šli františkání, dominikání a jezuiti, kteří studovali islám a promýšleli možnosti vzájemného soužití těchto dvou teistických světových názorů.
Má být evropská kultura morálně nadřazená té muslimské? V čem? Vždyť Evropa dnes nedokáže vypěstovat morální ctnosti v mladé generaci, vede ke konzumnímu materialismu a individualismu, krizi manželství, rodiny, výchovy. Navíc, evropská kolonizace řady muslimských zemí byla vychytralá: sice přinesla nové věci v oblastech školství a zdravotnictví, ale dopouštěla se na původním obyvatelstvu podvodů a rekrutovala zde vojáky do svých armád. Osvícenství v Evropě, které vedlo k postupnému odmítnutí křesťanské víry, vedlo k rozvoji věd, techniky a průmyslu a k poklesu vlivu církve, ale stále ještě nevíme, zda je důsledná sekularizace a hodnotová neutralita (BF: hodnotová neutralita je filosoficky nepřijatelný pojem) dlouhodobě udržitelným modelem uspořádání věcí lidských.
Klíčem k Ježíšovu postoji je (Matouš 7,12): Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak ve všem jednejte s nimi. První věcí, kterou bychom rádi, je předpoklad neviny, tj. aby nás druzí lidé poznali, vyslechli, snažili se nám porozumět. Můžeme mít nějaký předběžná názor na islám, ale ten musíme opravovat pokračujícím rozhovoru. Pokusme se tedy z presumpce neviny porozumět i tomu, co islám učí. Všímejme si, jakým způsobem je islám žitelný. Samozřejmě nele přijmout tvrzení islámu, že bránit a šířit víru lze i za použití moci (toto je bod, o jehož zneprávnění při výkladu islámu musíme usilovat) -- ale začněme toto kontroverzní místo chápat přiznáním, že i součástí biblické knihy Jozue bylo dobytí země a vyhnání původních obyvatel ... nejedná se o totéž, ale jakási analogie násilí se zde objevuje. A podobně jednali i křesťané vůči Židům v dějinách, i když nemůžeme už tvrdit, že by nám křesťanům toto násili vůči Židům přikázal Bůh.
Co je pravou podstatou islámu? Problém je ten, že o tomto se vede diskuse. V islámu není zajištěna nějaká jedna cesta, podobně jako je tomu v křesťanství. Korán o formě státního zřízení nebo o formě života muslimské menšiny ve většinové kultuře vlastně nemluví. Islám stojí na křižovatce -- militantní džihádismus je jen menšinovou záležitostí, ale není jasné, kterým směrem se přesně bude ubírat většina muslimských věřících. A zde je místo i pro křesťany, aby podporovali ty učence islámu, kteří prosazují mírumilovné a humánní alternativy jeho výkladu. Křesťanství do velké míry svůj proces obrody má za sebou a je opět u svých počátků, co s týká odloučení církve od státu. Kam se vydá islám, je ještě otázkou. Nemůžeme trvat na principiální skepsi, podobně jako reformátoři křesťanství to nevzdali a doufali, že křesťanství může být i jiné.
Rozdíl mezi křesťanství a islámem je v osobě Ježíše Krista: zatímco Mohamed hlásal, že největším problémem lidí je zapomnětlivost na Boží řád a příkazy, Ježíš Kristus přišel dát lidem nové srdce, aby byli schopni nově žít. Zatímco islám vidí úspěch v tom, že prorok Mohamed uspěl, v misii Ježíše snad islám vidí, že Ježíš neuspěl, ale on přitom svou smrtí uskutečnil něco jedinečného, a sice oběť za hříchy lidí. Namísto síly, aby zajistil vítězství Boží pravdy, Ježíš uskutečňuje své vítězství skrze smrt a vzkříšení. Toto srovnání Ježíše a Mohameda činí křesťanské poselství zvěstí mnohem vyšší, ale právě proto nemůžeme z Kristova kříže udělat meč.
Jak tyto rozdíly sdělit muslimům? Snad ve stejném duchu, jako 1.list Petrův 3,15: Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte.
První rady, které plynou ve vztahu k muslimům, jsou: Nepodlehněme strachu a beznaději. Nesnažme se pouze napadat a distancovat se. Nesnažme se stupňovat napětí, ale usilujme o pokoj. Nepovažujme muslimy za démonické zlo, ale spíše se učme od Ježíšova postoje k samařanům v novozákonní době: Není zde ani stopy po názoru, že protože se odchýlili od pravé víry, jejich náboženství je dílem ďábla a tím to hasne. Vždyť i židovství popírá Kristovo božství a trojiční učení -- když neodsuzujeme stoupence judaismu jako své starší bratry, neodsuzujme ani muslimy, stoupence teismu. Ve věcech práva trvejme na principu reciprocity (jak funguje právo v zemích pro křesťanské menšiny, tak bude fungovat právo v zemích pro muslimské menšiny ... tím ponoukneme muslimské učence k formulaci dobrého národního a mezinárodního práva), ve věcech víry trvejme na naději, kterou Ježíš Kristus vydobyl pro nás, samostatně nepolepšitelné lidi (BF: nepřinesl nový zákon, ale nové srdce).
Co můžeme dělat prakticky? a) četba: přečtěme si o podstatě islámu, např. Kropáček: Duchovní cesty islámu; b) osobní rozhovor s muslimy; c) zprostředkujme vztah mezi islámem a českými nekřesťany-sekularisty; d) podporujme stoupence reforem soužití muslimů s nemuslimy; e) buďme zde pro druhé, stejně jako Ježíš byl pro druhé: mohlo by to znamenat i nové projekty na zlepšení školství a zdravotnictví v muslimských zemích, nebo pomoc těm, kteří jsou v nouzi?
Poté, co jsme udělali ten základní postoj, jako je neútočení na muslimy, ale naopak vstřícnost, pomoc a modlitba za ně, bude muset, jako v případě reformace 1517-1546, dojít ke sdílení toho, čemu věříme. Je možné, že přijdeme na to, jak pravil Carl Armerding, kterému důvěřuji a který se naučil arabsky a četl korán v arabštině a pobýval v arabské zemi, že zjistíme, že Alláh islámu je jiný bůh než trojjediný Bůh křesťanství; sice se v logickém rozboru hlavních světových náboženství (podsérie A) křesťanství a islám ocitají ve stejné kategorii teismu, ale klíčové pro muslimy, a zároveň nanejvýš nadějné, je najít pravdivý pohled na Ježíše Krista. Kéž ho muslimům neseme svým charakterem, slovy i textem Nového zákona.
