Povídka: Slabost času

Bylo půl šesté a já jsem teprve opouštěl bránu našeho podniku. Domů to mám daleko, dobrých čtyřicet minut cesty autobusem. Navíc jsem pocítil neobvykle silnou touhu dát si něco k jídlu a zapít to dobrým pivem. Z nedaleké restaurace “U jahody” na mně přátelsky mrkaly neonky na vývěsním štítu a já se rozhodl, že navzdory svým běžným zvyklostem strávím část večera tam.

“U jahody” vaří dobře a navíc ceny jsou víc než přijatelné, takže si na nedostatek zákazníků nemohou stěžovat. Sotva se mi podařilo sehnat místo. Nakonec jsem v jednom výklenku objevil ještě neobsazený stůl pro dva. Apetit ostatních kolemsedících byl přímo nakažlivý, a tak jsem se po chvíli také zakousl do šťavnatého řízku se skvělým bramborovým salátem. Salátu jsem si dal dvojitou porci, mám pro něj slabost. Poté, co jsem dojedl toto výtečné jídlo, jsem pomalu, doušek po doušku, vychutnával půllitr světlého piva. Přitom jsem si všiml muže, jenž právě vstoupil. Po chvíli rozhlížení došel ke stejnému závěru jako před chvílí já, totiž že místo je jen u stolu pro dva ve výklenku. Proto neprodleně zamířil ke mně a optal se mne, zdali si smí přisednout. Pochopitelně jsem souhlasil. Mezi tím, co si odkládal bundu na věšák, jsem si jej prohlédl. Byl velmi vysoký, nejméně metr devadesát. Vlasy mu volně splývaly na ramena a oči v jeho pohledném obličeji prozrazovaly ducha neobvyklých kvalit. Napadlo mi, jestli to není nějaká filmová hvězda, která zavítala sem k nám do zapadákova. Byl to skutečně na první pohled pozoruhodný člověk. Vyzařovala z něj vyrovnanost a jistota, se kterými se běžně nesetkáte. Nevím jak to, ale byl jsem si úplně jistý, že ten člověk musí být nějaký slavný herec nebo tak nějak podobně. Přišlo mi na mysl, jak jsem ještě jako mladý kluk zbožňoval všechny ty Highlandery, Terminátory, rytíře Jedi, neohrožené objevitele nových prostorů či tajemné mágy splétající ve skrytosti nitky svých rafinovaných plánů, jak jsem taky toužil být veliký jako oni, jak jsem toužil žít svůj život šťastně, zajímavě a dynamicky. Realita však tomu chtěla jinak, zařadil jsem se do proudu společně s miliony dalších, abych skrze šedou clonu všedních dnů proplul životem až k . . . Ach, raději ani nemyslet . . .

Z těchto úvah mne vytrhl hlas mého spolusedícího, jenž se otázal: “Nezlobte se, ale nejsem zdejší. Mohl byste mi doporučit nějakou místní specialitu – a nejlépe za pokud možno zajímavou cenu?”

K čemu filmová hvězda potřebuje šetřit? blesklo mi hlavou, avšak hned jsem se v duchu okřikl: Vždyť ten člověk vůbec žádná hvězda nemusí být! Co o něm vím? “Vybral jste si skutečně dobrou restauraci,” odpověděl jsem. “Všechna jídla jsou zde v přijatelných cenách a opravdu dobrá. Víte, já sem sice nechodím často, ale zatím jsem byl vždy spokojený.” “Dobrá, vyzkouším třeba řízek, podle vašeho vzoru,” pousmál se neznámý a objednal si řízek se salátem a minerálku. Jeho slova mne dost zarazila, neboť při pohledu na svůj perfektně vyjedený talíř jsem nechápal, jak přišel na to, že jsem měl právě řízek. Neodvážil jsem se ho však zeptat. Nicméně můj zájem o něj vzrostl. Ještě před chvílí jsem se chystal odejít, abych stihl autobus o tři čtvrtě na sedm, teď jsem však chtěl (aniž jsem vlastně věděl proč) setrvat v přítomnosti tohoto zajímavého člověka co nejdéle.

Můj spolusedící se pustil do jídla. Po chvíli uznale zakýval hlavou a řekl: “Skutečně výtečné! Jestli ve vašem kraji máte stejně zajímavý život jako dobré jídlo, tak bych se zde možná usadil!”

Musel jsem se pousmát. “Jídlo zde máme skutečně dobré, avšak . . . s tím životem . . . nu, co byste čekal od několika vesniček rozprostřených kolem několikatisícového městečka. Máme zde jedna střední školu s technickým zaměřením, kterou jsem měl tu čest absolvovat, koupaliště, kino a jeden fotbalový klub, který se snaží dostat do druhé ligy . . . Pokud jsem na něco zapomněl, tak toho jistě není mnoho.”

Můj protějšek postupně konzumoval svou porci a zdálo se mi, že mě se zájmem poslouchá. Proto jsem pokračoval: “Nevím vlastně, co si mám představit pod pojmem zajímavý život, a zdali takový život prožívám. Mám práci, která mě živí a několik koníčků pro zpříjemnění volného času. Život zde rozhodně neplyne tak bouřlivě a překotně jako ve velkoměstě. Přesto však i tady se něco děje. Kupříkladu nedávno se na místním gymnáziu konalo několik veřejných přednášek o biologii - o vzniku života, vývoji druhů, o veleještěrech. Na přetřes přišel i Tunguzský meteorit.

Hm, spousta lidí tam šla jen tak, prostě aby viděli někoho z Akademie věd . . .”

“A vy ne?” skočil mi do řeči můj spolustolovník.

“Ne, já - i když je to v naší vesnici trochu zvláštnost - já mám rád populární vědu. Leccos jsem o tom přečetl a abych pravdu řekl, ty přednášky pro mne znamenaly víc než kino či fotbalové utkání . . . Je to fascinující, jak zajímavá a složitá je příroda.

A co vy, mohu-li se ptát, taky se zajímáte o vědu?”

“Osobně bych vás spíše tipoval na herce do hrdinských filmů,” dodal jsem ještě více méně proti své vůli, avšak zvědavost byla silnější.

Můj protějšek se upřímně rozesmál. “Ach ne, už zase,” zvolal, zdvihaje paže v pomyslnou obranu.

Jeho další slova však byla již vážná. “Víte, že nejste první, kdo mi toto říká? Každý ve mně vidí hrdinu.” Pomalu dožvýkal poslední sousto a zamyšleně pokračoval: “Možná jsem i hrdina, avšak určitě ne takový, za jakého mě lidé obvykle mají. A co se týče vědy - mám ji rád, je mi pomocníkem, přestože se jí nezabývám profesionálně.”

“A čím se vlastně zabýváte?” nedalo mi.

Podíval se mi vážně do očí a řekl: “Ukazuji lidem cestu - to je mé povolání.”

Poněkud jsem byl překvapen, neboť o takovém povolání jsem neslyšel. Osobně jsem zásobovací referent a v našem podniku žádné podobné zaměstnání nemáme. Pojednou mě napadlo, že by jeho povolání mohlo souviset s policií, třeba je u dopravní policie! Už jsem otvíral ústa, abych se zeptal, ale tu můj spolusedící vytáhl z kapsy hodinky, aby zjistil přesný čas. Nic by se nedělo, kdyby to byly obyčejné hodinky a já nebyl syn hodináře. Byly to však krásné staromódní cibule. A já jsem se o cibule zajímal již jako malý kluk, měl jsem jich celou sbírku.

Zavřel jsem pusu a zálibně jsem pohleděl na ty hodinky. Zachytil můj pohled: “Líbí se vám?”

“Ano, víte, cibule sbírám už odmalička, ale tyto jsou na první pohled zvláštní. Takové jsem nikdy neviděl.”

“Jsou to skutečně velmi cenné hodinky,” řekl a dodal: “Asi byste mi nevěřil, ale jdou naprosto přesně a stačí je natahovat jednou za týden. Máte přesný čas?”

“Ano.”

“Mé hodinky ukazují šest hodin, dvě minuty a osmnáct sekund.”

Bleskurychle jsem se podíval na své včera přesně seřízené digitální hodinky a odečetl jsem totožný čas. “Obdivuhodné,” řekl jsem.

“Vidíte, že i v době pokročilé elektroniky jsou staré kousky, které mají krom historické ceny i velkou hodnotu praktickou.”

“Mohl byste mi je na chvíli půjčit? Moc rád bych si je prohlédl.”

“Ale jistě.” Podal mi hodinky přes stůl a zatímco pomalu dopíjel minerálku, já se zájmem zkoumal tento krásný strojek.

Hodinky byly velmi čisté, úplně jako nové. Vše se na nich jen blýskalo. Na první pohled šlo o perfektní řemeslnou práci. Živě jsem si představoval starého mistra, jak pečlivě, až s láskou, sestavuje ozubená kolečka jedno k druhému, aby do sebe navzájem dokonale zapadla a nakonec vytvořila důmyslný systém k měření času.

Vnitřní hodinový stroj musel být dosti složitý, protože krom hodin a minut měly hodinky vložený malý sekundový ciferníček. Pozoruhodný systém!

Řemeslně byly hodinky skvěle provedeny a vnější výzdoba nezaostávala v preciznosti za vnitřním mechanismem.

“Skutečně pěkná práce,” řekl jsem a podal mu jeho hodinky. Položil hodinky na stůl před sebe a řekl: “Je něco po šesté a můj vlak odjíždí o tři čtvrtě na devět. Nespěcháte-li, povím vám jeden zajímavý příběh, který s těmito hodinkami určitým způsobem souvisí.”

“Velmi rád si jej poslechnu, skutečně rád,” odpověděl jsem upřímně. “Nejprve však, nenamítáte-li nic proti tomu, bychom si mohli objednat ještě něco k pití.”

“Dobrá, třeba mi při vyprávění přijde pití vhod.” Učinili jsme, jak jsem řekl, a poté, co před nás číšník postavil sklenice s objednaným pitím, začal můj stále ještě neznámý spolusedící vyprávět.

“Celý příběh začíná hluboko v historii. Těžko vlastně říci, kdy ona záležitost skutečně započala, avšak položme si počáteční čas asi do 10. století našeho letopočtu. Slyšel jste někdy o rotundě v Tárech?”

“Ne. To skutečně ne. Pamětihodnosti nejsou mou silnou stránkou.”

“Nevadí. Na této stavbě je zvláštní jedině to, že je pravděpodobně nejstarší dobře dochovanou stavbou na našem území. Historikové ji datují do období románského, do 10. století, ale to jen proto, že původní pohanské božiště bylo v 10. století přestavěno a rozšířeno na víceméně křesťanský svatostánek, právě ve stylu rotundy. Původní božiště bylo zasvěceno Ašíle, bohyni úrody. Později, po vystavění rotundy, došlo k zajímavé symbióze křesťanských a pohanských prvků, jejímž výsledkem bylo doplnění křesťanské tradice o uctívání bohyně Ašíly, která se stala lidovým božstvem.

Nebojte se, náboženské motivy zde nejsou to stěžejní a to vše bylo nutné říci, abyste se zorientoval v prostředí.

Od 10. století tedy na Tárském pahorku existoval chrám zasvěcený svatému Ignáciovi a Ašíle, bohyni úrody. Avšak již v době výstavby rotundy se ozývalo mnoho hlasů, aby socha bohyně úrody, jež v jedné ruce držela pohár a v druhé snop klasů - symboly úrody, byla zničena. Nakonec se tak nestalo, jelikož většina lidí stála za svými tradicemi. Přesto však křesťané nepřipustili, aby Ašíla stála v jejich chrámu. Byla proto přemístěna a postavena do skalní aedikuly (aedikula je výklenek pro umístění sošky, s oblibou užívaný ve starých stavbách). Pro lepší představu bych vám měl vysvětlit, jak Társký kopec vypadá. Není to vlastně kopec, ale skalisko, které je ve vrcholu prudce useknuto. Tento zlom je asi šestimetrová kolmá skalní stěna, v níž byla umístěna Ašílina aedikula. Rotunda byla vystavěna na vrcholu kopce, namísto původního stánku Ašíly.

Celkovou představu si uděláte, když vám popíši celou scenérii postupně od západu na východ. Nejprve jdete do mírného kopce, jenž se záhy stane příkřejším. Asi po sto padesáti metrech výstupu jste na náhorní plošině, na níž se rozkládá vlastní stavba chrámu. Pokračujete-li v chůzi, projdete hlavním nádvořím, lemovaným po obou stranách novějšími chrámovými křídly, a poté následuje stará rotunda, která celý komplex uzavírá. Za rotundou plošina pokračuje ještě asi deset metrů a pak je rázem ukončena již zmíněným zlomem. O šest metrů níže skalisko pokračuje a postupně klesá až do údolí.

Řekl jsem to alespoň trochu srozumitelně?”

“Myslím, že je mi to úplně jasné.”

Můj protějšek si trochu upil ze své sklenice a pokračoval: “Toto všechno se událo v roce 972. Samozřejmě, že mezi lidmi vzniklo určité napětí, avšak bohatá úroda, která se v tomto roce urodila, byla vyložena jako znamení smíření božstev a tudíž se usmířili i lidé.

Čas ubíhal. Číslo letopočtu se přehouplo přes čtyřmístnou cifru a rotunda sv. Ignácia se stala jednou z nejudržovanějších svatyní. V jedné z podzemních místností mniši vybudovali poměrně bohatou knihovnu. Díky tomu můžeme vědět o zajímavé události, která nastala v roce 1031.

V noci z 11. na 12. května trávil jeden z mnichů svůj volný čas sledováním hvězdné oblohy. Zajímal se totiž o astronomii. Kolem druhé ráno již ochaboval v pozornosti a hodlal jít spát, když tu uviděl velmi jasné světlo. Byla to padající hvězda, avšak jiná, než ty, na které byl zvyklý z dřívějších pozorování. Hvězda se rychle pohybovala po nebeské klenbě a její jas rostl až před ním musel mnich přivřít oči. Vzápětí, po krátkém intenzívním svistu, uslyšel ránu, jako když se balvan zřítí ze skály. Opět otevřel oči. Pátravě se rozhlížel po krajině, neboť rána se ozvala někde poblíž rotundy. Jeho oči si postupně přivykaly tmě . . . Tu se mu zazdálo, že dole, na planině u Ašíliny sochy něco světélkuje. Mnich se vzmužil a rozhodl se, že celou věc prozkoumá. Seběhl z kopce až na Ašílinu planinku. Nic však neviděl. Ať napínal svůj zrak jak chtěl, nemohl nic najít. Navíc, obloha se začínala zatahovat a viditelnost rychle klesala. Proto nemeškal a běžel si do kostela pro louč a případně další pomocníky.”

Můj spolusedící na chvíli přestal, vzal si sklenici a trochu si upil. Dovedl vyprávět tak poutavě, že sám jsem si na pití ani nevzpomněl. Byl jsem dychtiv dalšího pokračování, a to následovalo vzápětí.

“V kostelíku narazil náš astronom na několik spolubratří, které probudila nezvyklá rána. Byli ochotni společně s ním pátrat po příčině věci. Vyzbrojili se smolnými loučemi a vyrazili do tmy.

Mezitím se však obloha úplně zatáhla. Zvedal se vítr, jenž stále sílil. Mniši ale od pátrání neupustili. Jeden z nich po chvíli objevil díru ve skalní plošině, která tam bezpečně dříve nebyla. Její stěny byly ještě teplé. Druhý mnich si do své kutny zastrčil v díře ležící úlomek, jenž byl rovněž teplý a mírně světélkoval. Další pátrání však bylo zhaceno nepřízní počasí. Prudký vítr zhasil mnichům louče a první kapky přicházejícího deště je donutily vrátit se do bezpečí přístřešku kostelíka. Rozhodli se, že v pátrání budou pokračovat ráno.

Ranní ohledání planinky potvrdilo noční průzkum. Mniši se shodli, že na plošinu zřejmě dopadl svítící kámen, který se roztříštil, přičemž vytvořil kráter o průměru asi čtyři metry. Některé odlétavší úlomky zasáhly i samotnou sochu Ašíly a částečně ji poškodily. Mniši se snažili najít některé světélkující úlomky, avšak bezvýsledně. Ani úlomek, jenž odnesl jeden z mnichů v noci, již nesvětélkoval. Byl to takový obyčejný kus kamene s rozdrásaným povrchem. Byl však pozoruhodně těžký. Mniši nalezli ještě několik dalších exemplářů tohoto kamene a všechny kousky pečlivě uložili jako úlomky kamene z nebe.

Tím bylo pátrání ukončeno a vše bylo pečlivě zaznamenáno. Onen příběh se stal na jaře již uvedeného roku. Celá příhoda však měla dohru v létě, které bylo neobyčejně parné.

Představený řádu totiž rozhodl, že Ašílina socha by měla být zrestaurována, jakožto historická památka. V té době již její vliv jako bohyně úrody byl značně menší, jak před padesáti lety. Prací byl pověřen mnich Tertius, znalý řemesla restaurátorského. Jednoho večera, kdy již nejhorší vedra pominula, se Tertius rozhodl vyspravit poškozený okraj Ašílina poháru. Přitom objevil skutečně zvláštní věc, se kterou se šel svěřit svému nejbližšímu příteli, bratru Longinovi. Tertius přišel za Longinem a řekl: “Longine, ta stará socha je nějaká divná. Pojď se na ni se mnou podívat.”

“Co může být na staré soše divného? Vždyť je to jen kus kamene, ” odvětil Longinus.

“Jenže ten kámen jakoby ožíval!” vypadlo z Tertia.

“Cože?” Longinus se pozorně podíval na Tertia a usoudil, že bude nejlépe, když s ním přece jen půjde.

“Nemysli si, Longine, že jsem se zbláznil,” ujišťoval ho ještě Tertius. “V té soše se děje něco divného, něco, co jsem nikdy neviděl . . . ”

“No vždyť už jdu,” ubezpečil Tertia Longinus.

Sešli na planinku a vyšplhali se na provizorní lešení, které musel Tertius zhotovit pro práci na horních partiích sochy.

“Podívej se do toho poháru,” zašeptal Tertius.

Učinili tak oba a za nastávajícího soumraku pozorovali vnitřek Ašílina poháru.

Nebyl prázdný. Na jeho dně byla jakási hmota podivného vzezření. Její podivnost tkvěla v tom, že pomalu či rychleji neustále měnila svou tvářnost. Nešlo o žádné veliké změny, avšak očividně se s tou hmotou něco nevysvětlitelného dělo. Při větším přítmí mohli mniši pozorovat jemná světelná vlákna, která v hmotě vznikala, pohybovala se, střetávala se s jinými vlákny a opět zanikala. Hra jemných světelných efektů uváděla oba dva v úžas.

“Skutečně,” vydechl Longinus. “Ten kámen je jako živý.”

“Ale co s tím uděláme, Longine? Ohlásíme to představenému?” optal se ustaraně Tertius.

Po chvíli usilovného přemýšlení Longinus tuto variantu zavrhl. “Ne, bratře, neohlásíme to. Podle mne by to starší nechali zničit. Však jistě víš, že většina starších chce bohyni úrody nadobro odstranit. Necháme to tak a budeme to občas chodit pozorovat.”

“Dobře, Longine. Uděláme to tak, jak říkáš.”

Mniši učinil skutečně tak. Z obavy před reakcí starších vše uchovali v tajnosti, pouze pečlivý Longinus napsal o společném pozorování svitek, který založil do nejstarší části archívu knihovny.

Je velká škoda, že se nedochovaly záznamy dalších pozorování obou přátel. Jistě by nám odhalily mnoho zajímavého . . .

Čas však šel dál a o 150 let později došlo k dalším pro náš příběh významným událostem. Zemi totiž postihlo několikaleté období neúrody, což způsobilo katastrofální bídu. Prosby a oběti Ašíle nepomáhaly, hlad pokračoval. Sv. Ignácius prožíval svoji velkou krizi. Několik posledních mnichů se snažilo udržet před zkázou zbytky chátrajícího kostela a na lid neměli takřka žádný vliv. Na konci čtvrtého roku neúrody ohlásil místní lidový prorok, který měl velkou vážnost, toto: “Hlad nepomine, dokud oči Ašíly budou vyhlížet do tohoto kraje. Bohyně úrody musí být odstraněna a to takto: bude zazděna do skály a pohřbena v zemi.”

Takto znělo jeho proroctví, jež staré svitky datují na rok 1181. Lidé učinili vše podle slov proroka. Aedikula byla zazděna a ke skalní stěně byla přivalena a navršena ohromná hromada hlíny a kamení, čímž byla splněna podmínka dvojího pohřbení staré sochy. Ašíla přestala existovat . . .

Mimochodem - stejně již byla ve velmi špatném stavu. Během jedné z bouří byla zasažena bleskem, jenž ji silně znetvořil. Prorok měl zřejmě pravdu. Úroda v roce 1182 prý byla velmi dobrá . . .

S návratem hojnosti do kraje se vzmohl i sv. Ignácius, jenž byl přebudován na klášter v gotickém stylu. Na bohyni úrody se postupně zapomnělo a jen staré svitky z klášterní knihovny byly pamětí jejího prastarého tajemství . . .

Plynul čas. Svou nezvratnou silou unášel s sebou údobí, státy a kultury. Klášter sv. Ignácia prožil ještě několik období krizí a rozkvětů, byl dokonce i vypálen a rozbořen, poté opět vystavěn. A prastará socha Ašíly odpočívala bezpečně pohřbena v umělé hoře, ve staletém tichu, chladu a vlhku. Poslední šrámy utržil Társký kopec koncem 2. světové války, kdy jeden ze spojeneckých letců na klášter omylem shodil několik bomb, což způsobilo, že se jedno jeho křídlo změnilo v ruiny. Zvláštní je, že nejstarší část stavby - rotunda - nebyla (jako téměř nikdy předním) poškozena. V poválečném období byl na tom klášter opět zle, neboť nebyly peníze na jeho opravu a celý chátral.

Zájem o Táry však velmi vzrostl, když skupina nadšených archeologů objevila druhou sekci klášterní knihovny, obsahující spisy z 10., 11. a 12. století, o níž se prakticky nic nevědělo. Šlo bezpečně o nejstarší rukopisy na našem území a jejich historická cena byla obrovská. Mezi třemi muži, kteří se o objev zasloužili byl i můj otec . . . ”

“Ach tak!” poznamenal jsem. “Teď už chápu, jak je možné, že znáte tolik historických podrobností. Jistě jste se také zabýval historií, že?”

“Ano, avšak jen do určité hloubky. Mé znalosti jsou spíše účelově orientované něž všeobecné.” A dodal: “Pokračujme však ve vyprávění . . . ”

“Ano. Jsem zvědav, co se z toho vyklube.”

“Nuže. Můj otec svým profesním kolegou a dobrým přítelem, oba odborníci na starověké jazyky, začali s průzkumem svitků. Přitom objevili, jak již jistě tušíte, svitky obsahující zprávy, s jejichž obsahem jsem měl to potěšení vás v průběhu naší dosavadní konverzace seznámit. A protože oba dva archeologové byli příznivci záhad, stejně jako řádoví bratři Tertius a Longinus, pocítili naléhavou touhu poodhalit tajemství obklopující zřejmě stále ještě existující prastarou sochu. Nešlo zde jen o tajemství Ašílina poháru. I socha sama byla historickým unikátem, neboť byla jednou z nejstarších soch na našem území.

Byly dvě možnosti, jak se k ní dostat. První možnost byla zřejmá - odkopat uměle navršenou část svahu a nalézt zazděnou aedikulu. Druhá možnost plynula z historických záznamů, které naznačovaly, že byly činěny určité pokusy propojit sklepní prostory chrámu s aedikulou a vybudovat v nitru skály tajnou kultovní místnost. Archeologové se rozhodli pro postup druhou variantou. Prokopat se k soše skrz navršený val bylo obtížné z mnoha důvodů, především proto, že nikdo nevěděl, kde přesně aedikula leží.

Další dva roky věnovali oba vědci průzkumu podzemních chodeb. Skutečně se jim podařilo najít, mimo mnohých jiných zajímavých objevů, tu chodbu, jejíž existenci naznačovaly svitky. Chodba však nečekaně končila ve skále, bez zřejmého pokračování. Spojení s aedikulou tedy s největší pravděpodobností nebylo nikdy dokončeno. Tím padla varianta číslo dvě. Poté následovala několikaletá odmlka, neboť průzkum Tárů byl uzavřen a klášter byl předán do správy okresnímu úřadu. Otec byl pracovně zaneprázdněn v úplně jiné oblasti, avšak stále mu z mysli nescházela myšlenka alespoň se pokusit o rozluštění Tárského tajemství . . .

Do Tárů se vrátil až po pěti letech. Nebudu vám již příliš dlouze líčit, všechny ty potíže, se kterými se musel on a několik dalších nadšenců potýkat. Jedinou možnou cestou k úspěchu bylo provedení výkopu. Zkoušeli kopat ručně, což však bylo nad jejich síly. Průlom v situaci nastal, když se otci podařilo získat do spolku historických nadšenců ředitele místní stavební firmy. Netrvalo to dlouho a díky novým pomocníkům a odpovídající mechanizaci byl proveden patřičný výkop a nalezen otvor zazděný ve skále.

Sen se pomalu stával skutečností.

Konečného úspěchu se vlastně z víceméně stálého archeologického týmu dočkali pouze dva nejvytrvalejší - můj otec a jeho kolega Richard. Oba byli totiž posedlí týmž zápalem, vždyť již před pěti lety společně pracovali na zpřístupnění Társké knihovny. Po odhalení aedikuly se rozhodli rychle jednat. Chtěli zpřístupnit sochu a prozkoumat vše, co bude možné dříve, než se celá záležitost rozkřikne po okolí a prostor výkopiště se začne hemžit davy novinářů, zvědavců a jiných povykujících zevlounů.

Konečně tedy nadešel den, kdy klubko tajemství kolem Ašíliny sochy mělo být rozpleteno. Otec se společně se svým kolegou začali opatrně rozebírat uměle vytvořenou stěnu. Pracovali s největší obezřetností až do pozdního odpoledne. Poté, už ve večerním šeru, uzřeli v přítmí aedikuly obrysy něčeho, co vypadalo jako lidská postava . . . ”

“Byla to ona, že?” vydechl jsem.

“Hm, to vlastně dodnes nikdo neví,” udivil mne můj spolusedící svým prohlášením.

“Oba muži si doběhli pro svítilny,” pokračoval neznámý, “a v jejich záři sledovali tvary sochy, která po stovkách let spatřila opět světlo světa, i když nejdříve jen to umělé. A byli skutečně překvapeni. To, co bylo v aedikule, se již soše ženy podobalo jen velmi vzdáleně. Hmota a tvary sochy byly jaksi změněny, metamorfovány. Jemné obrysy a detaily byly setřeny zubem času a celá hmota sochy byla prorostlá jakýmisi jemnými žilkami, které tvořily složité obrazce. A navíc - všude kam dopadalo světlo svítilen, jakoby se uvolňovaly jakési síly, které před očima archeologů, za vzrůstajícího sykotu a praskotu, postupně sochu stravovaly. Za několik minut bylo naprosto zřejmé, že stará socha se stává obětí nějakého neznámého chemického procesu.

“Pane bože, vždyť ono se nám to před očima rozpadá!” zvolal otcův kolega. Vzápětí po krátkém zasyčení se na hrudi sochy objevila puklina, která nebyla malá.

“Musíme okamžitě zhasnout svítilny, Richarde. Světlo působí destrukci!” zvolal můj otec a zhasl svou svítilnu. Jeho přítel ho okamžitě následoval.

Ještě hodnou chvíli stáli mlčky ve tmě a naslouchali zvukům z výklenku. Syčení se postupně utišilo, jen cvrček občas přerušil svým cvrkotem ticho noci. Nikdo z nich notnou dobu nepromluvil ani slovo.

“Pavle, člověče, já snad začnu věřit na nadpřirozené síly,” zašeptal Richard. “Vypadá to, jako by ta socha skutečně byla prokletá a nesměla již nikdy spatřit světlo světa.”

“A my to porušili,” dodal můj otec. Z jeho hlasu bylo znát, že si není zcela jist, má-li toto vše považovat za nepovedený vtip či vtip spíše povedený. Žertuje-li však realita, jak dokládá všeobecná moudrost, člověku z toho obvykle příliš do smíchu není. “Soudím, že zítřejší úsvit bude posledním dnem naší stařenky.”

“Asi máš pravdu. Myslím, že nejlepší, co můžeme dělat, je jít spát. Ráno uvidíme,” zakončil krátký rozhovor Richard.

Oba archeologové se odebrali do svého stanu, rozechvělí a tak trochu vyvedeni z míry proběhlými událostmi. Usnout však nemohli.

“Skutečně nemůžu pochopit, jak se to může rozpadat účinky světla,” podivoval se Richard.

“A ten zvláštní sykot,” poznamenal můj otec, “slyšel jsem ho již při odebírání zdiva, ale myslel jsem si, že je to nějaký zvuk z velké dálky.”

“Máš pro to nějaké vysvětlení?” zadumaně se optal Richard.

Můj otec po chvíli odpověděl: “Připadá mi, jako kdyby v té aedikule probíhaly nějaké naprosto neznámé chemické reakce, které jsou katalyzovány světlem. Ale toto si už musí rozhodnout v laboratoři. Snad z toho něco zůstane.”

Pojednou Richard zvolal: “Proboha, vždyť my jsme úplně zapomněli na ten pohár! Já snad vstanu a ještě teď v noci tam půjdu. To přece musíme prozkoumat!”

“Nikam nechoď,” domlouval mu otec. “Stejně by ses k němu nedostal, jelikož nemáme lešení. Teď si chvíli odpočiňme a před úsvitem se dáme do práce.”

Pár hodin si nakonec přece jen pospali a když noční tma začala řídnout, byli již u sochy a sestavovali provizorní lešení. Jejich jediným cílem nyní bylo prozkoumat obsah tajemného poháru dříve, než bude po všem. Konečně se podařilo lešení postavit a oba vědci mohli nahlédnout pod roušku posledního tajemství. Viděli velmi špatně, jelikož se neodvážili použít svítilen. Přesto však, když si jejich oči přivykly šeru, mohli na dně poháru pozorovat proudící světelná vlákna, zřejmě tatáž, o jakých vydali svědectví mnichové před téměř tisíci lety. Pohyby vláken však byly velmi pomalé a vláken samotných bylo jen málo. Vypadalo to, jakoby proces, jenž byl v plném proudu v době Tertia a Longina, nyní pomalu uhasínal. A ještě jedné věci si všimli, když rozbřesk zesílil a světla přibývalo. Jakoby se pod světélkující slupkou nacházelo nějaké tmavé jádro, něco bylo uvnitř té hmoty, něco, co se lišilo od jejich povrchových vrstev. Nemohli to však déle zkoumat, neboť zkáza již začala. Úsvit nabýval na síle. Sluneční paprsky bombardovaly povrch sochy, jenž se pod jejich silou hroutil. Jedna z miniexplozí vymrštila drobný prach, který zasáhl Richarda do oka. Byl nejvyšší čas sestoupit z lešení. Oba vědci se postavili do nejzazšího rohu výkopové jámy a odtud sledovali dění v aedicule. Richard poté, co si vyčistil poraněné oko, se snažil alespoň o několik snímků, aby se oba mohli jednou v budoucnu ujistit, že to všechno nebyl jen sen . . .

Zkáza byla velmi rychlá. V jedné chvíli se znenadání zřítila na zem levá ruka sochy držící pohár a roztříštila se. Mezi troskami se něco intenzívně zalesklo.

“Vidíš to, Richarde, něco tam je!” zvolal otec a chtěl se pro onu věc rozběhnout. Richard jej však zadržel. Udělal dobře, neboť chvíli poté fotonový kyj naposled ztěžka dolehl na Ašílina bedra a trosky sochy se s rachotem sesuly do prachu.

Bylo po všem.

Sluneční disk vystoupil nad obzor, ptáci zpívali, nad krajinou se vznášelo krásné ráno. To však archeologové nevnímali. Oba běželi na místo, kde dopadla ruka s pohárem. Prokutávali ještě stále slabě syčící trosky, aby zjistili, co se to tam vlastně tak lesklo, a také je zajímalo, co zbylo z podivného obsahu poháru. Zanedlouho bylo jejich hledání korunováno úspěchem.”

Můj spolusedící se významně nadechl a zakončil: “Nebudete tomu věřit, ale byly tam.”

“Byly tam? . . . Co?” otázal jsem se po chvíli mlčení s údivem.

“Byly tam - ty cibulové hodinky… … ty které vidíte ležet zde na stole.“

“Co . . . cože?” vykoktal jsem. Asi jsem se věru v té chvíli netvářil příliš duchaplně. Byl jsem úplně překvapený a nedovedl jsem si to srovnat v hlavě.

“A jak se tam dostaly? Snad nechcete tvrdit, že měly něco společného s tou sochou?” uvažoval jsem nahlas a nestačil se divit, kam na ty nápady chodím.

“Přesně to tvrdit chci. Hodinky měly ne něco, ale velmi mnoho společného s Ašílinou sochou a konkrétně s jejím pohárem.”

“ . . . . . Společného . . . . . s pohárem . . . . . . s pohárem? . . . . Hmm . . . . ” opakoval jsem apaticky sklíčen intenzívním pocitem, že si moje vědomí a inteligence odskočily zarelaxovat někde za oběžnou dráhu Pluta, a to zrovna ve chvíli, kdy bych je nejvíce potřeboval někde úplně jinde.

Nakonec jsem se vzmohl k chabému dotazu: “A jak se tam tedy - - vlastně . . . ehm . . . dostaly?”

“To je právě ta záhada,” odvětil naprosto vážně můj neznámý. “Zhodnotíme-li všechna známá fakta, pak je vyloučeno, aby se tam ty hodinky dostaly vnějším zásahem, jinými slovy, je nemožné, aby je do poháru někdo prostě umístil.

V podstatě jedinou možností, kdy hodinky mohly být do poháru vloženy, bylo údobí do roku 1181. Toto vysvětlení je však úplně absurdní nejméně ze tří důvodů:

Za prvé - v tomto období je naprosto vyloučena existence technologie schopné takový hodinový stroj postavit.

Za druhé - představte si, jak by musely vypadat cibule, které vystavíte po dobu téměř tisíc let běžným přírodním vlivům.

Za třetí - tato teorie, jakkoli je absurdní, navíc vůbec nevysvětluje zvláštní pozorování mnichů a tajemné procesy, které v aedikule probíhaly. Tento třetí bod v podstatě vylučuje vysvětlení, opírající se o jakýkoli podvrh.”

Poslouchal jsem svého spolusedícího s notnou dávkou údivu, ale také nedůvěry, která ve mě od určité chvíle stále sílila. Postupně jsem se vzpamatovával z prvního šoku a začínal přemýšlet.

“A co když byl strojek podvržen té noci, kdy oba archeologové krátce odešli a socha zůstala několik hodin odkryta a nestřežena?”

Odvětil: “To je druhá varianta, ale také velmi nepravděpodobná. Považte jen toto:

- Výkopový pozemek byl oplocen a v noci uzavřen. Ten, kdo by se na něj oné noci dobýval (pro což nikdo neměl důvod) by musel tento plot pracně přelézat; a dále

- musel by potmě sestoupit na dno jámy, která byla asi pět metrů hluboká a na její dno se sestupovalo (v důsledku strmého svahování) pomocí speciálního žebříku, jenž byl v noci vytažený.

Navíc - nikdo nevěděl o tom, že socha byla zpřístupněna, neboť archeologové dokončili práci pozdě večer.

A především - je úplně nepochopitelné, že by se někdo speciálně snažil vysledovat chvíli, kdy je socha nestřežena, aby v noci přelezl plot, riskoval nebezpečný sestup na dno pětimetrové jámy, aby tam umístil staré cibule do Ašílina poháru, jenž navíc stejně bez žebříku či lešení nebyl přístupný, protože se nacházel ve výšce téměř tří metrů. A nakonec zcela beze stop z jámy opět vylezl a zmizel. Kdo by něco takového zcela bezdůvodně dělal? To je prostě nemožné.”

“Logicky vzato s vámi musím jen souhlasit. Avšak jak vysvětlujete celou tuto záležitost vy? Já jsem s rozumem v koncích,” řekl jsem a dychtivě očekával, k jakým závěrům můj spolusedící došel.

“Již otec se zabýval touto záhadou,” začal vysvětlovat. “Celý hlavolam tkví vlastně v tom, že tyto hodinky nade vši pochybnost existují a přitom nikdo neví, odkud se vzaly. V tomto případě existuje pouze jediné logické a řekl bych i vědecké vysvětlení, jež uspokojivě zahrnuje všechna známá fakta.”

Neznámý se na chvíli odmlčel, čímž ještě zvýšil mé napětí. Dopil obsah své sklenice a pomalu řekl:

“Domnívám se, že určitá velmi výjimečná souhra okolností vyindukovala v soustavě aedikuly a sochy konstruktivní procesy, které vedly k vytvoření hodinového systému uvnitř sochy, tedy konkrétně v již zmíněném poháru.”

Byl jsem podruhé omráčen. Nejprv mi notnou chvíli trvalo, než jsem si v hlavě srovnal všechny části tohoto vysoce vědecky fundovaného vysvětlení. Po chvíli jsem ze sebe s obtížemi vysoukal:

“Souhra okolností . . . . . . . vytvořila . . . . . . . hodinky . . . . . . . jak?”

Vypadal jsem v té chvíli asi hodně slabomyslně, avšak mého kolegu to vůbec nezaskočilo a už otvíral ústa, aby mi vše vysvětlil.

“Počkejte . . . Počkejte,” zvolal jsem, posbíraje v sobě zbytky sil. “Pokud to alespoň trochu chápu, jako že to nechápu, tak vy mi vlastně tvrdíte, že ten hodinový systém byl vytvořen nějakými . . . é é é . . . nějakými . . .”

“Konstruktivními procesy,” doplnil mě můj spolusedící pohotově.

“Ano, nějakými konstruktivními procesy, . . . , tedy vlastně, prostě řečeno, poskládaly se samy od sebe, že?”

“Nu, nesmíte to předjímat již zpočátku tak pesimisticky,” rychle vysvětloval můj protějšek, zkoumaje nedůvěřivý výraz mé tváře.

“Dovolte mi předestřít vám můj výklad známých faktů. Poté možná zaujmete k mé teorii kladnější postoj.”

Přikývl jsem a on začal:

“Přestože v celé záležitosti je velmi mnoho nejasného, lze s jistotou předpokládat, že v roce 1031 dopadl na Társkou planinku větší meteorit, jehož jeden rozžhavený úlomek nalezl své útočiště v Ašílině poháru. Jak známo, meteority obsahují mnohé kovy a tento jistě nebyl výjimkou, což dosvědčuje váha odštěpku nalezeného jedním z mnichů.

Dále je nutno vzít v úvahu tu významnou okolnost, že oné noci pršelo, a dešťová voda nepochybně reagovala s ještě rozžhaveným úlomkem. Za specifických okolností mohl vzniknout aktivní roztok, ve kterém začaly probíhat určité konstruktivní procesy. Rovněž je potřeba mít na zřeteli pravděpodobnou přítomnost prachu na dně poháru, jenž mohl do reakcí přispět řadou důležitých iontů.

V dalším období sto padesáti let byla naše, řekl bych, antipravděpodobnostní soustava vystavována atmosférickým vlivům, které mohly sehrát nemalou roli v procesech v ní probíhajících.

Bodem, jenž nelze opominout, je rovněž zásah sochy elektrickým výbojem - bleskem, který do systému dodal důležitou energii. Poté následovalo zazdění sochy, jehož nejvýznamnějším důsledkem bylo zamezení přístupu světla do soustavy. Tato změna má z teoretického hlediska zásadní význam. Domnívám se, že byla právě oním impulsem, který rozhodl o tom, že samovolná organizace makromolekulárních struktur bude probíhat v anorganickém duchu, jelikož pro organické systémy má světlo životodárný význam. Rovněž je třeba vzít v úvahu téměř nulové možnosti výměny vzduchu v soustavě. Nebudu vám zde objasňovat, co se se sochou dělo po dobu dalších takřka tisíce let, co byla zavalena umělou horou, jelikož není v silách vědy provést odpovídající experimenty, avšak jistě není nerozumné předpokládat, že konstruktivní procesy samovolně probíhaly nadále a nezvratně směřovaly k vytvoření hodinového mechanismu. Procesy to byly zřejmě mnohdy velmi intenzívní, o čemž svědčí podivný stav celé aedikuly zjištěný po jejím obnažení.

Jak jsem již řekl - z vědeckého hlediska jde o jev naprosto bezprecedentní, nicméně je zde řada významných okolností, svědčící ve prospěch této teorie.

A ještě jednu věc - ,” můj neznámý přešel do šepotu, “není to zvláštní, že příroda stvořila právě hodinky - symbol času? Času, jenž je hybnou silou všeho vývoje?”

Tázavě se na mne podíval. Zřejmě čekal, co mu na to odpovím. Abych pravdu řekl, po počátečním zmatku a údivu z tohoto vědeckého vysvětlení se má mysl obdivuhodně zkonzolidovala a projasnila. Čím déle vyprávěl, tím více ve mě sílil dojem, že si ze mne dělá blázny. Na druhé straně ten člověk mluvil naprosto vážně a vůbec nepůsobil dojmem podvodníka. Tomuto rozporu musím přijít na kloub! Asi v polovině jeho vyprávění se má mysl prostě vzpříčila. Měl jsem sto chutí ho přerušit a vmést mu do tváře, že je podvodník a že takové nesmysly může vykládat jen tomu, kdo má v hlavě seno, a ne inteligentnímu člověku. Udržel jsem se však a nechal ho domluvit až do konce.

Proboha, jak bych mu měl nějak klidně a rozumně vysvětlit něco tak elementárního, jako že každé hodinky musí vyrobit nějaký člověk, který je v tomto oboru znalý a ví, jak na to. Člověk, který je dostatečně zručný, aby svůj nápad dokázal převést do hmotné skutečnosti. Vždyť on těm svým nesmyslům očividně upřímně věří! Lidičky, zkoušeli jste někdy někomu vysvětlit, že je kružnice kulatá? Že to nejde, že je to přece jasné? Jenže já zde narazil na člověka, kterému očividně nebyla podobná základní věc jasná a já mu chtěl do ní vnést světlo.

Vždyť kdo to kdy viděl, aby se fungující cibule i s ornamentální výzdobou poskládaly náhodou z kusu železa, prachu, vody a blesku?

Ano, uvědomil jsem si, možná mnohým jiným lidem by toto vysvětlení nepřipadalo tak absurdní, avšak já jsem synem hodináře, a tak zatraceně dobře musím vědět, jak složitý je hodinový strojek, jak každé kolečko, pérko či osička musejí být přesně vyrobeny a precizně sestaveny, aby výsledný hodinový stroj byl k užitku a ne zmetek k vyhození!! Jedna jediná chybička znehodnotí celou práci! Ale jak to vyložit člověku, který možná neměl hodinky nikdy ani rozdělané, zato však ovládajícímu tolik cizích slov, až z toho našinci brní uši?

Ne. Musím se vzchopit! Sebral jsem síly a vážně jsem se zadíval do jeho očí. Teprve teď jsem si všiml, že jeho oči jsou hnědé a hluboké, velmi hluboké … Dříve, než jsem začal hovořit, vyčetl jsem z nich jistotu, že on ví, co mi právě táhne hlavou, a připadalo mi, jako kdyby toužebně očekávaly mé vzepětí odporu. Opět jsem byl překvapen. Skutečně se v tom člověku vůbec nevyznám . . .

Řekl jsem: “Promiňte, ale vaše vysvětlení mi připadá nejmíň stejně nepravděpodobné, jako ty předchozí dvě. Nejsem sice ve vědě tak zběhlý, avšak dobře vím, že žádné takové jevy, o jakých mi tu mluvíte, nebyly nikdy pozorovány.”

Pokrčil rameny. “Ano, vím. Proto je také mé vysvětlení pouze teorie s určitou mírou pravděpodobnosti. Je zde totiž nutno vycházet z předpokladu, že v soustavě sochy byl po určitou dobu invertován směr všeobecné přirozené dezorganizace hmotných struktur ze složitějších, energeticky bohatších a tudíž nestabilnějších celků k uspořádnání jednoduššímu, energeticky chudšímu a stabilnějšímu. Právě tato inverze je nutnou podmínkou mé teorie. Lze zde vlastně hovořit o jakémsi pravděpodobnostním stínu.

Vím, ano, uvědomuji si, že existence takového lokálního stínu po dobu tisíce let se silně blíží hranici nemožnosti, avšak přesto jde o jev s nenulovou pravděpodobností.”

Mluvil velmi zamyšleně a občas si přejel rukou po čele, což jen zvýraznilo jeho zaujetí pro problém. Ne! Vědecky mu to nevysvětlím. Kdepak. Zbývala už jen jedna jediná možnost. A tak jsem začal.

Vyprávěl jsem o sobě, jak jsem se už jako malý zajímal o hodinky, vyprávěl jsem mu o svém otci, který po celý život tyto důležité stroječky stavěl a který mne samého naučil jim rozumět. Snažil jsem se mu přiblížit kolik důmyslu, šikovnosti, umu, píle i lásky je vloženo do mnohých, obzvláště starých, hodinových strojů.

Už ani nevím, co všechno jsem tehdy říkal. Já povídal a z jeho soustředěného výrazu jsem vyčetl, jak pozorně mě poslouchá. A čím déle jsem vykládal, tím více jsem si uvědomoval, že vlastně nehovořím k němu, ale především k sobě, ano, k sobě samému!

Z jeho poklidných hlubokých očí jsem načerpal jistotu, že vše, co mu říkám, on dávno, dávno ví a přesto každé slůvko, které řeknu, musí být vyřčeno. Nyní už jsem z něj nebyl zmaten. Nevadilo mi, že do něj vůbec nevidím a on mne má odhaleného na své dlani . . .

Mluvil jsem. Musel jsem to říci. Najednou se mi začalo mlžit před očima. Pocit byl tak intenzívní, že jsem je musel zavřít. Mlhu na chvíli pohltila tma. Chtěl jsem oči opět otevřít, avšak víčka jsem měl pojednou těžká jak olovo. A navíc jsem něco uviděl. Uprostřed temné nicoty něco bylo. Něco se v dálce pohybovalo, bylo to malinké jako tečka. Chtěl jsem jít blíž, ještě blíž, ale nešlo to. Tu mi hlavou probleskla myšlenka, že ono to není daleko, nýbrž přímo přede mnou. Chvělo se to a vrtělo a bylo to strašlivě maličké. Tak mrňaté, že jsem to vlastně vůbec neměl vidět.

Chvělo se to uprostřed prázdnoty a já pojednou věděl, že je to buňka. Obyčejná, mrňatá buňka, kterých má každý živý tvor v sobě milióny a miliardy. Tu se obraz začal zvětšovat. Připadal jsem si, že se mé vědomí zredukovalo do jednoho atomu a já letěl vstříc tomu chvějícímu se mrňousovi. Ale ono se to stále zvětšovalo. Zanedlouho se prostor nicoty rozplynul a jeho místo zaujmula hmota buňky. Najednou byla obrovská. Pomalu jsem přeletěl přes mohutné hradby, ve kterých jsem poznal buněčnou stěnu. Byl jsem uvnitř. Na konec jsem však nedohlédl, tak obrovské to tam bylo. Hotové velkoměsto. A všude pulsoval pohyb, život, dění.

Tu jsem si uvědomil, že přece jen je zde něco divného. Místo charakteristických struktur buněčné hmoty, kterou jsem si mlhavě vybavoval z fotografií ze školních učebnic biologie, jsem všude viděl jen ozubená kolečka, osky, pružinky a spoustu dalších mechanických součástí. Byl jsem v nitru obrovského hodinového stroje, velkého jako město. Město, které tikalo v rytmu života, pulsovalo, fungovalo. Procházel jsem kolem gigantických staveb, naplněných ozubenými kolečky odshora až dolů, poskládanými v neuvěřitelně složitý systém, jehož funkce a účel byly mimo mé chápání. Točila se mi hlava z toho šíleného mechanismu, který však fungoval, ano, ono to fungovalo, ani jeden z těch bilionů stavebních elementů nebyl zbytečný. Projížděl jsem tím mechanickým městem stále dál a dál a dál, avšak konec jsem stále neviděl. Můj pohyb se postupně zrychloval, až jsem se nakonec řítil ohromnými autostrádami mezi mechanickými mrakodrapy, míjel jsem jeden za druhým, avšak na dalších ulicích na mne čekaly další mrakodrapy a po nich další ulice . . .

Najednou, nevím proč, jsem chtěl vědět, kolik je hodin. Vytáhl jsem z kapsy pěkné staromódní cibule (vůbec mi to nepřipadlo divné) a zjistil jsem, že ukazují za pět minut dvanáct. Zastrčil jsem cibule do kapsy a ještě jednou se rozhlédl kol dokola po tomto malém velkém světě.

Viděl jsem dost, aby . . . . . . aby mi to konečně začalo docházet. Znovu jsem nahmatal cibule ve své kapse. Byly tam spolehlivé a fungující. Ano, už chápu. V mé hlavě začalo svítat. Svíraje pevně své věrné cibule jsem poprvé v životě hmatatelně pocítil slabost času . . .

Svět buňky zmizel. Vznášel jsem se v mezihvězdném prostoru nedaleko nějaké planety obíhající kolem žluté hvězdy. Bylo mi jasné, že účelem mého pobytu zde je právě ta planeta. A ničemu jsem se nedivil. Rozhodným způsobem jsem zamířil k té modré kouli, vznášející se v prostoru. Nechaje za zády Mléčnou dráhu sestoupil jsem do atmosféry planety a usadil se v určité výšce nad povrchem, skýtající dobrý výhled. Planeta měla jedinou pevninu obklopenou oceánem. Z pevniny tu a tam trčela mohutná skaliska hor a po blankytně modré obloze se honily těžké mraky. Tolik mi to připomínalo naši Zemi. Tato planeta však byla mrtvá, úplně mrtvá. Visel jsem ve vzduchu a pozoroval.

Díval jsem se dlouho, velmi dlouho . . . Viděl jsem veliké bouře, kdy rachotící blesky křižovaly oblohu a vichr hnal zběsile mořské vlny proti rozeklaným pobřežním skaliskům, kde se voda se vzdorným sykotem měnila v jemnou tříšť skrápějící pustou zemi. Viděl jsem i dny jasné, poklidné, naplněné slunečním svitem a teplem. Pozoroval jsem něžný vánek, pohrávající si se zrnky prachu, i vichřici, neúnavně přeskupující pouštní duny a železným zobanem rozklovávající to, co se v ně ještě nepřeměnilo.

Avšak největším uragánem pro mne byl čas. Nezdolnou silou mne unášel skrze miliony a miliony let. Planeta se měnila - eroze srovnala vrcholy hor do roviny a sedimentace vyrovnala prohlubně moří. Vše se změnilo, tolik se toho událo a přitom - se vlastně neudálo nic. Planeta totiž byla mrtvá, úplně mrtvá, jen všudypřítomná žhavá poušť cenila do celého vesmíru svá vražedná ústa . . .

Uplynuly stamiliony a miliardy let. Centrální hvězda planetárního systému explodovala a odmrštěné povrchové vrstvy sežehly modrou planetu svým strašlivým žárem. Zbyla jen pustá troska obklopená ledovým chladem vesmíru . . . Planety mi však nebylo líto, vždyť byla a zůstala mrtvá, přestože měla správnou polohu, teplotu i atmosféru.

“Neměla totiž proč ožít,” zatikalo mi v mysli. “Celou dobu zde chybělo to nejpodstatnější - příčina . . . ” Hmatatelně jsem cítil, že vše se událo tak, jak mělo, a nejen jsem to cítil, ale i věděl. Věděl jsem také, že hodinky v mé kapse ukazují, aniž bych se na ně podíval, za pět minut dvanáct. . .

Byl jsem u konce. Poslední kámen do mozaiky zapadl. Má olověná víčka byla opět přirozeně lehká, jako dřív. Avšak já už nebyl tím člověkem, jako dřív. Otevřel jsem oči.

Restaurace se poněkud vylidnila, avšak můj tajemný neznámý stále seděl pohodlně usazen naproti mne a usmíval se. I já jsem se usmíval. Nic jsem neříkal, rozuměli jsme si beze slov.

Teď už jsem věděl, že ani ta nejtitěrnější buňka není na světě jen tak, že i ten nejobyčejnější plevel v prachu u cesty vydává veliké svědectví o tom, že každé hodinky musí mít svého hodináře a výjimky se nevedou.

Jak nedůsledný jsem byl člověk! Byl jsem ochoten uvěřit, že celý ten nekonečně složitý přírodní stroj se sestavil sám od sebe, vznešeně to nazývaje zákonitým vývojem, a přitom jsem absolutně nemohl připustit, že by se jen jedno jediné ozubené kolečko vyvinulo týmž způsobem, samo od sebe, bez hodináře.

Jak jsem mohl já, který tolik se tolik shlížel ve vědě a pravém poznání, naprosto ignorovat svědectví zdravého rozumu o fungování světa?

Ať už byl důvod jakýkoli, nyní jsem mohl zcela zřetelně vidět prostou pravdu, že stejně jako stavba je dílem architekta a dělníků, hodiny dílem hodináře a vůbec každičká věc na tomto světě, která má být k něčemu dobrá, musí být někým, kdo ví, jak na to, vymyšlena a někým, kdo to umí, postavena - tak celý vesmír, jenž je tím nejsložitějším a nejdokonalejším „hodinovým strojem“, musí být dílem Stvořitele, Tvůrce, který jej vymyslel a uskutečnil. Přestože jsem o Něm věděl pramálo, bylo mi úplně jasné, že si ke své práci jistě nepozývá pomocníky jako paní Náhoda a pan Dlouhý Čas. Ti dva byli příliš neschopní a příliš slepí, aby se zmohli jen na jednu jedinou buňku či dokonce jen na jedno jediné ozubené kolečko. Kdepak! Ten, kdo dal dohromady malou buňku, rostliny, zvířata i člověka, ano i mne samotného, to musel být jiný formát!

Vždyť jestliže já s celou svou osobností, vůlí, rozumem a city jsem jen výtvor - jak úžasná Osobnost musí být teprve Tvůrce!

Duo Náhoda a Dlouhý Čas, jimž jsem ještě donedávna, připisoval zformování celého našeho světa, zmizelo jednou provždy v propadlišti dějin.

Bylo mi báječně. Cítil jsem se naprosto uvolněný a v hlavě jsem měl křišťálově jasno. Ještě nikdy si mi nestalo, že by mi myšlenky tak zapadaly - pěkně jedna do druhé. Co mne však udivovalo nejvíce bylo, že všechny tyto závěry, jež se týkaly nejhlubších myslitelných záhad, byly tak prostince jednoduché.

Možná, že právě v tom je ten trik, napadlo mne. Prosté a přímé uvažování, jímž se vyznačují děti, je zřejmě pro pochopení a přijmutí těchto nejhlubších pravd způsobilejší, než často přemnohými detaily a názory druhých lidí zahlcená mysl intelektuála.

Seděl jsem zde, tiše a uvolněně v záři lamp a paprsky radosti probíhaly celým mým tělem. Má mysl zjihla, až byla prostá, jako mysl dítěte. Už jsem se nanaparoval svou rádoby vědeckostí či životními zkušenostmi. Cítil jsem pocit vnitřní prostoty, nekomplikovanosti, která ale vůbec nebyla slabostí…

Ach ne, to vůbec není náhoda, že jsem šel dnes večer do restaurace „U Jahody“. Ani to, že byl volný jen jeden stůl pro dva, a už vůbec ne to, že si k němu přisedl ten vysoký plavovlasý „Highlander“, jenž byl hrdinou úplně jiného formátu, jak jsem teď již tušil. Věděl jsem, že to vše není náhoda, že se běh mého života protnul s úmysly Někoho nesrovnatelně mne převyšujícího, a mou povinností bylo jím nabídnutou šanci využít.

Prvně však, než jsem se ho optal na Toho, který probudil mou mysl, jsem se nemohl nezeptat na několik drobností okolo.

“Děkuji vám, příteli,” začal jsem, jelikož jsem to prostě nemohl neříci. V odpověď jen mírně kývl hlavou a jeho oči mne pohladily. Pokračoval jsem.

“Ano, usvědčil jsem se sám, a . . . , a to mi právě pomohlo. - - - Avšak nyní mi řekněte, kolik je na té vaší pěkně vymyšlené historce pravdy a kolik účelových úprav. To by mě skutečně zajímalo.”

“Ale, ale, že byste mi nevěřil?” řekl s údivem, který vůbec nechtěl být opravdový.

“Nuže, celé bych si to vymyslet nedokázal, to se vám přiznám. Proto jsem sestavil kostru ze známých skutečností a na ni jsem navěšel hromadu menších či větších výmyslů v očekávání, jak se s tímto konglomerátem vyrovnáte. Vsadil jsem na to, že ty zdravé partie vaší mozkové kůry budou mít ještě dost sil se předloženým nesmyslům vzepřít.”

“Tedy pěkně děkuju za takový experiment,” vložil jsem se s úsměvem.

“Ptáte se mne, co je v mém příběhu pravdivé,” pokračoval. “Skutečně existuje Társký kopec, na němž stojí jakási zřícenina, kterou jsem přejmenoval na klášter svatého Ignácia. Rovněž jsem si nevymyslel povolání svého otce - opravdu je archeologem, i když na Tárech nikdy nepracoval, podobně jako jeho přítel Richard, ale . . .”

“A co Ašíla, má nějaký skutečný podklad? A jak je to s . . .”

“Zadržte, prosím. Počkejte.” přerušil mne můj protějšek. “Tak mne napadá, že by asi nebylo příliš moudré, aby autor takto vykládal karty na stůl, nemyslíte? Vždyť co může být hroznějšího než - pravda o iluzi? Copak se člověk nechává unést dějem příběhu proto, aby zjistil pravdu, nebo spíše aby se nechal na chvíli prostoupit a ovládnout příjemnou, zajímavou, leč obvykle pravdě na hony vzdálenou smyšlenkou . . . Osobně nemám ani nejmenší chuť znát skutečné pozadí nejkrásnějších románů svého mládí. Někdy bych řekl, že jejich krása spočívá ani ne tak v tom, co autor odhalil, jako spíše v tom, co ponechal skryto. Chápete mě alespoň trochu?”

“Ano . . . myslím, že máte pravdu. Avšak - musím vás ubezpečit, že ať jste si ve svém příběhu zahrál se skutečností jakkoli, u mě jste měl každopádně úspěch.”

A dodal jsem: “Ve jménu literárních ideálů se dalších dotazů vzdávám. Spokojen?”

“Úplně.”

Podíval jsem se na staré cibule, stále ještě ležící na stole a všiml jsem si, že ukazují půl deváté. I můj protějšek tak učinil. Hrklo ve mě a vykoktal jsem:

“Váš vlak . . . Říkal jste, že . . . ”

“Odjíždí o tři čtvrtě na devět, viďte,” doplnil mne. Pak pokrčil rameny a dodal: “Snad to nebude poslední vlak světa. Myslím, že teď je mne spíše zapotřebí někde jinde, nemýlím-li se.”

“To je dobře,” zašeptal jsem, “to je moc dobře.”

U Jahody začínalo být opět plno. Hosté byli stále hlučnější a veselejší a jejich cigarety neúnavně dodávaly do ovzduší další dávky nikotinového popílku.

“Souhlasíte-li, zaplatíme a půjdeme se projít na čerstvý vzduch,” navrhl jsem. “Myslím, že dnes bude teplá noc.”

Učinili jsme, jak jsem navrhl. Oblékli jsme si své bundy a vykročili ze dveří restaurace. Venku mne ovanul vlažný vzduch prosycený vůní začínajícího léta. Pozvedl jsem hlavu k obloze plné hvězd, jejíž krásu nedokázaly zhatit ani lampy pouličního osvětlení. Na chvíli se mi zazdálo, že to všechno byl jen živý sen. Ale jen na chvíli. Mohutná postava mého neznámého přítele, tyčící se vedle mne, byla až příliš reálná. Dnes byl skutečně významný večer, velmi významný. Pochopil jsem totiž to, co bylo úplně jasné a co jsem z neznámých důvodů za mnoho let svého života nepochopil. “Ale ono to vlastně není tak úplně pravda,” uvědomil jsem si. To, že každičká věc na tomto světě, která má dobře sloužit svému účelu, ať už je to špendlík, auto, králík či člověk, musí být zapříčiněna bytostí, jež ví, jak na to, to jsem věděl vlastně vždy, protože rozum jsem nikdy neztratil. Co mi však chybělo, bylo - uvědomit si závažnost tohoto poznání, domyslet je až do konce a čestně tyto závěry přijmout. K tomu mi právě dopomohl můj neznámý hrdina, jenž nebyl ani tak hrdinou meče, jak jsem původně předpokládal, jako spíše hrdinou života.

Ach ano. Teď již vím, že úplně každé hodiny musí mít svého hodináře a výjimky se skutečně nevedou. Mne nyní především zajímal Hodinář Vesmíru. Jak úžasná Osobnost to musí být! Cítil jsem, že On je ještě mnohem více, něž dokonalý architekt s obrovskou inteligencí a znalostí - má totiž dobré srdce. Vždyť mu záleželo i na mně, bezvýznamnému úředníkovi traktorové továrny!

Tolik mu záleželo, aby i ten nejprostší člověk jej mohl nalézt, rozhlédne-li se prostince kolem sebe, prohlédne-li si krásy země, hlubiny moří i majestátnost oblohy, ano i sebe sama - a uvědomí si, že každé hodiny potřebují hodináře . . . Je možné nechopit se takové příležitosti?

Já svůj vstřícný krok již učinil. Stál jsem však teprve úplně na začátku. Nevěděl jsem téměř nic, ale i to málo, co jsem věděl, mne naplňovalo radostí a silou, protože to byla skutečná pravda.

Mé znalosti byly prozatím nepatrné, ale vedle mne kráčel muž, který věděl vše, co jsem vědět potřeboval. Šel tiše, nepřerušoval tok mých myšlenek svými poznámkami. Trpělivě čekal, až se vyrovnám sám se sebou, až vybojuji tento těžký boj. Nyní jsem však již neměl důvod k mlčení. Bylo mi úplně jasné, že Ten, z jehož vůle se zkřížily cesty nás dvou, v žádném případě nechce, abych na Něj rychle zapomenul, ale přeje si, abych po Něm toužil a hledal jej.

Pojednou se mou myslí přehnal záchvěv odporu. Ne, nemusím se na nic ptát, mohu vše přejít mlčením. Ještě je čas vystoupit. Napřaženou ruku mohu odmítnout, budu-li chtít. Nikdo mě k ničemu nenutí. Jsem přece volný, svobodný, mohu si dělat, co chci, úplně co chci . . . Skutečně?

Pomalu jsme opouštěli město. Světlo lamp pohaslo, ponořili jsme se do tiché tmy příměstské aleje. Dlouhé stromořadí jakoby vedlo až ke hvězdám, jiskřícím se nad mírně zvlněným obzorem. Můj společník, tichý a chápající, pomalu splýval s temnotou noci. Jen šelest kroků naznačoval jeho přítomnost. Bez větších potíží jsem na něj mohl zapomenout a věděl jsem, že by mé rozhodnutí respektoval. Pomalu jsme míjeli siluety stromů iluminující v slabé záři Měsíce. Nic se nedělo, avšak věděl jsem, že pravice k aktu smíření je stále ještě napřažena. Ještě stále příležitost trvá a já se dnes musím rozhodnout, protože žádná zlatá střední cesta poklidné a nezúčastněné neutrality prostě neexistuje. Ne, veliký Hodináři, Bože a Pane vesmíru, nemohu Tě odmítnout. Nemohu - protože jsem otevřel oči a vidím - - - a - - - už je nikdy nechci zavřít. . .

Prvotní napětí odeznělo, zmizelo v náruči okolní noci. Uvnitř mě však objímalo světlo.

Kráčeli jsme bok po boku provázeni svitem hvězd a já se pomalu nadechl, abych položil svou první otázku . . .

Závěrem

Drahý čtenáři, nezávidíte hrdinovi naší povídky možnost vést tak zajímavý rozhovor s někým, kdo je ochoten i schopen mu pravdivě odpovědět? Lidé dnes s nadšením hltají romány o “nadpozemských” bytostech či plni očekávání vzhlížejí k tajemnu vymyšlených světů. A to jen proto, aby přidali lesk a krásu tam, kde se domnívají, že to je třeba - do svého všedního života. Ale řekněme si upřímně: přidá snad zelený mužíček na kráse zářící večerní obloze plné hvězd? Je snad tajemný svět příšerek a vymyšlených skřítků více zajímavý, než vztah nás “obyčejných lidí” k sobě navzájem?

Protože tomu tak není, je rozhovor našich dvou hrdinů svým obsahem tak zajímavý a přitažlivý: odhaluje totiž krásu a bohatství toho, co máme, aniž bychom museli vymýšlet zdánlivě zkrášlený, ale přitom pokřivený obraz života, jenž by nám připadal zajímavější. A přece se i já, jako mnoho jiných, rád zaposlouchám do příběhů dobře promyšlených a mistrně vylíčených. Ale rozhovor našich dvou nových přátel má proti nim něco navíc, byť by celá tato povídka k výše zmíněným příběhům nepatřila. Ptáte se, co to je? Inu, na oněch strhujících vyprávěních mě vždy mrzí, že s poslední stranou vše končí. Ačkoli příběh povznese, zaujme, či z něho zůstane v paměti vznešená myšlenka, kterou lze ohromit společnost přátel, a zdá se, že náš rozhled se zvětšuje, přece však vstupu do světa hrdinů knížek nám brání malá tloušťka tiskařského papíru knihy. Tento příběh však nekončí, ale můžeme jej prožít i my. Je zde totiž někdo, kdo je ochoten naslouchat i nám - Pán Ježíš Kristus, velký Pán vesmíru, připravený vždy odpovědět. Vše potřebné nechal zapsat do knihy zvané Bible, kterou dochoval také do naší doby přesnou a pravdivou.

A tak, milý čtenáři, kéž bys nečetl tuto povídku jen pro pobavení, ale pro střízlivou mysl a otevřené srdce ochotné naslouchat Bohu, který nám chce pravdu nejen sdělit, ale který také sám je cesta, pravda i život. A život, který nabízí On, opravdu stojí za to. Již jsem se zmínil, že není nutné hledat něco nového pro naše otupené smysly, ale odkrýt bohatství, které máme, a jím je dosud otevřená možnost odpuštění hříchů a věčného života s Bohem, který život dává a hledá každého člověka, i tebe, aby jej zachránil. Jeho slova nejsou omezená tloušťkou papíru, ale jeho milost je dostatečná i pro tebe.

Rád bych vzpomenul slova hrdiny naší povídky:

“Je možné nechopit se takové příležitosti?”

Chopíš se této příležitosti Ty, milý čtenáři?

Kéž by tvá odpověď byla ano.