Povídka: Restaurace

Do restaurace vešel muž ve středních letech, významně si prohlédl stoly kolem a posadil se k oknu. Na židli vedle sebe položil černou tašku a rozepl si knoflík u saka.
„Dobry den, pane."
„Dobry, doneste mi prosím, jídelní lístek."¨
„Pán je u nás poprvé?"
„Co je vám do toho, přineste mi ten jídelní lístek. ... a pivo."
„To nepůjde, pane."
„Vy nemáte pivo?"
„Pivo ano, ale jídelní lístek nemáme. Servírujeme jen dvě jídla, pane."
„To je divná hospoda, tak co tam máte?"
„Nebeské plátky nebo ohnivou panenku."
„Nic jiného nemáte? Biftek nebo řízky...?
„Ne, pane, jen nebeské plátky nebo ohnivou panenku."
„Tak to asi půjdu někam jinam."
„Prosím, pane, ale asi si nepomůžete."
„To nechte laskavě na mně!"
„Prosím, pane. Nashledanou."
Číšník byl mladý, pohledný hoch s příjemným úsměvem. Neměl rád, když někdo přijde a nic si nedá. Ale ne proto, že přijde o tržbu. Bylo mu líto, že mu nemůže posloužit. Vlastně je jedno, jestli si nedá nic a nebo si dá ohnivou panenku. No nic. Možná, kdyby měli víc jídel. Ale nemají. Taky mají jen dva kuchaře. Ten blonďák v bílém, co chodí pořád tak čistě oblečen a čerstvě oholen by se mohl naučit ještě nějaké jiné jídlo než jen ty nebeské plátky. Ale ty umí znamenitě. Zato do toho druhého, toho s černými kudrnatými vlasy, jak furt chodí v té kožené bundě, a jak má v jednom kuse v puse cigaretu, někdy i dvě, do toho moc velké naděje nevkládal. Vlastně se divil, že ho tam šéf ještě trpí. No vařit umí, to je pravda. Nejvíc mu asi vadilo, že pod těmi jeho vousy člověk nikdy neviděl, jak se tváří. Ale číšník nebyl manažer podniku, ale číšník, takže nebylo jeho starostí všímat si lidí v kuchyni, ale lidí v restauraci.
Právě vcházel jeden z pravidelných zákazníků. Už od dveří na číšníka volal:
„Ani mi nezkoušej vnucovat ten nebeskej blivajz! Na mě je to moc nijaký, ohnivá panenka, to je žvanec pro mě."
„Jak to víte, nikdy jste nebeské plátky nezkusil."
„Řikám ti, nech toho a dones mi, co chci. A pivo."
„Prosím, pane." Necítil hněv vůči tomuto hostu, jen mu to bylo líto. Šel tedy do kuchyně pro ohnivou panenku a připravil si hasicí přístroj. Co kdyby ten host zase něco zapálil. Když ho obsloužil, smutně se díval, jak se láduje jedním knedlíkem za druhým, dokud ho nevyrušil další host. Byl to pán kolem padesátky, s dobráckýma očima a brýlemi s tenkou obroučkou.
„Dobrý den, pane, co si dáte?"
„Kofolu a něco na jídlo."
„Nebeské plátky nebo ohnivou panenku?"
„Nic jiného nemáte?"
„Bohužel, pane..."
„Co že to máte?"
„Nebeské plátky nebo ohnivou panenku, pane."
„Doneste mi tu kofolu, já se rozmyslím."
„Hned to bude, pane."
„Nemusíte spěchat, mně to bude chvilku trvat."
„Prosím, pane." Cestou k pultu zkontroloval pojídače knedlíků. Na talíři měl ještě jeden a kousek, pár kousků masa, válejících se v červenohnědé omáčce. Oči měl černé a místo bělma mihotající se oheň. Tváře mu hořely a jazyk, kterým olizoval vidličku, vypadal chvilku delší, chvilku kratší, a rudý jako plamen.
„Dobrota, dobrota..." liboval si, vůbec si nevšímaje číšníka. Ten natočil kofolu a vrátil se k novému hostu.
„Tak co jste si vybral?"
„Ty plátky jsou pečené nebo smažené?"
„Dušené, pane."
„A je to s nějakou zeleninou, s hráškem nebo s mrkví?"
„S houbami, pane."
„Podává se to s bramborem nebo s hranolkama?"
„Většinou s rýží, pane."
„A ta panenka je taky dušená?"
„Ne, pane, ta je pečená."
„Se zeleninou?"
„S rajčaty."
„S rýží?"
„S knedlíkem."
„Kolik to stojí?"
„Nebeské plátky 149 a ohnivá panenka 49, pane."
„To je patálie, už jsem byl skoro rozhodnut, že si dám ty plátky, ale ta cena, tak zase nevím."
„Ty nebeské plátky se určitě vyplatí, pane."
„Myslíte? No já nevím..."
Nastala chvíle trapného ticha, kdy číšník stojí nad nerozhodnutým hostem a neví, jestli má odejít a hosta zase číšník znervózňuje, protože cítí, že už by si měl vybrat, ale nechce to uspěchat. Konečně se host odhodlal znovu promluvit.
„Číšníku, doneste mi... ještě jednu kofolu."
„Prosím, pane." Řekl a odešel znovu k pultíku. Cestou vzal hostu prázdný talíř a přijal požadavek na placení. Vzal si bloček a tužku a pospíchal ke stolu spokojeného zákazníka.
„Co jste měl na pití, pane?"
„Pivo."
„Pivo?"
„Pivo."
„Skutečně pivo, pane?"
„Ano, pivo."
„Tak to máme tři piva a ohnivou panenku, že?" řekl a povolil si motýlek, protože u tohoto stolu začínalo být docela horko. „Šedesát šest korun, pane."
Host vyndal tři dvacetikoruny a tři dvoukoruny z kapsičky u saka a položil je na stůl. Číšník je opatrně shrnul rukávem do peněženky, aby se nepopálil a rozloučil se s hostem. Ten se zvedl a odešel, nechávaje za sebou obláčky dýmu, jimiž do restaurace vplula malá stařenka. Posadila se hned u prvního stolu.
Číšník donesl našemu nerozhodnému hostu další kofolu a zůstal trpělivě stát u jeho stolu. Host usrkával kofolu a bylo na něm vidět, že usilovně přemýšlí. Pak sebou trhl, podíval se na hodinky, hodil na stůl třicet korun a se slovy „Jejda, už musím jít!" rychlým krokem odešel z restaurace.
Číšník se vydal ke stařence.
„Dobrý den, čím mohu posloužit?"
„Přineste mi prosím, sklenici vody a nebeské plátky s rýží."
„Velmi rád," řekl nadšeně číšník a radostně odhopkal do kuchyně. Sklenice vody byla téměř okamžitě na jejím stole i s ubrousky a příborem. Rozložila si ubrousek na stůl a položila na něj příbor. Druhý ubrousek si dala na klín a mladýma očima se podívala na číšníka a usmála se na něj.
Když jí donesl jídlo, na chvilku sklonila hlavu a sepjala ruce, se zavřenýma očima se nebesky usmívala. Když oči otevřela, slavnost pokračovala. Nabírala si malá sousta na vidličku a každé si hluboce vychutnala. I když to číšníka velmi důrazně učili, že nemá civět na hosta, když jí, on se prostě nemohl udržet. Když to všechno hezky pomalu snědla, utřela si ústa ubrouskem, odložila příbor a opět se tak mile na číšníka usmála.
„Mladíku, přineste mi, prosím, účet."
Číšník se k ní přitočil a něžně jí povídá:
„Paní, váš účet už byl zaplacen.:"