Kdo tedy může být zachráněn?

Exodus:

úvodem

01	02	03	04
05	06	07	08
09	10	11	12
13	14	15	16
17	18	19	20
21	22	23	24
25	26	27	28
29	30	31	32
33	34	35	36
37	38	39	40

vznik knihy
stručně obsah
poselství
promluvy
přehled literatury

Souhrnně v pdf souboru:

Poznámky

Kdo tedy může být zachráněn?

Břeťa Fajmon, 17.12.2015

Tento článek navazuje na předchozí zamyšlení nad Teologickým vztahem mezi Izraelem a křesťanskou církví a Pohled do listu Římanům 9 - - 11, ale původně byl napsán jako odstavec 2.3 v komentáři k listu Efezským, str. 45-49 (Proč zrovna křesťanství?). Na tomto místě uvádím jeho drobné přepracování vzhledem k tématu různých etnik a různých systémů víry, zejména tedy víry hebraismu, která je křesťanské víře nejblíže, ale též jakékoli jiné existující víry (hebrejská víra zde znamená židovskou víru, ale slovo Žid nechávám spíše vyhrazeno jako označení národa, ne nutně věřících lidí).

Věřím, že Bůh dal lidem o sobě poznat absolutní, vždy platné zjevení toho, jaký je Bůh (něco, co o něm platí v každé době) a jaká jsou měřítka, podle kterých se hodnotí, zda je jednání člověka správné nebo ne. Toto absolutní zjevení nemůže být samo o sobě rozporuplné. Co to znamená nyní u otázky, které náboženství je to správné, či který pohled na tento svět a život je ten nejvýstižnější?

Dejme tomu, že nás zajímá jen skutečné jádro -- jen množina všech pravd, které mi mohou pomoci získat smíření s Bohem a místo v jeho věčném království. Věřím, že tento základ absolutního zjevení je přístupný všem, protože je zapsán do svědomí každého člověka -- tak každý člověk může podle tohoto základu získat věčný život a vztah k Bohu, když

[i) ] Přizná Bohu (v modlitbě, ve svém srdci) hřích ve svém životě -- něco, co není v souladu s etickými měřítky, které ve svém svědomí zná.

[ii) ] Usiluje o opuštění těch hříchů (které se eticky neslučují s Bohem) a prosí Boha, aby mu v tom pomohl.

[iii) ] Prosí o odpuštění svých hříchů s vědomím, že odpuštění (milost) je jediná cesta, jak dosáhnout smíření s Bohem.

[iv) ] Vždy se spoléhá jen na to, že mu Bůh odpustí -- ani na konci jeho života ho Bůh nepřijme na základě toho, co on sám dokázal, ale na základě odpuštění.

Názor, který jsem právě vykreslil, by se možná mohl nazvat inkluzivismus (= zahrnutí) -- říká totiž, že do Božího království přijdou všichni ti, co prosí Boha o odpuštění a milost. Všechno tohle může dosáhnout kdokoli, protože všechny tyto vstupní informace a pravdy jsou přístupné všem skrze jejich svědomí a skrze přemýšlení o tomto světě, takže všichni na ně mohou reagovat.

Kromě uvedených předchozích čtyř bodů, v souladu s nimiž může kdokoli z nás navázat vztah s Bohem, světová náboženství a světové názory směřují dál, k jakémusi plnému absolutnímu zjevení (ve kterém se mohou objevovat pohledy navzájem sporné, čili ne nutně pravdivé). Proč tedy hledat ještě nějaké další prvky a pravdy toho absolutního zjevení, když zde nastává šance se mýlit? Věřím, že důvody hledat další části absolutního zjevení jsou minimálně tři:

Pokud v těch dalších částích absolutního zjevení se vyskytuje nějaké ujištění, že mi Bůh odpustil mé hříchy a přijal mne, zbytek života mohu prožít v radostné důvěře, nikoli v pochybnostech.

Při zkoumání dalších "sfér" absolutního zjevení si můžeme potvrdit správnost morálních pravidel (vztahujeme je na něco více než na své svědomí, které může být v nějakém ohledu zraněné či necitlivé, nebo své svědomí nechceme brát jako konečnou autoritu a hledáme potvrzení z dalšího, důvěryhodného zdroje).

Pokud v některém dílku absolutního zjevení je možnost více poznat Boha (o čem přemýšlí, jaké jsou jeho záměry, jak jednal v historii), můžeme najít odpovědi na některé další svoje otázky.

Křesťanské svědectví o Ježíši Kristu (= část Bible označovaná jako Nová smlouva = Nový zákon) je zodpovědné vůči uvedeným třem důvodům: 1) poskytuje o ujištění o odpuštění našich hříchů -- protože Ježíš Kristus za naše hříchy zemřel; Nová smlouva vyjasňuje, že Bůh nás lidi přijímá skrze Ježíše Krista (Efezským 1,5) a že v okamžiku, kdy uvěříme Ježíši Kristu, dostáváme dar Ducha svatého (Efezským 1, 13-14), čili například list Efezským je velmi důležitým čtením; 2) Ježíš Kristus je svým charakterem Boží Syn, tedy jako jediný z lidí plně ukazuje charakter Boha; 3) Nová smlouva (možná doplněná Starou smlouvou = hebrejskými spisy zvanými Tenak) je celkově dobrou odpovědí na otázku, jak Bůh přemýšlí, jaké jsou jeho záměry s člověkěm, jak jednal v historii a jak jedná dnes.

Některé věci "před křížem Kristovým" a "po kříži Kristově" se v zásadě neliší v tom smyslu, že vždy záleželo či záleží na odpuštění a milosti. V obou případech je ta milost od Boha darovaná skrze víru. Jiné je to, že "po kříži" příjímáme skrze víru dar Ducha svatého, který nás spojuje se vzkříšeným Kristem.

Tento názor mnozí označují jako výlučně křesťanský -- přesto pokud člověk nevěděl nebo neví o Ježíši Kristu, mohl nebo může být přijat právě na základě odpuštění, které Ježíš Kristus vydobyl, i když mu detaily nejsou jasné nebo i když je stoupencem jiného náboženského systému. Velkým nebezpečím, je to, když tento systém "přehlasuje" základní body i)-iv), například když usiluje o odpuštění naplněním nějakých dalších "očišťujících pravidel či skutků", kterými má "odčinit" své špatné činy -- pak křesťanská zvěst o milosti "zanikne" v pravidlech jiného náboženského či filosofického systému.

Místo zaměření na filosofie a systémy víry hodně vzdálené od křesťanství se nyní zaměřmě na víru hebrejskou, která je křesťanství nejbližší -- ze srovnání hebraismu a křesťanství bude patrný i kontrast křesťanství s jinými systémy víry.

Hebrejská víra, předávaná v Tenaku (což je součást křesťany přijaté Bible) ukazuje na Boha, je kronikou Hospodinových záměrů a jednání se světem. Co může být křesťanství bližšího? Kontrast těchto dvou svědectví ovšem vyjadřuje apoštol Pavel v listu Římanům 9,31-32:

Izrael usiloval plnit Zákon, jenž měl vést ke spravedlnosti, ale tohoto cíle nikdy nedosáhl. Proč? Protože ji nehledali na základě víry, ale na základě skutků.

Zde je vidět rozdíl -- mnozí z Izraele nezískali věčný život, protože nepřijali milost, která přišla skrze Ježíše Krista a jím vydobyté odpuštění, nýbrž se soustředili na skutky, kterými si spravedlnost u Boha chtěli zajistit. Tenak, jakoli je svědectvím o jednání Boha v historii a i součástí křesťanské Bible, může též svým zaměřením na zákon, obřady a pravidla zastřít zvěst o milosti.

Kontrast bude též dobře viditelný, pokud prozkoumáme právě i hebrejskou bohoslužbu. Hospodin Bůh v jednom okamžiku hebrejské historie říká skrze proroka Izajáše docela příkrá slova:

(Izajáš 1,11-15) K čemu jsou mi všechny ty vaše oběti? praví Hospodin. Mám už dost beraních zápalů i sádla tučných dobytčat. Krev býků, kozlů a beránků mi není příjemná. Že se mi vůbec chodíte ukazovat! Kdo si myslíte, že o to stojí, abyste šlapali po mých nádvořích?

Přestaňte přinášet marné oběti! Kouř kadidla je mi odporný. Všechna ta novluní, soboty, slavnosti -- ta vaše zlá shromáždění nesnáším! Ta vaše novoluní, ty vaše svátky -- jak se mi z duše protiví! Jsou mi břemenem, nemohu je už vydržet. Proto když ke mně vzpínáte ruce, zakrývám si oči před vámi; když své modlitby hromadíte, neslyším. Ruce máte celé od krve.

To jsou zvláštní slova -- Bůh nestojí o celý náboženský systém Izraele, o žádné obřady, o žádné obětní dary, dokonce (!!!) ani o modlitby, pokud v nich lid Izraele hledal jen omluvu pro své špatné jednání.

(Izajáš 1,16-18) Umyjte se a očisťte! Odkliďte mi už z očí zlo, které jste páchali. Přestaňte jednat zle -- jednat dobře se naučte! Prosazujte spravedlnost, podpořte utlačovaného, zjednejte sirotkovi právo a zastaňte se vdov! Potom to můžeme spolu probrat, praví Hospodin: Jsou-li vaše hříchy rudé jako šarlat, zbělají jako sníh. Jsou-li jako purpurová látka, budou jako vlna beránčí.

Vidíme, že Bůh stál o to, aby obřady a modlitby doprovodili změnou svého srdce a jednání. Nešlo mu o odčinění špatných činů -- ty opravdu chtěl projednat a odpustit, pokud k němu přišel člověk pokorný v srdci, zděšený ze své špatnosti.

Tedy ani dodržování hebrejského očistného systému zvířecích obětí automaticky nevedlo k přijetí u Hospodina -- tedy žádná příslušnost k etniku, ani příslušnost k jistému typu zbožnosti nezaručí přijetí u Boha. Jediným důvodem přijetí je milost skrze víru, která vede ke změně našeho srdce.

K čemu byl tedy systém obětování zvířat v starosmluvním Izraeli? Byl součástí modlitby (viz Don Carson: God Who is There, p.69), kdy jednotliví lidé a kněží se modlili k Bohu, aby vyjádřili, že za svůj hřích si zaslouží smrt (souvislost se zabitím obětního zvířete) a prosili o milost. Samotné obětování zvířete odpuštění nezaručilo. Vztah mezi hebreji a křesťany vyjasňuje list Židům 10,11-12:

Každý kněz denně pokračuje v bohoslužbě, při níž znovu a znovu přináší stejné oběti, které nikdy nemohou odstranit hříchy. Kristus však obětoval za hříchy jedinou oběť a usedl navždy po Boží pravici.

Vidíme, že na základě křesťanského svědectví existuje k Bohu jediná cesta -- prosba o milost s opravdovým srdcem a přijetí vírou oběti Ježíše Krista za nás.

zpět na sérii: Promluvy z knihy Exodus

Diskuse: