|
|
Desatero dnes
Břeťa Fajmon, 24.2.2021
Co je to zákon? V českém významu slova se jedná o něco, co stojí za naším konáním, za našimi činy. Něco co vysvětluje, proč jednáme tak, jak jednáme, nebo určuje, jak máme jednat.
Slovo zákon stojí jako klíčové slovo při označení každé z částí křesťanské Bible -- Starý zákon a Nový zákon. Proto je oprávněné se ptát, co že je to za zákon, který je označen jako starý, a jak se liší od toho nového.
Při hledání odpovědi na tuto otázku se nabízí hledat tento zákon jako napsaný dokument, možná napsaný na stránkách Starého zákona, pokud bychom tedy začali tím zákonem označovaným slovem "starý". Situace ovšem není tak jednoduchá, jak bychom čekali. Jak naznačuje Viktor Bér na stránkách své knihy Vyprávění a právo v knize Exodus (Mlýn, Jihlava 2009), například ustanovení či zákon o zachovávání pesachu v Izraeli je řečen v Exodu 12, uprostřed dramatických událostí vyvedení Izraele z Egypta. Tj. už u toho prvního ustanovení či zákona vznikajícího národa Izrael o pesachu, který měl být každoročně opakován, není jednoduché oddělit vyprávění svědectví o prvním pesachu, hodu beránka, prováděném téměř tajně v domech, ve kterých bydleli synové Izraele, od ustanovení, která mají být zachovávána v zemi, kam Hospodin slíbil, že Izrael dovede. Až Izrael bude mít svou zemi, má hod beránka probíhat nikoli tajně, ale má to být veřejná slavnost na místě, které Hospodin určí, což předjímá Jeruzalém. Setkáváme se tedy s tím, že historická událost (vyvedené Izraele z Egypta a zázračná záchrana prvorozených synů Izraele v noci, ve které zahynuli všichni prvorození) se stává podkladem pro slavení svátku pesachu každoročně v zemi Izrael, až je do této země Hospodin dovede -- a stává se více než připomínkou záchrany, jak dosvědčuje Exodus 13: mluví o tom, že tento svátek bude -- má být -- příležitostí pro zasvěcení prvorozených synů v následných generacích Hospodinu, tj. nejen vděčností za to, že Bůh kdysi zachránil prvorozené před smrtí, ale i výzvou k obnovení smlouvy s Hospodinem u nové generace prvorozených z lidu Izraele.
Jinými slovy, vyprávění a právo ve Starém zákoně někdy je docela problém oddělit. Na celou Tóru, celý Pentateuch je občas pohlíženo jako na knihu zákona, ale součástí této knihy jsou vyprávěcí i právnické pasáže. Jak to formuluje Viktor Bér (str.52-54), samotné zotročení Izraele v Egyptě je protiprávní: Lid Izraele, který původně do Egypta přišel na pozvání, a měl tedy statut hostů (Genesis 45,17-20), je o několik set let později zotročen -- dochází k jednostrannému porušení dohody mezi Izraelskými imigranty a egyptskou vládou.
Celý spor faraona s Hospodinem je tak formulován i právnicky: čí právo je tím správným právem? Kdo má právo určovat zákony? Celé svědectví o exodu Izraele lze vidět i jako svědectví o vyvedení Izraele z protiprávních vazeb do vazeb, kdy pro jejich život je ustanovováno nové právo, nový právní systém.
Tato skutečnost provázání žánrů vyprávění a práva v biblickém textu by nás měla aktivizovat ke větší pozornosti, protože oba žánry, žánr vyprávění i žánr právnický, jsou provázány. Když se v našem článku nyní soustředíme na kapitoly Ex 19 až 24 jako na ukázku zákona, měli bychom si být vědomi, že každý zákon je součástí většího celku, ve kterém vystupují vztahy minulé, přítomné i budoucí mezi subjekty, o kterých se v literárním žánru zákon mluví.
Měli bychom spíše než o zákonu vždy mluvit o smlouvách či smlouvě, protože toto slovo lépe vystihuje, že zákon (vyzývající či zavazující k určitému jednání) je součástí smlouvy mezi právnickými subjekty, mezi nimiž existuje historie jejich vztahu a je zde výhled do budoucnosti. Proto někteří (například biblický překlad ČSP) začali místo termínů Starý Zákon, Nový zákon užívat termíny Stará smlouva a Nová smlouva. Toto označení skutečně lépe vystihuje, o co se v šestašedesáti biblických knihách jedná. Pentateuch je svědectví o smlouvě Hospodina s Izraelem, která obsahuje i historii vztahu mezi Hospodinem a Izraelem, a také výhled do budoucnosti. No a řada dalších biblických knih mluví o tom, jak tento smluvní vztah mezi Hospodinem a Izraelem pokračoval v historii dál -- co se stalo v budoucnosti, kterou tato smlouva předjímala, jaký byl následný dopad této smlouvy na život Izraele.
Aby ovšem situace nebyla tak jednoduchá, v Bibli čteme zhruba o šesti různých smlouvách mezi Bohem a lidmi. Podívejme se nyní krátce na ně na všechny, dříve než se budeme věnovat té nejrozsáhlejší smlouvě Starého zákona, a sice smlouvě Hospodina s Izraelem.
Co je klíčové na všech těchto smlouvách, a čím je jedinečná víra Izraele a následně i křesťanská víra: všechny tyto smlouvy jsou mezi Bohem a člověkem -- buď mezi Bohem a lidmi obecně, nebo mezi Bohem a konkrétním člověkem či skupinou lidí. V žádném jiném náboženství neuzavírá Bůh smlouvy s lidmi!!!! V židovsko-křesťanském náboženství ano. Je to výlučná charakteristika Boha Bible, že uzavírá smlouvy s lidmi.
- smlouva 01: Smlouva Hospodina s Evou v Gn 3,15: Hospodinův ničím nepodmíněný slib, že z potomků Evy přijde člověk, který na hlavu porazí Hospodinova nepřítele, jenž Adama a Evu svedl. Jako křesťané věříme, že k naplnění tohoto slibu došlo, dochází a dojde v Ježíši Kristu. Jedná se vlastně tím pádem o slib záchrany před nepřítelem lidí, před tím, kdo svedl lidi ke vstupu do světa bolesti, kdy my lidé nežijeme v tak intenzivním stavu požehnání přicházejícího od Boha, jak tomu bylo kdysi dávno na začátku.
- smlouva 02: Hospodinův slib Noemu v Gn 9,8-17, že země nebude znovu zničena v potopě. U Noeho je přímo řečeno, že Hospodin uzavírá smlouvu s Noem (Gn 6,18) a s Noem a jeho potomky a se všemi živými tvory, že země nebude znovu zničena v potopě. Základem této smlouvy je Noeho poslušnost a věrnost, ovšem dále už je smlouva nepodmíněná. Jedná se o smlouvu s veškerým živým stvořením, tedy i s námi. Jejím znamením je duha.
- smlouva 03: Smlouvy 3,4,5 jsou jen různé části té velké smlouvy Hospodina s Izraelem; smlouva 3 je smlouva Hospodina s Abrahamem: Bůh dá Abrahamovi bezpočet potomků, kterým i dá zemi, ve které budou žít, a skrze které požehná všechny národy na zemi. Genesis 12 až 22, ale hlavně 15 až 17. Díky Abrahamově poslušnosti v některých věcech, zejména ochotě vzdát se svého syna, Bůh v Genesis 22,15-18 přísahá, že vyplní Abrahamovi svůj slib. Ovšem základem všeho není Abramova-Abrahamova poslušnost, ale Hospodinova milost, ve které povolává Abrama v situaci, kdy Abram a jeho rodina slouží jiným bohům (Genesis 12,1-3; Jozue 24,2). Na Abramovi bylo jen uvěřit.
- smlouva 04: Smlouva Hospodina s lidem Izraele, potomky Abrahama, že bude jejich Bohem, poté, co je zachránil z moci Egypta, dovede je do země slíbené jejich praotci Abrahamovi a oni budou jeho lid. Exodus, kapitoly 19 až 24. Tato smlouva je vyslovena podmíněně (viz Exodus 19,5-6): Pokud jej budou poslouchat a žít podle jeho směrnic-zákona, on jim bude Bohem a oni jeho lid. Boží lid má\footnote{Carson: Christ and culture revisited, Eerdmans 2008, str. 50.} patřit Bohu v každém rozměru své existence: ve svých morálních rozhodnutích, v tom, co jedí a pijí, kde žijí, ve všech svých vztazích, ve chvále a liturgii vůči Bohu.
- smlouva 05: Smlouva Hospodinova s Davidem, králem Izraele. David prokázal v mnoha věcech věrnost a poslušnost Bohu (kromě velké milosti a odpuštění, které Bůh vůči Davidovi prokázal), a Bůh teď už bez dalších podmínek slibuje, že vybuduje Davidův dům jako dům královský, kteréžto království bude trvat navěky (2. kniha Samuelova 7,8-17).
- smlouva 06: A konečně ta poslední smlouva je smlouva, kterou Ježíš v Novém zákoně označí za novou smlouvu. Tato smlouva je ovšem v několika směrech už předjímána a zaslíbena i ve Starém zákoně, např. Jeremjáš 31,31-34, nebo už i dokonce v Pentateuchu, a sice Dt 30,6, kde Bůh slibuje či předpovídá, že vytvoří takovou smlouvu, která lidem dá poslušnost přímo do srdce. Tuto novou smlouvu lze vidět jako naplnění, vyvrcholení smlouvy 3-4-5. Jedná se o vyvrcholení nepodmíněných smluv 1,2,3,5, ale také o naplnění podmíněné smlouvy 4 v srdcích lidí, takže poslušnost Bohu pro ně nebude nepřekonatelným přemáháním, ale radostnou hrou, tj. něčím, co dokážou z Boží milosti a působením Boží síly plnit z celého srdce. Tato šestá, nová smlouva je podmíněná jen charakterem Boha a jeho dobrotou. Pokud Bůh je pevný a stálý a dokáže uskutečnit, co slíbil, tak se bude tato smlouva týkat lidí ze všech národů, které si Pán Bůh povolá svou milostí. Všichni lidé mají důvod uvěřit.
Oddíl Ex 20,1-17 můžeme krátce shrnout prostřednictvím stručného, ale snad pomocného přehledu z knihy Ericha Fuchse Co dělá naše jednání dobrým (Mlýn 2003, str.98-102), který prezentuje desatero slov ve srozumitelné koncentrické struktuře:
1) Nebudeš mít jiného Boha před mou tváří ... cti Boha
2) Neučiníš si modly (proti modlářství)
3) Nezneužiješ jméno Boha (proti zneužití víry)
4) Sabat ... vděčnost za dar života Bohu
5) vděčnost za rodiče, zemi, za konkrétní místo, kde žijeme
6) Nebudeš zabíjet ... úcta k životu
7) Nebudeš smilnit ... úcta k sexualitě
8) Nebudeš krást ... úcta k majetku
9) Nevydáš klamné svědectví ... úcta k pravdě o druhém
10) Nebudeš dychtit po ničem, co patří tvému bližnímu ... cti druhé lidi
V této koncentrické struktuře Hospodinových deseti slov, třebaže osnova je v jistém ohledu zjednodušující, a tak je jen první orientací při čtení, vidíme několik věcí:
První slovo mluví o prokazování úcty vůči Bohu, slova 2 a 3 mluví o tom, co konkrétně úcta vůči Bohu znamená; naproti tomu 10. slovo mluví o nedychtění po věcech či životě druhého, což předpokládá či obsahuje úctu vůči druhému člověku, a slova 6,7,8,9 mluví o tom, co konkrétně úcta vůči lidem znamená. Takže slova desatera mají své dva velké póly: úctu vůči Bohu a úctu vůči člověku, a mezi těmito póly je konkrétně rozpracováno, co tato úcta vůči Bohu a člověku znamená.
V centru koncentrické struktury stojí slova 4 a 5, která jediná nejsou vyslovena jako negace, ale jako pozitivní výrok: svěť Sabat, buď vděčný Bohu (4), cti své rodiče, buď vděčný za dar života v konkrétních vztazích, do kterých jsi byl zasazen (5). Všechny ostatní výroky slouží jako mantinely vztahu vůči Bohu zdůrazněném ve slově 4 a vztahu vůči lidem zdůrazněném ve slově 5. Je nyní dobře vidět, že celé desatero slov je jen rozvojem dvou výzev: miluj Boha a miluj svého blížního. Ostatní slova jsou jen mantinely vymezujícími cestu, na které se mají odehrávat tyto dvě výzvy -- život s Bohem a život s bližními.
Přemýšlejme nyní nad oddílem Matouš 5,17-20, kde Pán Ježíš mluví o tom, že nepřišel Zákon a Proroky (tedy celých 39 starozákonních či starosmluvních knih) zrušit, nýbrž naplnit. Když přemýšlíme například nad citacemi Staré smlouvy v evangeliu podle Matouše, shledáváme, že toto naplnění Zákona a Proroků nastává zhruba na třech rovinách:
- (rovina přímého splnění konkrétní předpovědi) Ježíš Kristus je naplněním konkrétních předpovědí, jako Izajáš 7,14 (panna počne a porodí syna, který bude věčným králem), Matouš 2,6 (Ježíš je dobrý pastýř slíbený Izraeli).
- (rovina vytvoření spravedlivého světa pod vládnou Hospodinova pomazaného = vyvoleného) V Ježíši Kristu se začala naplňovat celá starosluvní naděje, že Bůh vytvoří svět, ve kterém bude přebývat spravedlnost, novou zemi a nové nebe (např. Izajáš 11 popisuje život za vlády Mesiáše, jehož kvalita dosud nenastala; Izjáš 65,17 mluví o novém nebo a nové zemi; atd.).
- (rovina naplnění předobrazů či prototypů, tzv. typologická rovina) Například Matouš 2,15 cituje Ozeáše 11,1 (z Egypta jsem povolal svého syna) jako proroctví naplněné na Ježíši Kristu. Ozeáš 11,1 přitom není formulováno jako proroctví, jen sděluje, že Izrael je Hospodinu vzácný jako syn, že chce Bůh žít uprostřed nich jako jejich Otec. Na této rovině Ježíš Kristus přichází jako dokonalý služebník Hospodinův, dokonalý Izrael, který neselže, ale zdárně vykoná Boží plán.
Ježíš Kristus je tedy v Matoušově evangeliu představen jako ten, kdo naplňuje a naplní všechny tři roviny: rovinu starozákoních proroctví, rovinu celé starozákonní naděje i rovinu typologickou, kdy v mnohém překoná události, které se ve starosmluvní době odehrály.
Otázkou zůstává, jak dál učit (Matouš 5,19) "tato nejmenší přikázání", tj. všechna přikázání a ukazatele staré smlouvy. Odpověd zní: Protože Ježíš Kristus je jediný, kdo naplnil ve všech ohledech Starý zákon, i starozákonní právo, záleží především na jeho slovech a slovech jeho učedníků, jak nás vede dál. U toho starozákonního slova, které nebylo v Novém zákoně potvrzeno, nemáme v Novém Zákoně, tedy Nové smlouvě povinnost se ho držet.
Celá staletí se ve středověku církev snažila zachovávat například Exodus 19 až 24 jako celek i v nové, novozákonní smlouvě, ale velmi bolestně dospěla k tomu, že toto není jejím úkolem: v době Nové smlouvy se nemáme snažit naplňovat tu Starou smlouvu. Několik příkladů:
- Starosmluvní instrukce pro obětování zvířat dnes už -- neměli bychom na základě Matouše 5,17 říci, že neplatí, ale že byly naplněny beze zbytku a nastálo v oběti Ježíše Krista (Matouš 20,28) -- byly naplněny, splněny, a tak už není naším úkolem je dodržovat.
- Starosmluvní instrukce o očišťování byly naplněny darem Ducha svatého, kterého když máme, tak se např. dotykem s mrtvým člověkem tento dar Ducha z našeho života neztrácí.
- Starosmluvní instrukce o zákazu některých pokrmů jako nečistých pro nás v nové smlouvě už neplatí -- pravděpodobně to souvisí se systémem zvířecích obětí, který byl učiněn nadbytečným, ale hlavně to Ježíš Kristus, Mesiáš, v Nové smlouvě výslovně řekl (Marek 7,15-23).
- Sabat přikázaný v Ex 20,8-11 nebo Ex 31,13-17 byl znamením Staré smlouvy, podobně jako obřízka -- tj. je snad pochopitelné, že v Nové smlouvě neplatí. Nicméně není zde často jasné, že změn je v pojetí Sabatu v Nové smlouvě více, než jen že místo soboty křesťané světí neděli. Podívejme se na některé další rozdíly:
- Pojetí jednoho dne odpočinku v Nové smlouvě je striktně řečeno zrušeno, jak plyne z Koloským 2,13-17 nebo Římanům 14,1-9. Když pomáháme rodičům v neděli sadit stromky nebo se učíme na zkoušku, není to hřích.
- Přesto je jedním z naplnění starosmluvního Sabatu veškerý čas! Požehnání v Genesis 2,1-3 bylo řečeno, jak vyjasňuje list Židům 4,3-4, už nastálo -- sedmý den je dnem hotového stvoření, ve kterém se odehrává veškerá historie tohoto vesmíru. Tedy to novosmluvní odpočinutí je v Kristu, ve víře v Krista. A Kristův odpočinek prostupuje náš veškerý čas, i naši práci a volno! Naše odpočinutí je v Kristu (Židům 4,1-16), jeho musíme získat a nevzdat se ho, přicházet k němu. V Kristu Bůh vyřešil náš největší problém, problém hříchu.
Čili starosmluvní Sabat ukazuje na novosmluvní smlouvu s jejím požehnáním pro veškerý čas! Zastavme se uprostřed své práce, abychom v ní našli ten správný smysl a dělali ji společně s Bohem. Můžeme pracovat i v rychlém tempu, a přesto si udržet pokoj v srdci či vědomí, že Bůh má vše pod kontrolou. Pokud jsme "v Kristu", jeho odpočinutí prostupuje veškerý náš čas. Ve svém volném čase se můžeme přestat uspěchaně snažit o řadu věcí – kéž by uspěchanost toho, co máme stihnout v práci, nebyla jen nahrazena jinou uspěchaností v tom, co chceme stihnout, zažít, zvládnout (to by pak byla zase honba, i když za jinými věcmi). Kéž by Pán Ježíš se svým odpuštěním, milostí a svým Duchem prostoupil to, co dělat máme i to, co dělat chceme.
- Naší speciální potřebou je ovšem také čas pro odpočinek -- ta se v Nové smlouvě neztratila. A kromě fyzického odpočinku potřebujeme i odpočinek vnitřní, pokrm duše. Můžeme spočinout (Mt 6,31-34) a svěřit Bohu své starosti (Filipským 4,6-7), svou uspěchanost (vzdejme se falešné víry, že svou vlastní pílí sobě a svým blízkým zajistíme spásu) a výkon (vzdejme se falešné víry, že život má smysl, jen když podáváme výkon). Potřebujeme nasytit i svou duši -- to je hlavním cílem našeho setkání s Bohem (Matouš 11,28-30; Lukáš 10,38-42).
- A dalším rozměrem Sabatu, který dále platí, je povzbuzení víry skrze čas s dalšími křesťany, pravidelnou večeře Páně (která vyjadřuje naše pokání = ochotu vést svůj život před tváří Pána Ježíše). S tím souvisí i pomoc druhým či našim nejbližším, vztahy s druhými lidmi, kdy jsme prostě spolu, nebo společně něco děláme -- jakýsi mezilidský rozměr Sabatu.
- Tedy sečteno a podtrženo, Sabat ve své původní roli jako znamení Staré smlouvy byl naplněn a překonán v Kristu, který nás uvádí i do naší práce, našeho odpočinku, prostupuje veškerý nás čas a současně i dává chvíle oddělené, vede nás k druhým lidem i k Bohu.
Ovšem promluva Ježíše v Matouši 5 až 7 není pro nás výzvou, abychom jakékoli výzvy ignorovali a bouřili se proti všemu a všem. Jak Ježíš totiž říká v Matouši 5,18 (nepomine ani jedna čárka ze zákona, dokud se vše nestane), v určitém smyslu je jeho Nová smlouva mnohem náročnější než Stará smlouva, a to ukazuje právě na své promluvě v následujících slovech 5. kapitoly Matoušova evangelia, zakončené výzvou: Buďte dokonalí, jako je dokonalí váš nebeský otec (Matouš 5,38-48). Máme být dokonalí jako Bůh! Pán Ježíš začíná u pozvání vůči těm, kdo nemají před Bohem nic (Matouš 5,3: Blaze chudým v duchu), ale chce nás proměnit a dovést k charakteru podobnému tomu jeho. Nová smlouva je ovšem smlouvou jiné podstaty, kdy toto dobré jednání poplyne z našeho nitra, pokud jsme uvěřili a věříme, že Ježíš Kristus zemřel za naše hříchy, a tak otevřel cestu k Bohu, který nás chce přijmout za své děti (Efezským 1,5). Právě tímto vydáním se Ježíši Kristu, jeho evangeliu, životem vděčnosti s ním a kvůli němu, snad naplňujeme ducha starozákonního práva (Exodus 19,5-6): "Budete mi vzácným klenotem mezi všemi lidmi, i když mi patří celá země. Budete mi královským kněžstvem a svatým národem."
Podívejme se nyní na návrh souvislostí desatera slov z Exodu 20, kdy můžeme sledovat jejich zpravidla silnější ozvěnu v Novém zákoně (i když u čtvrtého přikázání jsme viděli, že tato silnější ozvěna v jistém smyslu oslabuje důraz na 24 hodin, v jistém smyslu zesiluje důraz na náš veškerý čas), ale současně sílu či moc Nové smlouvy, kdy nás Boží milost a moc nese.
| Slovo Desatera a-nebo jeho ozvěna v Novém zákoně: | Jaký je Bůh, jak jedná, jeho milost a moc pro nás |
| 1) Žijte před mou tváří, nemějte jiné Bohy, já jsem vám dal život a zachránil váz z hříchu. Římanům 5,7-8; Matouš 20,28. Ctěme Boha a Ježíše Krista svým životem. |
Bůh zachraňuje (Jeremjáš 29,11) a chce nás vyvést z hříchu (Matouš 1,21). Dává nám velkou jistotu, Římanům 8,37-39. Ježíš zemřel za naše hříchy! Zachraňuje nás před minulostí přítomností, budoucností, i před námi samotnými! Před smrtí i životem, všemi zázraky a pohromami, před nebem i peklem, veškerým duchovním světem. Nic nás nemůže vytrhnout z milosti Boží v Kristu Ježíši. Nic nemůže vymazat, co Ježíš Kristus udělal (zemřel za můj hřích), dělá (přimlouvá se za mne ... 1. list Janův 2,1-2) a bude dělat. |
| 2) Nedělejte si modly, neklanějte se jim -- nechtějte vidět, mít a vlastnit (1. list Janův 2,15-17) věci v tomto světě, místo abyste žili Boží vůli a viděli podstatu věcí Božíma očima. Žárlivý a milosrdný Bůh přichází, aby žil uprostřed nás (stan setkávání, chrám, národ Izraele).
| Vy jste Boží chrám (1. list Korintským 6,19-20), žije ve Vás Boží Duch!! Odhoďte modly a žijte před Boží tváří, v Jeho přítomnosti, neste jeho obraz! Neklanějte se modlám, ale nechte v sobě žít Božího Ducha! Římanům 12,1-2 … buďte svým životem ukazatelem na Boha, na jeho milosrdenství a svatost! Milostivý a svatý Bůh přichází, aby žil v našem srdci (1.list Petrův 3,15), takže se nemusíme bát, nejsme sami. Duch Boží žije tak0 uprostřed Božího lidu (Efezským 2,19-22). |
| 3) Ctěme Boha také svými slovy -- neschovávejme se za Boha se svým hříchem (1. list Janův 1,8-10: neříkejme, že jsme bez hříchu, když nejsme); nepoužijme jméno Boha ke zlému, ale neslibujme ani dobré ve jménu Božím -- raději mu buďme věrní dnes (Matouš 5,33-37). Být Bohu věrný neznamená o Bohu mlčet, ale uznávat jeho místo v našem životě i svými slovy (Jakub 4,13-17 … říkejte: Bude-li Pán chtít).
| Bůh zůstává věrný, on mluví pravdu (Žalm 119,160). On může slíbit, protože splní. Ale pravda nejsou jenom slova a ukazatele, Bůh sám je pravda -- Ježíš Kristus je plný pravdy (Jan 1,14), je pravda (Jan 14,6) a koná pravdu (Jan 1,17). Duch Boží nás uvádí do veškeré pravdy (Jan 16,13). Jsme-li nevěrní, Ježíš Kristus zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe (2. list Timoteovi 2,13). |
| 4) Svěť den Sabatu, aby sis odpočinul a byl s Bohem. Pamatuj ovšem, že Ježíš Kristus je Pánem nad Sabatem (Matouš 12,7-8; Koloským 2,13-17; Římanům 14,1-9), zdržovat se 24 doma v naprostém klidu bylo pouze součástí smlouvy Hospodina s Izraelem (Ex 31,13-17). Bůh požehnal sedmý den v týdnu (Genesis 2,1-3), ale Bůh též požehnal každý den, protože tento "sedmý den stvoření" trvá až dodnes (Židům 4,3-4).
| Naše odpočinutí je v Kristu (Židům 4,1-16), jeho musíme získat a nevzdat se ho, přicházet k němu. V Kristu Bůh vyřešil náš největší problém, problém hříchu. Ale Bůh o nás pečuje všestranně, ví, co potřebujeme, a dává nám to, z jeho zdrojů žijeme. Náš život není zajištěn tím, co sami dokážeme. Můžeme spočinout (Mt 6,31-34) a svěřit mu své starosti (Filipským 4,6-7), svou uspěchanost. Potřebujeme nasytit i svou duši – to je hlavním cílem našeho setkání s Bohem (Matouš 11,28-30; Lukáš 10,38-42). Pomocí je čas s dalšími křesťany, povzbuzení ve víře, pravidelná večeře Páně.
Ale Kristův odpočinek prostupuje veškerý náš čas, i naši práci i volný čas! Zastavme se uprostřed své práce, abychom v ní našli ten správný smysl a dělali ji společně s Bohem. Můžeme pracovat i v rychlém tempu, a přesto si udržet pokoj v srdci či vědomí, že Bůh má vše pod kontrolou.
Pokud jsme "v Kristu", jeho odpočinutí prostupuje veškerý náš čas. Ve svém volném čase se můžeme přestat uspěchaně snažit o řadu věcí -- kéž by uspěchanost toho, co máme stihnout v práci, nebyla jen nahrazena jinou uspěchaností v tom, co chceme stihnout, zažít, zvládnout ve svém volném čase. |
| 5) Cti svého otce i matku, kteří tě vychovávají v kázni Pána Ježíše Krista (Efezským 6,1-4).
| Bůh nás chce skrze Ježíše Krista přijmout za své děti, být naším Otcem (Efezským 1,3-6)!! Starozákonní výchova otce k synu v Izraeli (Přísloví 1,8; 2,1-6; 3,1-2. atd deset promluv otce k synu) je zmíněna v listu Židům 12,5-11: Bůh nás chce přijmout za syny a dcery a vychovávat k podílu na své svatosti!! |
| 6) Ježíš radikálně zesiluje přikázání o nezabíjení: smiř se se svým bližním, pokud víš, že má něco proti tobě (Matouš 5,21-24)! Nechovej se k druhému jako k prostředku k dosahování dalších věcí, ale jako k cíli svého života. Nesluž modle moci , která "jde k velkým zítřkům přes mrtvoly": a) některé lidi chce ovládnout, pokud jsou důležití, b) jinými naopak pohrdá, pokud jsou "jiní", c) jediným zdrojem záchrany v životě se stává podřízení se moci (hierarchie firmy či rodiny či party) nebo získání moci (ve firmě, v rodině, v partě).
| Ježíš Kristus o skutečné moci mluví v poněkud jiném tónu: Beze mne nemůžete činit nic (Jan 15,5-9). Kdo je ukotvený v Bohu a Ježíši Kristu a Duchu svatém, ten sebou nenechá manipulovat lidmi, ale na druhé straně mezi lidmi nese ovoce Božího Ducha (Galatským 5,22-23) -- to je ovoce, kterým můžeme oslavit Otce a sloužit jeden druhému. Neřeší hněv hříchem a odpouští (Efezským 4,26-27.32).
Ježíš Kristus šel do Jeruzaléma, přestože věděl, že bude zabit; i tu největší nenávist ze strany nás lidí obrátil ve skutek své lásky, kterým usiluje o to nejlepší pro nás (Matouš 20,17-28). |
| 7) Matouš 5,27-30: Kdo hledí na ženu chtivě, už s ní zcizoložil ve svém srdci. Nesluž modle sexu, která věří, že záchrana a poslední tajemství života spočívá ve spontánní pudovosti. V Božím plánu nikdy nebylo, abychom měli otevřené oči pro zranění a neúctu (Genesis 2,25; 3,7).
| Máme svůj omezený úhel pohledu, a dokud nás Ježíš Kristus neosloví jménem (Jan 20,11-17: aby Ježíš řekl Marii o posledním tajemství života, stačilo mu její jméno), často nevidíme dál a potřebujeme nové, další otevření očí, abychom dokázali žít v tomto světě (Lukáš 24,13-31). Kéž by i naše mezilidské vztahy byly odrazem toho, jaký je Bůh.
Ale Ježíš Kristus také o někoho usiluje, on není bez tužeb a bez činů: On je Ženich, on o nás usiluje, aby nás očistil (Efezským 5,25-27) a oblékl (Efezským 2,8-10; Zjevení 19,6-8) a přivedl k sobě. Jediný člověk, který nikdy nikoho nevyužil, neponížil, nás zve, abychom k němu přišli. Chce s námi být napořád, navěky (Zjevení 22,1-5). |
| 8) Nekraď, ale spíš pomoz těm, co materiální pomoc potřebují (Ef 4,28). Nesluž modle hromadění věcí a materialismu (kdy smyslem života je hromadění peněz nebo věcí).
| Nejsme zajištění tím, co máme, ale tím, co nám zbude, až nebudeme mít nic. Spokoj se s tím, co máš (1. list Timoteovi 6,6-8), hromaď si dobré skutky (1. list Timoteovi 6,17-18), ostatní je nejisté.
Bůh je ten, kdo dává dary: dary obecné milosti (např. Matouš 5,44-45), i dary vzácné, které nám nedá nikdo jiný a nikde je nenajdeme (list Jakubův 1,16-18). |
| 9) Nedosvědčuj lživě (o dobrém činu, že je špatný, o špatném činu, že je dobrý), ale mluv pravdu (nejen na soudu, ale nepřetržitě). Starozákonní "neřekneš na bližního klamné svědectví" je v Novém zákoně -- Nové smlouvě zesíleno na neuvěřitelné (Efezským 4,25.29-31) "Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost".
| Boží Duch dosvědčuje věci našemu duchu, a pokud jsme uvěřili, že smrt Ježíše Krista je dostatečná ke smazání našich hříchů, dosvědčuje naše synovství a dcerovství, tj. že jsme Boží děti (Římanů 8,15-16: duch otroctví = strach, že mi moje porušení zákona odejme mé přijetí u Boha); dosvědčuje také, že náš život bude procházet bolestí: trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy (je čestný, říká nám i nepříjemné věci: Římanům 8,17). Bůh dosvědčuje lidem jejich hřích, ale nezůstává u toho a svědčí o naději (Jan 16,8-11: že existuje cesta, jak skrze víru v Ježíše Krista lze získat jeho spravedlnost a odejít k Otci). Boží Duch nám dosvědčuje východisko ze zkoušky (1. list Korintským 10,13). |
| 10) Nedychti po věcech či životě, který patří tvému bližnímu, ale usiluj o to nejlepší pro druhého. 1. list Korintským 13,4-7... někdy jsme přímo opakem těchto slov!! Jsme netrpěliví, nelaskaví, naplnění závistí, naplnění chloubou, která je tak trochu prázdná. Neláska chce věci mít po svém, je hašteřivá a podrážděná, ze špatnosti se spíš raduje a pravdu nechápe, je jí cizí.
| Bůh usiluje pro nás o to nejlepší, vyjadřuje prakticky svou péči. Ty věci, ke kterým nás vyzývá, on sám už dělá. Pokud bychom chtěli prožít ty věci, o kterých mluví 1.list Korintským 13,4-7, měl bychom mít oči otevřené, protože Bůh už takový je a takto jedná: Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.
Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. |
Diskuse:
|
|
|
