— Zvěst o vzkříšení

1 Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat.

Je již po západu slunce, tedy někdy po 6. hodině odpolední, a tak skončila doba sobotního klidu. Obchodníci otevřeli své krámky, a bylo možno koupit arómata – směs vonného oleje, balzámu a koření – pro nabalzamování Ježíšova mrtvého těla. To Josef z Arimatie při spěšném uložení Ježíšova těla do hrobu nestihl udělat. (Hlavním důvodem, proč se toto nabalzamování těl zemřelých dělalo, bylo zpomalit rozklad těla, a tak omezit zápach vycházející z hrobní jeskyně.)

Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome – předpokládáme-li, že Marie, matka Jakubova je táž Marie jako Marie, matka Jakuba mladšího a Josefa z 15,40 a Marie, matka Josefova z 15,47 (ač takové střídání jmen je dost nezvyklé), byly tři ženy vyjmenované tady ve verši 16,1 také svědkyněmi Ježíšovy smrti (15,40). A obě tady zmíněné Marie byly  v 15,47 jmenovány jako svědkyně Ježíšova pohřbu.

 

2 Brzy ráno prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k hrobu.

Brzy ráno prvního dne po sobotě – doslova: A velmi brzy v první (den) po sobotě

sotva vyšlo slunce – tady je Markovo oblíbené zdvojené určení času.

 

3 Říkaly si mezi sebou: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?“

Tyto ženy sledovaly pohřeb, a tak věděly, jak velký je kámen zakrývající vchod do hrobu. Je tedy zvláštní, že předem nemyslely na problém, který budou mít s jeho odvalením. Nicméně tím se Marek nezabývá, protože mu jde především o zdůraznění mimořádnosti Ježíšova vzkříšení. Kámen podle svědectví žen zakrýval vstup do hrobu, a tak je jeho odvalení znamením Ježíšova vzkříšení.

 

4 Ale když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen; a byl velmi veliký.

Problém je vyřešen, kámen je odvalen. Ale kdo ho odvalil, není řečeno. Jen je zdůrazněna jeho velikost:

a byl velmi veliký – Markův obvyklý vysvětlující doplněk se slovem gar (totiž). Doslova: kámen byl totiž velký nadmíru (sfodra). Toto vysvětlení se vrací k předešlému verši, ve kterém se píše o problému s odvalením kamene od vchodu do hrobu. Tady v 16,4 je tak zdůrazněno, že odvalení kamene je podivuhodné, protože k tomu bylo třeba velké síly.

 

5 Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho; i zděsily se.

Ty tři ženy nečekaly, že naleznou hrob otevřený, a ještě méně čekaly to, že v hrobě nebude Ježíšovo tělo. Ale jistě nečekaly, že tam bude sedět někdo živý.

mládenec – neaniskos – mladý muž. Matouš ve 28,5 píše: Anděl řekl ženám. Marek má bezpochyby na mysli také anděla, ale používá označení neaniskos.

zděsily se – je použito sloveso ekthambeó, které vyjadřuje silné rozrušení. Ženy jistě silné rozrušení prožívaly, protože všechno to, co na vlastní oči viděly, jim bylo zcela záhadné.

 

6 Řekl jim: „Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položili.

vzkříšen – ēgerthē – je tu použito pasivum od slovesa egeiró (probudit ze spánku, probudit ze smrti), které znamená, že ho vzkřísil Bůh. Tak mládenec vysvětluje ženám, proč je hrob prázdný. Pak ukazuje kamennou desku, na které dříve Ježíšovo tělo leželo. Tajemství prázdného hrobu je tedy vysvětleno ještě větším tajemstvím: Ježíš byl Bohem vzkříšen.

A pak následuje poslání, které ty tři ženy dostávají od Božího posla:

7 Ale jděte, řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi: ‚Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.‘“

Ženám se dostává pověření, aby předaly zvěst o Ježíšově vzkříšení učedníkům, přičemž je zvláštní pozornost věnována tomu, aby zpráva byla předána zvláště Petrovi.

Jde před vámi do Galileje – tady se naplňuje Ježíšova předpověď z 14,28: Ježíš jim řekl: „Všichni ode mne odpadnete, neboť je psáno: ‚Budu bít pastýře a ovce se rozprchnou.‘ Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje.“

 

8 Ženy vyšly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.

na ně padla hrůza a úžas – jde tu zřejmě o posvátnou bázeň tváří v tvář tajemným Božím činům. Takového setkání s Božím poslem a znamením Boží moci se tyto ženy necítí být hodny.

A nikomu nic neřekly – nesplnily poslání, které jim mládenec (anděl) svěřil, když jejich prostřednictvím sděloval zprávu Petrovi a dalším učedníkům. Utekly, protože nedokázaly přijmout úkol, který se jim předkládal.

neboť se bály – nepovažovaly se za dostatečně důvěryhodné pro takovou zvěst. Na paralelním místě v Lukášově evangeliu čteme: Byla to Marie z Magdaly, Jana a Marie Jakubova a s nimi ještě jiné, které to pověděly apoštolům. Těm však ta slova připadala jako blouznění a nevěřili jim (Lk 24,10–11). Takže podle Lukášova evangelia tyto ženy své poslání od anděla splnily, ale nikdo jim nevěřil.

Nicméně základem víry prvotní církve bylo svědectví o setkání Ježíšových učedníků se vzkříšeným Kristem. Nebyla to však svědectví žen, o kterém tady píše Marek. Ta rozhodující svědectví jsou popsána apoštolem Pavlem v 1 Kor 15,3-7: Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti.  Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně. Rozhodující svědectví o vidění vzkříšeného Ježíše byla především svědectví Petra a Dvanácti.

Teprve potom, když už Ježíšovo vzkříšení potvrdilo Dvanáct, zřejmě začaly i ženy vyjmenované v 16,1 mluvit o prázdném hrobě a o svém setkání s mládencem v bílém rouchu. Tak se i toto jejich svědectví tradovalo v prvotní církvi a Marek ho zapsal do svého evangelia.

 

– Dodatek

Dnes se všeobecně má za to, že původní Markovo evangelium končí veršem 16,8. Tak je to i v nejstarších rukopisech (Sinajském a Vatikánském kodexu, které jsou z poloviny 4. století). Většina biblistů se domnívá, že Marek záměrně a promyšleně zakončil své evangelium veršem 16,8. Poukazují na to, jak Marek jednoduchými prostředky vyjadřuje své teologické poselství. A k tomu zřejmě patří i to, že ponechal příběh o Ježíšovi s otevřeným koncem. Marek nepíše o vidění Vzkříšeného, protože ani to automaticky nezaručuje víru v Ježíše a jeho poslání. Tak vede své čtenáře k rozhodnutí přijmout Ježíše jako trpícího Mesiáše. Otevřeným koncem evangelia vybízí své čtenáře, aby se vrátili k příběhu o Ježíšovi, který byl zázračným učitelem a uzdravovatelem a který však také trpěl a zemřel na kříži. A teď je podle Božího posla vzkříšený a oslavený Bohem. Přijetí  ukřižovaného Ježíše jako Krista (Mesiáše) a Syna Božího je tím cílem, který si Marek pro svoje evangelium stanovil a o který od počátku až do konce usiluje.

Máme však také doklady o tom, že již v prvních staletích nebyli mnozí křesťané spokojeni s tím, jak Markovo evangelium končí. Dochovaly se různé varianty dokončení evangelia. Tou nejčastější je text známý jako Mk 16,9-20. Chybí v některých významných starých kodexech (Sinajském a Vatikánském) a rukopisech starých překladů, ale je to nejlépe dosvědčený závěr, protože je obsažen v 95 procentech dochovaných rukopisů. Nejstarší kodexy, v nichž se vyskytuje, pocházejí z konce 4. a počátku 5. století (např. kodex Alexandrijský). Některé rukopisy však obsahují značky či poznámky, že uváděný text není původní.

Tento dodatek Mk 16,9-20 je součástí Markova evangelia téměř ve všech vydáních Bible, včetně našeho ekumenického překladu. Tridentský koncil jej prohlásil za kanonický.

Slovník, sloh i obsah Mk 16,9-20 se ovšem od zbytku Markova evangelia velmi liší. Látka v tomto pozdějším dodatku obsažená je podobná zprávám o zjevování vzkříšeného Ježíše v evangeliích ostatních synoptiků i v Janově evangeliu. Byl vytvořen pravděpodobně počátkem 2. století, tedy až po vzniku Janova evangelia. Tento text byl připojen k Markově evangeliu někým, kdo se domníval, že Markovo evangelium potřebuje doplnění o zjevení vzkříšeného Krista.

Tento dodatek zahrnuje:

1. Zjevení Marii Magdalské (9–11)

2. Zjevení učedníkům na cestě na venkov (12–13)

3. Poslání Jedenácti apoštolů hlásat evangelium všemu tvorstvu (14–18)

4. Ježíšovo nanebevstoupení (19–20)

 

1. Zjevení Marii Magdalské

 

9 Když Ježíš ráno prvního dne po sobotě vstal, zjevil se nejprve Marii z Magdaly, z níž kdysi vyhnal sedm démonů.

ráno prvního dne po sobotě vstal, zjevil se – doslovný překlad začátku verše zni: (Zmrtvých)vstalý pak časně ráno prvního dne po sobotě se ukázal. Je použito slovo anastas –

vstal. Není zde tedy slovo ēgerthē – vzkříšený jako v 16,6, kde jde o Boží čin. Tady se píše o Ježíšově vlastním činu. Toto sloveso anistémi – vstát se objevuje i v Ježíšově předpovědi v Mk 8,31: A začal je učit, že Syn člověka musí ... být zabit a po třech dnech vstát.

 

10 Ona to šla oznámit těm, kteří bývali s ním a nyní truchlili a plakali.

těm, kteří bývali s ním – tois met’ autou genomenois – tato formulace (nevyskytuje se jinde v evangeliích) neznamená oznámení Marie Magdalské jen učedníkům v užším smyslu, ale Ježíšovým přátelům obecně. Nesla jim radostnou zprávu, protože oni truchlili a plakali.

Autor dodatku tu vychází z Jan 20,18: Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“

 

11 Ti, když uslyšeli, že žije a že se jí ukázal, nevěřili.

se jí ukázal – doslova byl viděn od ní. Je použito sloveso theasomai – hledět, dívat se (vyskytuje se v dodatku tady a v 16,14, ale Marek sám ho nepoužívá). Vyjádření v řečtině znamená, že Marie Magdalská Zmrtvýchvstalého nejen uviděla, ale že se na něho dívala delší dobu.

nevěřili – nepřijali svědectví Marie z Magdaly, protože jim to připadalo nemožné. Neuvěřili, dokud se Ježíš neukázal jim samotným. V tom se tedy všichni podobali Tomášovi, jak píše Jan 20,25: Dokud neuvidím ... neuvěřím.

 

2. Zjevení učedníkům na cestě na venkov

 

12 Potom se zjevil v jiné podobě dvěma z nich cestou, když šli na venkov.

Autor dodatku zřejmě vychází z Lk 24,13-31: Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus ... Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům.

 

13 Ti to šli oznámit ostatním; ale ani těm nevěřili.

Na rozdíl od Lk 24,33-35, kde učedníkům z Emaus ostatní uvěřili, protože o Ježíšově vzkříšení měli svědectví Šimona Petra, autor dodatku Markova evangelia píše: ani těm nevěřili.

 

3. Poslání Jedenácti apoštolům hlásat evangelium všemu tvorstvu

 

14 Konečně se zjevil samým jedenácti, když byli u stolu; káral jejich nevěru a tvrdost srdce, poněvadž nevěřili těm, kteří ho viděli vzkříšeného.

Konečně – hysteron de – nato pak – řecké slovo vyjadřuje následnost (později, potom), překlad slovem konečně neodpovídá zcela originálu.

káral – je tu použito sloveso oneidizó – pokárat, napomenout, což je jiné slovo, než bylo v původním Markově textu, kde je pro kárat použito slovo epitimaó.  

tvrdost srdce – v originále je sklērokardia. Marek užívá slovo spopórómené kardia – zatvrzelé srdce, jimž označuje lidi, kteří se uzavřeli Božímu slovu. Tady použité slovo sklérokardia označuje lidskou tvrdost obecně. Marek toto slovo použil v 10,5: Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal (Mojžíš) toto ustanovení, kde jde o skutečnou tvrdost až krutost v mezilidských vztazích.

14. verš vychází z Lk 24,36: Když o tom mluvili (jedenáct učedníků a jejich druzi), stál tu on sám uprostřed nich. Lukáš líčí Jedenáct jako ty, kdo nevěří a neočekávají, že by se naplnila Ježíšova předpověď, že syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát (viz Mk 8,31). Ježíšovo zmrtvýchvstání neočekávají, a proto se zděsili, když se jim ukázal: Zděsili se a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha (Lk 24,37). Tento postoj Jedenácti popisuje i autor dodatku k Markovu evangeliu. Kdyby očekávali Ježíšovo vzkříšení, pak by uvěřili svědectví těch, kdo vzkříšeného Ježíše viděli.

 

15 A řekl jim: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.

kažte evangelium všemu stvoření – autor dodatku Markova evangelia tady dává obecnější výzvu, než je v Mt 28,19: Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky. Mk 16,15 vyjadřuje univerzální cíl evangelia, které je určeno všemu stvoření. Tak věřila prvotní církev, a tak to zapsal apoštol Pavel v Řím 8,21-24: Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. Myšlenka kázání evangelia všemu stvoření se objevuje i v Kol 1,23: naděje evangelia,… jež bylo kázáno všemu stvoření pod nebem…

 

16 Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen.

Kdo uvěří a přijme křest – to znamená, že ten, kdo uvěří a jako projev své víry přijme Kristův křest, stává se křesťanem a plní poslání, které tím na sebe vzal. Takovému člověku je tu slíbena spása. Ale v prvotní církvi se nepočítalo s tím, že všichni, kterým bude hlásáno evangelium, uvěří a přijmou křest. Apoštol Pavel o takové situaci píše v 1 Kor 7,12-14: Má-li někdo z bratří ženu nevěřící a ona je ochotna s ním zůstat, ať ji neopouští. A má-li žena muže nevěřícího a on je ochoten s ní zůstat, ať ho neopouští. Nevěřící muž  je totiž posvěcen manželstvím s věřící ženou a nevěřící žena manželstvím s věřícím mužem, jinak by vaše děti byly nečisté; jsou však přece svaté! Křest je tedy nutný ke spáse pro ty, kdo poznají Krista a uvěří v něj. Ale dílo Kristova vykoupení není vázáno jen na křest.

kdo však neuvěří, bude odsouzen – vědomým uzavíráním se Ježíšově zvěsti o Boží milosrdné lásce a neochotou přijmout dar spásy se člověka vylučuje z Božího království. Verš Mk 16,15 je tedy pro čtenáře povzbuzením a současně i varováním.

 

17 Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky;

Tento verš vychází ze Sk 2,4: všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. A také ze Sk 8,7: Z mnoha posedlých vycházeli s velikým křikem nečistí duchové a mnoho ochrnutých a chromých bylo uzdraveno.

Tyto zázračné schopnosti darované Duchem svatým byly znamením pravdivosti hlásaného slova Ježíšových učedníků. O tom máme svědectví v 1 Kor 12,7-10: Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. …Někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů ... Tak se křesťanská víra v prvotní církvi zakořenila a rostla, protože byla živena působením Ducha svatého.

 

18 budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“

budou brát hady do ruky – to zřejmě vychází z vyprávění o apoštolu Pavlovi ve Sk 28,3.5: Když Pavel (po ztroskotání u ostrova Malta) nasbíral náruč chrastí a přiložil na oheň, zakousla se mu do ruky zmije, která prchala před žárem... Ale Pavel setřásl hada do ohně a nic zlého se mu nestalo.

vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane – to není zachyceno nikde v NZ. Tato slova se většinou vykládají symbolicky: Církev Kristova je chráněna před jedem satana, toho starého hada.

 

4. Ježíšovo nanebevstoupení

 

19 Když jim to Pán řekl, byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží.

Když jim to Pán řekl – doslovný překlad je: Vskutku Pán Ježíš, poté co k nim mluvil – v originále se tedy nepíše, že k nanebevstoupení došlo hned, jak Ježíš vyslovil slova předchozího verše. Ale že se to stalo poté, co k nim při různých příležitostech mluvil a poučoval je. Tady použité sloveso laleó má širší význam a znamená mluvit, ale i učit, poučit, kázat. 

byl vzat vzhůru do nebe – text tady vychází z Lk 24,51: ...vzdálil se od nich a byl nesen do nebe. A téměř doslova opakuje slova ze Sk 1,9: Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel.

usedl po pravici Boží – tak se naplnila slova, která Ježíš pronesl před veleradou: ... uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího (Mk 14,62).

 

20 Oni pak vyšli, všude kázali; a Pán s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními.

V době, kdy tento dodatek k Markově evangeliu vznikl, tedy na počátku 2. století, se už evangelium skutečně šířilo po celé Římské říši. V listě Židům nacházíme podobná slova o šíření evangelia a o tom, jak sám Pán působil spolu s kazateli a jejich svědectví potvrzoval mocnými činy: Jako první spasení zvěstoval sám Pán, a ti, kdo uslyšeli, dosvědčili toto spasení i nám; Bůh potvrzoval jejich svědectví znameními (Žd 2,3b-4).