¹O duchovních (věcech), bratři, nechci, abyste nevěděli. ²Víte, že jste byli pohany, sváděni k němým modlám, když jste byli (jimi) přitahováni. ³Proto vám říkám, že nikdo, kdo mluví v Božím Duchu, neřekne: "Ježíš ať je proklet." A nikdo neřekne "Ježíš je Pán", než v Duchu svatém.

⁴Existují rozdíly mezi dary milosti (od Ducha), ale Duch je tentýž. ⁵Existují rozdíly mezi službami (Pánu), ale Pán je tentýž. ⁶Existují rozdíly mezi projevy (Ducha), ale tentýž Bůh, který projevuje všechny (dary) ve všech (službách).

⁷Každému, (kdo uvěřil), je dán projev Ducha ke (společnému) užitku. ⁸Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání z téhož Ducha, ⁹dalšími víra v tomtéž Duchu, jinému dary milosti uzdravení v tom jednom Duchu, ¹⁰dalšímu projevy moci, jinému proroctví, dalšímu rozlišování duchů, jinému druhy jazyků, a ještě jinému výklad jazyků.

¹¹Všechny tyto dary milosti působí jeden a tentýž Duch, který rozděluje každému jednotlivě, jak chce. ¹²Tak jako existuje jedno tělo a má mnohé části a všechny tyto mnohé části vytvářejí jedno tělo, tak i Kristus: ¹³V jednom Duchu jsme byli všichni ponořeni (pokřtěni) do jednoho těla, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, a všichni jsme byli zaliti jedním Duchem.

¹⁴Tělo se také neskládá z jedné části, ale z mnoha. ¹⁵Když řekne noha: "Protože nejsem ruka, nepatřím tomuto tělu" -- copak tím přestává patřit tělu? ¹⁶A když řekne ucho: "Protože nejsem oko, nepatřím k tělu" -- copak tím přestává patřit tělu? ¹⁷Kdyby celé tělo bylo jen oko, kde by byl sluch? A kdyby celé bylo jen sluch, kde by byl čich? ¹⁸Proto Bůh určil (různé) části, jednu každou z nich v těle, jak on chtěl. ¹⁹Kdyby byly všechny části stejné, kde by bylo tělo?

²⁰Částí (těla) je mnoho, ale tělo je jedno. ²¹Oko nemůže říct ruce: Nepotřebuji tě. Hlava nemůže říci nohám: Nepotřebuji vás. ²²Ba mnohem víc: ty části těla, které se zdají slabší, jsou nezbytné, ²³a které (části těla) si myslíme, že jsou méně důležitější, těm prokazujeme větší úctu, a neslušným částem prokazujeme větší slušnost, kterou slušné (části těla) nepotřebují. ²⁴Bůh sestavil tělo a těm (částem), kterým se tolik nedostává, dal větší důležitost, ²⁵aby těle nebyly roztržky, ale aby tutéž starost měly části (těla) jedna o druhou. ²⁶A jestliže trpí jedna část, tak spolutrpí všechny části; a jestliže je chválena jedna část, spoluradují se všechny části.

²⁷Vy jste tedy tělem Krista a jednotlivými částmi těla, ²⁸z nichž Bůh určil v církvi nejprve apoštoly, pak proroky, učitele, a potom mocné činy, potom dary milosti uzdravení, služby pomoci, vedení druhých, druhy jazyků. ²⁹Copak jsou všichni apoštoly? Copak jsou všichni proroky? Copak jsou všichni učitelé? Copak všichni (vykonávají) mocné činy? ³⁰Copak mají všichni dary milosti uzdravení? Copak všichni mluví jazyky? Copak všichni podávají výklad? ³¹Horlivě usilujte o větší dary milosti. A ukážu vám ještě vyšší cestu.

Komentářové poznámky

— Církev jako tělo

Pavlem použité přirovnání církevní obce k lidskému tělu vyjadřuje skutečnost, že duchovní tělo (církev) není souborem nezávislých částí, ale živým organismem sestávajícím ze vzájemně závislých členů.

Ve verších 1-7 je zdůrazněno, že duchovní dary jsou různé, ale tentýž Duch je působí.

1 Pokud jde o duchovní dary, bratří, nechtěl bych vás nechat v nevědomosti.

duchovní dary – je použito řecké slovo pneumatikōn, v jednotném čísle pneumatikos – duchovní. Slovo odpovídající českému dary je v originále vynecháno. Slovo pneumatikós je odvozeno od pneuma – duch, dech. V Novém zákoně se používá k popisu toho, co se týká duchovní stránky života, nebo co je uvedeno v souvislosti s Duchem svatým. Odkazuje na duchovní dary, duchovní moudrost, duchovní povahu osoby nebo věci.

Otevírá se tady téma týkající se působení Ducha svatého v církvi, které bylo zřejmě zařazeno mezi dotazy v dopise z domu paní Chlóe, který byl jedním z podnětů sepsání 1. listu apoštola Pavla korintské církevní obci.

2 Pamatujete se, že když jste byli pohané, táhlo vás to neodolatelně k němým modlám.

Pavel připomíná korintským křesťanům obráceným z pohanství jejich pohanskou minulost:

 k němým modlám – toto označení se objevuje i ve Starém zákoně a poukazuje na bezmocnost model vytvořených lidskýma rukama: Jejich modly jsou stříbro a zlato, dílo lidských rukou. Mají ústa, a nemluví, mají oči, a nevidí, mají uši, a neslyší, mají nosy, a necítí, rukama nemohou hmatat, nohama nemohou chodit, z hrdla nevydají hlásku (Ž 115,4-7).

3 Proto vám zdůrazňuji, že žádný, kdo mluví z Ducha Božího, neřekne: „Ježíš buď proklet,“ a že nikdo nemůže říci: „Ježíš je Pán,“ leč v Duchu svatém.

Ježíš je Pán – Kyrios Iēsous. Toto Kyrios vyznává Ježíšovo božství a je to prohlášení víry, které bylo používáno v pohanokřesťanských obcích. V obcích židokřesťanských je podobné vyznání víry: Ježíš je Mesiáš (Kristus) – Iēsous Christos. Tato dvě prohlášení víry jsou ve Flp 3,11 spojena v jedno: Kyrios Iiēsous Christos – Pán Ježíš Kristus. Ve smyslu Ježíš je Kristus (Mesiáš) a Pán (Bůh)

 Ježíš buď proklet ... Ježíš je Pán – anathema Iēsous (proklet Ježíš) ... Kyrios Iēsous (Pán Ježíš) – Pavel tu položil vedle sebe tyto dva výroky a napsal, že zásadní rozdíl mezi těmito výroky není jen v jejich obsahu, ale v tom, že první výrok nemůže vyslovit nikdo, kdo mluví z Ducha Božího. Druhý výrok je naopak možno vyslovit jen v Duchu svatém.

Víra vyjádřená vyznáním Ježíš je Pán je projevem Ducha svatého. Když někdo Ježíše pozná v celé hloubce jeho lidství a božství, je to duchovní dar, je to působení Ducha svatého, je to záležitost milosti. Ducha svatého tedy mají všichni, kdo vyznávají Ježíše jako Boha.

4 Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; 5 rozdílné služby, ale tentýž Pán; 6 a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech.

Jsou tady použity mimo jiné výrazy: obdarování charismatōn – dary milosti, a také působení moci (energēmatōn – dar moci, zázrak).

působí všecko ve všech – energōn ta panta en pasin – doslova má v moci to všechno ve všech. Toto prohlášení završuje tři paralelně utvořené věty ve verších 4-6, které uvádějí tři podměty: tentýž Duch, tentýž Pán, tentýž Bůh – tedy Duch svatý, Pán (Kristus), Bůh (Otec). Podobné trojičné vyjádření najdeme i v 2 Kor 13,13: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.

  7 Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu.

 projev – phanerōsis – projevení, odhalení, zjevení – výraz se často používá v souvislosti s projevy duchovních darů a se zjevením Boží moci. V Novém zákoně popisuje viditelné projevy působení Ducha svatého v církvi a životě křesťanů.

ke společnému prospěchu – mnozí členové korintské církevní obce byli obdařeni dary Ducha svatého. Pavel je nabádal, aby se jejich duchovní dary projevovaly tak, aby mohly být využity ve prospěch církevní obce. Různá obdarování jsou podle Pavla zvláštním projevem přítomnosti Ducha svatého v církvi, a to ke společnému prospěchu křesťanů. Proto se Pavel v dalším textu vyhýbal slovům phanerōsis tou Pneumatos (projev Ducha), která se používala v korintské církvi, a místo toho mluvil o charismatech – darech milosti. Ty Pavel chápal jako specifická obdarování Duchem svatým svěřená jednotlivcům, aby tyto dary milosti přinášely prospěch církevní obci.

 Ve verších 8-10 je uveden výčet různých darů Ducha svatého.

8 Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha,

Pavel vyjmenovával nejprve charismata, kterými jsou obdařeni všichni křesťané:

slovo moudrosti (logos sophias), slovo poznání (logos gnōseōs), což jsou dary, kterými je obdařen rozum člověka, aby byl schopen přijmout víru v Pána Ježíše Krista a jeho učení, a aby také uměl toto učení vysvětlovat dalším lidem, aby byl schopen evangelium Ježíše Krista šířit.

9 někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu,

 někomu víra – ​​heterō pistis – jinému víra. Navazuje se tu na slova jednomu … druhému z předešlého verše. Tady však už jde o obdarování jen některých křesťanů. Pavel psal o víře, které se nedostává každému, ale jen někomu vyvolenému. Proto neměl na mysli milost víry, která je společná všem věřícím (i ta je ovšem darovaná stejným Duchem), ale psal o tom druhu víry, která dává člověku schopnost kázat, a také odvahu a neohroženost evangelium prosazovat a obhajovat.

 dar uzdravování – charismatón iamatōn – uzdravování nemocí a dalších postižení lidí. Tuto sílu dal Ježíš svým učedníkům, když je poprvé poslal, aby hlásali evangelium: Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte... (Mt 10,8). A pak znovu, když po svém vzkříšení dal učedníkům apoštolské poslání, jak o tom čteme ve Sk 3,1-3.6-8; 28,8-9.

10 někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená.

 působení mocných činů – energēmata dynameón – doslova činy (Boží) síly, což znamená dar činit zázraky Boží mocí. Vzhledem k tomu, že charisma uzdravování Pavel jmenoval v předešlém verši, zázraky se týkaly jiných záležitostí, například vyhánění zlých duchů, jak o tom čteme ve Skutcích apoštolů: Bůh konal skrze Pavla neobvyklé mocné činy. Lidé dokonce odnášeli k nemocným šátky a zástěry, kterých se dotkl, a zlí duchové je opouštěli (Sk 19,11-12).

 proroctví – prophēteia – obdarovaný tímto charismatem sděluje lidem Boží slovo. Sám Bůh při tom určuje obsah sdělení proroka.

 rozlišování duchů – diakriseis pneumatón – doslova diskriminace duchů. Šlo o rozpoznávání toho, co je působení Božího Ducha a co je způsobeno zlým duchem. Například rozpoznání pravého proroka a falešného proroka: Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odpadnou od víry a přidrží se těch, kteří svádějí démonskými naukami, jsou to pokrytci a lháři (1 Tim 4,1). Také v prvním Janově listě najdeme výzvu ke zkoumání duchů: Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha; neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa (1 Jan 4,1).

 mluvit ve vytržení – gené glōssōn – druhy (doslova rodiny) jazyků. V Korintu byla skupina křesťanů, kteří při shromážděních církevní obce mluvili nebo zpívali nesrozumitelná slova a výkřiky. Tento stav korintští křesťané považovali za intenzivní prožívání Boží blízkosti a mnozí tuto glosolalii (mluvení jazyky) oceňovali víc než ostatní charismata. A také nositelé tohoto daru sami na sebe hleděli s pocitem nadřazenosti nad ostatními křesťany.

(poznámka redakce: Thiselton 2000, str. 970-989, podává přehled novozákonních míst, kde se vyskytuje mluvení zvláštními jazyky; mimo jiné zmiňuje: a) existující pozemské jazyky, kterými mluvčí zázračně mluví (viz Skutky 2); b) nebeské či andělské (tj. nepozemské) jazyky, kterými mluvčí chválí Boha (viz 1 Kor 14,2.28), není přitom jasné, do jaké míry se musí jednat o extázi; c) lkaní Ducha a sténání v nitru, které mluvčí ještě neformuloval do srozumitelných slov (Římanům 8,22-27). Problematika tohoto daru, možná spektra darů, se znovu objevuje v kapitole 14 a budeme se jí ještě zabývat: pravděpodobně se zde nejedná o mluvení typu (a), protože podle 1 Kor 14,1-5 mluvčí buduje sám sebe; ovšem Pavel také vede v 1 Kor 14,18-28 k tomu, aby věřící užívali dar jazyků řádně, tj. nebránili užívání důležitějších darů ke společnému prospěchu -- tj. nelze říci, že se jedná o extázi, nad kterou věřící nemá žádnou kontrolu, ať už se jedná o typ (b) nebo (c) nebo jejich kombinaci.

 dar vykládat, co to znamená – hermēneia glōssōn – výklad jazyků. Promlouvání cizími jazyky bylo v Korintu respektované charisma, ale aby ze slov v nějakém cizím jazyce mělo shromáždění obce nějaký užitek, bylo třeba, aby tam byl charismatik, který příslušnému cizímu jazyku rozuměl a smysl glosolalie vyložil ostatním účastníkům shromáždění obce.

Pavel tu vypočítával jen některá z charismat, kterými byli křesťané v Korintu obdarováni. Chtěl především ukázat na to, že jakkoli různá jsou to obdarování, za každé z nich vděčíme Bohu a každé z nich má přinést užitek při budování církevní obce.

Pro informaci uvádím tři další seznamy charismat uvedené v Pavlových listech: A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení (1 Kor 12,28). Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás: Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlase s vírou. Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má dar učit, ať učí. Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje. Kdo rozdává, ať dává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí (Řím 12,6-8). A toto jsou jeho (Kristovy) dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele (Ef 4,11).

11 To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce.

Všechna charismata jsou od téhož Ducha, a tedy jsou si všechna rovna, co do své hodnoty.

uděluje ..., jak sám chce – charisma je nezasloužený dar milosti, pocházející ze svrchované svobody Boží. Což vylučuje jakoukoli povýšenost nositelů charismat: zadarmo jste dostali, zadarmo dejte (Mt 10,8).

Charismata jsou darována jednotlivým křesťanům k užitku druhých. Mají sloužit budování a prospěchu církevní obce. V tom je jejich smysl. Charisma je totiž darem Ducha svatého, ale také povoláním ke službě. (Toto téma je rozvíjeno ve 14. kapitole 1 Kor.)

Ve verších 12,12-20 pokračuje výklad o církvi jako tělu, jako živém organismu, v němž má každý úd své místo a svou úlohu. Podobně o tom Pavel píše i v Řím 12,4-5: Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy.

12 Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem.

 tělo je jedno, ale má mnoho údů – tento obraz vyjadřuje důležitost spolupráce jednotlivých členů křesťanské obce, lidí s různými schopnostmi a úkoly, při budování společenství církve.

tak je to i s Kristem – Pavel tu měl na mysli Kristovo tělo, kterým je církev, jak o tom napsal ve verši 12,27: Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů. Naráží tak na důležitou skutečnost: Základem a zdrojem života obce je Kristus.

13 Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem.

pokřtěni v jedno tělo – křest spojuje jednotlivé členy obce s Kristem v Duchu svatém. Toto spojení stmeluje křesťany do mystické jednoty, v níž se pozemské rozdíly stávají nevýznamnými. V tomto společenství jsou překonány dosavadní etnické, náboženské a sociální rozdíly. Pavel o pár let později napsal podobný výrok v Gal 3,27-28 a připojil tam i překonání napětí mezi muži a ženami křtem v Krista: Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.

 všichni jsme byli napojeni týmž Duchem – Duch svatý je středem obce, byl darován všem, nejen těm, kdo se mohou prokázat nápadnými charismaty.

14 Tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů.

Pavel se tu dotkl konfliktních situací v obci a nabádal k jednotě. Té je možno dosáhnout jen tehdy, když se jednotliví členové obce i ve své různosti navzájem přijímají. I jejich různost má sloužit církevní obci. Obraz těla je základem Pavlovy další argumentace, v níž ukázal, že rozmanitost jednotlivých údů je nutná, aby tělo mohlo fungovat.

15 Kdyby řekla noha: „Protože nejsem ruka, nepatřím k tělu,“ tím by ještě nepřestala být částí těla. 16 A kdyby řeklo ucho: „Protože nejsem oko, nepatřím k tělu,“ tím by ještě nepřestalo být částí těla.

Staví do kontrastu ruku a nohu, oko a ucho. Noha si může připadat méně významná než ruka, která je nástrojem lidské tvořivosti. Ale i noha je důležitou částí těla. Podobně i ucho je důležitou částí těla stejně jako oko. Smyslem tohoto obrazu je ukázat, že i člověk malý a chudý je důležitou částí církevní obce.

17 Kdyby celé tělo nebylo než oko, kde by byl sluch? A kdyby celé tělo nebylo než sluch, kde by byl čich? 18 Ale Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl. 19 Kdyby všechno bylo jen jedním údem, kam by se podělo tělo? 20 Ve skutečnosti však je mnoho údů, ale jedno tělo.

Tyto verše jsou narážkou na situaci v korintské obci: Kdyby měli všichni členové obce tentýž dar Ducha svatého, a tím i stejný úkol, nemohla by vzniknout skutečná církevní obec se všemi potřebnými službami zajišťujícími její plný křesťanský život. Pavel tak povzbuzuje sebevědomí těch v obci, kteří si připadali méně důležití, než byli lidé obdaření nápadnými charismaty. Pavel ubezpečuje korintské křesťany, že všichni jsou pro celek církevní obce důležití a všechny Duch svatý začlenil do společenství Kristovy církve.

 Ve verších 12,21-27 je pomocí obrazu těla zobrazena jako nesmyslná domýšlivost lidí, kteří se domnívali, že svým významem převyšují všechny ostatní členy církevní obce.

21 Oko nemůže říci ruce: „Nepotřebuji tě!“ Ani hlava nemůže říci nohám: „Nepotřebuji vás!“ 22 A právě ty údy těla, které se zdají méně významné, jsou nezbytné,

Připomeňme si tady, co apoštol Pavel napsal už v 1 Kor 1,29: ... co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. Žádný člověk se nemůže vychloubat před Bohem ani svým charismatem, protože je to nezasloužený dar Ducha daný člověku pro jeho službu.

Poznámka: V listě Efesanům je popsán pohled na církev jako Tajemné tělo Kristovo. Podle tohoto listu je hlavou církve Kristus, s nímž jsou spojeny všechny údy jeho Tajemného těla: Všechno podrobil pod jeho nohy a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem (Ef 1,22-23a). On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno (Ef 4, 16). Tady v 1. listě Korinťanům jde o nutnost spolupráce křesťanů s různými charismaty. A jako přirovnání tu Pavel uvedl spolupráci orgánů lidského těla, a to včetně hlavy.

23 a které pokládáme za méně čestné, těm prokazujeme zvláštní čest, a neslušné slušněji zahalujeme, 24 jak to naše slušné údy nepotřebují. Bůh zařídil tělo tak, že přehlíženým údům dal hojnější čest,

Těmito verši je vyjádřena základní myšlenka této části 12. kapitoly: Právě charismata lidmi v obci málo ceněná si zaslouží zvláštní ocenění a uznání. Všední nenápadnou službu těch, kdo působí spíše ve skrytu, je třeba více ocenit, protože bez nich by tělo církevní obce nemohlo existovat.

25 aby v těle nedošlo k roztržce, ale aby údy shodně pečovaly jeden o druhý. 26 Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním.

Právě ti, kdo se vyvyšovali nad ostatní, tím působili roztržky v obci a ohrožovali její jednotu. Spor o větší nebo menší důležitost jednotlivých členů obce zásadně odporuje tomu, že v Kristu jsou všichni jedno (1 Kor 12,13), a tak vzájemná solidarita a soucítění musí být samozřejmostí.

27 Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů.

 tělo Kristovo – sōma Christou – všechno to, co Pavel napsal o lidském těle a spolupráci jeho jednotlivých údů, mají čtenáři listu aplikovat na svou církevní obec, protože ta je také živým organismem, živým tělem. A jejich těla jsou údy Kristovými (1 Kor 6,15). A tak jsou korintští křesťané spolu spojeni jako údy v těle Kristově. Vzdor mnohým nedostatkům, které Pavel na korintské církevní obci shledával, označil ji tady slovy tělo Kristovo. Tak klade důraz na skutečnost, že z Kristovy milosti žije celé církevní společenství i jeho jednotlivé údy. Kristova milost je nutná pro malé i velké, je základem jejich života i služby.

 Verše 12,28-31 jsou věnovány Bohem ustanoveným službám v církvi.

28 A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení.

 v církvi ustanovil Bůh – jde tu o poslání ke službě v církvi chápané tady obecněji, tedy nikoli jen v korintské církevní obci.

jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele – doslova: za prvé apoštoly, za druhé proroky, za třetí učitele – tyto tři služby ustanovené Bohem jsou slovem potom (epeita) odděleny od ostatních charismat. Služba apoštola, proroka a učitele je trvalou službou, a také v jistém smyslu úřadem v církvi. Nicméně je Pavel zahrnuje do seznamu charismat.    Apoštolé byli vyslanci Ježíše Krista povolaní Bohem, aby hlásali Ježíšovo evangelium. Důležité je, že přijali evangelium přímo od Krista, nikoli prostřednictvím lidí. Jejich působení se neomezovalo jen na některou církevní obec.

Proroci a učitelé byli většinou vázáni na místní obec křesťanů. Úkolem proroka bylo sdělovat obci Boží slovo, tedy to, co v dané situaci Bůh od obce chce. Úkolem učitele bylo předávat křesťanskou víru, což se dělo především při přípravě katechumenů na křest.

 potom mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení – doslova: potom zázraky; potom dary léčení; pomáhání; vlády (řízení); rodiny jazyků. Charisma mluvení jazyky zařadil Pavel až na konec seznamu, ač byl tento projev působení Ducha v korintské církevní obci velmi ceněn.

Oproti seznamu charismat ve 12,8-10 jsou tady uvedena dvě další důležitá charismata:

antilēmpseis – pomáhání, služba – zřejmě šlo o činnost ve prospěch spolubratrů chudých nebo jinak potřebných.

kybernēseis – vláda, řízení, správa – pravděpodobně organizační řízení obce.

29 Jsou snad všichni apoštoly? Jsou snad všichni proroky? Jsou všichni učiteli? Mají všichni moc činit divy? 30 Mají všichni dar uzdravovat? Mají všichni schopnost mluvit ve vytržení rozličnými jazyky? Dovedou je všichni vykládat?

Pavel tady položil sedm řečnických otázek, které zjevně vyžadují záporné odpovědi. Ve skutečnosti, jak si mají korintští křesťané domyslet, má každý z členů církevní obce své charisma a pro život obce je důležité, že ta charismata jsou různá. Každý se má soustředit právě na svou službu, pro kterou charisma od Ducha svatého dostal.

31 Usilujte o vyšší dary! A ukážu vám ještě mnohem vzácnější cestu:

Usilujte o vyšší dary! – tento verš zřetelně zdůrazňuje, že některé dary Ducha svatého jsou vyšší než jiné. A právě charismata jsou těmi vyššími dary, protože budují obec, jak jsme to četli ve verši 12,7: Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu.

vzácnější cestu – tato slova jsou přechodem ke 13. kapitole, v níž Pavel vysvětluje, že láska je kritériem pro posuzování velikosti jakéhokoli charismatu.