Pohled do listu Římanům 9 - - 11

• [a) teologie náhrady] = substituční teologie: Zmiňuje ji snad Karel Taschner ve svém článku Vztah církve a Izraele (1998, odstavec 2): "Kristus je koncem pozemských zaslíbení Izraele. Církev nastoupila na místo Izraele, stala se dědicem Izraele a Izrael je vlastně vyděděn a ztrácí svá privilegia, jichž užíval v době Staré smlouvy. V této souvislosti se zvláště cituje text: Proto vám říkám, že Boží království vám bude vzato a bude dáno lidu, který ponese jeho ovoce (Mt 21,43). Teologicky je Izrael diskvalifikován."


• [b) teologie naplnění:] Proroctví pronesená ve starosmluvním Izraeli došla nebo dojdou svého naplnění v církvi. To je názor představený v materiálech [32] a byl zhruba shrnut v předchozím článku.
  
  V podstatě s tímto pohledem souhlasím, protože podle Galatským 3,29 (Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo) jsou křesťané Abrahamovými potomky, a také v listu Římanům 9, 1-3 apoštol Pavel pláče nad tím, že navzdory velkým privilegiím jeho etničtí bratři ztrácí to nejdůležitější, a sice věčný život. Podle Nové smlouvy je obřízka opravdu naplněna v Kristově proměně srdce, sabat je opravdu naplněn v Kristově odpočinutí víry, oběti ve stánku a v chrámu byly opravdu naplněny Kristovou obětí, trvalé kněžství Aronovo bylo opravdu naplněno ve veleknězi Ježíši Kristu, a konečně, but not least, slib země bude opravdu naplněn v neotřesitelné a nezničitelné nové zemi a nebi, do které vcházíme skrze vztah ke Kristu, nikoli přestěhováním na území dnešního státu Izrael.
  
  Ronnie Stevens též upozorňuje na verš z 2.listu Korintským 1,20, ze kterého plyne, že všechna Hospodinova zaslíbení jsou naplněna v Kristu (viz Ronnie Stevens, série dvacetihodinového audiovýkladu knihy Genesis na stránce reformace.cz).


• [c) teologie vytětí a naroubování:] Tímto způsobem lze vymezit vztah mezi judaismem a křesťanstvím na základě kapitol 9 až 11 listu Římanům -- viz Římanům 11,16-24: mnozí Židé byli pro svou nevíru z "olivy věčného života" vyťati, to však neznamená, že nemohou být kdykoli znovu naroubováni, pokud se jejich postoj změní. Na druhé straně pohané = Nežidé byli někteří naroubováni, a pokud nevytrvají až do konce ve své víře a nepřestanou se držet Boha, budou vyťati.
  
  V listu Římanům 9,4-5 je též vypsáno nejvíce privilegií, kterých se těší Židovský národ oproti ostatním národům: Jim totiž patří synovství, sláva i smlouvy, jim byl dán Zákon, bohoslužba i zaslíbení, jejich jsou otcové a z nich tělesně pochází Kristus, který je nade vším, Bůh požehnaný na věky. Podívejme se ve stručnosti na ně blíž (zhruba podle komentáře Moo: Letter to the Romans, 1996, komentářová řada NICOT, str 559-568).
  
  
  1. jim patří synovství -- doslova "jim patří přijetí za syny", stejný výraz jako v Efeským 1,5; ovšem v Římanům 9,1-3 Pavel právě hořce lituje toho, že většina lidu Izraele přichází o to nejcennější, o věčný život s Bohem; co tedy znamená výraz "synovství" zde? Pravděpodobně to, že Bůh kdysi přijal národ Židovský jako celek "za svého syna" (Exodus 4,22) a vysvobodil je z otroctví Egypta, jak je zaznamenáno v knize Exodus; ovšem též může být Pavel na mysli skutečnou záchranu pro věčný život v novosmluvním smyslu ostatku = části Izraele v Pavlově době (Římanům 9,27), dnes i v budoucnu.
  
  
  2. jim patří sláva -- pravděpodobně má Pavel na mysli Hospodinovu slavnou přítomnost v oblaku uprostřed lidu Izraele při jejich putování pouští, a též následnou přítomnost Boha ve stanu setkávání a později v chrámu. A jedná se též snad i o pohled do současnosti a dopředu, že Bůh bude vždy přítomný uprostřed etnického lidu Izrael.
  
  
  3. jim patří smlouvy -- Pavel má asi na mysli smlouvy Hospodina s Abrahamem (o zemi, kde budou jeho potomci trvale žít), s Mojžíšem (pověření žít s Bohem v osobním životě i v celé společnosti, a tak ukazovat svým životem na Boha ostatním národům) i s Davidem (o králi = Mesiáši, který bude králem trvalého království); v jistém smyslu se jedná o tři různé závazky Hospodina k Izraeli v historii, ale na jiné rovině se jedná o tři aspekty jediného vztahu, a to vztahu Hospodina k etnickému Izraeli. OVŠEM musíme zde dodat i Novou smlouvu, kterou též Hospodin zamýšlel dát především lidu Izraele (Jeremjáš 31,31-34; Římanům 11,26-27).
  
  
  4. jim byl dán Zákon -- stala se velká věc, Bůh mluvil k zástupu lidí (Exodus 20)!! A byli to z většiny etničtí Izraelci. Dostali čestné pověření být Hospodinovými králi a knězi (Exodus 19,5-6). Bůh též promluvil v Ježíši Kristu, apoštol Jan o něm mluví jako o Slovu (Janovo evangelium 1,14: Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi) -- a toto privilegium setkat se s Božím Synem, Bohem vysloveným Slovem, měli zase nejdříve lidé etnického Izraele.
  
  
  5. jim byla dána bohoslužba -- zde se má na mysli především systém obětí ve stanu setkávání a v chrámu; lid Izraele byl jako národ vyzván, aby dělal něco se svým hříchem a obnovoval svůj vztah k Bohu;
  
  
  6. jim byla dána zaslíbení, jejich jsou otcové -- lidé z etnického Izraele byli pozváni, aby se stali součástí zaslíbení daných jejim otcům (viz "jim patří smlouvy"); ovšem všechna zaslíbení též ukazují na Mesiáše a setkávají se v Mesiáši.
  
  
  7. z nich tělesně pochází Kristus, který je nade vším, Bůh požehnaný na věky -- Pavel ještě jednou zdůrazňuje zejména Mesiáše (= Krista), který vyšel ze židovského etnika = národa. Mesiáš bude požehnáním pro všechny národy, ale bude pocházet ze Židů, byl slíben především Židům a narodil se ve starověkém Izraeli. Když nyní lidé, ale též především židé uznají svou nedostatečnost před Bohem, neschopnost zachovat Zákon, tak budou moci přijmout milost Ježíše Krista. To je jeho pointa: pokud existují nějaké přednosti či výhody, etničtí Židé je měli všechny -- včetně té klíčové výhody, a sice setkání s Mesiášem, kterou Pavel uvádí jako poslední. Dokonce podle toho nejpravděpodobnějšího překladu prohlašuje, že Mesiáš je Bohem na věky -- v souladu s Izajášem 9,5-6; takže by to nemělo nikoho překvapovat.
  
  Teologie vytětí a naroubování je snad nejvhodnějším označením vztahu mezi etnickým Izraelem a křesťany, protože je formulována na základě Bible a upozorňuje obě strany, že mají svůj díl, na který si musí dávat pozor.


• [d) teologie zasazení etnického Izraele zpět do jeho země:] Tato teologie přišla do popředí poté, co Izrael byl mezinárodně uznán jako stát v roce 1948. Její zastánci se snaží sladit Starou i Novou smlouvu, tj. spojují starosmluvní proroctví o návrácení Izraele zpět do země z Izajáše 11 a Izajáše 14 a Ezechiele 36 a novosmluvní poselství o tom, že milost k lidem od Boha přichází jen skrze Ježíše Krista (Skutky 4,12: V nikom jiném není spása - na světě není lidem dáno jiné jméno, v němž bychom mohli být spaseni).
  
  Je samozřejmě záslužnou prací pomáhat etnickému lidu Izrael jakýmkoli způsobem ve světě, kde se zdá, že Hitlerův duch stále nevymřel a ozývají se iracionální hlasy nenávisti vůči etnickým Židům. Též bych přál všem Židům, aby uvěřili v Ježíše Krista jako Mesiáše, a mohli tak lépe porozumět jeho životu i službě a poselství (a přijali jej jako Mesiáše, který už jednou přišel, kromě toho, že přijde podruhé).
  
  Nicméně teologicky je velmi náročné sladit platnost smlouvy Staré a smlouvy Nové současně -- je dosti náročné říkat, že Nová smlouva je klíčová, ale smlouva s Abrahamem uzavřená v Genesis 15 a Genesis 17 též platí. Symbolem platnosti smlouvy s Abrahamem je obřízka (Genesis 17,9-14), jejíž nutnost byla zrušena na sněmu křesťanů v Jeruzalémě (Skutky 15) -- důvodem bylo to, že u Boha začala platit jiná smlouva, a sice ta Nová. Není rozumné předpokládat, že etničtí Židé si vynutí praxí obřízky to, aby Hospodin udržel etnický Izrael (či věřící z etnického Izraele) v jeho nové zemi. Bůh může dát tu milost, že stoupenci hebraismu, kteří očekávají příchod Mesiáše na Olivetskou horu, takto budou (alespoň někteří) čekat na území státu Izrael, ale toto by byla milost, nikoli teologická nutnost dokazatelná z Bible (celý argument se týká historie před fyzickým návratem Ježíše Krista na zem -- to, že po svém příchodu Mesiáš shromáždí svůj lid, nikdo nezpochybňuje).
  
  Klíčovým textem pro dobré slovo o vztahu obou smluv je novosmluvní list Hebrejům = Židům, kapitola 8: Zde je řečeno (Židům 8,6-7: Ježíš se stal prostředníkem mnohem lepší smlouvy, založené na lepších zaslíbeních. Kdyby té první smlouvě nebylo co vytknout, nebylo by ji potřeba nahrazovat jinou), že Bůh opravdu nahradil Starou smlouvu Novou smlouvou, a tedy neplatí obě současně v tom smyslu, že by Židé museli dodržovat i Starou smlouvu (= Abrahamovu a Mojžíšovu smlouvu, protože jsou etničtí Židé) současně s Novou smlouvou (protože přijali milost v Kristu).
  
  Je klíčové, že právě list Židům 8,8-12 cituje Jer 31,31-34, kterážto slova mají totéž poselství jako Ezechiel 36,24-33: Své zákony jim napíšu na srdce (Židům 8,10) je citací Jeremjáše 31,33, ale to je tatáž věta jako Ezechiel 36,26 -- to je jasný ukazatel, že slib návratu do země v Ezechieli 36 je naplněn větším zaslíbením věčného života s Ježíšem Kristem v jeho království.
  
  Z těchto teologických nesrovnalostí nelze podle mého názoru vykličkovat tím, že řekneme, že Stará smlouva s Mojžíšem byla zrušena, ale s Abrahamem nikoli -- to by znamenalo, že např. Hospodinovo slovo Dt 28,64-68 říká, že při neposlechnutí Mojžíšovy smlouvy bude lid Izraele rozehnán ze své země, ale díky smlouvě s Abrahamem (z Genesis 15 a Genesis 17) budou nakonec ještě jednou přivedeni zpět -- takový výklad není podle mne soudržný, protože Abrahamův lid a Mojžíšův lid je od doby Mojžíše jeden a tentýž. Věřím, že při přijetí obřízky v Exodu 12 se lid Izraele přidal k Abrahamově smlouvě se vším všudy, a Exodus 20 (vydání Desatera, např. Ex 20,12 ... čiň to a to, aby byl velký počet tvých dnů ve slíbené zemi) toto ztotožnění potvrzuje. Z Levitiku 25,34 je navíc jasné, že dědictví lidu Izraele = jejich země je věčná, tj. slovo "věčný" je o daru země užito jak u smlouvy Abrahamovy, tak u smlouvy Mojžíšovy. Pokud tedy smlouva Mojžíšova je nahrazena Novou slouvou, týká se to i atributu "věčný" -- ten zůstává v platnosti, jen místo určení se z Izraele posunuje na nebe jako na silnější zaslíbení. Nelze tedy argumentovat tím, že protože Mojžíšova smlouva nebyla věčná, zůstává po jejím zrušení prvek věčného pobytu v pozemské zemi Izrael zachován.

• Geoff Volker: Mýlil se snad Pavel? (text na stránce reformace.cz) ... v Římanům 9,24-26 Pavel cituje ohledně uvěření nežidovských národů Ozeáše, kapitolu 2 , která mluví o navrácení rozptýlených Izrelských kmenů k Bohu!! Tedy správnou interpretací starosmluvních proroctví o navrácení Izraele k Bohu je novosmluvní zvěst o Ježíši Kristu!


• Jiří Doležel: Rozbor prohlášení Proč podporujeme Izrael (viz reformace.cz) ... kritický rozbor prohlášení křesťanské organizace ICEJ (International Christian Embassy Jerusalem = mezinárodní křesťanské velvyslanectví v Jeruzalémě); ještě jednou, cílem není očernit humanitární a finanční pomoc, kterou křesťané skrze tuto organizaci poskytují státu Izrael; cílem je poukázat na to, že biblické verše uváděné na podporu této práce mají ve skutečnosti jiné souvislosti, a tedy jiný výklad. "Utěšte můj lid" se v novosmluvních souvislostech týká lidu ze všech národů, který Ježíš Kristus zachraňuje z jejich hříchů (Matouš 1,21). Římanům 15,26-27 mluví primárně o podpoře chudších spolubratrů ve víře.
  
  Na druhé straně existuje řada důvodů, proč podporovat Izrael a Židy:
  
  
  • Humanitární a lidské důvody: sedmdesát let po holokaustu někteří stále zpochybňují právo Židů na svůj vlastní stát (Slovo z Jeruzaléma 2015-březen, str.12-13). Oproti všeobecné propagandě je řada Židů ve světě (Francie, viz Slovo z Jeruzaléma 2015-březen, str. 22-23) i v Izraeli samotném hodně chudých (např. Slovo z Jeruzaléma březen 2015, str.26-27 ... řada mladých nejen Židů v Izraeli dnes si nemůže dovolit středoškolské vzdělání a závisí na humanitárních projektech).
  
  
  • Teologické důvody -- i když i křesťanství mělo svůj zabíjecí středověk, to by nás nemělo opravňovat k tomu, abychom stavěli křesťanství a Bibli na jednu rovinu například s islámem či Koránem. Srovnáme-li totiž například Ježíše Krista a Mohameda, vidíme, že Ježíš Kristus šířil obraz a charakter Boha svým životem a ochotou trpět a zemřít, kdežto Mohamed šířil svůj náboženský systém násilím a mečem a ochotou zabíjet. Už toto jednořádkové srovnání zakladatelů obou hnutí by mělo vést křesťany k vážné teologické diskusi s Islámem. Vážné otázky, která musí být zodpovězeny, jsou například: "Přináší Korán cokoli hodnotného, co ještě není obsaženo v Bibli? Nezamlžuje spíše Korán poselství Bible? Pokud je Mohamed prorokem, které z jeho proroctví se naplnilo?"
    
    Podobně musí existovat prostor pro diskusi mezi křesťanstvím a hebraismem, jak se o to snaží tato čtyřčlánková série. Vážné otázky, které musí být zodpovězeny, jsou: "Co nového přináší Ježíš Kristus k Tenaku, hebrejské části Bible? Jakým způsobem se proroctví Tenaku naplnily v Nové smlouvě?"
  
  
  • Vyjádření vděčnosti a misijní záměry vůči Židům: Snad Římanům 15,26-27 lze brát jako výzvu k praktické pomoci Židům, z jejichž národa je Ježíš Kristus -- v prvé řadě chudším křesťanským Židům, kterých většina žije mimo území dnešního státu Izrael, ale jistá část i na území Izraele. Dále křesťanské misijní podněty vůči Židům musí přesáhnout teologickou rovinu a musí být i praktické a hmotné, stejně jako každá účinná misie musí obsahovat i činy, nejen slova.
  
  
• Pavel Steiger: A tak bude spasen celý Izrael (viz reformace.cz) ... tento článek upozorňuje na fakt, že verš Římanům 11,26 dokládající skutečnost, že v Izraelském národě dojde k velkému obrácení ke Kristu, je pravděpodobně špatně přeložen! V originálním řeckém textu je totiž napsáno "a tak", nikoli "pak" (překlad ČEP) či "však" (překlad ČSP).
  
  Ikdyž tón článku je nekompromisní, upozorňuje na důležité jemnosti při výkladu Římanům 11 -- například v Ř 11,14 Pavel říká, že chce přivést ke spáse "některé" Židy, nikoli všechny. Z Verše Ř 11,26 řada lidí usuzuje, že tento znamená záchranu všech Židů v jistém okamžiku budoucnosti, ale v Ř 11,32 (Bůh totiž všechny uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval) už nikdo nevyloží, že budou spaseni všichni lidi žijící na zemi -- zkrátka Římanům 11 musíme vždy uvádět do souvislostí s celým listem Římanům a celou Novou smlouvou, jak zdůrazňuje Pavel Steiger ("plnost Židů" (Ř 11,12), stejně jako "plnost pohanů" (Ř 11,25), pravděpodobně neznamená, že budou pro věčný život zachráněni všichni Židé či všichni pohané).
  
  Navíc mám při čtení Římanům 11 pocit, že důraz je zde nikoli na budoucnost, ale na přítomnost -- že nyní mohou být Židé zachráněni pro věčný život, pokud přijmou milost v Ježíši Kristu (důraz je na zachránce Mesiáše, který zachraňuje z hříchů ... Ř 11,26-27); nejpříhodnějším překladem Ř 11,26 je "a takto bude zachráněn veškerý Izrael" (též i viz Moo, str.711). Vhodným vyvrcholením celé kapitoly je výklad "a tak všichni budou zachráněni jen skrze Ježíše Krista, on neztratí nikoho" ... tj. přece jen by "Izrael" na konci tohoto argumentu zahrnoval i Nežidy a Židům ukazoval na nutnost Krista -- suma sumárum, Bůh se nade všemi slitoval.
  
  Na druhé straně, podobně jako Douglas Moo, ani já nechci zcela vyloučit možnost, že v poslední době bude zachráněna pro věčný život velká část, ne nutně všichni, v té době na zemi přítomného etnického Izraele. Je to v souladu s linií výkladu Pavla Steigera, že totiž neposlušnost Židů vedla k přijetí pohanů pro věčný život, a to vzbuzuje a vzbudí žárlivost Židů a jejich přijetí dnes i v budoucnu, pokud přijdou k Ježíši Kristu.